Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Král (* 1951)

• narodil se 22. října 1951 v Praze

• rodiče se po jeho narození brzy rozvedli, žil jen s matkou

• dědeček Josef Holeček působil v letech druhé světové války jako stavitel v Persii

• v letech 1967–1970 se vyučil v Praze antikvářem a knihkupcem

• zažil období okupace 21. srpna 1968 a následný rok protestů v Praze

• v letech 1970–1972 sloužil na vojně u radistů v Kolíně a v západočeském pohraničí

• od roku 1976 žije v Kolíně

• celý život pracoval v knihkupectvích

• bezprostředně po 17. listopadu 1989 poskytl výlohu kolínského knihkupectví revolučním letákům a plakátům

• po roce 1990 zprivatizoval knihkupectví U Zlaté kosy v Kolíně

• od počátku 90. let byl zastupitelem a několik volebních období i radním města Kolína

Byl 21. srpen 1968, první den okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, a mladý knihkupecký učeň Petr Král se vydal do pražské centrály podniku s účetními doklady z knihkupectví v Železné ulici.

„Dobrovolně jsem se přihlásil, protože jsem věděl, že zažiju něco, co bych těžko zažil, kdybych byl jen na prodejně. Na Staroměstském náměstí byl protiletadlový oddíl, byla tam vojenská policie, respektive KGB a Specnaz, kteří tam obsazovali ministerstva. A byl tam pražský výbor KSČ. Oni tam vynášeli zbraně těch lidových milicionářů, které později ukazovali jako zbraně kontrarevolucionářů.“

Spolu s davem sledoval na náměstí i sovětskou blokádu sanitek, které převážely postřelené z Vinohradské třídy do nemocnice Na Františku. „Naštěstí se tam našel po chvíli nějaký rozumný důstojník, který umožnil jejich průjezd.“ Další dny nejezdily tramvaje. Chodil do práce pěšky a sledoval sovětské tankisty. „Byli tam Mongolové, Kazaši, Čečenci. Kolikrát neznali ani ruštinu.“ Když se po pár měsících přesunula většina z nich do kasáren mimo Prahu, dýchalo se v ulicích mnohem lépe.

Emotivně prožíval nejenom srpen 1968, ale i následný rok demonstrací a protestů. Účastnil se jich spíše mimoděk, ale plně se společenským odporem souzněl. „Nikdy jsem se nesmířil s tím, aby tady byla sovětská okupační vojska na věčné časy.“

Při demonstraci k výročí okupace 21. srpna 1969 zažil násilnou korekci režimu na vlastní kůži. „Na rohu Václavského náměstí u Melantrichu byl kordón Lidových milicí a policistů. Lidi samozřejmě pískali a nadávali jim. Když tam padly nějaké výstřely a lidi běželi kolem mě, tak mě nenapadlo běžet taky. Najednou jsem dostal takovou pecku pendrekem do zad, ještě teď ji cítím.“

Po 20 letech komunistické straně tento úder vrátil. V Kolíně se jeho knihkupectví stalo místem, odkud se do města šířila sametová revoluce.

Dědeček přidal do rodinné kroniky perské intermezzo

Ač pražský rodák a kolínský patriot, mohl pamětník svou životní pouť prožívat úplně mimo českou kotlinu. Jeho děda Josef Holeček totiž odešel na konci 30. let i s celou rodinou, včetně pamětníkovy budoucí maminky, pracovat do Persie (dnešního Íránu) pro významného hodnostáře jménem Rezá Šáh Pahlaví.

Jako stavitel se zde podílel na budování infrastruktury a průmyslových budov. I přes změny politických poměrů prožili v Teheránu druhou světovou válku v klidu a blahobytu. Vyvedla je odtud po válce až nucená repatriace, která byla vzhledem k okolnostem vedena přes Sibiř a Dálný východ. Bez dědy, který ještě v Persii umřel na rakovinu, se tak domů dostali až na jaře roku 1946. Osobní zkušenost se sovětskou bídou určila maminčin celoživotní vztah ke komunismu, který přenesla i na své děti. „Měl jsem to dané od mámy. Za všechno můžou komunisti.“

Petr Král se narodil 22. října 1951 v Praze jako jedno z trojčat spolu s bratrem Mirkem a sestrou Hanou. „To bylo tenkrát unikátní. Ale asi jak byla máma vyživená z toho Teheránu, tak nás všechny tři dokázala v sobě i po válce uživit.“ Přes smrt jednoho ze sourozenců, brzký rozvod rodičů i těžkou společenskou situaci prožíval šťastné dětství. Idylické prázdniny trávil u babičky v Poděbradech. Věnoval se sportu, hlavně fotbalu. A taky od dětství vášnivě četl, odtud vedla cesta k profesní dráze knihkupce.

Učení na knihkupce a antikváře probíhalo v 60. letech zejména praxí přímo v prodejnách. V případě Petra Krále se jednalo o knihkupectví u Slovanského domu, později o specializované knihkupectví nakladatelství Svoboda v Železné ulici a antikvariát na Smíchově. Od roku 1967 zde prožíval krásnou dobu uvolňování, která přála literatuře: „Tenkrát se na knížky stály fronty,“ říká. Zažil tu ale i počátek normalizace, kdy museli mnohé tituly tajně zachraňovat před úplnou likvidací.

Na vojně odposlouchávali západní armády

Intenzivně prožíval pražské jaro, srpen 1968 i celospolečenský odpor proti okupaci. Tvrdý nástup normalizace jej však zastihl už na vojně. I když se mu umístění do Kolína díky okolnostem jevilo později jako šťastné, prvotní zkušenost byla šokem: „Já měl dlouhé vlasy, a najednou se ze mě stal třináctiletý kluk. To bylo takové ponížení!“ Jako radista také sloužil na základnách v Hazlově a Milířích u hranic s Německem, odkud se odposlouchávala 7. americká a 11. německá armáda.

Na těchto základnách sloužil i se sovětskými vojáky, kteří tam však působili „tajně“, v českých uniformách. Přestože se během vojenské služby systému nijak výrazně neprotivil, měly jej orgány neustále v hledáčku. „Při volbách na vojně mne fotografovali, jak tam jdu, jak se tvářím, a kontrolovali, co dělám s volebním lístkem.“ Na vojně ale poznal i svou budoucí ženu Jindřišku Junovou a Kolín se mu tak stal osudným.

Do Kolína za ženou i za knihou

Počátek 70. let mladým rodinám příliš nepřál: „Nebyly byty, nebyly školy, školky,“ říká k tomu pamětník. Proto i přes brzkou svatbu a narození dcery Petry v roce 1973 zůstal pracovat v Praze. Ač mu byla nejbližší práce antikváře, snažil se při nejbližší příležitosti postoupit na vedoucí místo s vyšším platem. Jak sám dodává: „Za plat prodavače nešlo rodinu uživit.“ Ať již pracoval v antikvariátu či jako vedoucí knihkupectví, vždy byl pro něj na prvním místě kupující: „Pro mne byl zákazník kulturní člověk.“

Roku 1976 se uvolnilo místo zástupce vedoucího v knihkupectví U Zlaté kosy v Kolíně, které Petr Král získal. Touha po vlastním bydlení, zvláště když do rodiny přibylo druhé dítě, jej však na dalších šest let svázala se stavbou družstevního bytu. „Já jsem přišel do Kolína a zároveň jsem svépomocí začal stavět, což bylo docela husté, protože jsem musel mít napracované hodiny a nikdo mi nic v práci ani na stavbě nedaroval.“ Když se od rodičů manželky přestěhovali do nového bytu, přijal zároveň místo provozního vedoucího asi třetiny knihkupectví Středočeského kraje. Do Zlaté kosy se opět vrátil až po polovině 80. let, již jako vedoucí prodejny.

80. léta byla ve znamení nedostatku knih. Podpultový prodej do určité míry fungoval, ale pro pamětníka to bylo složité rozhodování: „Na 60 stálých zákazníků, mých kamarádů, jsem měl třeba jen deset výtisků oblíbeného titulu, to bylo pro mne trauma.“ A když někdo přišel něco koupit až na Vánoce, mohl mu nabídnout leda tak staré vlakové jízdní řády. Ač samizdaty nerozmnožoval nebo aktivně nešířil, dostaly se mu mnohé do ruky: „Někdy v roce 1987 jsem četl od Pelce ‚...a bude hůř‘. To byla bomba.“

Knihkupectví tak bylo díky Petru Královi přirozeným místem střetávání se a diskuzí, které si bralo inspiraci nejenom ze zakázané literatury. „Někdy v roce 1985 začal v Kolíně fungovat filmový klub, který zavedl Petr Soukup. To byla velká inspirace.“

Další den už byla polepená celá výloha

Svůj záporný vztah k socialistickému zřízení Petr Král nijak zvlášť veřejně neprojevoval, ale vždy byl někde na hraně. Z Pionýra jej vyloučili, když si vzal na uvítání Jurije Gagarina červenou flanelovou košili. Chartu 77 nepodepsal, ale Antichartu také ne: „Dokud to nebudu číst, tak nic nepodepíšu. A ono to tak nějak prošlo,“ říká.

Knihkupectví U Zlaté kosy se ale v listopadu 1989 stalo epicentrem revolučního dění v Kolíně. Již v pondělí 20. listopadu přivezl Petr Král z Prahy dvě provolání a vyvěsil je ve výloze knihkupectví. Přes odpor místní nomenklatury bylo následující den ve výloze již deset plakátů „A další den ráno už byla polepená celá výloha,“ dodává s úsměvem pamětník. „Pro mě byl 17. listopad začátek nového života.“

Přes počáteční politickou angažovanost se po pár měsících sice stáhl, ale za dva roky se do politiky jako zastupitel města Kolína vrátil a působil jako volený zástupce v šesti volebních obdobích. Na počátku 90. let zprivatizoval knihkupectví U Zlaté kosy a založil vlastní knihkupeckou firmu, kterou desítky let provozoval se svou manželkou a následně i synem Danielem.

Podílel se na mnoha společenských událostech ve městě a okolí, především na opakované rekonstrukci Bitvy u Kolína. Stal se aktivním členem vojenských záloh, se kterými již v roce 2002 pomáhal v Praze při povodních. Jak sám říká: „Když nemám co dělat, pracuji.“