Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kräussl (* 1939)

• narozen 27. dubna 1939 v Klášterci nad Ohří

• pochází z rodiny německé národnosti

• otec Franz Kräussl coby antifašista odvelen do trestné roty wehrmachtu

• otec padl ve válce

• rodina po válce čelila konfiskaci majetku

• internováni v táboře v Klášterci nad Ohří

• roku 1947 rodina transportována do vnitrozemí

• nakonec se usídlili v Dobříši

• pamětník se vyučil automechanikem

• přesídlil do Kadaně a založil rodinu

• snažil se o nápravu křivd a neoprávněné konfiskace

Jiří Kräussl se mnohokrát snažil o nápravu křivd a uznání neoprávněné konfiskace rodinného majetku po druhé světové válce. Otec zaplatil za svůj antifašistický postoj životem a ostatní členové rodiny strádáním po mnoho let. Do dnešních dnů (2020) se rodina nedočkala odškodnění ani omluvy. Příběh rodiny Kräusslových tak zůstává zatížen vahou nespravedlnosti bez konce, důsledky nesmyslné „viny“ za hrdinství a antifašismus.

Familie Kräussl

Jiří Kräussl se narodil 27. dubna 1939, několik měsíců před začátkem druhé světové války. Na svět přišel coby dvojče spolu s bratrem Karlem v době, kdy jeho rodný Klášterec nad Ohří spadal do území tehdejší německé Třetí říše. Rodinu tvořili otec Franz, maminka Elsa a prvorozený bratr nesl otcovo jméno Franz. Elsa Kräusslová, rozená Wolframová, pocházela ze zemědělské rodiny v Prunéřově. Mladí manželé Kräusslovi vlastnili malý obchod se smíšeným zbožím v osadě Útočiště na dohled od Klášterce nad Ohří. Sdíleli domácnost spolu s rodiči otce – dědečkem Franzem Kräusslem a babičkou Annou Kräusslovou, rozenou Ficker.

Rodina německé národnosti zaujímala odmítavý postoj vůči nacistické ideologii. Otec Franz byl krátce po začátku druhé světové války coby sociální demokrat odveden. „Protože otec odmítal spolupráci s fašisty, poslali jej dvakrát do Německa na nucené práce, aby takzvaně přišel k rozumu,“ vypráví pamětník. Jeho třetí a poslední cesta z domova vedla do trestné roty odklízející minová pole, což byla téměř jistá cesta na smrt. „Naši rodinu nechali fašisti přežívat jen z nejmenšího. Maminka v ulici za celou válku nikdy nevyvěsila fašistický prapor. Válku jsme mohli přežít jen díky podpoře příbuzných na venkově.“

Otec v dávných vzpomínkách

Jiří měl jen málo příležitostí být se svým otcem a v paměti mu zůstává pouze několik vzpomínek. Když se otec nakrátko vrátil domů, vzal své syny do biografu, jehož promítání začínalo filmovým týdeníkem. „V týdeníku ukazovali postup vítězných německých vojsk. V tu chvíli táta vstal a řekl: ‚Na tohle se dívat nebudu,‘ vzal nás a s poznámkou: ‚Jdeme pryč!‘ jsme odešli z kina.“ Při posledních společných chvílích nesli s bratry tatínkovi pušku na nádraží, odkud odváželi vojáky na frontu. Bylo to naposledy, kdy Jiří svého otce viděl.

Maminka Elsa se starala a živila rodinu sama téměř po celou dobu války. S koncem války přišla naděje, že rodinu protifašistického smýšlení čeká konečně spravedlivé zacházení. Maminka v roce 1945 vyřídila dokumentaci, kterou byla rodina vyňata ze seznamu konfiskací majetku Němců právě pro své postoje v době války. Byt v Klášterci a obchod v Útočišti měly zůstat jejich právoplatným majitelům – rodině Kräusslových. Poválečná atmosféra ve společnosti však byla silně protiněmecká a vinnými se stávali lidé pro svůj německý původ, nikoli pro své činy. U Kräusslových se v létě roku 1946 objevili muži se schváleným povolením ke konfiskaci majetku a oznámili vdově Else se třemi syny a jejich prarodičům, aby si do druhého dne sbalili věci a dostavili se do internačního tábora pro Němce v Klášterci nad Ohří.

Rodiny stály v řadě a vystupovaly k dozorcům, aby jim tito zkontrolovali zavazadla. Případná nalezená dokumentace byla zabavena. Prozíravá babička Anna předchozí noci zašila dokumenty do dna slaměné tašky, díky čemuž má rodina dodnes důkaz o neoprávněném zabavení majetku. Vzpomínky Jiřího na období v lágru jsou bolestné. „Každé rodině, jakkoli početné, byl přidělen jeden slamník a celodenní stravu představovaly tři uvařené brambory a hrnek melty.“ Zacházení dozorců zrcadlilo chování nacistů, kruté a ponižující - násilí na mužích, kteří projevovali nesouhlas, na mladých dívkách a následné šílenství matek, kterým byly dcery odváděny. I to je v paměti pamětníka, který ve svých šesti letech strávil několik měsíců v internačním táboře.

Josefe, kde jsi?

Na podzim roku 1946 pozastavil Červený kříž vystěhovávání německého obyvatelstva z chebského lágru z důvodu infekce. Blížila se zima, uvězněné skupinky zesláblých lidí v kláštereckém táboře se už nehodily na práci. Tehdy byli němečtí obyvatelé propuštěni na zdánlivou svobodu. Dědeček Franz zanedlouho zemřel na infarkt, babička Anna po smrti svého manžela opustila Československo spolu se svojí dcerou, odešly do Německa. Ve vysídleném Klášterci si rodina Kräusslových našla dva malé byty. Do nich se přestěhovala maminka Elsa se svými syny a svou matkou, babičkou Theresií Wolframovou.

Jiří ve svém vyprávění vzpomíná na poválečné události v Prunéřově, obci nedaleko Klášterce. Nazývá je prunéřovským pogromem. Tehdy byly shromážděny desítky německých obyvatel na konci města. „Hnali je prunéřovským potokem střídavě dolů a nahoru, dolů, dokud někdo nepadl, pak ho buď zastřelili, nebo ušlapali.“ Část z nich během jedné noci zahynula. Přeživší byli shromážděni na oploceném pozemku bývalé strojní stanice, v objektu za ostnatým drátem. „Odhadem tam zůstalo asi dvacet lidí. Posedávali různě v koutech toho dvora.“

Mezi trýzněnými byl také bratr maminky pamětníka Josef Wolfram. „Maminka tehdy přemluvila svoji matku, že se tam půjdeme všichni podívat.“ Dlouho stáli u plotu a mezi vyčerpanými znavenými postavami nikoho nepoznávali. „Babička pořád křičela: ‚Josef, kde jsi?‘“ Po chvíli se ozval hlas jednoho z potrestaných: „Mámo, ty mě nepoznáváš?“ Viděli tvář strýce Josefa, dříve tmavovlasého muže, kterému přes noc zbělely vlasy. Byl to smutný pohled, který si Jiří pamatuje dodnes. Až po dvou letech se rodina dověděla, že přeživší byli převedeni k hranici v oblasti Vejprt. Strýc Josef byl vysídlen do Německa a později zastřelen na československo-německé hranici, když se vracel pro své věci domů. Druhý maminčin starší bratr František se vrátil zraněný z války a brzy poté na zánět plic zemřel. Další maminčinu sestru s manželem poměrně brzy po konci války vysídlili do Německa. Z celé rodiny zůstala v Čechách pouze pamětníkova úzká rodina.

Místo do Německa mířil transport do vnitrozemí

V létě 1947 dostala rodina příkaz k nástupu do vlakového transportu. Následujícího dne radost vystřídalo překvapení, neboť vlak místo do Německa mířil do vnitrozemí. Po dvou dnech dorazil vlak s vysídlenými německými rodinami do Příbrami. Na nádraží přicházeli zájemci o levnou pracovní sílu. Jiří vzpomíná na situaci, kdy si jeho čtrnáctiletého bratra vybral pro práci jakýsi řezník. Tehdy se s ním maminka doslova poprala o svého syna, neboť nechtěla dopustit rozdělení rodiny.

Na příbramském nádraží se německé rodiny ocitly bez jídla, tehdy jim místní občas přinesli něco k snědku. Třetí den si pro rodinu přijel nadlesný z Dobříše Zdeněk Polach, u kterého rodina dál zůstala. Nejstarší bratr František začal v té době pracovat jako stavební dělník. Maminka několikrát žádala u soudu o zvýšení platu, nikdy však neuspěla. Dva nejmladší – dvojčata Jiří a Karel hlídali denně do setmění dobytek.

Návrat do Klášterce

Po třech letech sehnala maminka dobře placenou práci v dobříšském sanatoriu. Rodina se přestěhovala do Dobříše a až tehdy, v roce 1949, tak rodině začal znovu svobodný život a její členové byli vnímáni jako rovnoprávní.

Desetiletý Jiří se ve škole v Dobříši postupně zdokonalil v češtině. Do té doby se pohyboval jen mezi německy mluvícími. V dětském věku se s bratry rychle naučili základy českého jazyka a do roka se domluvili bez problémů, i když gramatické chyby dělal Jiří ještě dlouho. Osmiletou školní docházku zvládli s bratrem během šesti let, chodili do třídy s dětmi, které byly i o tři roky mladší. Se svým bratrem Karlem si vybrali i stejnou střední školu v Ústí nad Orlicí – obor automechanik. Na léta studií vzpomíná jako na spokojené období, kdy už nepociťoval žádnou zášť okolí vůči sobě ani rodině.

Po studiích začali spolu s bratrem pracovat v ČSAD v Klášterci nad Ohří. Zvláštní vzpomínku má pamětník na chvíli, kdy vstoupil do budovy podniku. Starší kolegové se ptali, zda už tam někdy s bratrem byli. „Byli. A dost dlouho!“ Tehdy po válce byla součástí internačního tábora právě budova budoucího dopravního podniku. O několik let později do té samé vstupoval Jiří jako zaměstnanec.

V té době se Jiří seznámil se svojí budoucí ženou Janou Novákovou. V roce 1964 měli svatbu, společně začali žít v Kadani. O rok později se jim narodil syn Jiří, v roce 1967 pak dcera Jana. Po založení rodiny už Jiří nikdy o odchodu do Německa neuvažoval.

V srpnu 1968 potkával Jiří cestou do práce tanky, v práci byla zastavena činnost. Během jednoho dne byla celá strana stolové hory Úhošť u Kadaně obsazena děly. „Pamatuji si roztrpčenost komunistů, kteří tomu nevěřili.“ Na období po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa vzpomíná Jiří jako na dobu, kdy se lidé rozhořčeně zbavovali svých stranických legitimací, aby je zanedlouho zase hledali a získávali zpět.

O dvacet let později, v roce 1989, sledoval Jiří revoluční dění. Ze svého pohledu nepovažuje předání moci za zcela čisté, neboť přebírali moc se souhlasem okolí členové prognostického ústavu, a proto nepochybně zároveň členové komunistické strany. Revoluce jinak do života pamětníka zásadní změny nepřinesla. Zaměstnání v Plynárnách Chomutov, kde od roku 1980 pracoval, vyměnil pět let po revoluci za práci na Povodí Ohře. Zde zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 2000. V penzi se snaží o udržení fyzické kondice, aby mohl být nápomocen svým blízkým. V životě považuje za důležité zdraví a poctivost.