Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Králová (* 1926)

• narozena 4. prosince 1926 v obci Hercegovac v chorvatské Moslavině

• členka odbojové mládežnické organizace USAOK

• její strýc Josef Vojáček, zvaný Taras, byl jedním z hlavních organizátorů partyzánského hnutí

• v srpnu 1943 utekla k partyzánům

• byla v I. československé brigádě Jana Žižky z Trocnova

• boj u vesnice Sibinj u Slavonského Brodu

• roku 1944 se stala zdravotní sestrou

• po válce reemigrovala do Československa, do Jiřic na jižní Moravě

• roku 1948 se s manželem Jindřichem Králem přestěhovala do Lanškrouna v současnosti žije v Lanškrouně

Marie Králová, rozená Bartošová, se narodila v roce 1926 v obci Hercegovac v chorvatské Moslavině v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Její prarodiče se do kraje přistěhovali z okolí Litomyšle. V řídce obydlené oblasti dostali příslib volně dostupné půdy a různých úlev. „Prarodiče byli jedni z prvních osídlenců v Hercegovci,“ vzpomíná Marie Králová.

V době jejího dětství byl Hercegovac středně velkou obcí. Celá polovina z přibližně tisíce stálých obyvatel se hlásila k československé národnosti. Češi se snažili o zachování kulturního dědictví a tradic přinesených z vlasti předků. V roce 1926 byla založena Československá beseda, ve které se hrávala divadelní představení a pořádaly se různé akce. V obci také fungovala česká škola, kde se vyučovalo v českém jazyce. „Po první světové válce postavili kulturní dům a školu. Přispěla na to Českoslovanská republika. Hrálo se tam také české divadlo a měli jsme tam učitele z Čech, takže já jsem plynule mluvila česky. Celkově se tam žilo dobře. Češi velmi dobře hospodařili a byla znát česká stavení a vesnice od jiných.“ 

Místní lidé také velmi vnímali události v Československu. Marie Králová nejvíc vzpomíná na smrt T. G. Masaryka. I když jí tehdy bylo pouhých jedenáct let, velmi tuto událost prožívala. „Když zemřel Masaryk, který byl pro nás taky tatíček Masaryk, tak jsem šla ze školy domů a cestou jsem brečela. To mně bylo jedenáct roků. A nějaká teta se ptala: ,Máňo, co ti je? Proč brečíš?‘ – ,Ale on nám zemřel tatíček Masaryk.‘ My jsme měli to národnostní cítění velký jako všude, kde jsou Češi v cizině. Tak jsou vlastenci.“Ani všeobecná mobilizace a následný mnichovský diktát nenechaly nikoho chladným. „Když byla v Československu mobilizace, tak čeští muži od nás chtěli také bojovat a Mnichov, ten jsme obrečeli.“

  Příchod wehrmachtu do Chorvatska a útěk do ilegality

Na začátku druhé světové války se v Jugoslávii rychle měnily režimy, které se přiklonily buď na stranu Osy, nebo spojenců. V roce 1941 došlo k převratu a vláda nastolila kurz podporující spojence. V dubnu 1941 následoval vpád německé armády. Po obsazení Jugoslávie vznikl Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna država Hrvatska) v čele s Antem Pavelićem a ultranacionálním hnutím Ustaša. Toto hnutí usilovalo o národnostně jednotný stát a mělo na svědomí mnoho zvěrstev na civilním obyvatelstvu, zejména na Srbech a na Židech. Když s nimi odmítala spolupracovat i česká menšina, začali ji také pronásledovat. Ustašovci ale neovládali celý stát, a zejména odlehlé horské oblasti byly v rukou povstalců. „V naši obci  byli hned Němci a pak zas partyzáni. Několikrát se to opakovalo. Nebylo to natrvalo osvobozené území,“ vzpomíná Marie Králová.

K hlavnímu povstaleckému hnutí patřila komunistická strana Jugoslávie pod vedením Josipa Broze Tita, jejíž partyzánské jednotky se nacházely po celé zemi. Komunistická strana měla i své mládežnické organizace. Do jedné z nich v pouhých patnácti letech vstoupila i Marie. „Já jsem v roce 1942 vstoupila do organizace mládeže. USAOK se to jmenovalo. No ale bylo to všechno v ilegalitě. Letáky jsem pomáhala roznášet a chodila jsem na schůze do osvobozených oblastí, protože už tehdy jsme měli v těch chorvatských horách, kde byly osvobozený vesnice, už tam byly ty partyzánský národní výbory… Já jsem si jako mladá vůbec neuvědomovala to nebezpečí, ale chtěla jsem bránit vlast.“

V létě 1943 dostala Marie avízo, že se ji Němci chystají zatknout. V šestnácti letech tak byla nucena opustit domov a odejít k partyzánům. Z rodiny nebyla jediná. Její strýc Josef Vojáček, krycím jménem Taras, byl jedním z předních organizátorů partyzánského boje proti fašismu. Takto vzpomíná Marie Králová na svůj vstup mezi partyzány: „Bratr Mirek, ten odešel k partyzánům dřív než já. Bylo to zjara roku 1943 a já až v srpnu 1943, protože už jsem musela odejít. Dostala jsem upozornění, že jsem sledována a že bych byla zatčena. Tak jsem odešla. Zrovna přišel do Moslaviny český prapor a já jsem byla v jedné vesnici a tam mi řekli, že ve vedlejší vesnici je český partyzánský prapor. Tak jsem tam hned šla a samozřejmě tam byl bratr a také bratranci. Já jsem jich tam měla několik. ,Máňo, zůstaň s námi v praporu.‘ No a tak jsem tam zůstala.“

V partyzánské brigádě Jana Žižky z Trocnova

Těsně před Štědrým dnem roku 1943 zažila mladičká Marie svůj první bojový střed. Bylo to u obce Sibinj u Slavonského Brodu, kde partyzáni přepadli německou vojenskou kolonu. „Němci si tam přijeli odpočinout. Tak si odpočinuli. Hodně jsme tam toho tenkrát ukořistili. Myslím, že tam bylo zapáleno devadesát kamionů.“

Počet českých partyzánů stále narůstal a i v Hercegovci se přidalo mnoho Čechů. Dne 26. října 1943 tak byla založena I. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova, která byla součástí Národně osvobozenecké armády Jugoslávie. Partyzáni vedli pohyblivou válku, a i když měli v zázemí štáby, nemocnice, dílny a později i školy, neustále se přesouvali z místa na místo. „My jsme byli stále v pochodu. Neměli jsme stálé stanoviště. Chodilo se na různé boje a potom byly nějaké dny volna, abychom se dali do pořádku,“ vzpomíná na dny strávené v lesích Marie Králová a zdůrazňuje, že bez podpory civilního obyvatelstva by nikdy nebyla brigáda tak silná. „Když jsme byli v těch osvobozených vesnicích, tak nás národní výbor přidělil do domů, kde nás lidi zadarmo živili. My jsme tam byli třeba několik dní a oni nás živili.“ 

Ustašovci a Němci se potom civilistům mstili. Vypalovali stavení a odvlekli nevinné obyvatele. „Němci za to potom zatýkali. Jenomže tam to bylo tak rozsáhlé, že to už ani všechno nemohli stačit.“ Obyvatelé osvobozených vesnic umírali také při německých náletech na pozice partyzánů. Jak vzpomíná Marie Králová, se smrtí se potkávala všude. „My jsme se při bombardování schovávali v lese, ale Němci bombardovali vesnice. Tak to jsem tenkrát poprvé viděla tolik mrtvých civilistů. Neměli se kam schovat. Těch mrtvých bylo spoustu i v brigádě. Co těch hochů a velitelů zemřelo…“

Přestřelky a boje s Němci se neustále opakovaly. Partyzáni napadali německé komunikace a opěrné body. Marie Králová vzpomíná na jednu z přestřelek, při níž zemřel velitel 1. praporu Jan Kábíček. „No tehdy jsme ochraňovali trať Záhřeb–Bělehrad a přes tu trať se odváželo obilí ze Slavonie, protože se tam hodně selo a byl ho tam přebytek. Odváželo se dolů do Bosny. Tam zase nebylo, je to chudý kraj. Tak naše brigáda měla za úkol zabezpečit přechod přes tu trať. Byli jsme u železniční trati v záloze. Vím, že tehdy to bylo v kukuřičným poli na podzim. Prostě jsme vyrazili k útoku a z té trati nás začali ostřelovat. Byla to tam dost rovina. Právě ten Jan Kábíček padl kousek ode mě a ještě tam padli asi tři hoši z Končenice, z té české vesnice. Tak pro ty hochy z Končenice si rodiče přijeli, aby je pohřbili doma, a toho Kábíčka jsme pohřbili na takovým pahorku. Vím, že jsme tam zazpívali tu partyzánskou píseň a pohřbili jsme ho. Pokud to šlo, tak se takhle pohřbívalo, aby to bylo opravdu pietní.“

Jedna z jejích vzpomínek také sahá k začátku roku 1944, kdy partyzáni převáželi papír do Bosny. Nejspíše šlo o západobosenské město Drvar, kde se v té době nacházel hlavní stan maršála Broze Tita. „V tom začátku roku 1944 jsme převáželi do Bosny papíry. Byly to ohromný kola papírů. Převáželi jsme je do Banji (Banja Luka), kde sídlila vláda. Oni tam měli nedostatek. Kde by k tomu tam přišli. A tak co partyzáni zajali v Moslavině, ty potřeby pro chorvatskou vládu, tak to jsme my stěhovali. Přepravovali po železniční trati. Ta trať byla hodně hlídaná. A potom jsme to přepravovali přes Sávu na loďkách. Zpátky jsme zase vezli pásky a náboje do Slavonie, protože tam zas toho měli víc. Tam to bylo také chvílemi škaredý. Právě když jsme se vraceli a byli jsme ubytovaní v jedné vesničce u břehu Sávy, tak nás napadly junkersy, štuky. Ty letadla nás bombardovaly, jenže ty nám neublížily. Ty štuky když na nás nalétávaly, to byly hrozný sirény. Potom pod podporou těch letadel zas zaútočili ustašovci. Co nám zbývalo. Buď aby nás zahnali do Sávy, nebo abychom se bránili. Já jsem se tenkrát naštěstí dostala dosti brzy na těch loďkách přes Sávu. Naši je tehdy odrazili. Dokonce tam zajali i kulomet. Ale několik, asi pět, jich tam padlo. Tak jsme se přepravili za tu Sávu do lesů. To už tehdy mrzlo. Jak bombardovali tu Sávu, tak tam takový ohromný ryby vyplavaly mrtvý. Takže to hoši také přinesli na oheň a potom si to opekli. Jenže sůl nebyla, tak to víte, jaký to bylo.“

V roce 1944 požádala Marie Králová o přeřazení k sanitní službě. Absolvovala měsíční zdravotnický kurz a zbytek bojů prožívala jako zdravotní sestra.

Osvobození Jugoslávie a reemigrace do Československa

Po osvobození Bělehradu v říjnu 1944 vojsky Národně osvobozenecké armády Jugoslávie, Rudé armády a Bulharské lidové armády bylo Srbsko prakticky svobodné. NOAJ s pomocí Bulharské armády potom osvobodila i zbylé části Jugoslávie. Druhá světová válka si v zemi vyžádala obrovské ztráty na životech. Jen v I. československé brigádě padlo na 700 partyzánů z celkového počtu 3500 mužů a žen. Dne 24. dubna 1945 byla brigáda rozpuštěna, ale Čechoslováci i s Marií Královou ještě v rámci 4. brodské brigády pronásledovali vojáky wehrmachtu k slovinsko-rakouským hranicím. Chycené zajatce potom eskortovali do Srbska. Jak vzpomíná Marie Králová, lidé byli plni nenávisti k německým vojákům a kolaborantům, kteří jim tolik let ztrpčovali život a vyvražďovali příbuzné. „To víte, že tam taky došlo k všelijakým excesům, že si někdo vyléval nahromaděnou zlost z války, že se tam zabil někdo jen tak bez soudu.“

Domů se Marie Králová vrátila kolem června. Zanedlouho odjela na pozvání do Československa, kde se zúčastnila přehlídky na Staroměstském náměstí v Praze. Pro Čechy z Jugoslávie byly vybrány dvě vesnice na jižní Moravě, Mišovice u Hostěradic a Jiřice u Miroslavi. Paní Marie se spolu s bratrem a maminkou usadili v Jiřicích. V roce 1948 se provdala za Jindřicha Krále, který také bojoval v brigádě Jana Žižky a pocházel z Jugoslávie. V roce 1948 se spolu přestěhovali do Lanškrouna. „Mně se tady hned zalíbilo. Já mám ráda hory a i dnes jsem tady spokojená.“

Jedna z nejsilnějších vzpomínek Marie Králové patří kamarádství v partyzánské brigádě. „Co můžu říct, tak to kamarádství bylo takový pěkný. Nikdy si na mě hoši nedovolili, byli velice slušní. Měli jsme se všichni rádi. Potom, když jsme se setkávali po těch letech, tak to bylo vždycky takový srdečný a dneska je nás už jen pár.“