Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Krejčová (* 1923)

• narozena 18. dubna 1923 v obci Dolynka v Záporožské oblasti v Ukrajinské sovětské socialistické republice

• v roce 1942 poslána na nucené nasazení do nacistického Německa

• v nuceném nasazení se seznámila s budoucím manželem, Čechem Josefem Krejčím

• v dubnu 1945 se dostala do Československa

• několikrát se jí pak podařilo vyhnout transportu do Sovětského svazu

• v roce 2018 bydlela v Králíkách

V devatenácti letech musela Hana Radenko (Krejčová) nastoupit na nucené nasazení a opustit svou rodnou Ukrajinu, kam se už nikdy natrvalo nevrátila. V roce 1942 ji odtrhli od rodiny a naložili do nákladního vlaku mířícího do města Halle v nacistickém Německu, ležícího více než dva tisíce kilometrů od jejího domova. Zažila tam hlad a ponížení, brutální zacházení v sovětském lágru, těžkou práci a nespočet náletů spojeneckých bombardérů. Našla si tam ale také životní lásku, Josefa Krejčího, s jehož pomocí se v dubnu 1945 dostala do Československa. Několikrát se jí pak podařilo vyhnout transportu do Sovětského svazu a v prosinci 1945 se za Josefa Krejčího provdala. Jak sama říká, prožili spolu láskyplných sedmapadesát let a smrt manžela v roce 2002 pro ni byla nejtěžší chvílí v životě.

Utekli před bolševickou revolucí

Hana Krejčová, rodným příjmením Radenko, se narodila 18. dubna 1923 v obci Dolynka v Záporožské oblasti v Ukrajinské sovětské socialistické republice jako druhé z šesti dětí rodičům Savkovi a Lukiji. Zatímco matka pocházela z tohoto kraje, otcova rodina do něj prý uprchla během bolševické revoluce z oblasti Uralu. Hana Krejčová ale nezná podrobnosti. Údajně tehdy pozbyli rozsáhlého majetku a během útěku se navždy ztratil jeden z otcových sourozenců.

V Dolynce rodina žila v malém domku o dvou místnostech bez přívodu vody a elektřiny. „My děti jsme spávaly na peci, kde bylo krásně teplo,“ dodává pamětnice. Otec v obci pracoval jako úředník a matka v místním kolchozu. Rodinu ale živil hlavně záhumenek s ovocnými stromy, mezi nimiž pěstovali různé plodiny, a také chov hospodářské zvěře. Právě to jim v letech 1932 až 1933 pomohlo přežít hladomor vyvolaný sovětskou vládou, při němž na Ukrajině zemřelo až deset milionu lidí.

Na dětství vzpomíná Hana Krejčová s velkou nostalgií. S dětmi si hráli u blízkých rybníků. V létě v nich plavali a v zimě je používali jako kluziště. Do obecné školy chodila v rodné obci a do měšťanky pak každý den docházela do pět kilometrů vzdálené obce Verkhnia Tersa, kde se mimo jiné učili německy, což se jí později hodilo.

Hana Krejčová vypráví, že jako jedna z mála nevstoupila do Pionýra a ani jeden z rodičů se nestal členem komunistické strany. Celá rodina také každou neděli chodila do sedm kilometrů vzdáleného pravoslavného kostela, což prý nemělo žádné následky.

Všechno musela opustit

Po škole Hana pracovala jako vychovatelka v jeslích sloužících pro zaměstnance kolchozu. V létě 1941 ale nacistické Německo napadlo Sovětský svaz. Vojska wehrmachtu velmi rychle postupovala Ukrajinou a za několik týdnů se dostala až k Dolynce. Sovětští vojáci před obcí kopali obranné zákopy a Hana pro ně tehdy vařila v polní kuchyni. „Němci už byli u nás a my jsme ještě kopali. Takový to byl frmol,“ dodává.

O několik měsíců později Hanu a dalších sedm dívek z vesnice úřady vybraly v rámci nuceného nasazení na práce v nacistickém Německu. Po několikadenní cestě nákladním vlakem je vyložili ve více než dva tisíce kilometrů vzdáleném městě Halle v dnešní spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. „Hned nás hodili do sauny. Kluci a holky byli zvlášť. Některé holky měly měsíčky a krvácely. Nic nepomohlo, omdlévaly. Pak nás vyvedli na dvůr a sedláci si nás chodili vybírat na práci. Brali si ty silné a mě si nikdo nevybral,“ vzpomíná pamětnice, kterou následně poslali do lágru pro nucené nasazené obyvatele Sovětského svazu v obci Spergau. „Bylo to tam hrozné. Dívala jsem se, že někteří kluci byli opuchlí z hladu. Jídlo bylo strašné.“

Hana pak každý den v dřevácích v doprovodu dozorců chodila uklízet do pět kilometrů vzdáleného hostince. Vzpomíná, že nejhorší byly první týdny, kdy ji stesk po domově často nutil plakat. Po měsíci se Hana dostala z lágru. Přeřadili ji do hostince v dvanáct kilometrů vzdálené obci Rippach, kde opět pracovala jako uklízečka. Hostinec vlastnila Regina Flajšerová, původem Ruska, jejíž rodiče do Německa emigrovali během bolševické revoluce. Hana Krejčová vzpomíná, že se k ní chovali vstřícně a dostávala lepší příděly potravin.

Láska v nuceném nasazení

V Rippachu měli tábor nuceně nasazení Češi, kteří pracovali v místní továrně. Hana tam také docházela uklízet a seznámila se tam s Čechem Josefem Krejčím, který pocházel z Jamného nad Orlicí, spadajícího tehdy do nacisty obsazených Sudet. Tito dva mladí lidé se do sebe zamilovali a volný čas trávili společně. Hezké chvíle ale střídaly stavy úzkosti, protože továrna se stala častým cílem spojeneckého bombardování. „Každou chvíli jsme utíkali do sklepa,“ vzpomíná pamětnice. Jedna střepina z vybuchlé pumy dokonce na konci července 1944 zranila na noze jejího milého Josefa. Přesto měl štěstí, protože jeho vedle stojícího přítele jiná střepina na místě usmrtila.

Málem ji odvezli do Sovětského svazu

Na konci války Češi hromadně opouštěli lágr a různými cestami se vraceli domů. Josef tehdy Haně za úplatu zařídil úřední povolení k odjezdu, a tak oba se skupinou mužů nasedli do posledního vlaku směřujícího do Československa. Podařilo se jím obejít všechny kontroly a po několika dnech se dostali až do Jamného nad Orlicí. Nedlouho poté kraj osvobodili sovětští vojáci. Hana si pak chodila přivydělávat domácími pracemi do jedné rodiny ve vedlejším Jablonném nad Orlicí. Našel ji tam ale jeden ze sovětských důstojníků a oznámil jí, že druhý den musí nastoupit do transportu směřujícího do Sovětského svazu. „Představte si, že já jsem v noci utekla z Jablonného do Jamného. Manželův otec mě ráno sebral a prvním vlakem odvezl do Králík,“ vzpomíná pamětnice, jak se vyhnula cestě do Sovětského svazu, kde by ji nejspíš nic dobrého nečekalo.

V Králíkách se opět sešla s Josefem. Oba pak pracovali v místní cukrárně. I tam ale narazila na sovětského důstojníka. Ten ji ale zatajil, a dokonce předal dopis jejím rodičům v Dolynce. „Naši tehdy poprvé zjistili, že jsem naživu, a radostí prý pořád brečeli. Tatínek mi pak napsal dopis, z něhož jsem poznala, že se nemám vracet, že bych skončila na Sibiři,“ dodává Hana Krejčová.

Za svou rodinou na Ukrajinu se pamětnici podařilo dostat až v roce 1962. „Víte, co mě to stálo práce a co jsme zaplatili jen za advokáty, aby mně povolili odjet?“ Po dvaceti letech se tak opět setkala s matkou a sourozenci. „Maminka vyšla z domu a obě jsme brečely. Otec už byl půl roku po smrti. Strašně toužil vidět svou dceru, ale nedočkal se,“ Do svého rodiště se pak Hana Krejčová podívala už jen jednou. Dnes ji hlavně trápí tamní vojenský konflikt, jehož bojiště jsou nedaleko rodné Dolynky. „Nemůžu pochopit, co se tam stalo,“ dodává.

Ve dvou

Josef chtěl Hanu uchránit před transportem do SSSR, a tak se už 7. prosince 1945 konala svatba. První kněz je sice kvůli pravoslavné víře pamětnice nechtěl oddat, ale další se tomu již nebránil. Hana pak pracovala jako dělnice v Hedvě v Králíkach, kde zůstala až do odchodu do penze. S manželem společně žili v malém domku v Králíkách. Z jejich svazku vzešly tři děti – Marie, Josef a Miloš. „Manžel byl nejlepší člověk. Takových manželství, jako jsme zažili, je málo,“ vypráví Hana Krejčová, jež nejtěžší chvíli v životě zažila v roce 2002, kdy po dlouhé nemoci navždy odešel její milovaný manžel. Krátce předtím mu k osmdesátým narozeninám napsala tuto báseň:

Léta letí, letí čas

a u nás se slaví zas

tentokrát osmdesátka

a to není žádný špás.

Prožili jsme spolu válku

bídu, hlad, ponížení,

ale zůstali jsme věrní

a to se nejvíc cení.

Prodělal jsi těžkou nemoc

a byla to doba zlá

a nemíti pomoc dětí,

nevím, co bych dělala.

Děkujeme, drahé děti

a vnoučata rozmilá,

za tu vaši pomoc v nouzi,

to se moc a moc cení.

Byl jsi vždycky dobrým tátou

a vnoučatům dědečkem

a hlavně manželem věrným,

proto já ti děkujem.

Máme všichni Tebe rádi,

celá naše rodina,

děti, vnuci, pravnoučata

a nejvíce já, Tvá žena