Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Král (* 1935)

• narozen 26. dubna 1935 v Praze do smíšené česko-židovské rodiny

• roku 1938 se rodina přestěhovala do Sedlova u Kolína

• v roce 1942 rodině zabavili majetek a vystěhovali je z domu v Sedlově

• dědeček prošel Osvětimí a přežil pochod smrti

• otec na konci války internován v pracovním táboře

• pamětník zažil nálety na Kolín v letech 1944-1945

• vyučil se zemědělským dělníkem

• pracoval na státním statku a na veterinární službě

• při zaměstnání vystudoval VŠ veterinární medicíny

• roku 1968 protestoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do země

• pracoval ve Výzkumném ústavu veterinárních léčiv

• roku 1992 rodině v restituci navrácen majetek

„V Kolíně jsem začal chodit do školy jako takový dobře ustrojený, vychovaný kluk. Měl jsem vybrané způsoby, patku, čisté oblečení, kapesníček, ponožky. Než jsem se naučil postarat sám o sebe, tak jsem byl bit skoro denně.“ Tak vzpomíná na své začátky v Kolíně pamětník Josef Král, kterého vyzpovídaly děti ze základní školy v Suchdole v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

Josef Král se narodil 26. dubna 1935 v Praze na Malé Straně do dobře situované rodiny jako nejstarší ze tří synů. Maminka, rozená Mandelíková, pocházela z židovské rodiny usazené v Sedlově u Kolína. V Praze zažili Královi v roce 1938 mobilizaci, povolán byl i Josefův otec, ale záhy se vrátil domů. „Pamatuju se, jak přišli nějací lidé, rozdali nám plynové masky a na bratra, který byl v té době miminko, přinesli takový zelený futrál s hadicí, do kterého ho zapnuli. Neměl jsem z toho dobrý pocit.“ Ještě v témže roce se rodina přestěhovala do Sedlova k prarodičům.

 

Kdo mohl, tak utekl

S nástupem do chlapecké školy na Zálabí přibyly Josefovi nejen povinnosti, ale také starosti. Rozčilovala ho Hitlerjugend, která chodila po Kolíně, prozpěvovala si a dost často jedla věci, které neznal - banány nebo buráky. Za heydrichiády visely po Kolíně cedule se seznamem lidí, kteří byli popraveni, a někdy tam Josef četl i jména rodičů svých spolužáků. Tak jako většina národa cítil v té době k Němcům nenávist. Mrtvý Němec je dobrý Němec.

Ačkoliv maminku jakožto Židovku chránilo smíšené manželství, v roce 1942 jim nacisté na základě Norimberských zákonů zabavili majetek a z domu v Sedlově je vystěhovali. Většina maminčiných příbuzných, kteří byli dostatečně prozřetelní a pochopili včas hrozbu, kterou Hitler představuje pro Židy, utekla ještě před válkou do zahraničí. Ti, kterým se to nepovedlo, zahynuli téměř bez výjimky v koncentračních táborech. „Maminčin otec, můj dědeček, který bydlel v sousední Ratboři, v Československu zůstal, protože měl za manželku árijku. Musel nosit hvězdu, ale nic horšího se mu nedělo. Nicméně finančně podporoval odbojovou skupinu, která zároveň nějakým způsobem fungovala u nich na statku, takže ho nakonec zavřeli. Prošel několika koncentračními tábory a skončil v Osvětimi. Přežil díky tomu, že mu spoluvězni přepsali číslo na ruce za někoho, kdo už byl mrtvý. Absolvoval i pochod smrti a pak se živ dostal domů.“

Královi se přestěhovali do Kolína. Tady zažili dva ze čtyř náletů, které na město provedla spojenecká vojska v rozmezí srpna 1944 až dubna 1945. Královi se schovávali ve sklepě a nejbližší bomba dopadla asi sto metrů od domu. Vyrazilo jim to okna, uvnitř měli dlažební kostky, ale všichni byli v pořádku. Josef to dokonce svým způsobem považoval za velké dobrodružství, s kamarády pak chodili sbírat střepiny. Josefův otec, který se s maminkou odmítl nechat rozvést, strávil konec války v pracovním táboře.

 

Nelichotivý kádrový profil

Po skončení války zavládla všeobecná radost, opět se mohlo chodit do Sokola a do Skauta. Pro Královy se ale mnoho nezměnilo. Doufali, že se budou moci vrátit do Sedlova do zabaveného domu, že jim vrátí prvorepublikový zámeček postavený v Ratboři podle návrhu architekta Jana Kotěry, který nacisté zabavili a využívali ho jako administrativní budovu, že jim vrátí pozemky. Dle Košického vládního programu měli dokonce nárok na padesát hektarů půdy. „Nevrátili nám nic! V Ratboři existovala závodní rada, která sepsala petici, že se Mandelíkovi do obce vrátit nesmí, protože by často stávkovali. Hlavní důvod byl ale ten, že co neukradli Němci, to si rozebrali místní a museli by nám to vrátit. To nikdo z nich nechtěl. Komunisti už tehdy tahali za nitky, vsadili na lenost a hloupost lidí. Neustále jim předhazovali, že Západ nechal v Mnichově Československo na pospas Hitlerovi, na rozdíl od Sovětského svazu. Situace se zhoršovala až do voleb v únoru 1948, a to byl definitivní konec. Malí zemědělci jásali, když to těm velkým komunisti brali, ale pak to sebrali i těm malým a neměl nikdo nic.“

Královi se po válce odstěhovali z Kolína na venkov, tam Josef dochodil základní školu. Měl vztah k přírodě a doufal, že bude moci jít na lesnickou nebo zemědělskou střední školu. Dokonce dělal ještě s dalšími spolužáky nějaké testy, které mu měly zajistit doporučení na vybrané školy. Uspěl v nich, ale po dvou měsících se dozvěděl, že se podle nich rozhodovat nebude a že si může vybrat mezi horníkem, zedníkem a zemědělským dělníkem. Vybral si zemědělského dělníka, díky čemuž má dnes výuční list jako chovatel skotu.

Pracoval u státních statků, vojenskou službu absolvoval v Košicích a díky úřední chybě také v Bratislavě. „V noci jsme chodili do stráže, ve dne jsme pracovali jako nádeníci. Zástupce velitele, komunista, který o vojně nevěděl nic, mě chtěl za něco potrestat a poslat mě k útvaru do Prešova. Spletl si ale na dokumentech číslo útvaru, takže jsem přijel do Prešova, tam mi řekli, že tenhle útvar tam nemají, že je v Bratislavě. Tak jsem jel do Bratislavy a ke své radosti jsem zjistil, že budu sloužit na letišti, kam bych se se svým kádrovým posudkem v životě nedostal.“ Josef velel asi pěti dalším klukům a společně se starali o osvětlení letiště. „Nad naším územím často přelétávala americká dvoumotorová letadla Canberra a fotografovala. Proti nim pravidelně startovaly naše Migy 15, které ale létaly o dva kilometry níž, než ty Canberry, takže to k ničemu nebylo. No a my jsme jim na to museli svítit.“

Josef Král vždycky toužil po tom, aby mohl létat, ale v dobách komunistického režimu to pro člověka s jeho kádrovým posudkem bylo přání z říše snů. Přesto to v roce 1957 zkusil a zapsal se do leteckého kurzu. K jeho překvapení ho přijali a kurzem prošel bez větších potíží. Až později se dozvěděl, že má všechno na svědomí Miloš Hrabánek, který šéfoval na letišti v Nesvačilech u Benešova a zároveň tam dělal náčelníka Svazarmu. „Když pak z nějakého důvodu odcházel, řekl mi, že kdyby se řídil mými kádrovými posudky, tak bych nejen nelétal, ale na letiště bych si ani nešlápl. Dali mu je s tím, ať to nějak vyřeší. Vyřešil to tak, že je hodil do kamen a spálil.“

Po vojně nastoupil Josef Král jako veterinární technik do Veterinární správy. Při zaměstnání si dodělal střední školu a nakonec i vysokou školu veterinární medicíny. Oženil se se sestrou svojí spolužačky, která se ho na studiích snažila doučit matematiku, a narodili se jim dva synové.

 

Režim plný absurdit

V roce 1968 měl Josef téměř hotovou vědeckou aspiranturu. Zaujal ale odmítavý postoj ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území a školu nesměl dodělat. Potřeboval k tomu totiž doporučení od zaměstnavatele, což byl v té době Výzkumný ústav veterinárních léčiv. Kdyby mu ředitel ústavu dal doporučení, sám by přišel o místo. Následoval zákaz cestování do zahraničí, oba synové měli později problém dostat se na střední školu. Josef Král v souvislosti s tím zmiňuje vtipnou historku, kdy jeli se synem na přijímací zkoušky na střední zemědělskou školu do Čáslavi a při návratu domů na ně ve schránce čekal dopis, že ho na školu nepřijímají. „Sekretářka to zjevně odnesla na poštu o den dříve, než měla. Na výsledky zkoušek prostě nikdo nečekal, rozhodnuto bylo dávno předtím.“

Československý výzkumný ústav veterinárních léčiv byl v bloku RVHP považován za špičku. Dostávali pozvánky na konference, ale Josef nikam nemohl. Psal články a jednou ho málem vyhodili, ale tehdy se za něj přimluvil ředitel.

„Pak nám přišlo oznámení, že světový veterinární kongres se koná toho roku v Moskvě. A ředitel říká: ‚No jo, tak hele, všechno možné nabídněte, publikace, ať se o nás ví, oni vás tam stejně nikoho nevezmou, ale ať se o nás ví, napište to.‘ No tak jsme to udělali. Já jsem věděl, že tam stejně nemůžu jet. No a najednou přišel dopis z Paříže, že přípravný výbor světového veterinárního kongresu mě zvolil za místopředsedu jedné pracovní sekce. Teď co s tím? ‚Tak ty se omluvíš, napiš, že jsi nemocný.‘ Já říkám: ‚Já jsem zdravý, já napíšu, že z politických důvodů nemůžu do Moskvy.‘ No bylo z toho veliké drama, teď se to řešilo, já jsem neustoupil a ředitel vymyslel fintu. Existovala taková organizace, Vědeckotechnická společnost, VTS se to jmenovalo, a ta dělala výlety s technickým zaměřením a tam se jet mohlo. Tak se vymyslelo, že VTS, kterou jsme samozřejmě na pracovišti měli taky, uspořádá zájezd do Moskvy na veterinární kongres. No a já jsem říkal: ‚Já nemůžu, já si to nebudu platit, já na to nemám.‘ Ředitel mi řekl: ‚Nedělej si starosti, já ti dám mimořádnou prémii!‘ Tak mi dal mimořádnou prémii a já jsem tam odjel. Tak takovéhle absurdní věci se odehrávaly.“

V roce 1989 vítal Josef Král pád komunismu s nadšením, dožila se ho i jeho maminka. Ještě téhož roku vzal staré embéčko, naložil rodinu a vyrazili do Lince. Zažili šok na místním trhu, kde viděli plno banánů, kapie a další zboží, které se u nás po léta nedalo sehnat. V roce 1992 rodině v restituci stát navrátil zabavené majetky, včetně domu v Sedlově, ve kterém se narodila Josefova maminka a který vyžadoval generální opravu. Zpět získali také 750 hektarů orné půdy, další pozemky Josef připachtoval, založil firmu a pustil se do hospodaření. „Měl jsem přes dva tisíce hektarů půdy, čtyři sta krav, tři tisíce prasat, byly s tím strašné starosti, ale neuměl jsem to s lidmi. Přebral jsem i státní statek se zaměstnanci, pracovalo tam plno zbytečných lidí, ale mně dělalo problém je vyhodit.“ Josef Král to vydržel deset let, pak firmu prodal. Dnes žije v Sedlově, v domě, kde se narodila jeho maminka a o který na dlouhá léta díky totalitním režimům přišel.