Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anastázie Králová (* 1928)

• narozena 20. září 1928 v Ratiboři

• spojka odbojové organizace Pro vlast

• spojka v 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky

• svědkem přestřelky u Mynaříkovy pily v Ratiboři

• dnes žije ve městě Odry

Ještě nedávno žilo v Hostýnských vrších mnoho pamětníků partyzánského odboje. Obyvatelé pasekářských osad i místních vesnic jim poskytovali pomoc a někteří z nich za to zaplatili životem nebo skončili v nacistickém vězení. Dnes jich však žije jen hrstka. Jedním z pamětníků je Anastázie Králová, která už v patnácti letech dělala partyzánům spojku a dodávala jim nejen důležité informace, ale i potraviny a šatstvo.

V malé dřevěnici

Anastázie Králová, rodným příjmením Janošová, se narodila 20. září 1928 v Ratiboři. V této obci ležící v Hostýnských vrších nedaleko Vsetína také prožila své dětství. Vzpomíná, že její rodina žila velmi prostě. Bydleli v malé dřevěnici a nevlastnili ani žádné polnosti. Matka se starala o domácnost a při sezonních pracích si přivydělávala u sedláků. Otec stejně jako většina místních nemohl najít žádné stálé zaměstnání. „Když se v Ratiboři stavěla silnice, tak aby každý chlap vydělal alespoň pár korun, tak se po týdnu v zaměstnání střídali,“ dodává pamětnice, jejíž rodiče živili pět dětí. Otec získal parodoxně první stálé zaměstnání až po nacistické okupaci, kdy ho jako dělníka přijali na železnici.

Anastázie Králová byla druhé nejstarší dítě a od útlého věku se musela zapojit do domácích prací a podílela se také na peněžním zabezpečení rodiny. Například v době, kdy rostly lesní plody, vstávala ve čtyři hodiny ráno, aby nějaké nasbírala a prodala. Jak během vyprávění několikrát sama řekla, její dětství bylo sice chudé, ale šťastné. Vzpomíná také, že většina místních lidí nebyla příliš majetná a svých věcí si velmi vážila. „Když jsme šli do Vsetína, tak se šlo bosky. Před Vsetínem bylo takový koryto, ve kterém tekla voda a byla tam lavička. Umyli jsme si tam nohy, obuli boty a šli do města. A zpátky zase vyzuli a šli pěšky. Tak to dělaly všechny místní děti.“

Patnáctiletá spojka partyzánů

Po ukončení obecní školy nastoupila Anastázie Králová do zaměstnání u firmy Hájek. Vyráběly se tam dřevěné předměty, jako například hrábě. Neměla to daleko, protože výrobna se nacházela přímo v Ratiboři. V zaměstnání prý byla spokojená. „Dělala jsem u stroje. Moc se mi to líbilo, přitom jsem byla dítě. Tenkrát jsme nebyly tak vyspělé, jako jsou dnes holky ve čtrnácti patnácti letech.“

U strojů ale dlouho nezůstala. Majitel firmy Ludvík Hájek si ji totiž vybral na hlídání jeho malého syna Rosti. Anastázie Králová pak následující tři roky bydlela u Hájkových. Ludvík Hájek se zapojil do odboje a pamětnice tvrdí, že již někdy v roce 1943 se jeho prostřednictvím setkala s četnickým strážmistrem Janem Žůrkem, který ji poprosil, zda by v odboji nedělala spojku. Jan Žůrek se později stal velitelem 5. oddílu Hošťálková v partyzánské brigádě Jana Žižky. Její členové však na Moravě působili až v druhé polovině roku 1944, takže pamětnice zpočátku nejspíš dělala spojku místní odbojové organizaci Pro vlast, jež měla centrum ve vedlejší obci Hošťálková. Anastázie Králová totiž většinu odbojářů jmenovitě neznala, aby je po případném zatčení nemohla prozradit.

Až v říjnu 1944 se v Ratiboři poprvé objevili členové 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Konkrétně skupina majora Ševcova-Grekovského, která našla útočiště v místní pasekářské osadě Borčí u kováře Ludvíka Hynka a jeho početné rodiny. Tam si také vybudovali bunkr. Partyzáni této skupiny pak často chodili i do samotné obce, a dokonce tam kvůli zásobování podnikli dvě přepadové akce. „Bydlela jsem hned pod lesem. Každou chvíli tam někdo přiběhl a předal nějakou zprávu, kterou jsem jako spojka předala dál,“ vzpomíná Anastázie Králová, která ale partyzánům nepředávala jen zprávy, ale dodávala jim i potraviny a šatstvo. Partyzáni totiž občas v obci přespali. „Naproti našeho domu byla zahrada, cesta do Ratiboře a za cestou pila, mlýn a domky. V jednom domku měl majitel fabriky, pan Hájek, pronajatý pokoj, a třeba když partyzáni čekali na nějaké zprávy nebo byl někdo z nich nemocný, tak byli tam. Za těma domkama tekla řeka Ratibořka, no tak já plenky v lavoře, pod plínkama kastroly s jídlem. Nosívala jsem jim tam jídlo a položila jsem ho na schody u dveří a pak šla vymáchat plenky. Jak jsem šla zpátky, vzala jsem kastroly, dala pod plenky a šla. Takovou práci jsem dělala.“

Přestřelka na Mynaříkově pile

Partyzáni se také často scházeli na místní pile, kterou měl v pronájmu odbojář Florian Mynařík. V nočních hodinách 28. října 1944 tam došlo k setkání všech ilegálních složek skoro celé východní Moravy, na kterou se údajně dostavilo bezmála osmdesát lidí. Setkání se však zvrhlo v přestřelku, při níž padl Ševcov-Grekovskij a jeho pobočník Pavel Pimenov. Pozadí vzniku přestřelky není dodnes plně objasněno. Při schůzce měla být skupina partyzánů pod vedením Vladimíra Krajčíka, známého pod přezdívkou Jerry, začleněna do oddílu Jana Žižky. Mezi skupinami ale panovala velká nedůvěra a při odzbrojování Jerryho skupiny padl výstřel z pistole a následná přestřelka si vyžádala dva životy partyzánů.

Gestapo přestřelku zaregistrovalo a následovalo vyšetřování. Schůzky se účastnil i Ludvík Hájek, a Anastázie Králová se tak dostala do velkého nebezpečí. Pamětnice měla tehdy vodu v koleni, čehož využila a nastoupila na léčbu do nemocnice, aby se ukryla před gestapem. „Víte, co jsem v nemocnici zažila strachu? Furt jsem měla oči na dveřích, jestli nepřijdou Němci,“ vzpomíná pamětnice, která se po několika týdnech léčení vrátila k Hájkovým. Mezitím u nich gestapo provedlo domovní prohlídku a oba manžele zatklo. Ludvík Hájek pak zůstal ve vězení až do konce války. Jeho manželku pro pokročilé těhotenství zakrátko propustili.

Anastázie Králová po návratu z nemocnice zůstala u Hájkových. I přes obrovské nebezpečí dál pomáhala partyzánům a hlídkovala během jejich schůzek. Žila ve velkém stresu, protože dům často kontrolovalo gestapo.

Po válce

V květnu 1945 Ratiboř osvobodila 4. brigáda 1. čs. sboru bojující po boku Rudé armády. V obci prý byl klid a k žádným přestřelkám již nedošlo. Rodina Hájkových se potom přestěhovala do obce Krásná Loučka ležící nedaleko Krnova. Zařídili si tam novou dílnu a zakrátko se k nim nastěhovala i Anastázie Králová, aby se starala o jejich malé děti. V září téhož roku nastoupila do učení na švadlenu a po ukončení studia pracovala jako švadlena v Novém Jičíně. V roce 1950 se provdala za Františka Krále a za svědky na svatbě jim byli právě manželé Hájkovi. S manželem pak bydleli v obci Loučky nedaleko města Odry. V roce 1988 se přestěhovali do Oder a v tomto městě žije Anastázie Králová i dnes.

HROŠOVÁ, M., Na každém kroku boj. Historie 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky (srpen 1944 – květen 1945). Český svaz bojovníků za svobodu, 2012.

http://www.tommy-harold.estranky.cz/clanky/historicka-zastaveni/uderna-rota--i.-csl.-partyzanske-brigady-jana-zizky--kpt.-part.----jerryho------vladimira-krajcika.html