Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Krajník (* 1941)

• narodil se 28. července 1941 ve Stránce u Mšena

• jeho otci komunisté sebrali obchod, rodina se musela vystěhovat z Krp do Mladé Boleslavi

• kvůli kádrovým důvodům zpočátku nemohl na střední školu, nastoupil na učiliště

• vojnu sloužil u oddílu Vojenských staveb, dřívějších Pomocných technických praporů

• pracoval v teplárně boleslavské automobilky AZNP

• doplnil si studium na Vysoké škole chemicko-technologické

• během invaze v srpnu 1968 s kolegou vyvěsili černou vlajku na komíně teplárny

• kvůli tomu musel později procházet kádrovými prověrkami

• v práci pod ním pracoval disident a farář Alfréd Kocáb, se kterým se spřátelil

• v roce 2023 žil v Bradleci

Když v srpnu 1968 začaly do Mladé Boleslavi proudit kolony okupačních vojsk, Václav Krajník s kolegy v automobilce se rozhodli, že vyvěsí na komín teplárny černou vlajku.

„Ujali jsme se toho s kamarádem Petrem Dohnálkem. Když jsme vylezli nahoru a začali vlajku obvazovat, přiletěl sovětský vrtulník. Měli jsme opravdu nahnáno. Pak jsme slezli dolů a měli radost, že jsme živí,“ vzpomíná. „Cítil jsem se pomalu jako hrdina, všichni nás plácali po ramenou.“

Podobných projevů odporu vůči invazi ale postupem času ubývalo, euforii nahrazoval opět strach. K ještě jedné protiokupační akci v Mladé Boleslavi došlo, když v březnu 1969 lidé vyrazili spontánně do ulic slavit vítězství československých hokejistů 4:3 proti sovětskému výběru na mistrovství světa.  

„Po městě jezdilo sovětské obrněné vozidlo, měli v průzorech kamery a natáčeli lidi. Šlo se také k budovám kasáren, za bránou bylo vidět kulomet a u něj stál sovětský oficír. Můj kamarád Štefan Vraňák vzal kousek obrubníku a hodil ho tomu lampasákovi na nohy.“

Netrvalo však dlouho a Václav Krajník se musel za vyvěšení černé  vlajky zodpovídat před prověrkovou komisí. Seděli proti němu stejní lidé, kteří mu v srpnu 1968 tleskali. Svůj kádrový profil měl v komunistickém režimu pošramocený i proto, že jeho otec měl jako živnostník až do roku 1950 vlastní obchod.

Učitel je rovnal rákoskou

Václav Krajník se narodil 28. července 1941 ve Stránkách na Mělnicku. Z této vsi pocházela rodina jeho matky Marie Menclové a dědeček zde vedl hospodářství, na kterém pamětník s pracemi už odmalička pomáhal. Krajníkovi však žili v Krpech, kde otec vedl vlastní krám se smíšeným zbožím.

„Ve vsi působilo ochotnické divadlo, hrávalo na přírodní scéně poblíž Kropáčovy Vrutice. Jako malí jsme účinkovali v některých představeních. Spolutvůrcem divadelních her byl pan řídící učitel Veselý, měl starou školu a v lavicích nás rovnal rákoskou,“ vzpomíná Václav Krajník.

Děti měly ve vsi vyžití i díky sportu v místním fotbalovém družstvu a především ve skautském a sokolském oddíle. Obě organizace ovšem po druhé světové válce fungovaly jen krátce, komunisté po příchodu k moci v roce 1948 Junáka i Sokola zakázali.

Ptali se mě, kde máme schované zlato

Dalším procesem, který výrazně ovlivnil život v Československu a zejména na venkově, byla kolektivizace. V Krpech podle pamětníka proběhla bez nuceného vysidlování sedláků. To, že s tím ale ne všichni souhlasili, dokládala rozbitá vitrínka komunistické nástěnky s ohlášeními o novém pořádku.

Souběžně s kolektivizací začalo i zestátňování soukromého majetku. Kolem rodinného obchodu Krajníkových začali obcházet místní straníci. „Ptali se mě, kde má tatínek schované zlato, a slibovali, že mě nechají vystřelit si z flinty. Řekl jsem jim, že žádné zlato nemáme, a šel si zastřílet,“ popisuje pamětník.

Přestože mu tehdy nebylo ani deset let, dokázal vycítit, že před ostatními nemá mluvit o tom, co si doma rodiče po večerech říkali. Společně s příbuznými o nové politické situaci diskutovali a nesouhlasili s ní. Otec Václava Krajníka nevstoupil do KSČ, nějaký čas se mu dařilo kličkovat, ale v roce 1950 krám musel zavřít. Krajníkovi vyprodali veškeré zásoby a přestěhovali se do Mladé Boleslavi. Druhý obchod, který se v Krpech nacházel, zde zůstal, protože jeho majitel naopak komunistům vyšel vstříc.

Za pétépáka se nestyděl

Otec v Mladé Boleslavi nastoupil jako prodavač v železářství, rodina bydlela v domě ve starém městě. Po základní škole chtěl Václav Krajník nastoupit na boleslavskou průmyslovku, jako syn bývalého živnostníka však z kádrových důvodů neměl šanci.

Místo toho odešel do vzdáleného Krnova, kde se učil lučebníkem a zpracovával textilní barvy pro místní závod Karnola. Jakožto nejlepšího z učňů Václava Krajníka poté přece jen nominovali ke studiu chemicko-technologické průmyslové školy ve Dvoře Králové nad Labem, která se zaměřovala také na textil.

Po jejím absolvování se vrátil do Mladé Boleslavi a nastoupil v místní automobilce Škoda (tehdy se nazývala AZNP) na postu laboranta v úseku spektrální analýzy zajišťující kvalitu kovů pro výrobu.

„Povolávací rozkaz na vojnu jsem dostal poplatný svému původu a narukoval jsem k pétépákům. Už to oficiálně nebyly Pomocné technické prapory, ale Vojenské stavby, ale byli jsme hrdí na to, že jsme pétépáci. Po výcviku jsem působil na zámku v Zákupech a zastupoval za náčelníka chemické služby, díky funkci jsem měl vojnu ulehčenou. Posádka sídlila na zámku, který se tím hodně zničil,“ líčí pamětník.

Cítil jsem prozření

S návratem z vojny nastaly pro Václava Krajníka v práci změny, když se na nové pozici zapojil do přípravy nové teplárny pro celou automobilovou výrobu, ale částečně i pro město. Narážel však na limity ve svých odborných znalostech, a tak ho jeho kolega pomohl propašovat k doplňujícímu studiu na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kam chodil s vysoce postavenými straníky, kteří se pohybovali v oblasti energetiky.

Možnost doplnit si vzdělání i přibývající pravomoci v práci odrážely postupné politické a společenské uvolňování v šedesátých letech. Václav Krajník to pocítil i jako hráč házenkářského družstva TJ Auto Škoda Mladá Boleslav, s nímž se dostal na zájezd do západoněmeckého Kielu.

„Cítil jsem tam prozření. Nám komunisti říkali, že na Západě je nezaměstnanost, kapitalismus lidi ničí, a přitom jsme viděli, jak se mají dobře, všude je pořádek a jednali s námi na úrovni. Byli jsme z toho nadšení a doufali jsme, že my bychom se také mohli mít takhle dobře.“

Na okupaci nadávali i zapálenější komunisté

Víra v to, že se komunismus v Československu podaří polidštit, u pamětníka přetrvávala i po návratu ze západního Německa. Když ho v noci na 21. srpna 1968 vzbudily motory vojenských letadel, stále ještě neměl ponětí, co přesně se děje. Ráno ulicemi kolem domu už jezdili vojáci na sajdkárách s kulomety.

„Jel jsem do práce a to už se vědělo, že jsou to Rusáci. I takoví zapálenější komunisti nadávali, podle nich to byl faul. Já jsem měl jet ten den pracovně do Prahy, manželka tehdy byla v sedmém měsíci těhotenství, tak jsem jí volal a uklidnil ji, že nikam nepojedu,“ vzpomíná Václav Krajník.

Po prvotním šoku se ale mezi lidmi vzedmula vlna odporu. Pamětník chodil do centra Mladé Boleslavi, kde se konaly projevy proti okupaci, všude se vylepovaly plakáty a vytvářely zábrany proti přijíždějícím vojenským kolonám, které někteří lidé záměrně posílali špatným směrem.

Strach vystřídal euforii

V dubnu 1969 stanul v čele komunistické strany Gustáv Husák a začalo období takzvané normalizace politického a společenského života. Režim se v Československu znovu zpřísnil a na všechno dohlížela přítomnost sovětských okupantů. S nimi museli odteď boleslavští házenkáři místo zájezdů na Západ sehrávat „přátelské“ zápasy.

Nástup nových normalizačních pořádků od začátku provázely kádrové prověrky. Zaměřovaly se zčásti dovnitř komunistické strany a snažily se ji zbavit členů, kteří stále smýšleli v duchu reforem Pražského jara. Ale ke komisím, kde měli vysvětlovat své postoje a konání během invaze, byli zváni napříč společností i nestraníci. Týkalo se to také Václava Krajníka.

„Prověřovali mě ti samí lidi, co mi předtím tleskali. Ptali se, proč jsem lezl na ten komín, a tak jsem řekl, že to bylo z mladické nerozvážnosti. Došlo to tak daleko, že jsem se naštval a jednomu z nich taky něco řekl, pak dostal strach on a prověrkama jsem proklouzl,“ popisuje pamětník. Jeho kolega, s nímž vyvěsil vlajku, však z firmy odešel.

Do teplárny přišel disident

Během sedmdesátých let se strach v lidech dále utvrzoval. K pamětníkovi do práce však přišel člověk, který proti tehdejšímu režimu stále vystupoval. Na pozici topiče nastoupil evangelický farář Alfréd Kocáb, jehož komunisti zbavili státního souhlasu k výkonu duchovenské služby.

„Byl to naprosto rovný a otevřený člověk, dalo se s ním bavit o všem, uměl odpovědět na jakoukoliv otázku. A také měl své znalosti díky civilnímu titulu inženýra. Zařadil jsem ho jako kvalifikovaného pracovníka na stanici upravující vodu pro kotelnu, což mi pak vyčítali. Alfréd během týdne pochopil, jak to funguje, a pracoval samostatně,“ vzpomíná Václav Krajník na vztah s disidentem.

Někdejšího faráře dokonce několikrát vyhodnotili jako nejlepšího pracovníka měsíce, získal odznak člena Brigády socialistické práce. Proto jej bylo obtížné z teplárny vyhodit, o což usilovalo vedení. Jednoho dne si pro něj skutečně agenti StB v kožených kabátech přišli. Ředitel se poté těšil na exemplární vyhození disidenta, ale Alfréd Kocáb už něco tušil a předem se s pamětníkem domluvil na rozvázání pracovní smlouvy.

Václav Krajník s Alfrédem Kocábem navázal bližší vztah, farář mu dokonce nabídl možnost emigrovat, což ale pamětník nepřijal. Také se díky němu mohl seznámit s Chartou 77. „Alfréd mě poslal do Grandu na kafe. Tam přišla sousedka z našeho baráku, odešli jsme k nim a její maminka mi dala přečíst kus papíru. Divil jsem se, že to není kniha, když kvůli tomu byl takový povyk, ale jen jeden papír, kde byla psána jedna pravda vedle druhé, nic, co by šlo proti zákonu.“

Syna zmlátili během demonstrací

Charta 77 tehdy byla důležitým, ale ojedinělým projevem opozice proti komunistickému režimu a k jeho pádu bezprostředně nevedla. K tomu došlo až o dvanáct let později, na sklonku roku 1989. Sametovou revoluci odstartoval zákrok policejních složek proti studentské demonstraci na Národní třídě.

„Měl jsem v té době syna na vysoké škole a připletl se k tomu, že mu v Praze namlátili,“ říká Václav Krajník. Sám poté na další demonstrace do Prahy také jezdil.

Pro zaměstnance boleslavské automobilky přechod od centrálně řízené na tržní ekonomiku přinesl velké změny. Škodovku převzal v roce 1991 německý koncern Volkswagen a brzy se z ní stala největší tuzemská firma. V práci zažil velký vzestup i Václav Krajník.

„Měl jsem pocit, že se rodiče hodně starali, abych se k něčemu v životě propracoval, a jsem jim vděčný. Svým dětem jsem se taky snažil pomoct. Každý si svůj život má užít, brečet jenom nad rozlitým mlékem je špatné,“ shrnuje Václav Krajník svoji životní zkušenost.