Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kreysa (* 1947)

• narozen 5. srpna 1947 v Holýšově

• v letech 1962–1966 studoval na Střední zemědělské škole v Horšovském Týně

• roku 1966 nastoupil na Vysoké škole zemědělské v Českých Budějovicích

• na podzim 1969 vyloučen z vysoké školy

• v letech 1970–1972 absolvoval základní vojenskou službu u silničního vojska v Prachaticích a Táboře

• v letech 1972–1975 pracoval na Státním statku Domažlice

• od roku 1975 agronomem v JZD Staňkov

• roku 1976 mohl pokračovat v přerušeném studiu na Vysoké škole zemědělské v Praze

• od roku 1991 soukromě hospodařil

• roku 2010 odešel do důchodu

Jan stál mezi svými spolužáky na holýšovském náměstí a byla mu zima, ohlušovala ho pompézní hudba, kterou doteď slýchal jen v rozhlase. Usilovně přemýšlel, jak se dostat k nějaké sladkosti, nejlépe ke žvýkačce. Pohltilo ho to natolik, že vzrušená slova pána na tribuně vnímal jen jako zvukovou kulisu svého snu o sladkém. Lidé kolem naříkali: „Umřel nám Stálin, umřel nám Stálin.“ To byl ten s tím velkým knírem, který všude visel na obrazech. Doma o něm neslyšel mnoho dobrého. Byl to komunista. S komunisty se nikdo z Kreysových nepřátelil. Socialistické utopie se nemohly uchytit v hlavách sedláků po staletí obhospodařujících rodinné statky. Janu Kreysovi a Martě Kreysové se v roce 1947 narodil malý Jeník jako první ze čtyř sourozenců. Měl bratra a dvě sestry. Stal se pokračovatelem starého selského rodu, prvně zmíněného v roce 1645. Narodil se a základní školu absolvoval v Holýšově, ale většinu volného času trávil u dědečka na rodovém statku v Horní Kamenici.

 

Práce na statku

Jan vzpomíná na své první povinnosti při odhánění much od koní, aby klidně stáli a dospělí mohli naložit vůz. Později, když udržel opratě, si užíval jízdy na kozlíku a koňský povoz řídil po cestách ke statku. Pomáhal při senoseči, při žních, připravoval na stroji kravám řezanku ke krmení. To, co by snad někdo jiný mohl vnímat jako úmornou dřinu, měl Jeník jako zábavu a přirozenou součást svého života. Vnímal rostoucí napětí kolem jejich hospodářství. Ve vsi postupovala kolektivizace a komunisté tlačili na hospodáře Kreysu, aby vstoupil do družstva.

 

Sílící represe

Na dvoře se roztříštil květináč s muškáty. Babička vykloněná z okna se zalykala hněvem: „Vy zloději!“ Houf mužů v rádiovkách obklopoval mlátičku a tlačil ji ze dvora ven. V družstvu prý nemají stroje. Kreysovým zbyl jenom vztek a zaťaté pěsti. Noví družstevníci si brzy přišli i pro vůz na pole a sedlák musel rychle vypřáhnout koně, aby ho mohl předat do socialistického vlastnictví. Zlu se nedalo čelit jinak než hořkým humorem. Strýček navedl malého Jana: „Honzo, jdi do družstva a řekni, ať nám vrátí ten vůz, co ukradli.“ Jeník měl štěstí, že mu družstevníci nenatloukli. Byl ještě příliš malý na to, aby nesl odpovědnost za svoji naivitu. Ke starostem o vlastní přežití se přidala nutnost pomáhat příbuzným, kterým komunisté uvěznili mužské členy rodiny. V roce 1958 Kreysovi rezignovali a jako jedni z posledních vstoupili do družstva.

 

Cesta k dospělosti

Na střední školu se pamětník dostal s velkými obtížemi. Důvodem byl selský původ a tatínek podezíraný z vyzvědačství. Za války Němci otce nasadili v norském Narviku na opevňovacích pracích. Měl údajně pracovat i v továrně na výrobu takzvané těžké vody. Po osvobození se na nějakou dobu stal pohřešovaným a přátelé ho nechali hledat prostřednictvím Červeného kříže. Zřejmě souběh všech těchto okolností byl důvodem jeho vyšetřování. Nebyl z ničeho obviněn. Přesto mu nezbylo nic jiného než začít pracovat na šachtě jako důlní měřič. Výběr školy byl pro Jana jednoduchý. Chtěl studovat zemědělství, ve kterém strávil celý svůj dosavadní život. Nakonec se povedlo najít místo na Střední zemědělské škole v Horšovském Týně. Studium mu poněkud komplikovaly pubertální výstřelky. Měl štěstí, že učitelé dokázali brát jeho alotria s nadhledem. Školou prošel jako průměrný žák a i přes potíže s kázní se mu povedlo v roce 1966 úspěšně odmaturovat. Po maturitě nastoupil na Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. Měl příležitost navštívit v rámci praxe Zemědělský institut v Rostově na Donu a potom procestovat značnou část Sovětského svazu. Při studiu prožíval všechny naděje druhé poloviny šedesátých let, Pražské jaro i obrovské zklamání po invazi armád Varšavské smlouvy do Československa. Otřásla jím smrt Jana Palacha. S několika dalšími studenty zorganizoval odjezd mimořádného vlaku z Českých Budějovic do Prahy na jeho pohřeb. Po nástupu do čtvrtého ročníku byl následně obviněn z protisocialistického chování, účasti na lednových událostech v Praze a vyloučen ze studia. Aby dál ekonomicky nezatěžoval rodinu, nastoupil do Stavebního podniku jako řidič náklaďáku. Rozvážel nehašené vápno a cement po stavbách. Jízdy s pálícíma očima a poleptanou kůží od vápenného prachu ukončil v roce 1970 povolávací rozkaz k nástupu základní vojenské služby.

 

Silniční vojsko

Janova minulost a rodinné zázemí, kádrový profil, jak tomu říkali komunisté, nedovolovaly, aby mu nová socialistická společnost svěřila do rukou zbraň. S trochou štěstí se mohl chopit volantu Tatry 111 u praporu silničního vojska v Prachaticích. Hrdá sedlácká povaha se těžko snášela s armádní šikanou a bezduchým drilem. Po celodenním výcviku se mladí vojáci (ve vojenském slangu „zobáci“) vrátili vyčerpaní na ubikace. Mezi dveřmi, na začátku dlouhé špinavé chodby, je očekával desátník, dozorčí roty, s několika kbelíky vody a mazlavým mýdlem. „Koukejte tu chodbu vytřít, zobáci! Ať se blýská jako zrcadlo,“ řval dozorčí a rozkopal kbelíky po chodbě. Po dlouhé, úmorné práci Jan ohlásil splnění úkolu. Desátník se prošel po chodbě a rozlil tam další mazlavé mýdlo se slovy: „Znova! Máte to flekatý! Nepůjdete spát, dokud se mi to nebude líbit.“ Jana opustily poslední zábrany a pustil se do okamžitého plnění úkolu poněkud neobvyklým způsobem. Srazil desátníka na zem, chytil ho za límec blůzy a flekatou chodbu s ním vytřel dočista. Jeho jednání se však setkalo pouze s částečným úspěchem. Chodbu už potřetí vytírat nemusel, ale dozorčí byl hrubě nespokojen s použitou metodou a dal ho do hlášení. Druhý den byl obviněn z útoku na svého nadřízeného. Vzduchem létala slova o vojenském soudu a obávané věznici v Sabinově. Nakonec se velitel spokojil s jedenadvaceti dny kázeňského trestu v útvarovém vězení. Hůř než vězení nesl pamětník zakázané setkání s přítelkyní, která za ním do Prachatic přijela. Podobné příhody se v průběhu služby ještě několikrát opakovaly a na konci vojny mu sečetli tresty do pětačtyřiceti dnů nasluhování, jak se říkalo náhradě služby zameškané vězením. Jako řidič měl na starost dvě Tatry 111. Na jedné převážel střední mostovou soupravu, se kterou cvičili překonávání vodního toku, a s druhou v zimě vozil uhlí. Mimo jiné zavážel topení i do sousedního motostřeleckého útvaru, jehož příslušníkům se říkalo „bigoši“. Motostřelci se se silničním vojskem příliš nepřátelili. Většina jejich setkání při vycházkách skončila rvačkou a zničeným zařízením hostince. Velitelé těmto potyčkám předcházeli zákazem vycházek. Přibližně v polovině služby si pamětník musel v Přelouči obnovit řidičské oprávnění pro vojenská vozidla a poté byl převelen k odloučené jednotce silničního vojska v Táboře. Podílel se tam na stavbě kulturního zařízení pro Západní vojenský okruh. Vozil stavební materiál z nádraží na stavbu, kde vojáci sloužili jako pomocné síly a kvalifikované práce zajišťovala jugoslávská firma. Někdy se vlak s panely zpozdil a řidiči si krátili dlouhou chvíli různými hrami. Jednou z oblíbených bylo přetlačování mezi Tatrami 111 na nástupišti. Vojenskou službu se nakonec pamětníkovi povedlo opustit jen s čtrnáctidenním zpožděním. Velitelský sbor usoudil, že jeho další pobyt v kasárnách by nepůsobil dobře na morálku nově nastupujících vojáků, a raději mu odpustil zbytek nasluhování.

 

Socialistické zemědělství

Po návratu domů se zaměstnavatelé zrovna nepředháněli s lákavými nabídkami pro člověka z kulacké rodiny s názory, které nebyly vhodné pro nově konsolidovanou socialistickou společnost. Janovi se nakonec povedlo získat práci u Státního statku v Domažlicích. V zaměstnání se seznámil se svou budoucí manželkou, s níž později vychoval dceru. Ze statku v roce 1975 odešel do JZD (Jednotného zemědělského družstva) Staňkov. Pracoval tam na pozici druhého agronoma. Práce ho bavila a vykazoval v ní i velmi dobré výsledky. V roce 1976 si podal žádost o dokončení studia na vysoké škole. Podařilo se mu nastoupit do druhého ročníku na Vysoké škole zemědělské v Praze. Škola, kde byl nucen přerušit studium, mu po několikadenní anabázi v Českých Budějovicích potvrdila všechny zkoušky. Otevřela se mu tak cesta k opravdu kvalifikované práci v zemědělství. Školu absolvoval s vynikajícím prospěchem. Po dokončení studia očekával kariérní růst, který se však nedostavil. Zásadní překážkou bylo jeho komplexní kádrové hodnocení, kde soudruzi zaznamenali jeho údajný nesouhlas s politikou KSČ. Dál vykonával stejnou funkci jako před studiem. Postupně se z něho stal široce uznávaný specialista na výživu a ochranu rostlin. Spolupracoval s výzkumným ústavem v Opavě na nových metodách pěstování máku. S akademikem Mosteckým z Vysoké školy chemicko-technologické experimentoval při využívání drůbeží kejdy k hnojení rostlin. Bohužel si nedokázal nechat své politické názory pro sebe, a byl proto v osmdesátých letech přeřazen na manuální práci. Zachránil ho však akademik Mostecký, který přijel do družstva pokračovat v pokusech. Jan v té době zrovna čistil lopatou silnici od bláta. Vedení družstva nabídlo vědci jiného spolupracovníka, Mostecký se však ohradil: „Nikoho jiného nechci! Kreysa ví o dané problematice naprosto všechno.“ Komunističtí funkcionáři byli nuceni rezignovat a Jan se opět mohl vrátit k profesi agronoma.

 

Návrat k soukromému hospodaření

Bouřlivé události roku 1989 zastihly pamětníka v plné práci. V roce 1991 vzal znovu osud do vlastních rukou a odešel z družstva. Se zemědělským podnikáním musel začínat skoro od nuly. Vrácený majetek byl po letech socialistické péče v dezolátním stavu. Počáteční kapitál si musel půjčit od banky, která si jako záruku vzala rodinný statek. O živobytí bojoval v několika oborech zároveň. Pěstoval žampiony a choval nutrie a ovce. S nově nakoupenou technikou poskytoval služby a souběžně také poradenství okolním farmářům a zemědělským družstvům. Pracovní den začínal ve čtyři hodiny ráno rozvozem žampionů k zákazníkům. Po návratu v sedm hodin Jan zapřáhl postřikovač za traktor a vyrazil s ním ošetřovat plodiny na polích. Navečer se připojil k manželce, která se sousedkou sklízela žampiony a připravovala je na expedici. Čas na spánek přicházel až kolem půlnoci, když bylo všechno hotovo a připraveno na následující den. Po necelých třech letech se podařilo dluh bance splatit. Nakoupil další stroje a přijal jednoho zaměstnance. Část svých pozemků věnoval bratrovi, který v té době také začínal hospodařit. Ve druhé polovině devadesátých let mu velké potíže působili neplatící zákazníci a jejich těžko vymahatelné pohledávky. Musel dočasně omezit služby. Pronajal si velkou výměru polností, kde sám hospodařil. Povedlo se mu tak pokrýt vznikající deficit. Snažil se statek modernizovat i za cenu dočasné práce v bavorském zahradnictví poblíž Regensburgu.

 

Koně a koníčky

Ani v době, kdy se mu začalo podnikání dařit a část práce zastali najatí pomocníci, nedokázal pamětník zahálet. Zřídil chov koní, se kterými rekreačně závodil, a dodnes se o zvířecí vysloužilce vzorně stará. Cestování a horolezectví naplnily většinu zbývajícího volného času. Opravdu svobodně se cítil v horách, ať už to byly štíty Pamíru, nebo podzimem zbarvená kulisa Dolomitů. Ještě v průběhu osmdesátých let se mu společně s přáteli podařilo zdolat několik kavkazských pětitisícovek na režimem tolerované expedici. Po převratu se mimo hlavní zemědělskou sezonu vydával na dobrodružné výpravy po celém světě. Projel Nový Zéland, jihovýchodní Asii, Jižní Afriku, dvakrát cestoval napříč Austrálií, podnikl expedici do Jižní Ameriky. Při cestě Severní Amerikou navštívil příbuzné a obnovil kontakty mezi oběma rodinami. Rád odjížděl, ale ještě raději se vracel ke své milované ženě, která po dobu jeho nepřítomnosti zajišťovala vše potřebné na statku.

 

Současnost

Do důchodu se Jan odhodlal odejít v roce 2010. Snížil výměru obhospodařovaných polností, rozprodal většinu strojů a omezil své pracovní vytížení. Snažil se, aby nezapadla vzpomínka na perzekvované selské rody. Organizoval na jejich památku po dva roky farmářské trhy a nechal sloužit mši za oběti komunistického režimu. V současnosti se věnuje rekonstrukci nemovitostí, pečuje o domácí zvířata, pomáhá bratrovi s hospodařením a udržuje svoji sbírku starých traktorů.

Celým životem Jana Kreysu doprovází a sílu mu dává pevná víra v Boha.