JUDr. Emil Krause

"My jsme se v té vazbě Státní bezpečnosti setkali s mnoha lidmi, kteří byli i ve vazbě gestapa. Všichni se shodli na tom, že gestapo mělo jiné praktiky. Oni nebyli daleko od rány a lidi tloukli. StB s tím šetřilo, ale ta psychologická snaha lidi zničit tím, že člověk musel spát v pozoru, ve světle a každých pět minut ho vzbudili, tak to bylo daleko dokonalejší. Z těch lidí se během několika měsíců stávaly trosky a přiznali se ke všemu, co oni chtěli. Mně se konkrétně stal takový příběh na Vánoce ve vazbě v Bartolomějské ulici, kde stál bývalý klášter, ze kterého udělali narychlo čtyřpatrové vězení. Z cel pro jeptišky se staly cely pro vězně. Den před Štědrým dnem 1951 jsem si musel vzít všechny věci s sebou a odvezli mě na Karlovo náměstí do jiné vazby městského soudu v Praze. Ta vazba městského soudu byla úžasná. Měli jsme zde opět jména, na Státní bezpečnosti jsme neměli jména, tam jsme měli číslo. Místní bachaři nebyli estébáci a bylo to lidštější a mohli jsme třeba koukat z okna, což na Státní bezpečnosti nebylo možné. Říkal jsem si, že konečně budu v lidštějším prostředí. Na Štědrý den se objeví estébák v uniformě a řekl, ať si vezmu všechny věci s sebou. Šel jsem dolů do auta se zavázanýma očima a odvezli mě zpět do Bartolomějské ulice a na Štědrý den odpoledne mě umístili do podzemí, do cely pro jednoho bez oken, což bylo něco příšerného. Mně bylo sedmnáct let a v těchto místech jsem strávil Vánoce roku 1951, kde jsem dostal nejoceňovanější dárek svého života. Na Štědrý večer se najednou otevřela ta špehýrka ve dveřích cely a estébák mi podal tzv. pankrácký bochníček chleba. Tak jsem si řekl, že i mezi nimi jsou slušní lidé. Tak jako mezi Němci tehdy, tak i mezi StB byli občas slušní lidé."