Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Marie Krausová (* 1942)

• narodila se 17. března 1942 v Praze

• pochází z rodiny ministerského úředníka a bankovní úřednice

• od dětství se věnovala sportu, zejména závodění na osmiveslici

• vystudovala gymnázium

• ze studia zubního lékařství přešla na obor pediatrie

• krátce působila jako lékařka v pohraničí

• v roce 1968 odjela do Velké Británie

• působila na Katedře tělovýchovného lékařství v Motole

• v 80. letech vycestovala jako humanitární pracovník do Zambie

• v letech 1982 - 1986 působila jako lékařka na pediatrii v hlavním městě Zambie – Lusace

• po sametové revoluci odjela s organizací Člověk v tísni jako humanitární pracovník do Kosova

• účastnila se očkovací akce v Ghaně

• poslední humanitární výjezd absolvovala v letech 2000 – 2004 v Bangladéši

Když Marie Krausová procestovala šedesát zemí, přestala je počítat. Svůj profesní lékařský život zasvětila pomoci lidem v těch nejchudších místech planety. Poznala, že starosti, trápení, ale i radost z maličkostí se dají najít všude na světě. A to i tam, kde lidé žijí pouze přítomností, protože jim budoucnost nenabízí nic veselého.

Marie Krausová se narodila v Praze, v březnu roku 1942. Z války si pamatuje jen schovávání se ve sklepeních domu, kde se s rodiči ukrývala před nálety. „Občas si na to živě vzpomenu, když třeba vidím nějaký film o té době,“ vybavuje si Marie Krausová své jediné válečné zážitky.

Z úředníka dělníkem

Narodila se do úřednické rodiny. Tatínek pracoval na ministerstvu a maminka v bance. Dalo by se říct, že jejich rodina nemohla nikomu vadit. Po komunistickém převratu v roce 1948 byl ale tatínek z úřadu vyhozen a nahrazen spolehlivým soudruhem. Coby člen sociální demokracie dostal pracovní umístěnku na těžkou fyzickou práci u železnice. „Tatínek nebyl úplně zdatný, navíc po operaci z dětství měl doživotní fyzické omezení. Oni ho pak nechali na nádraží tahat těžké pytle, s platem šel taky hodně dolů a maminka nemohla najít práci,“ přibližuje nelehkou rodinnou situaci Marie. I přesto si své dětství připomíná jako období, kdy byla obklopena láskou obou rodičů. „Tatínek byl naštěstí chytrý a postupně se po pár letech vypracoval až k lepší práci na elektrizaci železnic,“ uzavírá vzpomínání na své rodiče.

Od sportu k medicíně a zase zpátky

Od dětství se Marie věnovala sportu a turistice. Ke sportu a zejména k závodění na osmiveslici ji přivedla náhoda, původně se chtěla věnovat kajaku. U sportu zůstala i později, když se jí přes počáteční nepřízeň podařilo vystudovat lékařskou fakultu. „V rodině z maminčiny strany máme mnoho lékařů a maminka doufala, že se tím směrem také vydám,“ přibližuje Marie. Zpočátku měla kvůli svému původu, který nebyl dostatečně dělnický, povoleno studovat pouze stomatologii. Až ve třetím ročníku se jí povedlo přestoupit na obor pediatrie. Tehdy ještě netušila, že se ke sportu jednou vrátí z jiné strany, coby lékařka.

Škola života v pohraničí

První lékařské zkušenosti nasbírala na Karlovarsku. V pohraničí byla situace vždycky složitá a Marie zde často narážela na nevraživost a nepřátelskost lidí, kteří do této lokality přicházeli z různých pohnutek. Vyjmenovává hned několik důvodů, proč nebyla na svém působišti vůbec šťastná: „Oni se tam všichni vždycky v sobotu opili a porvali v hospodě a já pak musela mezi ně, abych je ošetřila. I saniťák, co se mnou jezdil, se tam bál. Naučila jsem se přišívat uši, zašívat tváře, byla jsem idealistka, chtěla jsem všem pomáhat.“ Ani situace ve vesnicích, kam pracovně dojížděla, nebyla nejlepší: „Do některých těch cikánských osad nevedla ani pořádná cesta. A když jsme přijeli očkovat děti, brali jsme prostě každé, které šlo kolem,“ vysvětluje Marie situaci, kdy lidé na okraji společnosti neměli často žádné doklady.

(Ne)emigrace

S postupným uvolňováním politické situace klíčila v Marii touha po poznání okolního světa. V roce 1968 se sebrala, nasedla do vlaku a bez jízdenky a peněz odcestovala přes Německo do Anglie. „Neměla jsem nic, ale už ve vlaku mi pomohli cizí lidé. Chvíli jsem pobyla v Anglii, ale maminka mi psala zoufalé dopisy a já byla jedináček, tak jsem se vrátila,“ přibližuje Marie svou emigrační příhodu.

Z této epizody ale vzešla jedna důležitá věc – touha poznávat svět, která už ji nikdy neopustila. Po návratu do Čech se nejprve stala pomocnou vědeckou silou na fakultě pediatrie a posléze díky kladnému vztahu ke sportu sehnala práci na Katedře tělovýchovného lékařství. Později působila v tomto oboru i v motolské nemocnici. Její život začal vypadat jako usazený v běžných kolejích. Tehdy se začala zajímat o možnost vycestovat za hranice legálním způsobem.

Lékařkou v Zambii

Zpočátku to vypadalo jako nápad z říše fantazie. V rámci mezistátní spolupráce si Marie zažádala o výjezd do ciziny jako humanitární pracovník. Po několika letech čekání přišla začátkem 80. let šance vyjet pracovně do Zambie. Dostala pracovní smlouvu na čtyři roky a možnost vzít s sebou svou osmiletou dceru Pavlu. Už od začátku ale nešlo nic snadno. Podpora ze strany československé ambasády a celé československé státní správy byla prakticky nulová.

Když Marie vypráví, co všechno jí odmítl úřad sdělit, je jasné, že z jejího odjezdu neměli úředníci příliš radost: „Neřekli nám nic, ani co si můžeme a nesmíme vzít s sebou nebo kolik zavazadel nám povolí. V punčocháčích jsem vezla utajených deset dolarů a to bylo všechno. Kde budeme bydlet, kde přesně budu pracovat nebo kam bude Pavla chodit do školy, jsme taky nevěděly.“ Situace nabrala absurdních obrátek v momentě, kdy bylo Marii zakázáno vydělat si v Zambii víc peněz, než kolik vydělávala v Praze a dceři Pavle komunisté nedovolili navštěvovat mezinárodní školu, aby tam ‚nenačichla západní kulturou‘.

Práce v Lusace, hlavním městě Zambie, byla náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. Většina dětských pacientů se do nemocnice dostávala v dost vážném stavu. Pro mnohé tamní obyvatele byla lékařská péče nedostupná a pobyt v nemocnici komplikovaný. Na téměř padesátiprocentní úmrtnost si Marie zvykala těžko. Nové pro ni bylo i setkání s tuberkulózou v rozvinutém stádiu. V době, kdy v Československu díky očkování tato nemoc prakticky neexistovala, bylo v Zambii procento nakažených stále velmi vysoké.

O nemocné dětské pacienty s TBC se ale nikdo nechtěl starat. Množství pacientů bylo také enormní: „Každý měsíc jsme měli tolik pacientů, jako v Praze za celý rok. Někdy až deset tisíc.“ Marie psala přátelům do Čech, aby jí poslali omalovánky a pastelky, aby se hospitalizované děti měly čím zabavit. „Čeho jsem si tam všimla, bylo to, že tamní děti neplakaly. Nevím, čím to bylo, možná proto, že byly tak vyčerpané, nebo že byly většinou u matky uvázané v šátku,“ vybavuje si po letech svůj pobyt v Zambii.

Na otázku, co bylo pro Marii a její dceru největším přínosem pobytu v Zambii, odpovídá bez zaváhání, že kromě profesního obohacení to byla nádherná africká příroda a možnost poznat, jak žijí lidé v jiných částech světa. „Víte, já jsem si je moc oblíbila, ohromila mě jejich povaha. Oni byli strašně vděční, uměli žít přítomností. Všechno oslavují, i když vlastně nic nemají. To mi dalo do života hodně,“ uzavírá Marie své vyprávění o Zambii.

Návraty a odjezdy

Po návratu do Československa se Marie na pár let vrátila zpátky na své původní místo v pražském Motole. Po roce 1989 se přidala k misím organizace Člověka v tísni a působila v Kosovu ještě před vypuknutím války. Účastnila se také například očkování v Ghaně a její poslední mise se uskutečnila pod záštitou OSN, kdy v letech 2000 až 2004 pracovala jako dobrovolnice v Bangladéši. „To už jsem musela odejít do důchodu, abych se mohla zúčastnit,“ vysvětluje.

V cestování pokračovala dál. Projela Indii i Myanmar (bývalá Barma), Nepál navštívila pětkrát. Cestování a poznávání světa doporučuje i všem mladým lidem: „Každému člověku bych doporučila cestování, a pokud možno, aby v tom prostředí žil. Aby pochopil, jaké mají lidé starosti a problémy, aby zjistil, jak žijou, jak se k sobě chovají navzájem, jaké mají rodinné vztahy. Je důležité, aby byl člověk zvídavý,“ uzavírá pamětnice své vyprávění.

O svých zážitcích vydala MUDr. Marie Krausová dvě knihy – Lékařkou v Zambii a Lékařkou v Bangladéši.