Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Drž se pravdy v každé době, neboť lež má trest už v sobě
narozena 14. listopadu 1932 v Kylešovicích u Opavy
od mala byla členkou Sokola
ke konci války se s rodinou ukrývali v lese ve Vršovicích a doma ve sklepě
svědek bombardování Opavy
v jejich domě bydleli dva sovětští důstojníci
absolvovala dvouletou Obchodní školu v Opavě
pracovala jako účetní pro Okresní podniky Živena a Restaurace a jídelny
s dvěma kamarádkami procestovala na motocyklu Pionýr Československo
vdala se a má dvě děti
v době natáčení v roce 2023 žila v domku v rodných Kylešovicích
Události druhé světové války v rodných Kylešovicích vnímala Marie Králová jako dítě všemi smysly. Viděla, jak hoří blízká Lundwallova cihelna, tlaková vlna ji odhodila od okna, se smutkem prožila smrt sousedky a jejího dítěte po náletu. Snad křídla Sokola, ke kterému celý život vzhlížela, jí chránila před všudypřítomnou hrozbou smrti.
Ztělesnění zla připodobnila k výjevu, který sledovala z kopce ve Vršovicích, kde se na konci druhé světové války po nějaký čas s rodinou ukrývala. „Pod námi hořela Opava,“ vzpomíná. Ve sklepě rodného domu na Niederteichgasse prožila v matčině objetí nejtěžší boje konce války, aby pak po schodech ze sklepa doslova vystoupala do dalšího, tentokrát radostnějšího světa. Staré Kylešovice už ale byly nenávratně pryč.
Ačkoliv se nikdy necítila jako velká bojovnice, celý život se pevně držela hesla, které si vepsala na základní škole do svého deníčku „Drž se pravdy v každé době, neboť lež má trest už v sobě.“
Do obrazu jako ze staré pohlednice se 14. listopadu 1932 narodila manželům Jelenovým z Kylešovic druhorozená dcera Marie. František Jelen dělal ošetřovatele v opavské psychiatrické léčebně a příležitostně i tesaře. Anna Jelenová byla v domácnosti a vypomáhala na statku své sestry. „Teta byla původně kuchařkou na zámku v Raduni, pak se provdala za sedláka Ondruše a maminka jí chodila na statek vypomáhat,“ dodává Marie Králová. Oba její rodiče byli velmi aktivní sokolové, kteří lásku k sportu předávali svým dvěma dcerám – Marii a o dva roky starší Elišce.
Obraz rodných Kylešovic, tehdy ještě samostatné obce u Opavy, má pamětnice stále před očima: „Uprostřed vesnice stála stará škola. Obchod s potravinami provozoval pan Kavan a pekařství pan Knittl. V hospodě u Tomšíka byl sál a u řeky Moravice jsme měli koupaliště.“ Díky své tetě, která původně pracovala na zámku jako kuchařka, se dokonce setkala i s hraběnkou z raduňského zámku, který obývali Blücherovi.
Marie Králová pokračuje další dětskou vzpomínkou: „Za tetou jednou kočárem přijela paní hraběnka z Raduně. Byla jsem malá holka a moc se mi líbily knoflíčky na jejích dlouhých šatech. Přišla jsem k ní a hrála jsem si s nimi, takovou mám vzpomínku.“
Na řece Moravici stával vodní mlýn. „Mlýn vlastnil pan Mohr. Byl to Němec a měl dva syny – Kamila a Karla. Karel byl divadelní tanečník a do své vilky si často zval herce a herečky,“ vysvětluje vypravěčka a vzpomíná další německé rodiny: „V Kylešovicích bylo hodně německých rodin. Kousek od nás bydlela Němka Reiterová, co vlastnila malou cukrárničku, nebo pan Brix.“
V kylešovické základní škole vznikly smíšené třídy pro české a německé děti. Jelenovi spolu s dalšími rodiči si ale vymohli, aby jejich děti pokračovaly nadále na škole české. „Za ředitele jsme měli Němce Kindlara. Byl to starý Opavák. Museli jsme ho zdravit ‚Heil Hitler‘, jenže to jsme nechtěli, tak jsme se mu snažili vyhnout,“ líčí vzpomínky na školní léta.
„Já ani vlastně nevím, odkud se vzalo tolik německých dětí. Pochodovaly v řadách, zpívaly německé písně, měly takové vysoké bílé podkolenky. Byla to Hitlerova mládež – Hitlerjugend.“
Sedmiletá Marie pocítila německý útlak v momentě, kdy rodný kraj anektovala nacistická armáda. Za známou do protektorátu vyrazila s rodinou teprve, až když jim to povolil německý úřad. „Tady v Sudetech sídlilo hodně Němců, tak si oblast přivlastnili. A když jsme jeli do Brna k tetě, musela jít maminka vyřídit propustku.“
Povinnou výbavou každé domácnosti se staly černé rolety, které halily Kylešovice do tmy. Tmavá byla také atmosféra mezi místními Čechy a Němci. „Po domech chodil soused, Němec, a každého prosil o dárek ,eine kleine Spende‘ pro armádu. Všechno bylo na potravinové lístky. Nikdo si nic víc nemohl koupit,“ vysvětluje Marie Králová a dodává, že se rodina s nedostatkem jídla vypořádala po svém: „Měli jsme to lepší než lidé ve městě. Strýc Ondruš byl sedlák, tak jsme měli jídla dost. Tatínek nosil kabát, v kapsách upravené otvory, všitou konvičku a od strýce vždycky něco donesl.“
Odvaha se stala nutnou výbavou rodiny Františka Jelena. Ti odvážnější proti nacistické diktatuře bojovali, jako například otec její kamarádky. „Pan Mossler byl v protinacistické odbojové skupině. Snad šířili letáky, to už přesně nevím. Němci ho zatkli a byl dlouho zavřený.“
V roce 1945 na konci druhé světové války se rodina rozrostla o dalšího člena, bratra Františka. Radost Jelenových vystřídal strach. „Hrozné bouchání začalo u Ratiboře a trvalo dlouho, než se dostalo až k nám,“ pokračuje Marie Králová dalšími zážitky z konce války. „Z naší půdy jsme s kamarádkou sledovaly blížící se americká letadla. Slyšely jsme je už z dálky, to byl tak krásný zvuk! Najednou začaly padat bomby. Ten tlak po výbuchu nás odhodil na podlahu.“ Podobné štěstí bohužel neměla sousedka se svou malou dcerou. „Zrovna praly prádlo. Bomba spadla rovnou na prádelnu a obě byly mrtvé.“ Když už byla v plamenech i blízká Lundwallova kolonie, opustili Jelenovi svůj dům. Marie Králová pokračuje: „Tatínek rozhodl, že pojedeme do lesovny ve Vršovicích, maminka sice nechtěla, ale i tak nás tam zavezl.“
Ve Vršovicích Jelenovi pobyli jen krátce. Rozhodnutí vrátit se zpět do Kylešovic padlo ihned poté, co lesy okolo začaly být plné vojáků a děl. „Maminka povídá sestře: ‚Eliško, hned sedni na kolo a jeď pro tatínka, já už tady nebudu ani chvilku,‘“ vzpomíná Marie Králová na chvíle před největším bojem.
Doma otec připravil provizorní sklepní úkryt, ve kterém Jelenovi chtěli přečkat nejhorší chvíle. Přišly v noci. „To byla pro mě opravdová válka. Bouchání, třískání, už jsem myslela, že máme chalupu rozbitou. Se sestrou jsme se choulily u maminky a brečely. Pak to všechno utichlo. Do sklepa přišli dva Rusové s baterkou a hledali Němce. To byli takoví zvláštní vojáci, šel z nich strach. Hned zase odešli.“
Otec z přesvědčení, že už je nejhoršímu konec vyšel ven a za chvíli se vrátil se slovy: „Tak Rusové už jsou tady a já už nemám hodinky,“ dodává pamětnice s úsměvem. „K nám do bytu se nastěhovali kapitán s majorem. Měli s sebou vlastního kuchaře, i když byla vedle polní kuchyně. Pekli placky a dali i nám. Zasklili nám rozbitá okna a dokonce odněkud přitáhli i koberce.“
Mimo mnoha domů, které byly zničeny válkou, přišli kylešovští obyvatelé o původní Kostel svatého Jana Nepomuckého. „Kostel byl poškozený, věž byla pryč, tak ho potom zbourali. Bohoslužby se odehrávaly v orlovně. Ta byla podle toho upravená. Na jevišti byl oltář, dole židle a lavice.“
Po válce dokončila povinné základní vzdělání a nastoupila na obchodní školu. Její sestra si ale musela druhý stupeň školní docházky nahrazovat v Jednoročním učebním kurzu. Mnozí místní Němci byli odsunuti. „Když jsem už později chodila na obchodní školu, byla jsem se o přestávce podívat v blízkém nevysvěceném kostele Svaté Hedviky. Stáli tam seřazení Němci, každý měl malé zavazadlo. Bylo jich tam opravdu hodně.“
Život se pomalu vracel k normálu. Marie Králová vzpomíná na první svobodné volby v Opavě v roce 1946: „Do Opavy přijel prezident Edvard Beneš se svou chotí. Všichni jsme stáli pod Hláskou a mávali. To byla radost, euforie. Měla jsem kroj, který mi vyšívala sestra. Pak v roce 1948 Beneš zemřel. Byli jsme z obchodní školy zrovna na chmelové brigádě a chtěli jet na pohřeb, ale nedovolili nám to.“
V roce 1953 znehodnotila Komunistická strana Československa (KSČ) peněžitý majetek občanů. S propadem měny si musela poradit i účetní Marie Králová. „Museli jsme všechno přepočítávat. Hlavně pohledávky. Dotklo se to i naší rodiny. Maminka neměla ani tu částku, která se měnila 1 ku 5, zbytek jí musel dodat švagr, sedlák Ondruš.“
Soukromý sektor Komunisté likvidovali a v zemědělství začali s hromadnou kolektivizací. Nejinak tomu bylo v Kylešovicích. „Jednotné zemědělské družstvo u nás zavedl pan Návrat. On byl vzdělaný, ale družstvo stejně zkrachovalo. Nevěděli si rady, jak dostat lidi do JZD, tak byli dva místní sedláci Josef Novák a Vojtěch Palyza vyvezeni do Jeseníku,“ pokračuje pamětnice tentokrát osudem svého strýce: „Viděla jsem jak strýci Ondrušovi odvezli stroje, odvedli koně a dobytek. Ze začátku byl nešťastný, ale pak si to pochvaloval. Říkal: ‚Nemám strach, že když prší, přijdu o úrodu‘. Měl klidnou hlavu. A tak to asi bylo všude. Ještě se razilo heslo ‚Kdo nekrade, okrádá rodinu,‘“ dodává s despektem.
V padesátých letech se v Kylešovicích konal veřejný soud s duchovním Antonínem Rychlým. Podle Marie Králové jej komunistická policie zatkla kvůli zneužívání ministrantů. Sama procesu přihlížela. „Soud byl u Slaninů ve velké restauraci. Od publika ho dělila jen natažená šňůra. Byla tam bojová atmosféra, všichni na něj křičeli. Dokonce se to veřejně vysílalo tlampačem po dědině. Přitom on byl vzdělaný. Ve vězení pak překládal knihy,“ dodává pamětnice.
V té době projely s dvěma kamarádkami část Československa na Pionýrech. Ráda na tuto dobu vzpomíná: „Hodně jsme procestovali. Sázavu, Jižní Moravu, Jižní Čechy a tak dál. Všechny cesty mám sepsané i s fotografiemi. V Sezimově Ústí jsme se osobně potkali s manželkou zemřelého prezidenta Edvarda Beneše Hanou Benešovou. Vykládala nám: ‚My jsme do Opavy často jezdili za architektem inženýrem Selingerem.‘“
Ve zlomovém roce 1968 už byla vdanou matkou dvou dětí. Příjezd vojsk Varšavské smlouvy si velmi dobře pamatuje: „Manžel ráno povídá: ‚Něco se děje. Rozhlas nejde a poslouchej, jak to hučí,‘ a otevřel okno. Od Komárova jely těžké tanky přes most, který úplně zdemolovaly. Na Tyršově stadionu se pak konala velká manifestace. Skandovalo se proti vpádu vojsk, já jsem tam taky byla.“
Sama nikdy nevstoupila do komunistické strany, její manžel ano a to jen proto, aby jej, dle slov vypravěčky, už neotravovali. Netrvalo ale dlouho a opět z ní vystoupil. „Manžel byl vyloučený z komunistické strany, protože nechtěl agitovat další pracovníky. Já jsem to pak po pravdě napsala i do synovy přihlášky na vysokou a řekla při politické prověrce,“ popisuje temnou stránku doby.
Marie Králová, jak sama udává, nebyla nikdy velký bojovník a svůj život a rodinu by nikdy neobětovala. Cestou života ji provázelo krédo ‚S poctivostí nejdál dojdeš‘. „Poctivě pracovat a být poctivý. Peníze jsou důležité, ale je potřeba, aby jich bylo tak zbytečně moc? Člověk může něčeho dokázat jen vlastní prací a s pomocí druhých,“ uzavírá Marie Králová.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj (Ondřej Vrbický )