Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Krejčík (* 1932)

• narodil se 31. července 1932 v Přelouči

• v letech 1938–1947 studoval základní školu v Přelouči

• na konci války jeho otec pomáhal s odzbrojováním nacistů

• 1947–1949 se učil košíkářem v Morkovicích

• v roce 1949 nastoupil do Tesly Přelouč

• v letech 1950–1953 sloužil na vojně u PTP

• v 50. letech dálkově studoval střední průmyslovou školu

• v sedmdesátých letech vstoupil do KSČ

• v roce 1989 odešel do důchodu

• v roce 2022 žil v rodném domě v Přelouči

Město Přelouč bylo před válkou prosperujícím maloměstem při železnici spojujícím Prahu s východem země. Zde se 31. července 1932 narodil Josef Krejčík do rodiny košíkáře a žili prostým životem v dělnické čtvrti. Když začal s nástupem do školy vnímat okolní svět, Československo obsadili nacisté a následující léta pamětníkova rodina prožila v nejistotě a strachu z budoucnosti. „Otec mi říkal, že jak někde povím, že posloucháme Londýn nebo Moskvu, tak ho seberou. Tak to bylo,“ vzpomíná Josef Krejčík.

S radostí přivítali obyvatelé Přelouče konec války, kdy pamětník pomáhal tatínkovi s odzbrojováním Němců. Jako syn živnostníka sloužil vojnu v oddílech PTP a svůj život následně zasvětil práci v Tesle, kde dostal vyznamenání jako nejlepší pracovník. Po letech praxe v oblasti bezpečnosti práce se stal členem poradního sboru ministerstva průmyslu v tehdejším Československu. Působil tam jako odborník na elektroniku. Z Tesly odešel do důchodu po téměř čtyřiceti letech práce.

Rodina bydlela v dělnické čtvrti

Josef Krejčík přišel na svět jednoho nedělního rána v domě na okraji města jako druhé dítě svých rodičů po o šest let starší sestře Vlastě. Tatínek, Josef starší, dostal jméno po svém otci a předal jej i svému synovi. Košíkářské řemeslo, které zdědil po svém otci, provozoval společně s bratrem.

Rodina přišla do Přelouče z Kostelce nad Labem na začátku 19. století. Když se rodiče pamětníka vzali, koupil pamětníkůvdědeček z maminčiny strany přízemní domek o třech místnostech v dělnické čtvrti, kam se novomanželé nastěhovali. Dědeček přikoupil malé políčko za humny a z drobné úrody tak rodina mohla živit kozu a králíky. Sám jim jezdil s hospodařením pomáhat z nedalekého Brloha.

Odtud pocházela Josefova maminka Emílie, rozená Bervídová. Jejich rodina měla jen malé hospodářství se záhumenkem, a tak se dědeček, mimo jiné zkušený tesař, nechával najímat na tesařské práce v okolí. Byl veteránem z ruské fronty v první světové válce a nechyběla mu kuráž. Když se v Přelouči stavěl evangelický kostel, nikdo z dělníků nechtěl pracovat na střeše kostelní věže. Na práci se nakonec přihlásil právě Josefův dědeček a ještě s jedním kolegou střechu věže zhotovili.

Do první světové války zasáhl také pamětníkův tatínek Josef. Toho odvedli ve věku pouhých šestnácti let na italskou frontu, kde sloužil u dělostřelectva. Mladý chlapec nebyl ještě dostatečně otrlý pro zákopovou válku. „Říkal, že tam hodně kluci brečeli,“ vzpomíná Josef na tatínkovo vyprávění o válečných hrůzách.

Němci vstoupili do života Přelouče

Jen měsíc před zlomovým okamžikem dějin mladého československého státu začal Josef chodit do školy v Přelouči. Na konci září 1938 pak vstoupila v platnost Mnichovská dohoda o odevzdání československých pohraničních oblastí nacistickému Německu. Malý chlapec z tehdejších událostí ještě neměl rozum a užíval si dětství s ostatními kluky ze sousedství. Hned na jaře následujícího roku však strach z války vstoupil i do jeho života .

„Byli jsme na náměstí a jako kluk vidím, takový cachtavý čas to byl, patnáctého března, jak Němci přijížděli po hlavní silnici a všichni jsme se báli,“ vyptáví o počátku nacistické nadvlády. O den později Němci vyhlásili Protektorát Čechy a Morava. V Přelouči je zajímaly dva strategické průmyslové podniky – výrobní areál místní Zbrojovky, pozdější AOZ Přelouč a továrna Radiotechna, předchůdce podniku Tesla Přelouč.

V obou podnicích přebrali Němci řízení, mnoho lidí propustili a výrobu upravili podle svých potřeb. Zbrojovka  opravovala a dodávala zejména součástky pro vojenská vozidla a Radiotechna, již dříve zaměřená na produkci součástek pro vojenskou radiokomunikaci, vyráběla díly pro německé vysílačky a střely V1.

Důležitou složkou odboje se stali místní radiotechnici, kteří tajně vyráběli tak zvané churchilky. Tehdejší rádia musela postrádat některé součástky, aby dokázala naladit pouze vysílání z Čech a Moravy. Po namontování churchilky ale dokázala naladit také západní vlny a chytat Rádio Londýn. Vynález se rychle šířil mezi místními obyvateli, a když to Němci zjistili a vypátrali hlavní aktéry, čekala je jistá smrt. Na hlavní podnikové vrátnici v Tesle byla později umístěna pamětní deska.

Londýn či Moskva občas zněly i u Krejčíkových. Musela při tom být zatemněná okna a rádio hrálo jen potichu, aby nebylo slyšet na ulici. Mezi domy projížděli nacisté a s vysílačkou dokázali odhalit zakázaný poslech. Josef rychle pochopil jaké problémy by mohly následovat, když ho tatínek upozorňoval, aby o rádiu nikde nemluvil.

Tatínek hlídal sklad se zbraní v ruce

Kromě obav z Němců čelila rodina také strachu o zajištění potravy. Jídlo v obchodech se vydávalo pouze na přídělové lístky, suroviny jako maso byly k dostání jen výjimečně a v malém množství. „Tatínek v noci třeba jel do okolních vesnic shánět kilo mouky,“ říká Josef. Vylepšení rodinných zásob přineslo alespoň načerno vykrmené prase, které živili z malého políčka.

Ani škola nezůstala nedotčená, Josef se musel povinně učit němčinu i psaní švabachem a část školy si zabralo Hitlerjugend. „Těm jsme se vyhýbali, házeli po nás kameny,“ vzpomíná pamětník. Čeští školáci proto měli výuku například v tělocvičně nebo v hasičské stanici. Němci v Přelouči před válku nežili, ovšem s nacisty, kteří dohlíželi na chod Zbrojovky a Radiotechny, přišly celé jejich rodiny.

Vystřídali židovskou komunitu, která během války zmizela v koncentračních táborech. Židé v Přelouči vlastnili zejména obchody ve středu města. Josef vzpomíná například na rodinu Špicových, jejichž syn Jan byl jeho spolužák. Stejně jako ostatní musel Jan nosit židovskou hvězdu. Než je nacisté odvezli, nesměli chodit do většiny obchodů a čelili různým represím. Po válce se vrátil jen jeden přeživší, který utekl a přišel zpět do města ve vojenské uniformě. O osudu ostatních rodin se již Josef nikdy nic nedozvěděl.

Po prvním květnovém týdnu roku 1945 již bylo jasné, že Německo válku prohrálo, a město se vrátilo pod kontrolu místních. Muži se zorganizovali do Revolučních gard, ve které byli místní hasiči i Josefův tatínek. Němečtí vojáci v Přelouči již bez odporu odevzdávali zbraně a výstroj. Další přicházeli od Břehů i z Pardubic. Odzbrojování probíhalo i na železnici a vojáci poté ustupovali dále ve směru na Prahu a na Čáslav. Tatínek se zbraní v ruce hlídal sklad s odevzdaným vojenským materiálem a Josef mu z domu nosil oběd. Mimo jiné pomáhal otci a ostatním ukládat zabavené věci, které se ukládaly do skladů a do školy.

Na přání otce se vyučil košíkářem

Po válce vstoupil Josef do Sokola a stal se skautem. V Sokolu vynikal fyzickým nadáním a ve Skautu mu učarovalo trampování, navíc tam vstoupilo také hodně jeho kamarádů z okolí. Zároveň se mu blížil konec měšťanské školy a poté, co odchodil i devátý ročník, měl v roce 1946 nastoupit k dalšímu vzdělání. Ačkoliv Josefa košíkářské řemeslo nelákalo, jeho tatínek trval na tom, aby se v tomto oboru Josef vyučil a navázal na rodinnou tradici.

Pomyslným centrem košíkářského řemesla byly tehdy Morkovice nedaleko Kroměříže, a tak se začínající košíkář začal učit praxi u tatínka se strýcem a tři měsíce každý rok trávil v Morkovicích. Na čas, který strávil během tří let na Moravě rád vzpomínal a školu dokončil v roce 1949. V lednu 1949 však pamětníkův otec náhle zemřel a maminka Emílie zůstala na dvě děti sama. Pamětník se tak musel hned po vyučení zapojit do chodu domácnosti. Opustil i Sokol, na který již neměl čas a nastoupil do podniku Tesla, který po válce nahradil Radiotechnu.

Do té doby závisel rodinný rozpočet na mamince, která po smrti manžela nastoupila do dílny ke strýcovi. Po půl roce přešla do místní prádelny a později na příjem zboží do podniku Tesla, kde pracovala až do svého důchodu. Navíc se naučila šít a pořídila si šicí stroj, aby mohla doma opravovat oděvy lidem z okolí za drobný přivýdělek.

V roce 1950 přišlo pamětníkovi povolání na vojnu. Ačkoliv si na tatínka komunisté nestihli došlápnout, Josefa jako syna živnostníka přiřadili k Pomocným technickým praporům. Na vojně strávil kvůli prodlužování služby tři roky, nicméně si na délku vojny nestěžoval. Nejprve ho čekal základní výcvik v Mimoni a později jeho prapor přesunuli do Milovic. Během vojny si vyzkoušel různá řemesla ve stavebnictví, což v pozdějších letech využil při rekonstrukci rodného domu. Práci mladým vojákům zadávali civilní mistři a vojáci dostávali výdělek. Josef tak mohl podporovat rodinu a na odsloužená léta vzpomínal v dobrém i kvůli kolektivu přátel. „Byli jsme kamarádi na smrt,“ popisuje pamětník celoživotní přátelství s kamarády z vojny.

Josefova sestra Vlasta se vyučila švadlenou a provdala se do Kolína. Právě tam se Josef po vojně seznámil se svou budoucí manželkou Lilianou Vejnarovou. Její rodina sousedila se sestrou Vlastou ve dvojdomku a po svatbě v roce 1956 se Liliana přestěhovala do Přelouče. O dva roky později se manželům narodil syn Josef a v roce 1961 dcera Lenka.

Svou kariéru zasvětil Tesle

V přeloučském podniku Tesla strávil pamětník téměř čtyřicet let. Nastoupil jako dělník v příjmu zboží v září 1949 a po vojně se do podniku vrátil. Vystřídal různé pozice, nejprve přešel na výrobní pás, později se uplatnil jako opravář a seřizovač. V polovině padesátých let se mu podařilo vyučit v jeho novém oboru a dálkově nastoupil na střední průmyslovou školu. S vyšším vzděláním přešel na výchovu kádrů v Závodní škole práce. Od roku 1960 měl v podniku na starost bezpečnost práce a stal se bezpečnostním technikem.

Politické dění v Československu Josefa nezajímalo. Šedesátá léta trávil prací a péčí o rodinu. K akcím odpůrců režimu se stavěl skepticky, a když na území Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy, spíše než na potlačení svobodného směřování společnosti vzpomínal na generaci vojáků Sovětské armády, která Československo zbavila nacistických okupantů. „Když jsem je viděl, v jakém potu a s jakou námahou osvobozovali naší vlast, tak si jich velice vážím,“ popisuje svůj vztah k ústřední mocnosti východního bloku. V podniku Tesly v Přelouči se po okupaci změnil ředitel a zaměstnanci přijali nové události bez kladení odporu.

V oblasti bezpečnosti práce a po absolvování Institutu bezpečnosti práce v Praze si získal Josef během let uznání. Vypracoval se až do poradního sboru na ministerstvu průmyslu a začal provádět kontroly bezpečnosti práce také v podnicích mimo Teslu. Byla to volená funkce, při které zůstával zaměstnancem v Tesle a k tomu občas navštěvoval jako kontrolor jiné podniky napříč republikou. Dostával také nabídky z větších podniků Tesly, zůstával ale věrný tomu ve své rodné Přelouči. „Měl jsem nabídku přejít do většího podniku v Pardubicích, ale to jsem jim odmítl s tím, že jsem Přeloučák,“ vzpomíná s úsměvem pamětník.

Kvůli pozici na ministerstvu se stal v sedmdesátých letech 20. století členem komunistické strany. Některé povinnosti, jako pravidelné docházení na schůze místního výboru však nedodržoval vždy s radostí. Hlavní vášní pro něj zůstávala jeho Tesla, kde v roce 1976 dostal vyznamenání jako nejlepší zaměstnanec. V roce 1988 zemřela jeho manželka Liliana a on zůstal na péči o dospívající děti sám, znovu se již neoženil. Kariéru v Tesle ukončil až s pádem socialistického režimu, kdy odešel do důchodu. V roce 2022 žil se svým synem v rodném domě v Přelouči.