Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Krátoška (* 1930  †︎ 2015)

• narozen 2. ledna 1930 v Pacově

• vyučen zedníkem, dva roky pracoval ve stavitelství

• vzpomíná na židovské sousedy a kamarády, kteří nepřežili válku

• svědek vypálení obce Leskovice u Pacova německou armádou

• spolu se zajatými německými vojáky po válce stavěl stavidla rybníků na Pacovsku

• vyučen malířem porcelánu v Karlových Varech

• roku 1951 odešel z porcelánky a začal pracovat v divadle v Karlových Varech, později v Pardubicích jako technický pracovník

• zemřel 17. dubna 2015

Jiří Krátoška přišel na svět 2. února 1930 v Pacově. Jeho otec byl živnostník, švec. Boty nejen opravoval, ale i šil nové a malý Jiří často doma pozoroval, jak měří lidem nohy. Boty potom přibíjel na kopyta, aby se vytáhly. Pamětník měl starší a mladší sestru. Otec pocházel z vesnice Velká Rovná, vzdálené několik kilometrů od Pacova. Byl ročník 1884, ševcem se vyučil v Linci a potom se vrátil do Čech. Když musel narukovat do první světové války, byl už ženatý, vzal si ženu s malým dítětem, brzy se jim narodilo další, ale manželka během třetího těhotenství zemřela. Po válce se oženil podruhé, vzal si pamětníkovu maminku.

Jiří Krátoška chodil za války do obecné školy a do měšťanky. Podle svých slov byl spíše průměrný žák a hlavně rošťák. Protože Československá republika byla součástí protektorátu, musel se ve škole učit němčinu. V obci Pacov žila poměrně velká židovská komunita.

„Soused byl Žid a měl takový smíšený obchod. Prodával tam ještě benzin. No a pak je tedy odvezli do Terezína. Ale to jsem zažil tu rodinu, dvě dcery tam byly. Ještě než je odvezli, to si pamatuju. Měl v tom obchodě zásoby, lezli jsme tam přes takovej nízkej dřevník, do toho jejich dvora. Vždycky jsme si něco předávali. Věděli, že půjdou pryč.“

Do třídy s ním chodila také řada židovských chlapců, ale nikdo z nich se po válce nevrátil. V Pacově byl i židovský hřbitov a malá synagoga.

Jiří Krátoška má také živé vzpomínky na vypálení sousední obce Leskovice. Leskovice se postavily prchajícím Němcům a ti je za trest vypálili a řadu lidí demonstrativně popravili. Pamětník viděl na místě vesnice kouř a po válce jezdil spáleniště se školou zaměřovat.

„Mě to překvapilo, šel jsem do práce. To se dělalo od osmi do dvanácti, pak byl hodina oběd a od jedné do pěti. To jsem zaznamenal, koukám, že je tam velký požár. Byl tam vidět a my jsme věděli, že to odnesly ty Leskovice.“

Jiří Krátoška se po válce vyučil zedníkem v pokračovací škole a krátce i jako zedník po vyučení pracoval. Byl zaměstnán u stavitele pana Zajíce, který byl ve spolku rybářů a měl za úkol postavit výpusti pacovských rybníků. Na stavbě pomáhali i zajatí němečtí vojáci, kteří byli internovaní v táboře na okraji Pacova.

„Museli si pokácet stromy a udělat si takové velké výkopy. Jako kluk si pamatuji, že to byly takové velké vykopané jámy, takové zemljanky. Střechu měly z hlíny s větvemi. Hlídali to tam Rusáci, aby nikdo nemohl utýct.“

Německých zajatců bylo kolem dvou tisíc a pobývali v Pacově až do roku 1947, kdy je odvezli do zajetí do Ruska.

Pamětníkovi práce zedníka k srdci příliš nepřirostla a matka na něj naléhala, aby šel dál studovat. Snad proto zareagoval na inzerát v novinách, že karlovarská porcelánka přijímá učně, a jel se do Karlových Varů učit malířem porcelánu. Během čtyřletého studia se naučil všechny techniky dekorování porcelánu, ale brzy po nástupu komunistů se zdobení porcelánu omezilo pouze na zlato a jiné barvy. Byla to však práce jednotvárná, a tak Jiří Krátoška v roce 1951 z továrny odešel. Povinné vojenské službě se díky modré knížce vyhnul, dostal ji na základě poúrazové epilepsie, kterou měl jako následek automobilové nehody v šesti letech.

Jiří Krátoška velkou část svého aktivního života prožil na Karlovarsku a řadu let pracoval jako technický zaměstnanec v divadle v Karlových Varech. Po svatbě se s manželkou přestěhoval do Havlíčkova Brodu a odtamtud dojížděl za prací do pardubického divadla. O politiku se příliš nezajímal, před rokem 1948 vstoupil stejně jako jeho otec do řad sociální demokracie, ale později stranu opustil. Členem Komunistické strany Československa se nikdy nestal.