Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Krejčíková (* 1932)

• narodila se 5. května 1932 v Praze

• otec Rudolf Kürbis byl majitelem malé autodopravní společnosti

• do skautského odílu na Pankráci vstoupila v červnu 1945

• oddíl byl součástí 34. střediska Ostříž, jehož vedoucí se v 50. letech stali oběťmi vykonstruovaného soudního procesu

• po maturitě v roce 1951 dostala umístěnku do nemocnice v Chebu

• 1956 se v Chebu provdala za Vladimíra Krejčíka, roku 1959 se jí narodila dcera

• v roce 1968 se po rozvodu vrátila do Prahy

• účastnila se druhé obnovy Junáka a obnovení dívčího oddílu pod střediskem Ostříž

• v dubnu roku 1970 nakrátko přebrala vedení střediska Ostříž

• po zákazu Junáka převedla oddíl pod Svaz turistiky ČSTV

• po roce 1989 pomáhala s obnovou střediska Ostříž

„Zavánělo to dobrodružstvím. A aniž bychom o tom nějak přemýšleli, byli jsme těmi myšlenkami řádně vedení,“ říká Zdena Krejčíková o tom, co ji v dětství přitahovalo ke skautingu. Skautská činnost se pro ni stala celoživotní náplní, pro svůj oddíl pracovala jako družinová i oddílová vedoucí a dodnes je aktivní jako old skautka. 

Narodila se 5. května 1932 v Praze. Její rodiče, Rudolf Kürbis a Anna, za svobodna Dušková, se do hlavního města přistěhovali z Jistebnice. Otec pocházel z mlynářské rodiny a jeho rodiče nepřáli vztahu s dívkou, která byla jen vyučená švadlena „z chalupy“. „Babička se s tím smířila, až když mě nechali pokřtít po ní,“ konstatuje Zdena Krejčíková. 

V Praze nejdříve žili v ulici Pod Slovany, posléze se přistěhovali do domku na Pankráci, na pozemku, kde otec provozoval svou nově založenou firmu. Otevřel si autodopravní společnost se třemi menšími nákladními auty. Matka byla nejprve zaměstnána v krejčovství a poté pracovala ve vlastní žehlírně. 

Drama na konci války

V roce 1938 Zdena nastoupila do školy v Praze na Zelené Lišce. Po německé okupaci Československa nicméně okupační úřady budovu školy zabraly jako kasárna a děti docházely do školy v Krči. „Z učebnic jsme měli vytrhat určité stránky, například portréty Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše,“ říká Zdena Krejčíková o tom, jak se ve škole projevovala nacistická ideologie. „Ale maminka řekla, že je hřích vytrhávat něco z knížky, a určené stránky jenom zalepila.“ 

Ve volném čase s kamarádkami založila klub Stříbrná podkova, inspirovaný skautskými myšlenkami. Zařídily si klubovnu v jednom z nepoužívaných aut Zdenčina otce, četly Foglarovy romány a v deseti či dvanácti letech již samostatně jezdily na výlety do Posázaví. 

Květnové dny Pražského povstání roku 1945 zasáhly Pankrác mimořádně dramaticky, němečtí vojáci zde terorizovali civilní obyvatelstvo. Zdena Krejčíková vzpomíná, že vypálili nedalekou usedlost Rajchnetka, kde zabili asi dvacet lidí. Zahynuly také dvě její spolužačky, které se s rodinami ukrývaly ve sklepích okolo Zelené Lišky. „Alenku Burgerovou zastřelili, protože vyběhla z řady, když si je Němci vzali jako rukojmí,“ říká. „Ta druhá byla Věrka Hájková. Ta zahynula ve sklepě, kde Němci postříleli ženy před očima jejich příbuzných. Muži se na to dívali a nemohli nic dělat, protože neměli zbraně. O Věře říkali, že se držela maminky, a když ta po zásahu padla, strhla dceru s sebou. Věrka se zvedala a oni ji zastřelili.“ Zdena přežila tyto události v Michli, ukrytá v žehlírně své matky. 

34. oddíl ve 34. středisku

Krátce po osvobození v červnu 1945 vstoupila Zdena do Junáka. Stala se členkou 34. dívčího oddílu pod 34. střediskem Ostříž. Oddíl vedla Milena Michalcová, později provdaná Cesnaková. Po jejím odchodu na Slovensko oddíl převzala Dagmar Zinková, provdaná Tejnorová. Její sestra Viola Zinková vedla jednu z družin jako rádkyně. 

Každý týden se Zdena účastnila družinových schůzek, jednou za měsíc byla schůzka celého oddílu. Pořádaly výpravy do přírody a vzhledem k tomu, že obě vedoucí byly humanitně vzdělané, věnovaly se také kulturním aktivitám. V létě roku 1946 poprvé vyrazily na skautský tábor na řece Střele. 

Únorový převrat roku 1948 Zdenu zastihl již jako studentku střední zdravotní školy. První, na čem se v jejím životě projevil, byla změna školního rozvrhu: budoucí zdravotní sestry se již nesměly učit angličtinu a latinu. 

Změna režimu postihla také její rodiče, kteří se na nástup komunistické moci dívali skepticky. Otcovu autodopravní firmu brzy znárodnili. Až po čase přišlo znárodnění matčiny žehlírny, kterou podle otcových slov komunisté zprvu „nechtěli, protože tam nechtěl nikdo nastoupit.“ Rudolf Kürbis poté pracoval jako skladník a Anna Kürbisová pokračovala v práci v žehlírně jako zaměstnankyně. Rodiče jako živnostníci nedostávali potravinové lístky, ale jak říká Zdena Krejčíková: „Byli optimisticky ladění a brali to jako nutné zlo.“ 

„Už to začíná“

Ve svém skautském oddílu zastávala Zdena v době dospívání funkci rádkyně, po dosažení osmnácti let se stala vedoucí oddílu. Po zákazu Junáka se oddíl scházel dál, ale již ne tak pravidelně.

Středisko Ostříž, ve kterém byl její oddíl registrován, postihla v první polovině padesátých let vlna zatýkání a vykonstruovaný proces s několika skautskými vedoucími. Uvězněn byl například Jindřich Valenta, řečený Vlk, Jiří Lukšíček s přezdívkou Rys a Zdenina kamarádka Bedřiška Synková, která později v emigraci přijala jméno Frederike Hoffmann. 

Zdeny Krejčíkové se to však v té době již přímo netýkalo. Roku 1951 totiž odmaturovala a jako zdravotní sestra dostala umístěnku do Chebu. „Bolševik mě zachránil před kriminálem, protože v době zatýkání jsem už byla pryč,“ usmívá se Zdena Krejčíková a dodává: „Bedřiška mi do Chebu poslala dopis. Nakreslila tam skautskou lilii, přes ni mříže a napsala mi: ‚Už to začíná.‘“ 

Cheb, město plné dosídlenců

Umístěnka, která Zdeně Krejčíkové přikazovala nastoupit do práce v Chebu, se týkala také šesti jejích spolužaček. „Jedna z nás tam dokonce odjížděla už těhotná. Bylo nám řečeno, že pokud nenastoupíme, můžeme přijít o diplom,“ konstatuje pamětnice. Mladé sestřičky měly v chebské nemocnici nahradit práci řádových sester z místního kláštera, který komunisté zlikvidovali a řeholnice poslali do trutnovské textilky. 

Cheb byl v té době nevlídným šedivým městem plným čerstvých dosídlenců z různých končin republiky i reemigrantů ze zahraničí, kteří sem přicházeli namísto odsunutého německého obyvatelstva. Vzhledem k blízkosti německých hranic tu vládl zvláštní režim: „Pohraničníci na nádraží chrastili samopaly. Když jsme přijížděly, musely jsme se vždy prokazovat občanským průkazem s místem trvalého bydliště v Chebu. A když mě přijeli navštívit rodiče, museli vysvětlovat, za kým jedou.“ 

Zdena se rozhodla nastoupit do práce na infekčním oddělení, protože doufala, že zde bude mít dny dovolené navíc. Tato naděje se jí nesplnila, jako těžce pracující však dostávala vyšší příděl potravinových lístků a mohla tak vypomáhat rodičům. 

Sestry bydlely v ubytovně, později přímo v nemocnici v pokojích, které opustily řeholnice. Ve volném čase chodily sportovat do místní loděnice na Ohři a zapojily se do činnosti městského loutkového divadla, kde účinkovali bývalí sokolové. „Místní skauty jsem nevyhledávala, protože to bylo ‚o ústa‘. Chebské skauty jsem poznala až po roce 1989,“ dodává Zdena Krejčíková. 

V padesátých letech oficiální představitelé Chebu předstírali, že město na konci války osvobodila Rudá armáda, přestože mezi místními lidmi se obecně vědělo, že jej osvobodili Američané. „Devátého května se chodilo povinně v průvodu na hřbitov, k památníku Rudé armády. Já s kamarádkou Slávkou Brčákovou jsme ale s květinami místo toho vždycky zamířily k americkému pomníku. Položily jsme tam kytičku vedle věnce od amerického zastupitelství. Když jsme se tam druhý den přijely podívat, naše květiny byly pryč.“ 

V pravý čas zpět do Prahy

Zdena se roku 1956 v Chebu provdala za Vladimíra Krejčíka, mladíka z rodiny volyňských Čechů, kteří do Československa přesídlili po druhé světové válce. Rodina jejího muže byla pod dohledem místní Státní bezpečnosti. „Volyňáci od začátku varovali před bolševismem, který zažili v Rusku, takže byli samozřejmě sledovaní,“ říká pamětnice. Jednou zažila v bytě manželových rodičů domovní prohlídku, při níž StB zabavila tchánovi adresáře věřících z místního pravoslavného kostela. 

Roku 1959 se Krejčíkovým narodila dcera, manželství ale nakonec skončilo rozvodem kvůli Vladimírovu alkoholismu. 

V roce 1968 Zdena přesídlila za stárnoucími rodiči zpět do Prahy, kde začala pracovat na infekčním oddělení Thomayerovy nemocnice. V uvolněném ovzduší Pražského jara právě docházelo k obnově Junáka. „Hned jsem svolala děvčata z oddílu do restaurace Na Paloučku a s Violou Zinkovou jsme založily oddíl, složený převážně z dcer našich bývalých členek.“ Zdena složila vůdcovské zkoušky a v letech 1969 a 1970 uspořádaly pro oddíl, do něhož přibývaly i další členky z řad kamarádek původních děvčat, letní tábor. 

O skautingu před dětmi raději nemluvila

„To se nedá vůbec vylíčit. Nevím, jak bych to popsala,“ komentuje Zdena Krejčíková své pocity z okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. 

Kvůli stárnoucím rodičům o emigraci neuvažovala. Inspirovala ji také slova junáckého náčelníka Rudolfa Plajnera, který oddílovým vedoucím vzkázal: „Neopouštějte děti.“ Po dalším zákazu skautingu roku 1970 sice již nepřišly takové postihy jako v padesátých letech, skautské oddíly se však musely rozhodnout, zda vstoupí do Pionýrské organizace, nebo budou dále působit jako „turistické“ oddíly pod hlavičkou některé zastřešující organizace. 

Zdena Krejčíková se svým oddílem přešla pod Svaz turistiky ČSTV. „Po roce 1970 vzrostla členská základna Svazu turistiky o tři tisíce lidí,“ upozorňuje, že přechod skautských oddílů pod tuto organizaci byl v té době masový. „A musím říct, že ti turisti nás nechali ‚dejchat‘. Měli jsme sice absolventa tělovýchovné fakulty jako metodika, ale ten nám do výchovy mládeže nemluvil.“ Zřizující organizací jejího oddílu byla Tělovýchovná jednota Tempo na Praze 4. Vedoucí oddílů podle jejích slov museli skládat zkoušky z takzvaného pionýrského minima, ale razítko o jejich absolvování dostala pouze formálně, aniž by ji někdo skutečně zkoušel. 

Podmínky činnosti v oddílu se však v mnohém změnily. Dívky nesměly nosit skautské kroje ani šátky jednotné barvy, protože podle oficiálních míst „to připomínalo zrušené organizace“. Nemohly ani skládat skautské sliby, teprve po dosažení plnoletosti se to potají umožňovalo odrostlým členkám oddílu. Zdena navíc nemohla o skautingu před dětmi vůbec mluvit, z obavy, že by to z neopatrnosti prozradily. „Na jedné výpravě, když jsme šly podél Vltavy, se mě jedna z dívek zeptala: ‚Zdeno, my jsme vlastně jako skauti, viď?‘ Já jsem řekla: ‚Prosím tě, to si vysvětlíme až v klubovně, jo?‘ Protože nebylo žádoucí, aby to někdo zaslechl.“ 

Při vedení oddílu nicméně stále uplatňovala tradiční skautské metody, vycházející ze skautského desatera. S dalšími vedoucími se také účastnila skautských pochodů po Brdech. 

V sedmdesátých letech Zdeně Krejčíkové zemřeli oba rodiče. Ona sama dostudovala na specializaci asistentky hygienické služby a nastoupila na Hygienickou stanici Prahy 4 v Podolí. Zde se v osmdesátých letech mimo jiné účastnila velkoplošné deratizace, probíhající v celé Praze. V lednu 1989 odešla do důchodu. 

Skautské hodnoty v 21. století

„Vadilo mi, že člověk nemohl říkat, co si myslí. Pořád se musel mít na pozoru,“ shrnuje Zdena Krejčíková své pocity z období normalizace. Pád režimu v listopadu 1989 přivítala s radostí. Účastnila se třetí obnovy Junáka a její oddíl opět zakotvil pod střediskem Ostříž. Krátce poté ovšem předala vedení oddílu dívkám z řad těch, které sama v oddíle odchovala. Určitou dobu působila jako vedoucí old skautů na Praze 4, v činnosti old skautů je aktivní dodnes. 

Po roce 1989 třikrát navštívila Austrálii, kam po roce 1968 emigrovali její staří přátelé z Chebu. 

Skauting podle ní stále oslovuje i nejmladší generace: „Vede lidi k určitým hodnotám, podobně jako náboženství, které podle mého názoru dnes lidem chybí. Člověk se skautským slibem zavazuje, že tyto hodnoty bude dodržovat, i když se proti nim sem tam prohřeší.“ Současná generace dětí podle ní není jiná než ty předcházející, ale změnily se okolnosti: „Bohužel technika vede děti k tomu, že si odvykají myslet. Všechno najdou na těch mašinkách. Ale za to ty děti nemůžou. To prostě přináší doba,“ říká závěrem.