Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. arch. Monika Krausová (* 1968)

• narozena jako Monika Frantová 28. března 1968 ve Vimperku

• dědeček z matčiny strany František Kolář odsouzen v 50. letech za vlastizradu na 25 let

• roku 1970 rodina přesídlila do Sezimova Ústí

• roku 1986 nastoupila ke studiu architektury na ČVUT

• 17. listopadu 1989 se zúčastnila demosntrace na Albertově i na Národní třídě

• šířila svědectví o událostech ve svém rodném městě Táboře a v Soběslavi

• pokračovala ve studiu architektury pod vedením architekta Miroslava Šika

• založila architektonické studio v Praze

• s manželem Martinem Krausem přesídlili do Tábora, kde nyní provozují projektové studio

„Vydat se 17. listopadu 1989 v průvodu studentů na Národní třídu ode mě nebylo žádné hrdinství. Měla jsem trochu strach, ale nenapadlo mě, že by nám někdo mohl opravdu ublížit. Prošli jsme kordónem plastových štítů a nikdo se nás ani nedotkl,“ říká Monika Krausová. Tehdy jednadvacetiletou vysokoškolačku paradoxně chránila nevědomost. Žila si ve svém světě a netušila, čeho všeho je komunistický režim schopen.

 

Historie, o níž se nemluvilo

Monika Krausová se narodila jako Monika Frantová 28. března 1968 ve Vimperku a vyrůstala v rodině, kde se o politice nikdy nemluvilo. Rodiče svou dceru vedli ke hře na klavír a kreslení, vychovávali ji ve zdánlivé idyle, která však měla temnější pozadí. Jako malá holčička Monika nikdy nechápala, proč její babička, jinak noblesní dáma s drdůlkem, častuje komunistické politiky, které vídá v televizních zprávách, tak vulgárními slovy. „Nikdy mě nenapadlo se jí na to zeptat, dokud jsem měla příležitost,“ konstatuje se smutkem, protože babička zemřela, když Monice bylo devatenáct let.

Teprve po roce 1989 se Monika od rodičů dozvěděla, že babička měla ke své nenávisti pádný důvod: její muž, Moničin děda František Kolář, byl v roce 1950 odsouzen za velezradu na 25 let. Ona pak uvízla se dvěma dětmi na Šumavě na letním bytě ve vesnici Zdíkov, která se stala jejich domovem. Polovina domu propadla obci, a když se dědeček po třinácti letech vrátil z vězení, měl podlomené zdraví a do dvou let zemřel.

Přesto Moničina matka vzpomíná na své dětství ve Zdíkově jako na nekonfliktní. Nevnímala žádné stigma dcery politického vězně. A podobné dětství se snažila vytvořit i pro svou vlastní dceru. Hezké a spokojené, i za cenu, že o některých tématech se doma mlčelo.

 

Nevěděla jsem, proč demonstrujeme

„Sousedi, kteří patřili ke Svědkům Jehovovým, měli občas americká trička nebo žvýkačky, ale nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Babička, se kterou jsem sdílela malý pokojíček, večer v posteli poslouchala Hlas Ameriky, ale nevšímala jsem si toho. Necítila jsem ani žádnou tíseň ze všudypřítomného strašení třetí světovou válkou. Při branných cvičeních jsem si prostě nasadila plynovou masku a vyběhla. Připadalo mi, že mně se přece nemůže nic stát,“ rekapituluje Monika Krausová se smíchem i s úžasem zážitky z dětství v Sezimově Ústí, kam se rodina z Vimperka přestěhovala. Na gymnáziu začala více času věnovat kreslení, protože se rozhodla přihlásit ke studiu architektury na ČVUT.

Ale i když začala studovat v Praze, dál si žila ve svém uzavřeném kreativním láskyplném světě, kam nedoléhaly ozvěny demonstrací a politických diskusí: „Vnímala jsem záblesky z Palachova týdne, ale dál jsem si jela ve své linii studentky architektury, která si nosí svoje desky s výkresy, a byla jsem nadšená, že mám kolem sebe svobodomyslné a trošku praštěné lidi.“ Jedním z nich byl i její budoucí manžel Martin, kterého na architektuře potkala.

„Sladká nevědomost“ ji provázela až do 17. listopadu 1989, kdy je jeden ze spolužáků vyzval, aby se zúčastnili studentské demonstrace na Albertově. „Nevěděla jsem moc, proti čemu demonstrujeme, ale cítila jsem, že je to třeba,“ přiznává Monika Krausová. „Byl to pro mě velký zážitek, spousta lidí, síla davu, který se vydal na Vyšehrad. Byla jsem úplně konsternovaná.“ Její nevědomost jí možná pomohla v klíčových chvílích nepropadnout panice: „Prošli jsme Mikulandskou ulicí a nikdo se nás ani nedotkl. Že tloukli ty, kteří šli za námi, jsem se dozvěděla až později. Dav se začal mačkat k sobě a tlačili nás úzkou ulicí, takže jsem se začala dusit. Kluci mě vyzvedli nahoru, abych se mohla nadechnout.“

 

Studenti měli velkou moc

Den poté nabralo dění na fakultě architektury rychlý spád. Monika spolu s Martinem množili fotografie z Národní třídy a letáky, určené k rozdávání po celé zemi. Mimopražští studenti byli vyzváni, aby se rozjeli do svých měst a obcí, kde měli na školách a v podnicích podávat svědectví o událostech z Národní třídy. „Někteří z nás to pojali tak, že si prostě udělali dovolenou. Ale já jsem byla zvyklá plnit úkoly, takže jsem vzala fotky a spolu se spolužákem Ondřejem Benešem jsme vyrazili do Tábora, kde jsem chodila na gymnázium,“ říká Monika Krausová. Na táborské gymnázium je nakonec nepustili, ale měli možnost mluvit se studenty na gymnáziu v Soběslavi, kde studovala Moničina mladší sestra. Spolu s Martinem se pak dostali i k řediteli továrny Kovosvit: „Nějaký svazák nám tam tvrdil, že podle rakouské televize spustili vlnu násilí na Národní třídě sami studenti, kteří napadli policii,“ připomíná jednu ze smyšlenek, které se v té době mimo Prahu šířily.

Po 17. listopadu nastaly na fakultě architektury rychlé změny k lepšímu: zejména zde začali vyučovat zajímaví architekti se zkušenostmi z praxe, jako například Miroslav Šik, Alena Šrámková a Ladislav Lábus. Některé jevy však Monika Krausová vnímala negativně: „Studenti měli až absurdně velkou moc,“ říká. „Studenti architektury se třeba rozhodli, že nepotřebují tělocvik. Zrušili jsme si předmět realizace staveb. Říkala jsem si, že je to divné. Nemůžeme si přece říkat, jaké chceme studijní předměty, když ještě nic neumíme.“

Hned v létě 1990 vyrazila sbírat zkušenosti za hranice, s partnerem Martinem jeli na kole do Vídně na workshop o architektuře. Okamžitě tam narazili na velké rozdíly ve srovnání se studenty ze Západu: „Oni měli kopírky, skvělá pera, fixky. My jsme kopírku ani v životě neviděli! Ale byli jsme manuálně zruční a praktičtí, takže jsme nacházeli často lepší řešení než oni. Uměli jsme si poradit.“

 

Historie je pořád živá

Později společně s manželem Martinem přesídlili do Tábora, kde si otevřeli vlastní architektonickou kancelář a narodili se jim dva synové. Na rozdíl od toho, co v dětství zažila Monika Krausová, její synové vědí o rodinném příběhu vše: „Historii padesátých let vnímají hodně skrze tíživé události, které postihly naši rodinu,“ konstatuje. „Starší syn dokonce pátral v archivech po osudech mého dědečka, svého pradědečka. Historie je pro ně díky tomu rodinnému propojení pořád živá.“ 

Ona sama se obává, že totalitní historie poslední dobou opět ožívá nejen v paměti, ale i v současném veřejném prostoru, v některých praktikách, které znovu přicházejí ke slovu: „Nedávno jsem se bavila s jedním kamarádem, který mi svěřil, že aby mohl dělat svou práci, přestal dávat najevo své politické názory. To mě hodně zaskočilo. Zaskočilo mě, že se bojí. Raději by tu práci v takovém případě neměl brát. Začala jsem mít strach, že historie se může opakovat.“