Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Vladimír Krajina (* 1947)

• 15. prosince 1947 narozen v Praze

• 20. února 1948 otec profesor Vladimír Krajina utekl přes hranice

• v srpnu 1948 utekl zbytek rodiny – maminka, babička, malý Vladimír a sestra Milena

• 1975 ukončení studia medicíny na lékařské fakultě v Nova Scotia v Kanadě

• 1990 první návštěva Prahy s rodiči a sestrou

• 1991 úmrtí matky

• 1993 úmrtí otce

Hledáme-li informace o doktoru Krajinovi, tak se všechny, které nám Google nabídne, týkají jeho profese lékaře v Burnaby Hospital v Britské Kolumbii. Je evidentní, že práce je pro doktora Krajinu také koníčkem, kterému věnuje spoustu svého času a nejvyšší nasazení. Je pohotovostním lékařem, což je v Kanadě jedna ze specializací, kterou vystudoval na Dalhousie University v provincii Nova Scotia. Má pověst výborného diagnostika a kromě toho ho mají v čekárnách na pohotovosti rádi: s pacienty žertuje a snaží se zmírnit jejich obavy.

Poúnoroví emigranti

Pokud nepočítáme prvních šest měsíců po narození v Praze a následný krátký pobyt batolete v Anglii, pak celý dosavadní život Vladimíra Krajiny (celým jménem Vladimir Peter Jan Krajina) se odehrál a stále odehrává v Kanadě. Patří ke druhé generaci českých emigrantů z roku 1948, avšak díky rodičům si uchoval vědomí sounáležitosti s českou kulturou a jeho čeština je stále dobrá. Do staré vlasti přitom směl poprvé přijet až ve svých 43 letech. Jeho rodiče, profesor Vladimír Krajina a Marie Krajinová, rozená Závodská, patřili k hlavním představitelům poúnorové emigrace, k výrazným osobnostem, které se dokázaly prosadit i v novém, cizím prostředí.

Po dramatickém přechodu hranic a útěku z komunistického Československa se rodině Krajinů (otec, matka, její matka paní Závodská, dcera Milena a syn Vladimír) podařilo dostat se do Londýna a posléze lodí Mauretania do New Yorku a vlakem přes celou Kanadu do Vancouveru. První dojem byl víc než skvělý. Byli šťastní, že vidí hory, krásné město. Okamžitě se jim ve Vancouveru líbilo. Začali nový, jednoduchý život. Věcí si přivezli málo, byli skromní. „Místo ledničky jsme měli krabici na led,“ říká pamětník. Bydleli na univerzitě ve vojenském bytě a pomalu šetřili na dům. Za 5 až 6 let se už stěhovali.

Byli obklopeni českou emigrantskou komunitou, vedli „otevřený dům“ i pro studenty, ze známých Čechů byli jejich častými hosty například spisovatel Zdeněk Němeček, malíř a sochař Jan Zach a pianista Rudolf Firkušný. Mluvilo se samozřejmě pouze česky, především o politické situaci, o vlasti, o naději, že se budou moct vrátit. Vzájemně si pomáhali. Ti, kteří přišli dřív, byli nápomocni radou i konkrétními činy.

Co Čech, to příbuzný

Protože doma u Krajinů se scházeli Češi, mluvilo se hlavně o Československu. Být Čechem bylo znamením kvality a hodno obdivu. Pamětník považoval všechny Čechy za lidi blízké. Zdá se, že ve vzpomínkách z dětství dosáhla adorace Čechů jakýchsi mytických rozměrů. Když potkal pamětník už v dospělosti jistou černošku, která mluvila česky, měl dojem, že mluví s blízkým člověkem. „No, otec byl takovej vlastenec, že. Vždycky vypravoval, jak Češi sou ohromný lidi, a tak jsem vždycky byl hrdej, že sem Čech. Když jsem přijel do Čech, naučil jsem se, že Češi jsou jako jiní lidi.“ K poznání, že „ne každý Čech je můj příbuzný, takové DNA, nebo tak“, dospěl pamětník při první návštěvě Československa v roce 1990.  

UBC

Život a společnost, ve které se Krajinovi pohybovali na University of British Columbia (UBC), byly inspirativní a pestré. Pamětník se třeba přátelil s dětmi profesorů z Číny, pohyboval se od dětství v mezinárodní společnosti. „Otec na univerzitě přednášel ekologii, motal tam i politiku. Měl i nepřátele. Lesníci, majitelé spolčeností lesařských neměli rádi jeho názory. Byly moc doleva. Učil, že lesy se nesmí zničit a vykácet celé (clear cutting), ale poznenáhlu, jako v Evropě. Chtěli ho vykopnout z univerzity, ale místo si udržel.“

Střety s lesnickou lobby v 50. letech a na počátku 60. let minulého století, kterou zajímaly jen vytěžené lesy a zisk z nich, velký byznys, profesoru Krajinovi nakonec přinesly uznání. Při UBC „založil školu lesnické ekologie s mnoha následovníky. Jeho myšlenky se objevují v programech lesnických společností v Kanadě i v jiných zemích. Za svoji práci získal mnohá ocenění, několik čestných doktorátů, řád Kanady. Jeho jméno nese jedna z ekologických rezervací, které založil“ (březen 1990, ze záznamu besedy s prof. Krajinou uveřejněného v knize Pavla Koláře Klíčová slova – 1989, OFTIS Ústí nad Orlicí, 2007). V Kanadě byl význam práce pamětníkova otce oceněn řádem Order of Canada.

28. říjen ve Vancouveru

28. říjen býval velký den. Sešli se všichni Češi z Vancouveru a okolí. Pamětníkova maminka připravila chlebíčky, malíř Josef Gabánek přinesl svoje obrazy Masaryka, Štefánika a Beneše – ukazovaly se shromážděným účastníkům. Výtvarníci Josef a Antonie Laníková Gabánková vystudovali pražskou AVU a s dcerou Máriou, dnes také výtvarnicí, emigrovali v roce 1968 do Kanady.

Lidé přišli vítat známé osobnosti, jež dorazily: Přijel Petr Zenkl z Washingtonu, pamětníkův kmotr, se ženou Pavluškou. „Byl jsem vždycky pěkně nastrojenej.“ Česká komunita ve Vancouveru si vždycky vzájemně pomáhala. Jejich soudržnost trvá dodnes. V 50. letech minulého století se tu sešli Češi soustředění okolo místní univerzity, ale i podnikatelé, například Leon a Walter Koernerovi (lesnictví), Nálosovi (dřevaři a majitelé velké pily), prof. Sonnenschein (v Kanadě si zkrátil jméno na Sonner), dr. Štern a Paukert, syn známého pražského lahůdkáře.

Otec

„Otec byl zajímavý člověk pro mě.“ Na jedné straně se choval jako každý jiný otec – když se se synem Vláďou dívali v televizi na hokej, pil při tom pivo a jedl chlebíčky. „Už jako malej kluk jsem věděl, že je otec něco významného, že sme museli odejít.“ Na Vláďu byl přísný, nabádal ho, aby se učil a pouze nelyžoval (sám byl velký lyžař). V létě ho bral s sebou, když vyjížděl se studenty do terénu, do hor. Vláďa mu pomáhal, například kopal jámy, když otec demonstroval studentům vrstvy hlíny. Mnohokrát s ním vyjížděl na výzkum, nejen po Britské Kolumbii, ale i do Arktidy mezi Inuity. Do terénu si s sebou brali jinou svačinu něž kanadští studenti a kolegové – chleba s husím sádlem a vejce natvrdo.

Do poloviny 50. let Krajinovi, a ostatně i další čeští emigranti, věřili, že se politické poměry doma změní a oni se budou moci vrátit. Když se tak nestalo, byli nuceni přijmout status quo a začít nově. „Jejich život se změnil za kanadský život.“

Březen 1990

Po 42 letech se poprvé profesor Krajina se ženou směli vrátit domů (a šlo také o jejich poslední návštěvu). Děti, Milena a Vláďa, jely s nimi. „Tak ten kruh se pěkně zavřel, že ten život rodičů měl takovej pěknej konec. Tam sme poprvé potkali všechny moje příbuzný, co sem znal jen z fotografií. A taky sme potkali presidenta Havla. To bylo moc zajímavý a moc hezký. A vidět poprvé, jak to všechno vypadá. A zajet do Třebíče a vidět ty cesty a tak dále. Bylo to moc krásný.“ Krajinovi byli ubytovaní v centru Prahy v secesním hotelu Paříž. Program cesty byl víc než bohatý. Všichni se s nimi chtěli vidět, po tolika letech a nemožnosti nebo zákazu komunikovat to bylo pochopitelné. Přišli příbuzní z Prahy, přijeli příbuzní z Moravy a různých koutů Čech, lidé, kteří byli zapojeni za války do odboje – ať už sami nebo jejich blízcí, bývalí studenti a kolegové.

Pamětník vzpomíná, jak na chodbě hotelu seděl jakýsi muž a čekal, až si na něj profesor Krajina udělá čas. Byl to syn telegrafisty, který překročil předepsanou dobu vysílání (20 minut) a během vysílání depeše do Londýna byl Němci odhalen a zastřelen. Tento muž svého tátu nikdy nepoznal, narodil se až po jeho smrti. Bylo to pro oba silně emocionální setkání.

Profesora Krajinu přijal prezident Havel a obdržel od něj nejvyšší státní vyznamenání – Řád bílého lva 1. třídy. Zúčastnil se také zasedání strany národních socialistů v exilu, strany, ve které po válce až do únorového převratu vykonával funkci generálního tajemníka. Po pobytu v Praze následovala cesta na Moravu, především do Třebíče, do kraje, kde má rodina Krajinů svoje kořeny. „I když pořád milovali český národ a českou zem, matka nakonec řekla, když přijeli sme domů do Vancouveru, že je ráda, že je doma.“

Při návštěvě Prahy se Krajinovi podívali i do kanceláře, odkud otec odesílal depeše, „kde to začlo“: Za německé okupace byl hlavou nekomunistického odboje. První depeše odesílal z univerzity, později z blízké Černé ulice. Obával se, aby univerzitu neohrozil. Na počátku jeho odbojové činnosti bylo náhodné setkání s Jaroslavem Drábkem při lyžování v Tatrách. „U večeře mluvili o tom, že by se něco mělo dělat a otcův zájem rostl. Drábek se zeptal: ‚Nechceš nám pomoct?‘“

Profesor Krajina byl dobrý organizátor, dokázal odhadnout předem, co se může stát. „Měl šachový pohled,“ říká pamětník. Po dobu, kdy depeše vysílal, byl ve spojení s vedoucími československého odboje v Londýně a v diskusi, zda provést atentát na Heydricha, byl silně proti. Jeho argumentem bylo, že Němci „si tam dají jiného člověka a lidi budou trpět“. Věděl, dovedl odhadnout, jaká hrůza bude následovat. Navrhoval místo Heydricha jinou zkompromitovanou osobu – domácího zrádce číslo jedna Emanuela Moravce. „Otec byl moc proti tomu. Četl jsem o tom. Je těžký ocenit, jak to mělo vypadat. Jestli ano nebo ne. Angličani použili vojáky, co nebyli jejich. Možná to demoralizovalo nacisty.“

Matka

Vztah manželů Marie a Vladimíra byl pevný, vyzkoušený společnými zážitky během války, matčiným vězněním v koncentračním táboře v Ravensbrücku a později v terezínské Malé pevnosti, kde byli vězněni oba. Vždycky mu pomáhala, vážila si ho a podporovala ho, ať dělal cokoli. „Matka pracovala ráda s otcem. Pomáhala mu s herbáři, na Havaji. Trochu nerada byla s odbojem. Byli nejradši v lese.“

Jednou, v Nanaimo poblíž Vancouveru, byl profesor Krajina se svou ženou, synem a svými studenty na ekologické expedici. Jedním ze studentů byl jistý Dieter Müller, Němec se svou ženou a malými dětmi. Otec Krajina si ho velice vážil a považoval ho téměř za svého syna. Müllerovi se odešli koupat a jejich děti začaly plakat. Paní Krajinová si je vzala na klín a svému synovi řekla: „‚Vláďo, kdyby někdo mně řekl v tom koncentráku, že budu objímat německý děti, tak bych jim řekla, že se zbláznili.‘ Já o tom mluvím jen proto, že je to zajímavý, že ty rodiče byli opravdu skrz těžký doby v koncentráku a tak dále, ale neměli v nich takovou hroznou zlost. A nenaučili mě nenávidět lidi, i když měli takový zlý zkušenosti. A jsem vděčnej.“