Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Král (* 1947)

• narodil se 25. března 1947 v Praze

• vystudoval Matfyz se zaměřením na programování a výpočetní techniku

• v době studií prožil srpnovou okupaci

• pracoval v Podniku výpočetní techniky

• podílel se na programování prvních programů sálových počítačů, spolupracoval se statistickým úřadem

• po revoluci se jako OSVČ věnoval programování softwaru pro slovníky

• v roce 2023 žil v Horních Počernicích

Pamatuje si, kdy poprvé viděl televizor, jako dítě si počítal průměry svých teplot a jedna z jeho nejoblíbenějších dětských vzpomínek je jízda na eskalátoru v pražské Bílé labuti. Technika Petra Krále bavila od dětství, není proto náhoda, že se v dospělosti podílel na programování prvních počítačů v Československu. Dětství ale prožíval poklidně v Horních Počernicích.

“Pro housky jsem chodil k paní Kasanové. Stály 52 haléřů a já už jsem s ní jako pětiletý měl kšefty, že když mám dvě housky, tak jí ty čtyři haléře nezaplatím a příště to nějak srovnáme. Moje rodiče byli proti tomu, měli pocit, že něco dlužíme, ale paní Kasanová říkala: Jen ho nechte, my si to spolu vyřešíme,” přibližuje své dětství Petr Král, který se do rodiny poštovního úředníka narodil v březnu 1947. Soukromé specializované obchody ale v padesátých letech skončily. Jejich bývalí majitelé v nich sice stále pracovali, už jim ale nepatřily. “Ty obchody byly často v jejich domech. Nevím, jestli z toho byli šťastní, ale bylo to lepší, než kdyby tam měli někoho cizího,” krčí rameny pamětník, který byl jako dítě svědkem postupného vyvlastnění podniků drobných živnostníků. “Nemluvil jsem s nimi tenkrát o tom, jestli jim to vyhovuje nebo ne,” dodává. Na své dětství má ale většinou příjemné vzpomínky. Díky vesnickému rázu Počernic malý Petr vyrůstal s hromadou kamarádů, se kterými zažíval mnohá dobrodružství. Vystačili si sami, do pionýra nechodili. “Byla to nuda. Šlo o dělání nástěnek a chození do kluboven,” vysvětluje podstatu tehdejších spolků. “Skaut tady v té době už nebyl, to zažil jen můj bratr. Byl o pět let starší, tak chodil do skauta a jezdil na skautské tábory,” vysvětluje pamětník s tím, že on skautské radovánky bohužel už nestihl. Vyrůstání v padesátých letech s sebou neslo i další úskalí. V době měnové reformy měli všichni hluboko do kapsy, občas se ale poštěstilo a rodiny si mohly výjimečně přilepšit. “Jednou na Vánoce rodiče obstarali banány. A mysleli si, že budeme koukat. Ale my jsme to v životě neměli a nechutnalo nám to. Byli hodně zklamaní. Pak jsem banány dlouho neviděl,” směje se pamětník při vyprávění dnes už úsměvné příhody. 

Na televizi jsem koukal za výlohou

Stejně skeptický postoj jako k banánům zaujal malý Petr i k našemu hlavnímu městu. “Praha byla dost zpustlá. Za války se do baráků moc neinvestovalo, po válce už vůbec. Rodiče vykládali, že je Praha krásná, ale já jsem měl dětský pohled. Děti se dívají zespoda a na to, co je u země. Viděl jsem, jak jsou v Karlíně špinavý chodníky a že jsou domy otlučené,” vzpomíná, jaký dojem na něm tehdy zanechala československá metropole. Jeho dětskou duši si získaly jediné dva neony, které tehdy v Praze byly. “To bylo něco. Na obchodním domě Diamant svítil neon a nahoře na Bílé labuti byl obrys labutě. Otáčelo se to a svítilo to,” popisuje pamětník se svítícíma očima. “Na samotné Bílé labuti byla úžasná věc. Z přízemí do prvního patra jezdil eskalátor. Mezi dětmi byla pověra, že když se nahoře točí labuť, tak uvnitř jezdí eskalátory. Pravda to nebyla, ale všichni si to mysleli,” vybavuje si, jak se do Bílé labutě děti vždycky tešily právě kvůli jezdícím schodům. 
Technické vymoženosti pamětníka zajímaly od malička. Jako dítě tak hodně prožíval začátek vysílání Československé televize. Ta své vysílání spustila 1. května 1953, samotné televizní přijímače se ale mezi lidi dostávaly pomalu. “První televizi jsem viděl za výlohou jednoho malého krámku. Byl večer, zima, nás tam stála parta devítiletých a desetiletých dětí. Koukali jsme na tu šílenost, co to je. Něco se tam hýbalo, paní nás postupně po jednom brala dovnitř, abychom se mohli dívat i za tepla,” vzpomíná na zlomový zážitek. Rodina Králova si televizi mohla dovolit až pět let po spuštění vysílání, malému Petrovi tehdy bylo jedenáct. “Když byl zajímavý program, tak přicházeli sousedi. Seděli jsme ve třech řadách a sledovali televizi,” popisuje, jakým zjevením bylo pro lidi v padesátých letech obrazové vysílání. Do té doby znali pouze rozhlas a kino. I na to má pamětník jasné vzpomínky. “Bylo tu kino, které už v padesátých letech přestavěli na širokoúhlé. Co se promítalo? Skvělý věci. Ty kina byly plný. Volná místa byly málokdy, možná na sovětských filmech. Ale na ty jsem nechodil, takže nevím,” krčí rameny. Během vyprávění si vzpomněl třeba na film Luisa a Lotka. “Všichni to museli vidět, těch židlí, co bylo v uličkách!” 

Poláci se nám omlouvali za to, že přišli

Technické vymoženosti pamětníka uhranuly a provázely ho až do dospělosti. Po absolvování základní školy v Počernicích vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu, kde v roce 1965 úspěšně odmaturoval. Po maturitě jeho kroky vedly na Matematicko - fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. “Já jsem chtěl na metodologii, zajímala mě. Měřil jsem si teplotu, psal jsem si ji třikrát denně, počítal jsem si průměry. Ale ta se otevírala jednou za tři roky a do toho jsem se netrefil. Tak jsem dělal matematiku, výpočet pravděpodobnosti,” vysvětluje pamětník, na co se během studia zaměřil. Z Matfyzu odcházel se znalostmi programování a výpočetní techniky. Právě během studií ho také zastihl zlomový rok 1968. “Nejdřív to bylo krásný. Mohli jsme si jít pro pas,” vzpomíná na pražské jaro. Vyjet do zahraničí ale už nestihli. “Přijely tanky,” shrnuje stručně. Když Československo začala okupovat vojska Varšavské smlouvy, bylo pamětníkovi jednadvacet let. “To nebezpečí jsme ani moc nevnímali. Vzali jsme motorku, na řídítka československou vlajku a jeli jsme za kamarády do Klánovic. Před Šestajovicemi nás zastavili vojáci,” vzpomíná. Mladíci tehdy narazili na vojáky polské národnosti. „Omlouval se nám za to, že přišli. Že by to Poláci nikdy neudělali, ale že je voják a musí poslouchat rozkaz,” vybavuje si asi nejsilnější zážitek ze srpnové okupace. Sovětské vysvětlování naopak popsal jako zaseknutý kolovrátek. “Říkali: ‚Vy nás musíte poslouchat, my jsme vás přišli zachránit.‘ ,A proč vás musíme poslouchat?‘ ,Protože jste mladší bratři.‘ A mladší bratři musí v jejich podání poslouchat,” vrtí smutně hlavou i po letech. 

Po vysoké škole Král nastoupil do Podniku výpočetní techniky (PVT), kde dostal možnost podílet se na programování prvních sálových počítačů v Československu. “Přišel jsem do podniku, kde byl v provozu počítač Tesla 200. Bylo to skvělé. Paměť to mělo 64 kB, což je asi tisíckrát míň, než mají dnešní telefony,” směje se při vzpomínce na začátky sálových počítačů. Tehdejší programování vypadalo úplně jinak než dnes. “Byly tam snímače děrných štítků. To byly takové kartičky, kde bylo dírkami nakódováno, co si má ten počítač přečíst. A na těch kartách byly i programy. Velký program jsme měli v šuplíku, měl 2000 štítků,” vysvětluje. “Počítali jsme, co bylo potřeba. Podnik výpočetní techniky byl servisní organizace statistického úřadu. Měl jsem štěstí, že jsem nemusel dělat jen na statistikách, dělal jsem pro jednoho externího zákazníka, který zpracovával dopady emisí z elektráren,” přibližuje svoje tehdejší zaměření. V porovnání s tehdejší existující technikou měly sálové počítače bleskovou rychlost. Požadavek na vypočítání dopadu emisí byl ale tak specifický, že spočtení jednoho dne problému mělo po naprogramování trvat tři měsíce. “Asi takhle byly ty počítače rychlé,” směje se pamětník. “Nebylo mi věřeno. Poprvé v životě jsem na to tenkrát dostal nějakého oponenta, aby ten program prohlédl a zjistil, jestli si nevymýšlím, jestli třeba není špatně napsaný. Ale bylo to tak,” krčí rameny. Dnešní telefon je podle něj stokrát rychlejší než tehdejší počítač. V Podniku výpočetní techniky prožil celá sedmdesátá léta. V roce 1971 se stihl oženit a o dva roky později se manželům narodila dcera Markéta. Syn Tomáš přišel na svět v roce 1974. Mladá rodina se ale na konci sedmdesátých let musela přesunout do Žatce, kde Petr Král pracoval jako vedoucí výpočetního střediska v elektrárně Počerady. Zpátky do Prahy se přesunul v roce 1985 a navázal na práci v PVT. Právě tam prožil i sametovou revoluci. 

Revoluce nebyla překvapení

“To nebylo takový překvapení jako byla invaze. V roce 1989 byla představa, že se něco stane. Bylo vidět, že se něco bortí,” vzpomíná na listopad 1989 a události, které následovaly. Jako většina tehdejších obyvatel Československa změnu vítal nadšeně a s nadějí. Dosud devadesátá léta označuje za nejlepší dobu ve svém životě. “Hodně brzy jsme vyrazili do Řecka, protože jsem po tom celý život toužil. Byl jsem třeba v Austrálii. To je zajímavá zkušenost. Je to jinej způsob života. Australané jsou příjemní, přátelští,” vybavuje si svůj dvouměsíční pobyt, který u “protinožců” strávil. Po změně režimu začal spolupracovat s nakladatelstvím, které se zabývalo vydáváním cizojazyčných slovníků. “To bylo asi nejzajímavější, co jsem dělal. Protože to bylo velice různorodé, těžké a výsledek stál za to,” vysvětluje s tím, že spolupracovat s nakladatelstvím vydržel skoro patnáct let. Dnes (2023) už je v důchodu, ale o techniku, která ho provázela celým životem, se zajímá dál. Nedávno například vyzkoušel práci s umělou inteligencí. “Zjistil jsem, že to není inteligence. Je to schopný produkt, jako programátor to obdivuju, čeho docílili. Ale rozhodně to není inteligence, protože ji během pěti minut dokáži zahnat do úzkých, a to tak, že se na mě naštve,” směje se na závěr svého vyprávění.