Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Klára Křehlíková (* 1928)

• narozena 16. března 1928 v Mladé Boleslavi jako Klára Vylítová

• v létě 1942 pracovala na nucené chmelové brigádě

• od října 1944 do dubna 1945 byla totálně nasazena v mladoboleslavské přádelně

• 9. května 1945 zažila bombardování Mladé Boleslavi

• v letech 1947 až 1949 studovala v Praze na Vyšší škole praktické dietetiky

• v letech 1949–1985 pracovala jako dietní sestra v plicní léčebně v Praze - Veleslavíně

Nebylo nijak neobvyklé, že prarodiče dnešních pamětníků žili ve Vídni, mnohé životní příběhy ze sbírky Paměti národa mají svoje kořeny právě tam. Na samém konci 19. století žilo ve Vídni asi 300 000 Čechů, od roku 1883 jejich děti chodily do první soukromé obecné školy Komenský a rodiče se hojně zúčastňovali činnosti českých společensko-kulturních spolků. S tím, jak českých přistěhovalců do Vídně přibývalo, škola se rozšiřovala a spolky též. Naopak po rozpadu monarchie se většina, asi 200 000 Čechů, rozhodla k návratu do vlasti. S tím koresponduje také začátek vyprávění paní Kláry Křehlíkové, narozené 16. března 1928 v Mladé Boleslavi.

Češi ve Vídni

Tomáš Kubíček, dědeček z matčiny strany, byl strojvůdcem na nádraží Franze Josefa, babička Josefina Kubíčková se starala o šest dětí, z nichž Paula (později Pavla, Klářina maminka) byla nejmladší. Jelikož česká škola byla daleko, musela Paula navštěvovat školu německou. Tehdejší český spolkový život ve Vídni kvetl. Paula s nadšením chodila do Sokola a do pěveckého spolku Lumír. „Vedli spokojený rodinný život.“ Všem šesti dětem poskytli vzdělání, Paula pracovala v kanceláři textilní firmy Wolfrum.

Po první světové válce hospodářská situace poválečného Rakouska nebyla dobrá: potraviny pouze na lístky, obchody prázdné, a tak se prarodiče rozhodli přestěhovat na penzi do Čech a vzít s sebou nejmladší dceru Paulu. „Nebyla ráda, ostatní sourozenci zůstali ve Vídni,“ dodává Klára Křehlíková.

Chotoviny

Babička pamětnice Josefina Kubíčková, praktická žena, rozhodla, že obec, kde budou žít, musí splňovat tři podmínky: v místě musí být kostel, lékař a nádraží. Přestěhovali se tedy do Chotovin v jižních Čechách, odkud mohli na zlevněné jízdenky často jezdit do Vídně za dětmi. Pavla začala cvičit v Sokole, ale neuměla dobře česky a nebyla přijata bezezbytku: „Místní vesničani ji považovali za Němku. Pavlu mrzelo, že ji brali jako cizinku,“ vysvětluje Klára Křehlíková.

Shodou šťastných náhod a za přispění dědečků z obou stran se Pavla seznámila s Františkem Vylítem, rodákem z Chotovin, který žil s ovdovělou maminkou a dvěma sestrami. František Vylít odmaturoval na táborském gymnáziu, získal Hlávkovo stipendium a vystudoval v Praze práva. Jeho prvním pracovním umístěním byla Podkarpatská Rus, kraj chudý a divoký. 

Pamětnice vzpomíná, že tatínek měl doma v zásuvce stolu revolver. Když se ho děti ptaly k čemu, vysvětlil, že na Podkarpatské Rusi bylo nebezpečno, takže i úředníci se museli naučit střílet. Další místo získal v Přešticích u Plzně a nakonec, protože tatínek „chtěl dělat větší kariéru“, v Mladé Boleslavi. Na počátku dvacátých let to bylo perspektivní město s rychle se rozvíjejícím automobilovým průmyslem. Tatínek se stal tajemníkem na městském úřadě.

Náboženský rozkol v Chotovinách

Po vzniku republiky se mnoho katolíků začalo odhlašovat z církve vnímané jako symbol nepřátelského Rakouska-Uherska a vstupovali do nově ustavené Církve československé husitské. Podle dobových pramenů přecházeli do nové církve prostí Češi, ale i katoličtí kněží. V Chotovinách situace dospěla k vyhraněnému církevnímu rozkolu, k vytvoření dvou nepřátelských táborů. „Vzájemně se nesnášeli, vytloukali si okna a Čechoslováci dokonce sebrali katolíkům kostel. Baroni Nádherní, katolíci, dovolili používat kapli na zámku na mše,“ říká Klára Křehlíková, která o těchto dramatických dobách slyšela od rodičů. Náboženské bouře, kterých byly plné noviny, utichly až po roce 1924, kdy si Československá církev nechala postavit kostel a ten původní katolíkům vrátila. Svatba Pavly a Františka v roce 1923 se tedy konala ještě v zámecké kapli.

V Mladé Boleslavi

V Mladé Boleslavi se Vylítovým narodila první dcera, Blanka. Maminka rodila v nemocnici, došlo k nečekaným komplikacím, které zapříčinily, že se Blanka narodila postižená. Další tři děti pak rodila doma. Za rok Martu, po ní Kláru a nakonec syna Jaroslava. „Dalo to hodně práce. Blanku rodiče vypiplali tak, že mohla být doma, a ne v ústavu. Ve městě byla pro postižené děti zřízena pomocná škola. Blanka se naučila počítat a psát levou rukou, bylo to dobře zajištěné,“ dodává pamětnice. Klára chodila do Sokola, do sborového zpěvu a do intonace. Baletu a rytmiky musela nechat těsně předtím, než přišli Němci – slečně Stiebitzové, která lekce vedla a byla židovského původu, se podařilo včas z republiky emigrovat.

Klářin tatínek měl mezi židovskými obyvateli města mnoho známých. Pamětnice vzpomíná, jak se jako dítě zúčastnila pohřbu staré paní Bergmannové: „Mě udivilo, že byl tak jednoduchý, ten pohřeb. Žádná květina, že tam dávali kamínky, a ne květy. Tak jsem se na to tatínka ptala a on říkal: ‚No počkej, až budeme vycházet, tak uvidíš.‘ Skutečně, když jsme vycházeli ze hřbitova, tak tam stál zřízenec s velkým tácem. Lidé tam házeli stokoruny, velké peníze. Měl už celou hromadu.“ A tatínek dceři vysvětlil, že místo nákladného pohřbu vybírá židovská obec peníze na své chudé.

Na podzim roku 1938 se věřilo, že bude válka. V nastalé panice se vykoupily obchody: mýdlo, konzervy olejovky, maso v konzervě, cokoli. V Mladé Boleslavi byla troje kasárna. V den vyhlášení mobilizace, 23. září 1938, se vojáci řadili na nákladní auta v postranních ulicích. Nadšení bylo všeobecné: „Místní ženy jim nosily koláče, čaj a buchty, děti si k nim chodily hrát, bratr tam nosil svoje hračky a oni ho pustili i dovnitř do auta, každý se chtěl s nimi pobavit. Křičelo se: ‚Nedejte se! Nedejte nás!’“ Klára jako desetiletá má na jedné ze školních fotografií šaty s nabíranou sukýnkou a rukávky. Jsou to tzv. šaty „šohajky“ s českými vzory se srdíčky a tulipány, v té době velice populární. 30. září bylo po všem, mnichovská dohoda byla podepsaná.

Okupanti v sajdkárách seděli jak brouci

Na 15. březen 1939 si Klára Křehlíková dobře vzpomíná: „Byl sníh, deštivo, přes most pod nemocnicí přijížděli Němci, seděli jak brouci v sajdkáře. Stála jsem tam s otcem, byl nešťastný, věděl, co se děje. Němci začali vykupovat krámy, cukrářství. Měli plné pusy toho cukroví, chovali se jako mocipáni.“

Ve škole museli žáci tuší a redisperem přeškrtávat v čítankách vše, co noví vládci považovali za závadné: český státní znak, fotografie i celé básničky. Učitelé měli strach, neprotestovali. „Byli Češi, ale nemohli nic dělat. Nic moc se nezměnilo. Přidali nám víc hodin němčiny, na budově školy strhli nápis ‚Škola Edvarda Beneše‘, najednou nebyla židovská spolužačka Picková.“

Tatínka vyhodili z místa tajemníka úřadu. Stal se vedoucím aprovizace, jeho kolega, ing. Čapek, byl zatčen a odvezen do koncentračního tábora. Maminku narozenou ve Vídni úřady vyzvaly, aby se dala k Němcům. Statečně odmítla. V rodině nastalo období strachu, nevědělo se, jaké perzekuce budou následovat. Rodiče očekávali domovní prohlídky. „Byly z toho nerváky,“ dodává pamětnice. Po atentátu na Heydricha v květnu 1942 přišli k Vylítovým v noci dva muži. Ukazovali fotografie kola a aktovky a každý člen rodiny musel říct, jestli ví, komu ty předměty patří. V následujících měsících se z rádia ozýval nekonečný výčet jmen ‚Odsuzuje se…‘. Otec to poslouchal a jen komentoval: ‚Toho jsem znal, toho taky.’ Během války dostal dva infarkty.“

Na chmelu jako na trestném táboře

Tatínek Kláry vždycky toužil mít zahradu a pole. Na začátku války si rodina koupila pozemek a z velké části ho osázela ovocnými stromy. Protektorátní vyhláška nařizovala, že podle velikosti pozemku je třeba odvádět poměrné množství výnosu. Vylítovi museli chovat prase a nejméně deset slepic (povinnost ukládala odvádět 100 vajec ročně od každé slepice), a protože pozemek nebyl oplocený, museli slepice chovat doma, ve sklepě činžáku. Neměli ovšem nárok na potravinové lístky na maso, mouku a pečivo.

Malá Klára trpěla od dětství silnými migrénami, věděla, že studium na gymnáziu by pro ni proto bylo obtížné, vybrala si tedy měšťanku. O prázdninách ji jako čtrnáctiletou povolaly úřady na chmel. V létě, těsně po atentátu na Heydricha, nebylo odvolání. Pod dohledem jedné mladoboleslavské kolaborantky náhodně vybranou skupinu asi 15 dětí odvezli do statku v Kroučové u Rakovníka. „Hodně lidí začalo kolaborovat, udávat,“ dodává pamětnice. Statek, kam děti odvezli, patřil rodině místních kolaborantů, na zdi měli samozřejmě portrét Vůdce. Od chvíle příjezdu se podmínky, ve kterých děti musely bydlet a tvrdě pracovat, podobaly trestnému táboru: spaní na zemi na slámě, vlhko, hlad, výhrůžky, nemožnost kontaktovat rodiče, nemožnost s potravinovým lístkem zajít do obchodu, práce od tmy do tmy – trvale pod dohledem.

Pamětnice vzpomíná: „Dali nám ráno z odstředěného mléka nějakou neslazenou meltu, protože cukr nebyl, to bylo na lístky, to nám nedali. V poledne jsme dostali vodu a v tom uvařených pár brambor, tomu říkali bramborová polívka. Bylo to neslané, abychom neměli žízeň. K pití nám tam dali na celý den konev vody s octem a večer nám dali zas trochu toho kafe, které my jsme napřed vylévali, ale pak jsme měli hlad, tak jsme to jakžtakž pili, protože jsme měli vyloženě hlad. Takhle nás tam drželi.“

Bomby padaly v první mírový den

Za války byly vysoké školy zavřené, proto pamětnice po skončení měšťanky začala studovat na rodinné škole. Ke konci války byla totálně nasazena do místní textilní továrny Klingerovka. Pracovalo se tu na směny. Po nějaké době studenty propustili, ale museli si najít jinou práci, bez práce by nedostali potravinové lístky. Sestra Marta odmaturovala na gymnáziu a pak byla zaměstnaná jako úřednice v autobusových garážích – na konci války zde vznikla odbojová skupina (z řad autobusových řidičů). Pro tyto lidi Klára vypomáhala se sháněním jídla a s vařením.

8. května nastal konečně vytoužený konec války. 9. května dopoledne jela Klára v sajdkáře motorky, na klíně měla pečivo a pětikilovou sklenici s hořčicí. Z dálky viděla, jak nad Škodovku přilétají letadla a vyhazují „balónky“. Ukázalo se, že to jsou bomby. Lidé utíkali do úkrytů, pamětnici a řidiči motorky se podařilo schovat ve sklepě. Slyšeli detonace, všichni si mysleli, že to jsou Němci. „Letadla byla neoznačená. Dlouho se tajilo, že to byli Rusové,“ říká Klára Křehlíková. Po nástupu komunistů k moci se z tématu náletu stalo tabu. Nesmělo se říkat, že za téměř 500 mrtvých je zodpovědná sovětská armáda a že se bombardování uskutečnilo v první mírový den (německá vojska nedodržela podmínky kapitulace a Sověti se bez ohledu na civilní obyvatelstvo údajně snažili zastavit jejich ústup do amerického zajetí).

V Mladé Boleslavi, po celou válku ušetřené leteckých útoků, byla zasažena mimo jiné Škodovka, sirotčinec, pomocná škola a mnoho civilních domů. Ing. Čapek, který se šťastně vrátil z koncentráku, přišel při náletu o celou rodinu.

Marta, Klářina sestra, se musela zapojit do „uklízení“: hráběmi shrabovala kousky lidských těl do hromadného hrobu. Sověti pak přijeli do Mladé Boleslavi od Kosmonos, za všeobecného vítání a projevů radosti, den po zničujícím náletu.

Spolužačky šly na Hrad k Benešovi, já měla rande

Po válce byla doba plná radosti a nadějí: tatínek František Vylít se vrátil na městský úřad a byl jmenován vrchním správním radou, Klára se rozhodla, že si doplní vzdělání, aby mohla pokračovat ve studiu a stát se dietní sestrou. Po roce studia v Boleslavi nastoupila na dvouletou Vyšší odbornou školu praktické dietetiky v Praze. „První rok byly normální poměry, měli jsme výbornou angličtinářku, na ruštinu jsme měli bělogvardějce, jmenoval se, myslím, Bondarenko. Od UNRRY jsme dostali vybavenou kuchyň do nemocnice – všechno nové v nerezu, mixéry, vše prý gratis. Celé přízemí školy byla cvičná kuchyň,“ vypravuje Klára Křehlíková.

Po únoru 1948 se ale poměry začaly rychle měnit. “Ve třídě jsme měli jen jednu členku KSČ. Všechny [spolužačky] šly na Hrad k Benešovi, já ne – asi jsem měla rande, a dostaly nářez. Ruštinář ve třídě na rozloučenou ze stupínku zazpíval Večerní zvon a prohlásil, že nás lituje,“ dodává pamětnice. V létě měla jet se zájezdem do Skandinávie, ale cesta se už neuskutečnila, ačkoli pasy a všechny formality byly vyřízené. Angličtinu ve škole jim zrušili, místo ní zavedli dvojnásobný počet hodin ruštiny a občanské nauky.

„Museli jsme papouškovat, co nám řekli. Naučili jsme se mlčet, říkali jsme to jenom mezi sebou. Doma v Mladé Boleslavi tatínkovi někdo dával denně na stůl v kanceláři přihlášku do KSČ. Vždy ji vzal a vyhodil. Druhý den tam byla znova.“ V dubnu 1950 pak tatínek zemřel na infarkt v pouhých 55 letech.

Na Veleslavíně

Klára měla štěstí, v roce 1949 dostala umístěnku do Veleslavína a mohla zůstat v Praze. „To bylo terno,“ říká. V té době už měla známost se svým pozdějším mužem, ale prvních šest let před svatbou bydlela v léčebně. Historie původně neurologické a plicní léčebny, kde byla pacientkou i Charlotta Masaryková a kam za ní z Hradu jezdil prezident Masaryk na koni, je spletitá a nepříliš veselá. V době, kdy pamětnice do Veleslavína nastoupila, se počet pacientů s TBC zvyšoval a pavilony se specializovaly jen na plicní choroby.

Jak se politické poměry měnily a totalitní padesátá léta přešla do postupného uvolnění na konci let šedesátých, měnil se i postoj ředitele léčebny: začal přijímat mezi zaměstnance i nekonformní lidi, a to i v časech normalizace – třeba Karla Kyncla nebo dceru Dany Němcové. Pamětnice zůstala věrně na stejném pracovním místě od září 1949 až do odchodu do důchodu v roce 1985. 

Zůstaly jen holé zdi bez nábytku

Areál barokního zámku v Praze 6, kde Klára Křehlíková prožila celý svůj pracovní život a který od roku 1910 sloužil zdravotnickým účelům, patří státu. Od roku 2018 je opuštěný, nevyužívaný, pro veřejnost uzavřený a chátrá. Ve dnech 2.–3. října 2020 proběhl na Veleslavíně Den architektury a s ním mimořádná možnost areál uvnitř opět vidět. Klára Křehlíková toho využila. Budova zámku je zachovalá, ale historický inventář je pryč. Pamětnice poznamenává: „Zůstaly jen holé zdi bez nábytku. Vzpomínám si na slova jedné uklízečky: ‚Nebudu oprašovat ten buržoazní přežitek, dejte to pryč!‘“ Také bohatý archiv léčebny, který se týkal pacientů z první republiky, byl úplně zlikvidován. Každá místnost zámku vyvolala v mysli pamětnice vzpomínky, průvodce ji požádal, aby se sama ujala vypravování. Pro Kláru Křehlíkovou byly tyto dva dny silným zážitkem. Smutek z míry devastace pavilónů pro pacienty a ze zanedbané zahrady vyvážila naděje, že se podaří zánik tohoto mimořádného místa zastavit.