Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Mgr. Mahulena Křenková Ph.D. (* 1958)

• narozena 19. dubna 1958 v Praze

• dcera sólistky baletu Národního divadla Heleny Fenzlové, neteře maršála RAF RNDr. Karla Janouška

• do svých třinácti let vyrůstala ve společné domácnosti s Karlem Janouškem

• vystudovala taneční konzervatoř a taneční obor na Akademii múzických umění

• vdala se za Zdeňka Křenka, syna stíhacího pilota RAF Karla Křenka

• sólistka baletu Národního divadla a Laterny magiky

• v současnosti pedagožka na Akademii múzických umění v Praze

V roce 1960 vyhlásil prezident Antonín Novotný amnestii politických vězňů, brány věznic tak mohly opustit tisíce vězňů odsouzených v politicky motivovaných procesech konce 40. a počátku 50.let. Po dvanácti letech se na svobodu vrátil také tehdy šestašedesátiletý Karel Janoušek. Přišel o víc než si lze vůbec představit, během války mu nacisté zavraždili ženu a sourozence, po únoru 1948 přišel o vojenské hodnosti, vysokoškolský titul, občanská práva i veškerý majetek. A měl přijít i o čest a prostou lidskou důstojnost. Před branou věznice stál bývalý maršál britské RAF, divizní generál československé armády, hrdina prvního i druhého odboje...

Maminka v sobě nosila všechny křivdy až do konce života

Jeho první kroky vedly do pražské ulice Malá Štěpánská, kde bydlela Marie Fenzlová, sestra jeho ženy Anny. Svého švagra Karla Janouška nejen přijala a poskytla mu zázemí, ale stala se mu oporou i v následujících nelehkých letech. Pomoci a podpory se ale dostalo i od její dcery, Heleny Fenzlové, která se v té době navíc starala o svou malou dceru Mahulenu. Mahulena se narodila dva roky před propuštěním Karla Janouška z vězení, v roce 1958. Její rodiče se rozešli, když jí byly teprve tři roky, a se svým otcem se pak stýkala jen zřídka. Mahulenina maminka Helena Fenzlová byla  sólistkou baletu Národního divadla v Praze. Jako blízká příbuzná poltického vězně to ale během své taneční kariéry jednoduché neměla. „S maminkou jsem žila až do svých dvaadvaceti let a všechno jsem vnímala skrze ni. Nikdy nebyla moc sdílná, nemluvila o tom co jí trápilo, nemluvila o svých vnitřních zraněních. Nosila v sobě všechny křivdy celý život, nikdy se nikomu nesvěřovala, ale ani nikoho nehaněla. Všechno, co se dělo nebo co prožívala, přede mnou schovávala, chránila mě. Ale myslím, že je lepší, když je dítě realitě vystaveno a samo se s tím nějak popasuje. Asi bych pak všechno vnímala v těch správných dimenzích,“ vzpomíná na maminku Mahulena. Helena Fenzlová se sólistkou baletu Národního divadla stala v roce 1942, po válce pak tančila pod vedením šéfa baletu Saši Machova. Slavný choreograf a tanečník Saša Machov pozvedl baletní soubor Národního divadla na vysokou úroveň, jeho vedení ale netrvalo dlouho. Po únorovém převratu, stejně jako Karel Janoušek, Machov upadl v nemilost komunistů. A to i z obdobných příčin, během druhé světové války bojoval proti nacistům v československé zahraniční armádě po boku Britů. „Máma mi pak říkala, že Machov nevydržel ten tlak, že Nejedlý (pozn. tehdejší ministr kultury) ho dohnal k sebevraždě.“ Saša Machov se ocitl v situaci, kterou nedokázal unést, a sám ukončil svůj život v červnu 1951. V téže době byl už Helenin strýc Karel Janoušek ve vězení, kam ho komunistická justice poslala na devatenáct let. 

Po rozchodu Mahuleniných rodičů se v bytě na pražském Klárově, kde Helena Fenzlová se svou dcerou bydlela, uvolnila jedna místnost. V roce 1964 se tam z nevelkého bytu v Malé Štěpánské mohl Karel Janoušek přestěhovat „V Malé Štěpánské bydlel společně s babičkou, v bytě 1+1 bez koupelny, moc k žití to tam nebylo. Chodily jsme tam s mámou na návštěvu a vzpomínám si, že jsem tam často vídala všechny ty ,generály‘... tedy jak já jsem je tehdy vnímala,“ vypráví Mahulena Křenková. Ve vzpomínkách jí nejvíc utkvěli Jaroslav Fajfr a Jan Perníkář. První býval důstojníkem československého letectva, příslušníkem protinacistického odboje, druhý stíhacím pilotem 245. perutě RAF. A oba, stejně jako Karel Janoušek, byli v té době jen krátce propuštěni z komunistických vězení...

Co měl ukryto hluboko v srdci

Mahulenina babička Marie Fenzlová se krátce po skončení první světové války provdala za Otakara Fenzla, její milovaná sestra Anna za Karla Janouška. Nany, jak Anně doma říkali, se do modrookého důstojníka letectva Karla Janouška bláznivě zamilovala a se svým prvním manželem se nechala rozvést. Svatbu měli  v roce 1925, před sebou pak čtrnáct let společného života. Víc jim dopřáno nebylo, v roce 1939 vypukla druhá světová válka. Už v září předchozího roku byl Karel Janoušek, jako velitel československého letectva, připraven republiku proti vpádu nacistů bránit. Podpis Mnichovské dohody, kdy bylo Československo bez boje nuceno postoupit své pohraniční oblasti Německu, nesl proto těžce. A když v březnu následujícího roku obsadila německá armáda i zbylé části českých zemí, rozhodl se pro odchod do zahraničí. Chtěl aktivně bojovat proti nacistům a navíc mu v nově vzniklém Protektorátu hrozilo zatčení. Jeho žena Anna zůstala, aby mohla pečovat o svou nemocnou matku. Pravděpodobně ani jeden z nich nepřepokládal, že válka potrvá tak dlouho. Mahulena Křenková dál pokračuje: „Kvůli jeho odchodu do Anglie Němci pozatýkali skoro celou jeho rodinu. Teta Nany se nějakou dobu schovávala na venkově, ale vypátrali jí. A manžela mé babičky Otakara Fenzla také. Oba pak zemřeli v koncentračních táborech. Moje babička to nesla velmi těžce a cítila jsem, že dává Janouškovi vinu. Jeho rodina velmi trpěla, ale tak to prostě bylo. Bylo to pro ně i pro mou babičku hrozné. Když ale strýce propustili z vězení, babička ho přesto přijala.“

Anna, řečená Nany, Janoušková zahynula počátkem roku 1943 v Osvětimi, sestra Karla Janouška, Vilma Jašková, zemřela jen o několik měsíců později, také v Osvětimi. Bratr Rudolf Janoušek zahynul v koncentračním táboře Buchenwald, manžel Mahuleniny babičky Otakar Fenzl v Terezíně a druhý švagr Bedřich Láska ve věznici na Pankráci. Karel Janoušek se o jejich smrti dozvěděl až po  návratu z Anglie. „Navenek se zdál vyrovnaný, ale co měl ukryto hluboko v srdci, to nevím…,“ říká v této souvislosti Mahulena Křenková a ještě dodává: „Mrzí mě, že jsem se ho na spoustu věcí nezeptala. Kým byl, mi začalo docházet až mnohem později.“

Z příkazu Rudolfa Stránského

Kým byl Karel Janoušek? Stručná životopisná data vypovídají mnohé o jeho schopnostech, charakteru a jeho odvaze. Co měl ukryto hluboko v srdci, z nich ale vyčíst nelze. Narodil se v Přerově 30. října 1893 do početné rodiny drážního úředníka. Vystudoval gymnázium a po vypuknutí první světové války narukoval do rakousko-uherské armády. Byl dvakrát raněn, padl do ruského zajetí, vstoupil do Československých legií. Kromě jiného bojoval i v bitvě u Zborova. Z války se vrátil v hodnosti kapitána a s mnoha vyznamenáními. Rozhodl se v armádě zůstat i po vzniku Československé republiky, vystudoval prestižní Válečnou školu, zasloužil se o formování Československé armády. Nastoupil k letectvu a stal se pilotem, hodnostně dál stoupal a vzdělával se. Na Karlově univerzitě vystudoval meteorologii a geofyziku. Ve zlomovém roce 1938 dosáhl hodnosti brigádního generála a stanul v čele letectva, které mělo bránit Československo proti nacistickému Německu. Krátce po německé okupaci odešel do Francie a poté do Velké Británie, kde se stal hlavním organizátorem vzniku československých leteckých jednotek v rámci britského královského letectva. Britský král Jiří VI. mu po válce udělil za zásluhy nejvyšší hodnost britského letectva Air Marshal. V rámci československé armády zastával Karel Janoušek po válce hodnost divizního generála. Po návratu do osvobozené vlasti pak působil na Hlavním štábu československé armády, po nástupu komunistů k moci se ale stal nepohodlným. V žargonu komunistické Státní bezpečnosti se stal „bývalým člověkem.“ Nejprve byl z armády propuštěn a krátce nato, na příkaz tehdejšího náměstka ministra obrany Bedřicha Reicina, zatčen. Prvními oběťmi čistek v armádě se měli stát vysocí armádní důstojníci, elita armády, generálové Heliodor Píka, Karel Kutlvašr a Karel Janoušek. 

Archiv bezpečnostních složek uchovává nespočet dokumentů týkajících se výslechů, vyšetřování a soudních procesů s Karem Janouškem. Jedním z nich je i spis A 1274 z roku 1965, kde se v rámci rehabilitací nespravedlivě odsouzených v 50.letech, inspekce ministerstva vnitra zabývala přezkoumáním i původního rozsudku Karla Janouška z roku 1948. Ve spisu kromě jiného stojí: „Významným materiálem, ze kterého soud při svém rozhodování vycházel, bylo vyjádření generála Ludvíka Svobody, který vylíčil, že generála Janouška v kritickém období znal a že jmenovaný všechny uložené úkoly plnil výtečně. Krátce po únorových událostech v roce 1948 dostavil se prý za ním, jako za ministrem národní obrany, generál Reicin a z příkazu generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského mu sdělil jeho jménem, že strana rozhodla, že generál Janoušek a generál Píka mají být z armády propuštěni jako politicky nespolehliví...Oba generály prý tedy generál Svoboda v tomto směru vyrozuměl a z armády je propustil. O gen. Janouškovi mu pak důvěrně sdělil jeden z orgánů vojenské kontrarozvědky, že Janoušek byl zatčen při odchodu za hranice a při tom prý se jmenovaný chlubil, jak ho k tomu důmyslně vyprovokoval....Generál Svoboda vyjádřil dále přesvědčení, že se Dr. Janoušek stal obětí období kultu osobnosti, v němž byli postupně likvidování důstojníci československé armády sloužící za II. světové války v Anglii, jako politicky nespolehlivý živel v naší armádě.“  Karel Janoušek byl zatčen 30. dubna 1949 na cestě k československým hranicím. Pro odchod do zahraničí se rozhodl především na základě zinscenované provokace ze strany Státní bezpečnosti, jak je patrno z výše uvedené citace.

Hymna pro Karla Janouška

Žalobce pro Karla Janouška požadoval trest smrti, nakonec ho poslali do vězení na 19 let. Výslechy probíhaly ve vyšetřovací věznici pátého oddělení Hlavního štábu a obranného zpravodajství Státní bezpečnosti v Praze na Hradčanech. Ve věznici, známější pod nevinně znějícím názvem ‚Domeček,‘ ovšem smutně proslulé sadistickými metodami tamních vyšetřovatelů. Další roky pak Karel Janoušek prožil ve věznicích v Plzni na Borech, v Leopoldově, ve věznici v Ruzyni a v Opavě. Během pobytu na Borech byl za údajný pokus o útěk odsouzen navíc k dalšímu trestu, tentokrát na doživotí. Na doživotí byl za ‚velezradu‘ odsouzený i generál Kutlvašr a generála Píku poslala komunistická justice na smrt. Všichni tři byli v roce 1968 částečně soudně rehabilitováni, pro Heliodora Píku přišlo zproštění viny pozdě a Karel Kutlvašr zemřel nedlouho po svém propuštění. Byl propuštěn v rámci velké amnestie v roce 1960, stejně jako Karel Janoušek. Oba také byli za své zásluhy i útrapy ‚oceněni‘ podobnou výší starobního důchodu, Karel Kutlvašr měl penzi ve výši 230,- Kčs na měsíc, Karel Janoušek 200,- Kčs. Oba proto byli také nuceni dál pracovat. Karel Janoušek ve svých 67 letech nastoupil na místo skladníka do skladu nábytku a fyzicky namáhavou práci dělal několik let. Zaslouženého odpočinku si mohl užívat jen krátce, tři dny před svými 77 narozeninami zemřel. 

A jaký zůstal ve vzpomínkách Mahuleny Křenkové? „On byl především voják. Byl vtipný, nezahořkl, na komunisty nikdy nenadával. S mojí mámou hrávali bridž, popíjeli vodku s džusem a kouřili. Asi si chtěl ještě trochu život užít, i když ho zpočátku asi živila babička s mojí mámou. V obýváku sedával pod svou fotografií ve zlatém rámu a také pod znaky všech perutí, o jejichž vybudování se zasloužil. Chodil se mnou na procházky a učil mě říkat r, a ne na moc slušných slovech. A po obědě jsme si museli dávat kousek sýru ‚aby se anglická královna nezlobila.‘ A přestože měl drobnou postavu, vnitřně se mi zdál hodně silný. Myslím, že byl fatalista a bral život tak, jak mu ho osud přinášel. Ale do úplného nitra mu neviděl nikdo...“ Že Karel Janoušek není jen vtipným a zábavným strýčkem si Mahulena poprvé uvědomila v roce 1968. „Najednou k nám na Klárov začali přicházet různí lidé, natáčela s ním televize, přijeli za ním z Anglie...Na chvíli zase mohl být tím, kým byl...“ vzpomíná. Na sklonku života se Karel Janoušek rozhodl sepsat paměti, ale dokončit je už nestihl. „Ke konci mu už asi nebylo dobře a pořád vysedával v kuchyni. A ten den se najednou postavil...asi jsem to musela vidět, protože to mám pořád před očima...máma k němu přiskočila a podepřela ho. Držela ho v náručí a on zemřel...,“ vzpomíná Mahulena Křenková na 27. říjen 1971. Pohřeb Karla Janouška se konal ve Strašnickém krematoriu. „Bylo tam neskutečně moc lidí, všichni bývalí letci v uniformách...babička strašně plakala...a pak ztratila na půl roku paměť, z šoku, že zemřel...a varhaník zahrál hymnu, přestože mu to komunisti zakázali...,“ pokračuje. 

Balet jako smysl života i únik před realitou

Helena Fenzlová ukončila taneční kariéru ve stejném roce, kdy byl Karel Janoušek propuštěn z vězení. Mahuleně byly dva roky a jen matně si vybavuje maminku v roli zlé královny z baletního představení O Sněhurce. Maminka pro ni byla inspirující i v tomto ohledu. Mahulena začala nejprve navštěvovat baletní přípravku Národního divadla, pak nastoupila na taneční konzervatoř a nakonec vystudovala také pedagogiku tance na Akademii múzických umění. A stejně jako maminka se stala sólistkou baletu Národního divadla a později souboru Laterny magiky. Vzpomíná, jak v době, kdy byla na vrcholu své taneční kariéry, bylo taneční umění ovlivněné především ruskou baletní školou. Ta sice byla oprávněně považovaná za nejlepší na světě, ale další srovnání, nové trendy, inspiraci či posun v nahlížení na tanec jako takový, tanečníci neměli. I na balet mělo vliv rozdělení světa železnou oponou na východ a západ. Mahulena Křenková dál vzpomíná, jak kromě tradičních baletních představení vznikala i představení poplatná době, v budovatelském duchu. „Naštěstí jsem do nich obsazená nebyla,“ dodává s úsměvem. Přesto přese všechno, jí tanec přinášel naplnění a dával jejímu životu smysl. A s odstupem času si i uvědomuje, že jí také pomáhal uniknout z šedivé reality života v socialismu. Kariéru sólové tanečnice ale byla nucena ukončit předčasně, kvůli následkům vážného úrazu, ke kterému došlo přímo na jevišti. Nelitovala ale, další naplnění našla ve výuce mladých talentů na Akademii múzických umění. 

Mahulena Křenková tančila v době, kdy i tanečníci vstupovali do komunistické strany, bez přesvědčení, pouze z potřeby naplnit svůj tvůrčí potenciál. Mahulena pokračuje: „Máma po mně chtěla, abych vstoupila do komunistické strany, protože se domnívala, že mi to může pomoct v mé taneční kariéře. A já se na ni zlobila, že ona, která mě vychovávala v odporu vůči komunistům, po mně něco takového vůbec chce. To bylo naprosto nemyslitelné, že bych vstoupila do komunistické strany.“

Už není potřeba něco jiného říkat a něco jiného žít

Mahulena Křenková se do totality narodila, navíc do doby, kdy komunisté měli už veškerou moc pevně pod kontrolou. Jakou cenu za to někteří zaplatili, viděla už jako dítě na příkladu svého prastrýce Karla Janouška. „Mně samotné se nic tak hrozného nedělo, ale přesto tu dobu vnímám jako strašlivou. Opravdu žít a prožívat život s radostí, jsem vlastně začala až po osmdesátém devátém. Za socialismu se něco jiného říkalo a něco jiného se žilo. A největší zrůdnost toho režimu byla, že trestali lidi za to, za co by jim měli děkovat,“ pokračuje. Všechny bývalé příslušníky československého letectva, kteří bojovali proti nacistům a za osvobození Československa po boku Britů v RAF, stihl po nástupu komunistů podobný osud. I otce Mahulenina životního partnera Zdeňka Křenka. Jeho otec Karel Křenek  byl stíhacím pilotem RAF a jak jinak, v 50.letech odsouzený v dalším z politicky motivovaných procesů. Krátce po propuštění z vězení, kvůli následkům fyzického a psychického strádání, zemřel. Zdeněk Křenek svého otce téměř nepoznal, jakýmsi „druhým“ otcem se mu stal Richard Husmann, palubní střelec 311. bombardovací perutě RAF, který pod pseudonymem Filip Jánský napsal slavný autobiografický román Nebeští jezdci. „Komunismus byl v něčem snad ještě strašnější než nacismus,“ pokračuje Mahulena Křenková. „Tím jak byl plíživý, jak lidi psychicky devastoval. Komunisti národ zadupali až k úplnému dnu. A přesto jsou někteří stále jsou schopni říct, že za komunistů bylo líp...“

Jednu z nejdůležitějších rolí sehrála v totalitním Československu tehdy všemocná Státní bezpečnost. A k zajištění absolutní moci potřebovali co největší počet spolupracovníků, kteří s ochotou, v očekávání prospěchu, ale velmi často z obav o sebe či o své blízké, spolupráci se Státní bezpečností podepsali. Spolupráci s StB podepsal  v době, kdy byl ve vězení, i Karel Janoušek, Státní bezpečnost po něm požadovala informace o bývalém veliteli Waffen SS z výcvikového prostoru v Hradišťku. V jaké byl tehdy Karel Janoušek situaci a pod jakým tlakem se nacházel, je nasnadě. Navíc krutou ironií bylo, že musel sdílet s nacistou Emilem Kleinem za tímto účelem společnou celu. Mahuleny Křenkové se v této souvislosti velmi dotklo, jakým způsobem byly informace o podpisu spolupráce Karla Janouška s StB veřejně na internetu prezentovány, tedy bez kontextu a souvislostí. Karel Janoušek získal v průběhu svého života řadu vyznamenání a ocenění. Jedním z nejvyšších je britský vojenský Řád lázně (The Most Honourable Order of the Bath), který mu udělil britský král Jiří VI. v roce 1945. Nejvyšším vyznamenáním České republiky, Řádem bílého lva, byl vyznamenán v roce 2016. I vojenské hodnosti mu byly vráceny a povýšení do hodnosti armádního generála přišlo až dlouho po jeho smrti. Nejvyšší velitel československého letectva Karel Janoušek zemřel v hodnosti vojína.