Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anděla Kratochvílová (* 1951)

• narozena 18. května 1951 v Chebu

• rodiče pocházeli z Rumunska, otec musel za války bojovat za třetí říši

• otec vězněn sedm let v gulagu na Sibiři

• srpen 1968 prožila ve Františkových Lázních

• pracovala v Kovo Velká Hleďsebe

• po revoluci pracovala v pekárně v Klimentově

Anděla Kratochvílová přišla na svět 18. května 1951 v Chebu jako páté dítě ze šesti. Rodiče pocházeli z Rumunska, kde se také narodili její dva nejstarší sourozenci, Ludva a Julie. Ve 2. světové válce bojovalo Rumunsko po boku třetí říše a do války musel narukovat i Andělin otec. S Němci bojovat nechtěl a při nejbližší příležitosti přešel k Sovětům. Ti ho ale považovali za špiona a odsoudili na sedm let do gulagu na Sibiři. Z vyprávění Anděla ví, jak složitá byla doma situace po jeho návratu. „Nikdo o něm sedm let nevěděl a maminka už si myslela, že nežije. Zrovna když se vrátil, tak byla těhotná s jiným pánem a ani děti k němu nechtěly. Taťka tím trpěl. Ludva, ten první, ještě v Rumunsku, když pásl krávu, tak šlápl na minu a utrhlo mu to v sedmi letech nohu. Takže táta přijel domů a Ludva ležel na posteli, máma těhotná a Julka, ta druhorozená, ta k němu nechtěla jít, protože ho neznala. Když odešel, bylo jí osm měsíců, a když se vrátil, bylo jí osm let.“

Báli jsme se války

Rodina se ale dokázala dát opět dohromady a krátce po válce odešli do Československa v rámci osidlování pohraničí, kde se uvolnily domy a pozemky po odsunutých Němcích. Usadili se v Lázních Kynžvart, kde jim byl přidělen malý dům se stájí. Oba rodiče pracovali v lese, otec zpočátku ještě s koňmi tahal dříví, později už používal mechanizaci.

Anděla nastoupila v Lázních Kynžvart na základní školu. I když by bývala ráda studovala nějakou střední školu, vzhledem k množství sourozenců a finanční situaci rodiny nastoupila ve čtrnácti letech do práce. Pracovala jako servírka v lázeňských podnicích nejprve ve Františkových, později v Mariánských Lázních. Ve Františkových Lázních prožila také okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Bylo mi sedmnáct a šly jsme zrovna se sestrou z tanečků a říkáme hele, tady je nějaké vojenské cvičení, nebo co to je, takových vojáků. Ale nevěnovaly jsme tomu pozornost. Byly jsme zrovna u babičky a ráno, když jsme vstaly, tak jsme v dráťáku slyšely, že přijeli vojáci a v Praze jaké je tam dopuštění. Tak jsme myslely, že to je jenom nějaká hra, ale pak jsme šly do práce a viděly jsme ty vojáky znovu. Ze začátku jsme brečeli, byli jsme nešťastní, pacienti všichni odjížděli, každý se bál, že bude válka a aby se viděl s rodinou. Já jsem se taky bála, tak jsem psala domů dopis, to jsme neměli telefony, jestli mám přijet, že bych se pak už s nimi neviděla, kdyby se něco semlelo.“ Situace se naštěstí uklidnila a nebyla zdaleka tak vyhrocená jako ve velkých městech.

Přelomové okamžiky si nenechala ujít

Koncem 60. let opustila Anděla lázně a začala pracovat v kantýně podniku Kovo Velká Hleďsebe, kde se vyráběly především kovové palety na zboží. Zde se také seznámila se svým budoucím mužem, vzali se v roce 1971 a narodil se jim jediný syn. Manželství se ale nevydařilo, bylo plné násilí a neporozumění, přesto v něm Anděla vydržela až do roku 1989. Syn tehdy studoval obchodní školu v Benešově a jako člen Občanského fóra se v revolučních týdnech zapojil do protestů proti režimu. Ani Anděla si nenechala přelomové okamžiky utéct a vyrazila stávkovat a cinkat klíči do nedalekých Mariánských Lázní.

V podniku Kovo Velká Hleďsebe vydržela až do roku 2000, kdy zanikl. Bylo jí 50 let a měla sice řadu zkušeností, ale byla bez vzdělání a nikdo ji nechtěl zaměstnat. Práci nakonec sehnala v pekárnách v Klimentově, kde pracovala ve směnném provozu jako pekařka lázeňských oplatek a kde vydržela až do odchodu do důchodu. „Dokud jsem byla mladá, nevadilo mi tvrdě pracovat a dělat podřadnou práci, ale nakonec mě štvalo, že žádné vzdělání nemám. Mladí pak většinou dostali lepší plat i pozici – jen proto, že měli školu.“

Vždy se ale řídila heslem „Co mě nezabije, to mě posílí“. Dnes (2022) je aktivní seniorkou, chodí hrát do senior klubu bowling a karty, jezdí na skútru a ráda plave a tancuje. Žije v Klimentově nedaleko Mariánských Lázní.