Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emílie (Miroslava) Králová (* 1928  †︎ 2013)

• narodila se 5. 11. 1928 v Mefodijevce

• život prožila v Kirillovce

• předci žili ve Mefodijevce a Kirillovce

• rok prožila v bojích v Novorossijsku

• s rodiči deportována na Krym, kde pracovali v zemědělství

• po válce se vrátila do Novorossijska

• chtěla být s rodiči repatriována, ale nepodařilo se jim to

• nikdy se do Čech nepodívala

Paní Emílie Králová je zástupkyně starší generace českých krajanů žijících v jižním Rusku, která dosud hovoří českým jazykem jako svým mateřským. Narodila se koncem roku 1928 v jedné ze zdejších českých vesniček – v Methodějce nedaleko Novorossijska.

Její praprarodiče přišli do této oblasti z okolí Českých Budějovic na přelomu 19. a 20. století, aby zde získali půdu a mohli svobodně hospodařit. Podle slov paní Králové to mohlo být kolem roku 1903. Zároveň však dodává, že dědečkovi v době příjezdu byly přibližně tři roky, což se vzhledem k jejímu vlastnímu datu narození – v roce 1928 – vylučuje. Z těchto nesrovnalostí vyplývá, že její předkové do této oblasti museli přijet o něco dříve, nebo že v době příjezdu dědečkovi bylo o několik let více.

Podle dalšího vyprávění paní Králové tenkrát její předkové reagovali na výzvu, aby noví kolonisté z Čech přijeli posílit dosavadní místní českou komunitu v jižním Rusku pod Kavkazem. „Ti, co přijeli, byli spokojeni, dostali zem, pásli skot a měli pole a brzy si postavili dobrý dům.“ Nikdo z tehdejších kolonistů ve svých nadějích na lepší život nemohl tušit, co jim přinese nadcházející 20. století. 

Sama paní Králová ještě během svého života udržovala kontakt s příbuznými z Budějovic, alespoň písemně: „Já dokonce jsem jim psala dvakrát – psaní tetičce, ale potom to skončilo.“

Rodiče paní Králové – pan Marš s manželkou, žili společně s bratrem pana Marše na pozemku, který v Kirillovce získali od svého otce. Otec paní Králové získal dolní část, zatímco jeho bratr tu horní. Jejich tatínek měl před kolektivizací menší hospodářství, které čítalo pole, louky, devět krav a dva koně. Zatímco tatínek pracoval na poli, maminka se doma starala o své čtyři děti – dvě dcery a dva (mladší) syny. Přitom ještě nosila každý den na ramenou mléko až do sousední Methodějky. Paní Emílie Králová byla nejstarší dcerou, její mladší sestra se narodila v roce 1932 a dnes žije v Methodějce. Oba mladší bratři již zemřeli.

Ze svého dětství si paní Králová vzpomíná, jak jako malá chodila s tatínkem každou neděli do katolického kostela v Kirillovce: „Mně bylo asi šest nebo osm let, i sestra s námi byla (...) český ‚báťuška‘ nás vodil kolem oltáře a my jsme měli košíčky, na svatou Trojici, měli jsme tam kytičky. A moje mladší sestra se ho držela za jeho bílý plášť. Chodili jsme mezi lavicemi v kostele.“ V roce 1937 kostel zavřeli, mladšího bratra Vasju už Královi nestihli pokřtít. To se podařilo až během 2. světové války.

Během kolektivizace postupně její rodině zabírali majetky, jak paní Králová vzpomíná: „Nejprve nám vzali válec, potom přišli podruhé a vzali nám řezačku.“ A pak vzali i všechno ostatní. Nakonec jsme museli jít pracovat do kolchozu, který se teprve formoval. Z pozemků zůstala Maršovým jen menší zahrádka od domu ke studni, kde vysázeli zeleninu - hrách, rajčata a okurky. Obilí už nepěstovali. Tatínek nakonec také prodal několik krav, protože je nebylo z čeho živit a rodina se dostala do finančních potíží. Sám poté začal pracovat v nedalekém závodě. Situace se zlepšila, když začaly kolchozy skutečně fungovat a prodávat zrní. 

V české škole se paní Marie Králová již neučila, školu zavřeli dříve, než se do ní paní Králová dostala. Učila se nejprve v ruské škole v Kirillovce a poté, co tuto školu před válkou zavřeli, docházela ještě krátkou chvíli do nedaleké Doliny. Tam však byla škola na počátku války během bombardování zničena také.

Zanedlouho se Němci dostali až do Novorossijska a v té době začal mezi obyvatelstvem panovat hlad. „Oni se k nám spouštěli z hor, my jsme všichni byli v zákopech, tatínek vylezl, on byl starý, tak ho nechali. A já jsem chodila pořád s peřinkou na hlavě a maminka taky. Tatínek nás tam vždycky přihrnul a sám byl okolo okopu, kde byly dveře. Říkal, že už asi začíná válka, že slyší tanky, jak jedou z hor. Jen aby nás nezamáčkly (...) A my jsme vylezli odtamtud a oni ,Rusiš, Rusiš‘.“ 

Během války přišli Maršovi o svoji jedinou krávu, která se právě měla otelit: „...telátko zrovna vyhodili na hnůj, jo a dali nám pět pytlů pšenice.“ Němci zabírali veškeré maso, včetně koňů.

V německé armádě také sloužil jeden Čech, byl „...dobrej, takovej. S ním jsme se domluvili: ,Matko, vy mně perte a já budu vám chlebíček dávat.‘ “ Tímto způsobem jim pomáhal přežít nejhorší válečná léta nedaleko fronty, která se zastavila právě v Novorossijsku. „A povídal: ‚Já se k vám vrátím.‘ A už se nevrátil a nevrátil, oni ho zabili...“ 

V době, kdy v Kirillovce byli Němci, byl také obnoven kostel pro působení katolického kněze a pro bohoslužby. V té době se podařilo pokřtít mladšího bratra paní Králové, Vasju. To bylo poslední období, kdy katolický kostel fungoval.

Rok a jeden měsíc po začátku války v Novorossijsku byla rodina Maršových deportována na Krym: „Vzali jsme si jen uzlíky a peřinky a jeli jsme do Krymu. (...) Německé tanky i auta byly na trajektu a my jsme pod nimi žili po dobu, co jsme přeplouvali. A tady lítali naši (letci) a házeli nám lístečky, abychom se nebáli, že nás nebudou bombardovat. (...) A tak ženské sundávaly šátky z hlavy a mávaly jim, že my jedeme pod auty...“

Manželé Maršovi s dětmi zůstali na Krymu necelé dva roky, až do konce války. Tatínek pracoval doma jako švec, „maminka uměla kosit i dělat snopy“, tak pracovala v kolchozu, stejně jako paní Králová. Za práci v kolchozu Maršovi dostávali základní potraviny – chléb a mouku. Ve srovnání se zkušenostmi z válečného Novorossijska zde byl život jednodušší.

Poté, co Krym osvobodila Rudá armáda, se Maršovi vrátili zpět do Novorossijska. Na cestu od kolchozu dostali pět pytlů pšenice, což během finální fáze války a v prvním roce po ní, kdy vládl všeobecný hlad, celé rodině velmi pomohlo. Část pšenice po příjezdu prodali a koupili si dvě kozy.

Novorossijsk byl po válce zničený. Poničený byl také dům, do kterého se Maršovi vrátili. První dny strávili na holé zemi, ale po pár dnech si přinesli nějaké stolečky, postele a skříně z domů, kde ještě před nedávnem žili Němci.

Po válce začala celá rodina pracovat, Emílie Králová nedaleko Mefodijevky v obilním skladu u pásu s obilím a její tatínek pracoval ve vápence v Gajduku jako topič. Z kolchozu pak dostávali výplatu v naturáliích, „ne pšeničku celou, ale už byla bitá“.

„A co mně udělaly? Ženský tam schovávaly a kolem těla si převazovaly pšenici. A já první den jsem šla a maminka mně kafe dala do flašky a chlebíček, abych se mohla trochu najíst. A co mně udělaly? Já jsem si kafe vypila a ony mně do té prázdné lahve nasypaly pšenici. A já nic nevěděla, položila jsem si ji zpět do mošničky – co jsem měla hadry zamazaný – oblékla jsem si čisté. Šla jsem na vrátnici a tam mi všechno našli. A za flašku, za půl litru pšenice, dávali sedm let. A já jsem viděla ženský, jak si dělaly z punčoch a zavazovaly si to provazy. Ony se asi bály, že já to můžu říct. Jak mě prověřili, tak jsem se rozplakala. Byla jsem tam první den, no co já tam budu krást, možná, že ženský mi to tam daly. (...) No museli zavolat náčelníka i mého mistra. Oni řekli, ať mě pustí. (...) A ženský braly, až se za nimi táhly cestičky, (...) přede mnou jedna dostala sedm let vězení (...) ona s ní (s pšenicí) obchodovala, jedna plechovka stála (na trhu) třicet rublů.“

Maršovi si také vysázeli na zahrádce zeleninu. Po válce zde pracovalo hodně Němců, „aby to udělali všecko, kde byly jaký cesty, obchody (...) řekli jim, že nám musí pomáhat, protože mnoho lidí je hladových a starých, a tak to dělali všechno. A potom je pustili a jeli do Germánie.“

Po válce Maršovi, stejně jako mnoho dalších místních Čechů, přemýšleli o repatriaci do Československa: „Dědoušek taky chtěl jet, pásl krávy na Methodějce, ale na tu bídu už přestali dávat víza. A tak jsme zůstali. On tak chtěl, abych s ním jela. ‚Mařena je ještě malá, ale s tebou pojedeme,‘ říkával. A já říkávala, že pojedeme, a už jsme neodešli odsud.“

V pozdějších letech se do Československa mohlo jen na návštěvu, bratranci tam jezdili, ale zůstat tam už nemohli. Z rodiny paní Králová vzpomíná jen na strýčka Františka, který se odstěhoval do Čech a založil si tam rodinu. „...zemřel asi před třemi lety. Když se strýček odstěhoval, tak jsem byla ještě malá a nám se otelila kráva. Zrovna šel k nám a to tele už leželo, tak ho vzal a přinesl do chalupy. (...) Tatínek zrovna zapaloval lampičku, že se půjde podívat na krávu a on ho už přinesl.(...) Strýček se odstěhoval okolo roku 1935.“ Tedy ještě před 2. světovou válkou.

Po válce se definitivně přeměnila podoba bývalého katolického kostela. Paní Králová vzpomíná na tyto stavební úpravy. Kostel „nám kolchoz dal, abychom si to tam udělali po svém. A tak jsme to museli škrábat a já byla vedoucí, (...) už jsme věděli, kdo bude hrát. Tam jsme najímali muziku. Vybílili jsme to, zabílili jsme ty všecky (obrazy svatých), co tam byly. Říkala jsem holkám, že asi budu mít velký hřích, když jsem to škrábala. A co dělat, aby na nás koukaly shůry? Jsou různí (lidé), ten tomu věří, a jiný tomu nevěří.“ 

V roce 1947 zemřel tatínek a finanční situace rodiny paní Králové se zhoršila. Maminka začala pást krávy ve vsi a mladší sestra kozy, za což dostávaly trochu peněz a půl litru mléka. Sama paní Králová si našla práci na železnici. Situace se zlepšila, když dcery trochu povyrostly. V roce 1956 se paní Králová vdala, nejprve s manželem bydleli v Kirillovce a později se přestěhovali do sousední Methodějky. Postupně spolu měli tři děti, dceru Lídu (1956) a dva syny, Vládíka (1958) a Žéňu (1963). Většinu života pak pracovala na železnici.

Během dalších let měla velmi málo informací o Československu, sama přitom na rok 1968 v Československu reagovala takto: „Jo, povídali, že tam něco bylo (...), že tam byla povodeň, já už jsem to zapomněla, ale něco se povídalo.“

Na konci našeho interview pořízeného dne 30. září 2008 vyjádřila paní Králová takovouto myšlenku: „Vy jste Češi a my jsme také Češi. Přeji vám vše dobré. Žijeme, jak můžeme. (...) Já už nejsem moc Češka, už jsem Ruska.“ V tomto výroku je naznačen problém, se kterým jsem se setkal u mnohých místních Čechů, a to, jestli se cítí více jako Češi, nebo jako Rusové. Jako Češi se cítí většina ze starší a ze střední generace a mnoho lidí ze střední generace dosud živě používá svoji mateřštinu. Zároveň celý život žijí v ruské společnosti a o tom, co se děje v Čechách, vědí naši krajané jen málo. V jejich mluvě se to rusismy hemží, včetně používání parazitních slov a novotvarů, ale také některých běžně frekventovaných výrazů. Navíc, někteří z nich se necítí nejlépe při rozhovoru s rodilým mluvčím, protože mu někdy nerozumí.

Sama paní Králová v Československu nikdy nebyla a má radost pokaždé, když se setká s nějakým Čechem a může si s ním popovídat. Pokud jí to zdraví dovolí, zajde občas do krajanského centra „Mateřídouška“, zejména když přijede nějaký zajímavý host a nebo se pořádá oslava některého z českých svátků. Čechům v České republice paní Králová posílá kromě srdečných pozdravů také vzkaz, aby nezapomněli na svoje krajany, kteří žijí v zahraničí: „My jsme také Češi, přeji vám všechno dobré, každý žije, jak umí, já jsem Češka jen trochu.“