Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Tomáš Kraus (* 1954)

• narozen 19. března 1954 v Praze

• rodiče František R. Kraus a Alice Krausová, rozená Flusserová, byli přeživší holocaustu

• od dětství se pohyboval v pražské židovské komunitě

• vystudoval Právnickou fakultu UK

• od roku 1974 do začátku 80. let působil v Jazzové sekci

• v letech 1977 až 1988 se scházel s příslušníky Státní bezpečnosti, ta jej nejprve vedla jako důvěrníka

• v roce 1984 podepsal závazek tajné spolupráce s StB, podle svých slov nevědomky

• v letech 1979 až 1985 pracoval v zahraničním oddělení Supraphonu, později byl vedoucím oddělení Music Video

• v letech 1985 až 1991 pracoval v podniku Artcentrum

• od roku 1991 tajemníkem Federace židovských obcí

• ve Federaci židovských obcí se věnoval úsilí o odškodnění obětí holocaustu a restituci židovského majetku

• je ředitelem Institutu Terezínské iniciativy

„Téma židovské identity pro mě bylo od dětství úplně přirozené,“ říká Tomáš Kraus. Ilustruje to příhodou, která je pro osud jeho rodiny symptomatická. Asi jako šestiletý trávil prázdniny s rodiči na letním bytě ve Starých Splavech. S kamarády si hráli na písku a jezdili s krabičkami od sirek jako s vláčky. „Můj vlak jede do Brna,“ říkal jeden chlapec a další se přidal: „Můj vlak jede do Plzně.“ Malý Tomáš prohlásil: „Můj vlak jede do Osvětimi.“ Nevěděl tehdy, co to přesně znamená, netušil, že jde o místo, kde byli vězněni jeho rodiče a kde zahynulo mnoho jejich příbuzných. 

„Jsem vzácný případ“

Matka Tomáše Krause se za svobodna jmenovala Lieselotte Flusserová, ale všichni ji oslovovali Alice. Pocházela z Teplic, z početné německojazyčné rodiny řezníka Otta Flussera, a měla šest sourozenců. Ihned po záboru Sudet celá rodina město opustila a přesídlila do Prahy, kde žila v Holešovicích, v ulici U Smaltovny. Po německé okupaci Československa rodiče usilovali o vystěhování do Šanghaje, jednoho z mála míst, které přijímalo uprchlíky bez víza. Tomáš Kraus neví, proč k tomu nakonec nedošlo: možná, že rodina nezískala všechna tranzitní víza na cestu nebo nestihla vycestovat včas. 

V Praze se Alice Flusserová seznámila se svým budoucím mužem, spisovatelem a publicistou Františkem R. Krausem. Vzali se ještě před deportací do Terezína. „V tomto směru jsem vzácný případ,“ říká Tomáš Kraus. „Většina mých židovských známých jsou potomci lidí, kteří se seznámili až po válce, protože během holocaustu ztratili své rodiny nebo bývalé partnery.“ 

František R. Kraus se narodil roku 1903. Své příhody z dětství ve staré Praze před první světovou válkou popsal v knize Povídky ze svrabové čtvrti. Jeho otec byl pánský krejčí, ale rodiče se rozvedli, takže po maturitě na gymnáziu nemohl dál studovat a musel finančně přispívat na domácnost. Dostal se jako elév do redakce deníku Prager Tagblatt a později působil v německých novinách Prager Presse, které podporovaly myšlenku Československa. Pracoval také v ČTK a jako komentátor v rozhlasu. V době seznámení s Alicí Flusserovou byl už rozvedený a z prvního manželství měl syna Ronalda. 

Protože ve svých rozhlasových pořadech vystupoval proti nacismu, ihned po německé okupaci se ocitl na černé listině. „Ještě před začátkem transportů vytvářeli nacisté z Židů pracovní komanda a posílali je na otrocké práce. Otec byl v jedné takové četě, stavěli jez pro elektrárnu v Praze na Štvanici,“ říká Tomáš Kraus. 

Prvním transportem do Terezína

Pomsta nacistů měla ještě další podobu: František R. Kraus se ocitl na seznamu prvního transportu do Terezína. Deportován byl v transportu AK1 (Aufbaukommando 1) 24. listopadu 1941. „Původně vůbec nevěděli, kam jedou. Mysleli si, že je opět posílají někam na práci. Jeli ještě normální vlakovou linkou do Bohušovic, odkud pokračovali tři kilometry pěšky do Terezína. Teprve když za nimi zaklaply brány kasáren, pochopili, o co jde,“ vysvětluje Tomáš Kraus. Úkolem členů prvního transportu bylo přestavět bývalé kasárny na ghetto. 

Paradoxně právě tato okolnost otci i některým jeho blízkým patrně zachránila život: „Lidi z transportu AK1 vedení Terezína používalo na různé práce a zadávalo jim různé úkoly. Sice nepatřili mezi prominenty, ale dlouho nebyli deportovaní na východ.“ Jeden z těchto úkolů však byl mimořádně děsivý: po 10. červnu 1942 byli vězni posláni do Lidic, kde měli pohřbít těla popravených mužů. Pro všechny včetně Františka R. Krause šlo o silně traumatický zážitek, kdy se poprvé setkali s následky masového vraždění.  

Alice Krausová s rodinou Flusserových přijela do Terezína o několik měsíců později. Díky Františkovu vlivu zůstala i ona dlouho uchráněna před deportacemi na východ. Oba byli posláni do Osvětimi až po návštěvě Červeného kříže v roce 1944, kdy se vedení Terezína zbavovalo většiny svědků.

Po příchodu do Osvětimi byli rodiče posláni na práci. Oba prošli ještě několika pracovními tábory, matka se dočkala osvobození v táboře v Kudowě-Zdróji, otec ke konci války uprchl z tábora Blechhammer ještě předtím, než byl vypraven pochod smrti. Přes Polsko a Podkarpatskou Rus se dostal do osvobozené Budapešti, kde začal ihned sepisovat svědectví podobné zprávě Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera. (Kniha vyšla v září 1945 pod názvem Plyn, plyn… pak oheň.)

Z Aliciny početné rodiny nikdo holocaust nepřežil. Františkovi rodiče se však zachránili, jeho matka zůstala v Terezíně až do osvobození. Zachránil se také jeho syn Ronald, jehož matka nebyla Židovka, a tak se do transportu dostal až v roce 1943. 

Po válce se rodiče znovu shledali v babiččině pražském bytě v Maiselově ulici. „Jsou dva typy lidí, kteří přežili holocaust,“ říká Tomáš Kraus. „Jeden typ o svých zážitcích mlčí. Snaží se je vymazat i ze své hlavy, jako by se to nikdy nestalo. To byla moje matka, která o koncentračních táborech nikdy nevyprávěla. Druhý typ byl můj otec. Ten o tom naopak vyprávěl stále, dělal o tom přednášky a psal knihy.“

„Holocaust? To už nikoho nezajímá. Teď máme jiná témata“

Po válce se Alice a František Krausovi nastěhovali do bytu po Němcích ve Švandově ulici na Smíchově a František R. Kraus znovu začal pracovat pro rozhlas a ČTK.

„Pak ale přišel rok 1948 a především rok 1950 a proces se skupinou kolem Rudolfa Slánského,“ říká Tomáš Kraus. Tehdy se v Československu znovu zvedla vlna antisemitismu, tentokrát inspirovaná stalinskými čistkami v Sovětském svazu. „Dotklo se to všech Židů v Československu, proces se Slánským byl jen špičkou ledovce,“ dodává Tomáš Kraus. Jeho otec přišel o práci v rozhlasu a v ČTK. Mohl sice příležitostně publikovat, jeho knihy ale podléhaly cenzuře. Například  román Šemarjáhu hledá Boha, příběh otce a syna, kteří se během holocaustu navzájem ztratí a posléze znovu nacházejí, dostal pod taktovkou vydavatele nový konec: původní finále, v němž syn-virtuos hraje na housle u Zdi nářků, bylo změněno tak, že hraje dělníkům v socialistických továrnách (kniha vyšla pod názvem David bude žít). Možnosti publikování se ale postupně ještě zužovaly. „Osudy Židů za války už dneska nikoho nezajímají, teď máme jiná témata,“ slýchával otec v nakladatelstvích. 

Rodiče se také pod záminkou „nadměrných metrů“ museli vystěhovat z bytu na Smíchově a přesídlili do miniaturního 1+1 na Žižkově. Žili velmi skromně, vedle příležitostných výdělků z publikovaných povídek měli jen otcův starobní důchod a malé příplatky za věznění v koncentračních táborech. 

Do této situace se jim 19. března 1954 narodil syn Tomáš. On sám vzpomíná na dětství na Žižkově před asanací velké části starých činžáků jako na poměrně idylické období, kdy chodil s kamarády sáňkovat na Vítkov a z okna sledoval koňské povozy s uhlím na Koněvově ulici. 

Židovský život v době jeho dětství byl sice neveřejný, ale existoval: „Holocaust přežilo asi jen pět procent pražských Židů. Židovská obec byla jako náhradní rodina pro lidi, kteří ztratili celé své rodiny i přátele.“ Přeživší se scházeli na chanukové a purimové večírky, na nichž později, v šedesátých letech, často vystupovaly i dobové hudební hvězdy, jako například Waldemar Matuška nebo Suchý a Šlitr. V Praze se navíc po válce usadili Židé z Podkarpatské Rusi, kteří si s sebou přinesli zcela jiný pohled na svět i náboženské zvyklosti. Ve srovnání se sekulárními pražskými Židy byli velmi ortodoxní. „Začali se dohadovat, jak se vlastně budou modlit,“ říká Tomáš Kraus. Nakonec vedení židovské obce rozhodlo, že „Pražáci“ se budou scházet v synagoze v Jeruzalémské ulici, kdežto „Východňári“ ve Staronové synagoze – toto rozdělení fungovalo až do roku 1989. 

Mezi Starými Splavy a Špindlerovým Mlýnem

Roku 1960 nastoupil Tomáš Kraus do základní školy na Komenského náměstí. Podle jeho vzpomínek nebyla školní výuka nijak zvlášť poznamenaná komunistickou ideologií (byť jednou museli v mauzoleu na Vítkově zhlédnout mrtvé tělo Klementa Gottwalda a malý Tomáš z toho trpěl nočními děsy). Ve škole si našel hodně přátel z žižkovských rodin, které byly navzdory dělnickému původu silně antikomunisticky zaměřené. 

Prázdniny trávili Krausovi na letním bytě u Máchova jezera ve Starých Splavech, kam jezdilo i mnoho přátel z židovské komunity. V zimě jezdili se stejnou skupinou přátel lyžovat do Špindlerova Mlýna. Jeho vztah k židovství se tak formoval skrze množství těchto neformálních vazeb a přátelství. 

Jak dorůstal, ovlivňoval ho také jeho nevlastní bratr Ronald z otcova prvního manželství, který ho zasvěcoval do světa hudby a filmu. Ronaldova manželka pracovala na americké ambasádě, a tak jeho byt ve Školské ulici byl rájem plným zahraničních desek a filmů.  

Uvolňování šedesátých let pocítila rodina Krausových i v tom, že témata židovství a holocaustu se opět mohla objevovat v knihách i na filmovém plátně. Podle slov Tomáše Krause se jistým předělem stala schůzka Arnošta Lustiga s prezidentem Novotným roku 1963. „Soudruzi, odteď si můžete psát, co chcete, neexistuje cenzura. Má to dvě podmínky: Nikdy nesmíte napadat SSSR a KSČ,“ řekl prý tehdy Antonín Novotný. 

Uvolnění v období Pražského jara 1968 však František R. Kraus již nezažil, protože po krátké nemoci v květnu 1967 zemřel. 

Dva měsíce v Berlíně

V polovině srpna 1968 vycestoval tehdy čtrnáctiletý Tomáš Kraus s matkou k přátelům do Západního Berlína. Když o několik dní později došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, uvažovali o emigraci. Matka, která vyrostla v německy mluvící rodině v Teplicích, by snadno získala německé občanství a měla by nárok i na poměrně vysoké německé odškodnění obětem holocaustu. Váhání trvalo více než dva měsíce, nakonec se na podzim 1968 vrátili do Československa s tím, že hranice zůstávají otevřené, a bude tedy možné rozhodnutí ještě změnit. Berlín navštívili během roku 1969 ještě jednou. V domnění, že hranice zůstanou otevřené, se nakonec rozhodli zůstat v Československu, cesta na Západ se ale brzy poté na mnoho let uzavřela. 

Tomáš Kraus nastoupil roku 1969 na gymnázium na Sladkovského náměstí, kde se hned na první hodině ruštiny uvedl v nepříznivém světle, když se vysmíval článku o úspěších sovětské kosmonautiky. Nicméně nástup normalizace se v atmosféře školy podle něj projevil až okolo roku 1972, zejména v humanitních předmětech. Jistá volnost ale stále zůstala zachována: podle svých slov například neměl žádné problémy kvůli tomu, že na třídní nástěnku vyvěšoval výsledky hitparády Radia Luxembourg. 

Po maturitě si podal přihlášku na katedru režie na FAMU. U přijímacích zkoušek prezentoval krátký film Švédové v Praze a scénář crazy komedie ve stylu filmu Hellzapoppin. Jeho práce prý měly u přijímací komise příznivou odezvu, nicméně v silné konkurenci absolventů střední filmové školy v Čimelicích se na školu nedostal. 

Aby hned nemusel nastoupit vojenskou službu, přihlásil se na roční kurz angličtiny, ve kterém potkal svého celoživotního přítele Lubora Šonku. Jeho prostřednictvím se seznámil s mnoha umělci a později se právě díky němu zapojil do činnosti Jazzové sekce.

Student práv v Jazzové sekci

Přijímací zkoušky na FAMU již Tomáš Kraus znovu nezkoušel, místo toho si podal přihlášku na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Nebyl sice přijat, ale dostal se do tzv. nultého ročníku: „Studenti ,nuláku‘ mohli chodit na přednášky, a dokonce skládat některé zkoušky, ale museli pro fakultu pracovat. Někteří škrábali brambory v menze nebo myli na fakultě záchody. Mě posadili do podatelny. Díky tomu jsem se seznámil se spoustou studentů i s některými profesory.“ 

Ročníkový vedoucí nultého ročníku, docent Balík, ho během tohoto roku upozornil, že nemá naději na přijetí, pokud nevstoupí do SSM. „Nejdřív jsem řekl, že v žádném případě. Ale docent Balík mě nakonec přesvědčil. A když už jsem v SSM byl, rozhodli jsme se dát tomu nějakou pořádnou náplň a založili jsme hudební klub Iuridica.“ K tomu došlo ovšem až později, během studia, které dokončil roku 1979. 

Během studia práv pracoval Tomáš Kraus v Jazzové sekci – oficiálně povolené organizaci, zaštítěné Svazem hudebníků, která kromě jazzu prezentovala veřejnosti zahraniční i alternativní hudbu různých žánrů, vydávala vlastní bulletin, pořádala Pražské jazzové dny, jež se staly na nějakou dobu platformou neoficiální kultury, či publikovala výtvarná a literární díla režimem odstavených autorů (například Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala). Jazzová sekce stále balancovala na hraně toho, co bylo v době normalizace povolené, a právě proto jí student práv, který se vyznal v legislativě, mohl být užitečný. 

Tomáš Kraus tvrdí, že právě on vymyslel právní kličku, díky níž mohla Jazzová sekce vydávat své bulletiny: „Nesměli jsme nic prodávat, nesměli jsme podnikat. Já jsem říkal: ‚Nic neprodáváme, pouze svým členům poskytujeme publikace za členský příspěvek.‘“ Uvádí také, že učil Petra Cibulku i další členy Jazzové sekce, jak se chovat u výslechů a domovních prohlídek. 

V Jazzové sekci působil do první poloviny osmdesátých let, později už na ni kvůli svému pracovnímu vytížení a založení rodiny neměl čas. V době soudního procesu s členy Jazzové sekce se na její činnosti už nepodílel. 

Podvratní Beatles i cédéčka

Během studia na právech musel absolvovat dvě praxe: jedna se odehrávala u obvodního soudu v Praze 3, ta druhá v podniku Supraphon. Protože vždy toužil pracovat v oboru blízkém hudbě, práce v Supraphonu mu učarovala a po absolutoriu školy rád přijal nabídku, aby tam nastoupil nastálo. Pracoval jako referent zahraničního oddělení, kde byl důležitou osobou letitý zaměstnanec Supraphonu Jiří Vinařický. Tento manažer židovského původu za války našel útočiště v Šanghaji (kam chtěla odcestovat i rodina Tomášovy matky). Navázal tam kontakty s lidmi z mnoha různých zemí, které po válce při práci pro Supraphon bohatě zúročil. V době, kdy do podniku nastoupil Tomáš Kraus, už ovšem pracoval pouze jako poradce generálního ředitele, protože po roce 1968 byl vyhozen z KSČ. Podle slov Tomáše Krause právě díky kontaktům Jiřího Vinařického Supraphon ve velkém vyvážel do Japonska desky s českou vážnou hudbou, která se tam stala mimořádně populární. Jeho zásluhou také Supraphon již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let získal z Japonska nabídku na licenční výrobu CD disků. Když se možná zakázka projednávala na ÚV KSČ, Vasil Biľak ji údajně zavrhl – CD disky považoval za „podvratné médium“, které by usnadnilo šíření neoficiálních informací – ale Ladislav Štrougal ji naopak schválil. 

Tomáš Kraus uvádí důvody, proč u nás v době normalizace znělo tak málo zahraniční hudby. „První důvod byl ideologický. Komunisté zpočátku nerozuměli anglickým písničkovým textům, ale později si je nechávali překládat a zjistili, že některé jsou ,podvratné‘. Bílé dvojalbum Beatles například nemohlo vyjít už proto, že na něm byla písnička s názvem Back in the U.S.S.R.,“ vysvětluje. „Druhým aspektem byly peníze. Supraphon sice vydělával poměrně velké peníze v zahraniční měně, ale ty musel odvádět státu, který mu posléze jen milostivě uvolňoval určitou částku, s níž mohl nakládat. Stále se tak vedly boje o to, z jaké písničky bude možné udělat české cover verze. Když v televizi běžela Eurovize, druhý den zvonily telefony a zpěváci nám volali, ať koupíme licenci na tu nebo tu písničku.“ 

„Myslel jsem, že z toho nic nebude. Ale bylo“

Již od roku 1976 Tomáše Krause sledovala Státní bezpečnost (StB). Do jejího hledáčku se dostal v rámci Akce Pavouk: šlo o rozsáhlé sledování lidí židovského původu a seznam všech Židů ve veřejném životě v tehdejším Československu. „Dodneška není jasné, jaký to mělo účel. Jestli se to dělo na příkaz z Moskvy, nebo z jejich vlastní iniciativy,“ uvažuje Tomáš Kraus. 

K prvnímu kontaktu, kdy byl předvolán k pohovoru do budovy ministerstva vnitra na Letné, došlo v listopadu 1977. „Drželi mě tam asi dvě hodiny. Když výslech skončil, jeden z nich řekl: ,Vidím, že vám to tady není moc příjemné. Co kdybychom se příště sešli v kavárně?‘ Souhlasil jsem, myslel jsem si, že z toho nic nebude. Ale bylo.“ V následujících letech se Tomáš Kraus s příslušníky StB scházel pravidelně a je registrován jako spolupracovník Státní bezpečnosti. „Já o tom chci mluvit a chci, aby se o tom vědělo, protože se o tom šíří různé fámy a dohady,“ říká Tomáš Kraus. 

Další schůzky se odehrávaly v kavárnách. „Vždycky mi předtím zavolali. Vykrucoval jsem se, ale nebylo to nic platné. A na těch schůzkách oni víceméně vedli monolog. Zejména drby ze života židovské obce. Já jsem spíš jen pokyvoval hlavou,“ popisuje Tomáš Kraus a dodává: „Ale když jsem se po roce 1989 podíval do svého svazku, zjistil jsem, že tam o mně psali, že mám zájem!“ („Z rozhovoru vyplynulo, že KRAUS je ochoten ke spolupráci s orgány StB. Ke spolupráci by přistupoval z ideologických pohnutek, dále proto, že styk s čs. zpravodajskými orgány se mu jeví nezvyklý, zajímavý,“ píše se v záznamu ze schůzky uskutečněné 30. listopadu 1977 v kavárně Arkadia. Arch. č. TS-8000532 MV.) 

Později příslušníci přišli s požadavkem, aby Tomáš Kraus podepsal slib mlčenlivosti: „Řekli mi: ,Vy nám toho sice moc neříkáte, ale my říkáme hodně vám. To všechno jsou informace v režimu utajení. Kdyby se provalily na veřejnosti, vy byste byl první podezřelý, že jste je vynesl. Takže by bylo dobré, kdybyste nám podepsal mlčenlivost.‘“ Tomáš Kraus tedy napsal podle svých slov „jednu větu na kousek papíru“. 

„Při dalším setkání, asi za čtvrt roku, řekli, že to nestačí, že to musí být na oficiálním formuláři. Udělal jsem tu kravinu, že jsem s tím souhlasil. On to byl vázací akt. Tvrdili mi, že jde jenom o závazek mlčenlivosti, takto mě vlastně podvedli,“ říká Tomáš Kraus. Dokument, který podepsal 18. května 1984, je na předtištěném formuláři s nadpisem Závazek. Začíná slovy: „Zavazuji se dobrovolně spolupracovat se zpravodajskými orgány federálního ministerstva vnitra a odpovědně plnit stanovené úkoly, které mně budou v zájmu obrany Československé socialistické republiky uloženy.“ Součástí dokumentu je i krycí jméno Němec. Do té doby ho StB ve svých záznamech označovala krycím jménem Německý (svazek arch. č. TS-800532 MV). 

Schůzky pokračovaly ještě další čtyři roky. Tomáš Kraus uvádí, že Státní bezpečnost se zajímala výhradně o jeho židovské kontakty, nikoli o jeho práci pro Jazzovou sekci. Spolupráce byla ukončena ze strany StB 18. října 1988. Důvodem podle záznamu ve svazku arch. č. TS-800532 MV byla „slabá výslednost“: „Zprávy, které předával, měly pouze okrajový význam (…) nebo byly obecného charakteru bez možnosti využití.“

„Od začátku museli vědět, že se mnou šlápli vedle,“ říká Tomáš Kraus. Jako argument uvádí mimo jiné fakt, že v roce 1985, když nastoupil do nového zaměstnání v Artcentru, mu byl znemožněn pracovní výjezd na Západ. Pracoval na přípravě projektu pavilonu pro Expo 86 ve Vancouveru a měl na půl roku odjet do Kanady. Týden předtím byl však jeho výjezd zrušen bez udání důvodu: „Bylo vidět, že mi nedůvěřovali. Později jsem se dozvěděl, že za tím byla obava, že budu šířit sionistickou propagandu. Ve Vancouveru?!“

V koncentračních táborech prý trpěli jen komunisté

Život židovské obce v sedmdesátých letech podle Tomáše Krause těžce poznamenala emigrace, mnoho jeho přátel odešlo do zahraničí. Ti, kteří zbyli, se scházeli raději mimo oficiální prostory židovské obce, o kterých věděli, že jsou odposlouchávané, a tak často chodili ven a jezdili na výlety. 

„I v této době chodili v Praze do synagog především lidé, kteří původně přišli z Podkarpatské Rusi. Byli už v důchodovém věku a říkali si, že režim na ně nemůže,“ vypráví Tomáš Kraus. „Lidé okolo Charty, kteří z protestu konvertovali k judaismu, jako Karol Sidon a pár dalších, se právě k nim chodili učit.“ Dodržovat ortodoxní judaismus bylo podle něj z praktického hlediska v době socialismu náročné. Sehnat košer potraviny bylo takřka nemožné. Někteří Židé se kvůli tomu stávali vegetariány. 

Pamětník sám na otázku, jestli je věřící, odpovídá: „Jsem věřící, ale ne takový, který to dává okatě najevo oděvem. Ani nedodržuji všechny předpisy. Navazuji na tradice, které tu byly před válkou. Určitý způsob myšlení, etické principy, pokračování osvícenského judaismu, který začal koncem 19. století v Berlíně.“ Náboženského života se tedy účastnil jen sporadicky, pouze o největších svátcích Jom kipur a Roš ha-šana. 

Holocaust se ovšem v této době takřka vůbec nepřipomínal: „Mluvilo se jen o ,utrpení československého lidu‘ za nacismu, o Židech se nemluvilo. Komunisté to celé stavěli na hlavu. Neříkali, že koncentrační tábory neexistovaly, ale prezentovali to tak, že v nich trpěli jenom komunisté.“ 

Demografie je naším nepřítelem

Až do roku 1991 pracoval Tomáš Kraus v již zmíněném Artcentru, a jak říká, mnozí jeho kolegové se později stali zakladateli úspěšných reklamních agentur. On sám se v roce 1990 nejprve účastnil konkurzu na obchodního ředitele Československé televize, ale vzápětí kývl na nabídku Desidera Galského, tehdejšího předsedy Rady židovských náboženských obcí: „Musíš to tady vzít, aspoň na chvilku. Potřebujeme právníka, který se domluví cizími jazyky.“ Desider Galský koncem roku 1990 zahynul při dopravní nehodě. Tomáš Kraus pokládal za svoji povinnost jeho prosbě vyhovět a práci pro židovské obce se věnuje už více než třicet let. 

Z šesti krajských židovských náboženských obcí, které u nás byly před rokem 1989, se jich po pádu režimu stalo deset (tím, že se obce v některých městech osamostatnily). Po americkém vzoru si jejich sdružení zvolilo název Federace židovských obcí. Celkem sdružovalo asi tři tisíce členů. 

V devadesátých letech vznikla takřka módní vlna zájmu o židovství a do židovských obcí se hlásili noví členové na základě svého původu, o kterém do té doby mnohdy ani nevěděli, absolventi bohosloveckých fakult a zájemci o judaismus nežidovského původu. Podle slov Tomáše Krause přesto dnes počty lidí, kteří se formálně hlásí k židovství, spíše stagnují a věkový průměr členů je poměrně vysoký. „Demografie je naším nepřítelem. Bude-li trend stárnutí členstva pokračovat, za pár let přestanou židovské obce existovat,“ konstatuje. Důvodů, proč se dnes přihlašuje málo nových členů, je podle něj více: někteří se nechtějí nikde organizovat, dalším vadí status náboženské organizace. 

Na druhou stranu stát se členem židovské obce je poměrně obtížné. Uchazeč musí prokázat, podobně jako při přistěhování do Izraele, „právo návratu“, tedy že alespoň jeden z jeho prarodičů byl Žid. V Pražské židovské obci jsou podmínky ještě přísnější: „Tam se to řídí rabínskou halachou, je třeba mít židovskou matku anebo podstoupit konverzi. Z toho plynou nepříjemné situace. Rabíni mají v popisu práce uchazeče o konverzi nejdříve třikrát odmítnout. Ale v našem prostředí stačí, když ho odmítnou jednou, dotyčný se urazí a už nikdy nepřijde. Takových případů je spousta.“ 

Proto podle něj v současnosti v Praze vznikají různá uskupení reformního judaismu, která na matrilineární podmínce netrvají. 

Za odškodnění českých obětí

Když se Tomáš Kraus stal tajemníkem Federace židovských obcí, spatřoval dva nejdůležitější úkoly: odškodnění obětí holocaustu a restituce židovského majetku. Československo těsně po roce 1989 bylo podle něj jediným státem v Evropě, kde přeživší holocaustu nedostali žádné odškodnění od Německa. Odškodnění, které SRN do té doby vyplácela, se totiž nevztahovalo na státy východního bloku. „Ty ať si odškodní NDR, říkali. Ale NDR se k tomu nehlásila, oficiální teze zněla, že v NDR žádní nacisté nebyli,“ vysvětluje Tomáš Kraus. Polsko a Maďarsko si však odškodnění se SRN postupně vyjednaly skrze bilaterální smlouvy. ČSSR nikoli. 

Tomáš Kraus tedy od roku 1991 zahájil vyjednávání o odškodnění českých obětí holocaustu. „Požadavky jsme formulovali dost razantně a vypadalo to, že kvůli nám se nepodepíše česko-německá deklarace,“ konstatuje. Jejich snažení se těšilo velké podpoře většiny českých politiků, na druhou stranu však naráželi i na předběžnou opatrnost: co když se to stane precedentem pro sudetské Němce a ti také vyrukují se svými požadavky na český stát? 

Na německé straně se o odškodnění českých obětí podle něho nejvíce zasloužil Gerhard Schröder, který se dokonce rozhodl rozšířit odškodnění i na české totálně nasazené. Odškodnění se podařilo prosadit v roce 1996. 

Čeští Židé byli okradeni třikrát

Ještě obtížnější a dlouhodobější byl boj o restituce židovského majetku. Největší problém byl v tom, že legislativa týkající se restitucí považovala za rozhodné datum 25. únor 1948, tedy den převzetí moci komunisty. Většina židovského majetku však byla zabavena nacisty téměř o deset let dříve. Po druhé světové válce si sice přeživší Židé mohli zažádat o vrácení ukradeného majetku podle zákona 128 z roku 1946, ale jeho vracení se protahovalo a ve většině případů k němu do nástupu komunistů nedošlo. Na restituci neměli nárok ani Židé, kteří po válce zůstali v zahraničí. Docházelo tak i ke křiklavým nespravedlnostem, jako když prezident Beneš daroval jeden z paláců rodiny Petschkových Stalinovi (v této budově dodnes sídlí ruská ambasáda). 

Vyjednávání o restitucích židovského majetku začalo v roce 1993. Původní návrh Federace židovských obcí ve sněmovně neprošel i kvůli fámě, že Židé chtějí celý obsah Židovského muzea v Praze odvézt do Izraele. 

„Židovský majetek byl ukraden třikrát: nejprve ho arizovali nacisté, podruhé ho sebrali komunisté a po roce 1990 došlo k velké privatizaci, protože ,dávnou‘ historií se už nikdo nezabýval,“ říká Tomáš Kraus. Stát se navíc výrazně obohatil majetkem rodin, z nichž nikdo nepřežil a nebylo komu jej vracet. Pro lidi, jejichž nárokům nemohlo být z formálních důvodů vyhověno, byl založen Nadační fond obětem holocaustu, který jim vyplácí určité odškodnění. 

Velkým problémem byl také majetek židovských spolků a organizací. Federace židovských obcí se nakonec s vládou Václava Klause dohodla na exekutivním vydávání, kdy se jednotlivé nemovitosti či předměty řešily případ od případu. Ze seznamu čítajícího 1000 položek jich nakonec získala asi osmdesát, převážně synagogy a zdevastované židovské hřbitovy. „Původně jsme si mysleli, že nám vrátí také komerční objekty, které nám budou generovat nějaké peníze a umožní záchranu zchátralých historických objektů. Ale to se nestalo. Většina židovských obcí mimo Prahu se potýká s tíživým břemenem záchrany těchto památek,“ říká Tomáš Kraus. Za majetek, který nebylo možné vydat, dostávají židovské obce od státu finanční kompenzace – celkem devět milionů ročně po dobu třiceti let. Tento zaručený příjem od státu jim mimo jiné pomohl přežít období covidu, kdy ustal turistický ruch, největší zdroj příjmů zejména pro Pražskou židovskou obec. 

Spor, který nebyl zapomenut

Židovský náboženský život v devadesátých letech v Praze byl podle Tomáše Krause značně fragmentovaný. Stále jej ovlivňovala skupina poválečných příchozích z Podkarpatské Rusi a jejich žáků, k nimž patří i rabín Karol Sidon. Zároveň s tím, jak se Česko otevřelo světu, se však v Praze začali objevovat i zástupci různých jiných směrů, mimo jiné i stoupenci hnutí Chabad Lubavič. Koncem devadesátých let to vyústilo ve značně medializovaný spor v Pražské židovské obci, který se dotkl i Lauderových škol, a došlo i na fyzické potyčky. „Krizi se podařilo překonat, ale určité roztříštění trvá doteď. Je to odpuštěno, ale ne zapomenuto,“ konstatuje Tomáš Kraus. 

On sám dnes ve Federaci židovských obcí působí jako poradce, exekutivní funkci nemá. Současně je ředitelem Institutu Terezínské iniciativy. 

Otevřít se novým lidem

V rozhovoru, jehož poslední část se odehrává těsně po ruském vpádu na Ukrajinu, nastiňuje Tomáš Kraus paralelu mezi událostmi na Ukrajině a mnichovskou dohodou z roku 1938: „Už v roce 2014 jsem poukazoval na to, že co se stalo na Krymu, je jako přes kopírák totéž, k čemu došlo v Sudetech. Diktátor prohlásil, že chce ,ochránit‘ národnostní menšinu v cizím státě, a pod touto záminkou tam vpadne. Přitom celý svět vidí, že nejde o tu menšinu, ale o politicko-strategické rozhodnutí. Okupace Krymu byl jasný začátek, a nikomu nedošlo, že to bude pokračovat? Začíná to nenápadně, ale může to přerůst ve světový konflikt.“

Federace židovských obcí je podle něj připravena poskytnout pomoc židovským uprchlíkům z Ukrajiny. Zatím podporuje ukrajinské Židy pouze finančně, prostřednictvím střediska ve Lvově. Ukrajinští Židé, kteří by případně přišli do Česka, by podle něj mohli být vítaným obohacením české židovské komunity. 

Ostatně, potřeba otevřít se novým lidem podle něj platí nejen pro příchozí z Ukrajiny, ale i pro zájemce o členství, kteří nesplňují matrilineární podmínku židovského původu: „Židovská obec se musí otevřít, přijímat lidi, kteří spadají alespoň do kategorie práva návratu. Odmítat je je nesmyslný luxus. Jinak české židovské komunitě hrozí zánik.“