Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Waltraud Kriegisch (* 1927  †︎ 2015)

• narozena v roce 1927 v osadě Filipovice (Philippsdorf)

• má německou národnost

• většinu života bydlela na samotě Drátovna v Domašově

• otec Josef Nitsche za války ve wehrmachtu v Muně Mikulovice

• bratr Helmut Nitsche v RAD, po válce internován v Olomouci, zemřel na následky internace

• rodina nebyla odsunuta

• v roce 1961 se pamětnice provdala za Františka Kriegische, který má německý původ

• zemřela 19. srpna 2015

Waltraud Kriegisch, rodným příjmením Nitsche, se narodila v roce 1927 v osadě Filipovice (německy Philippsdorf), která leží přímo pod nejvyššími vrcholky Hrubých Jeseníků a v té době byla součástí mnohem většího Domašova (německy Thomasdorf). Oba její rodiče byli německé národnosti, stejně jako drtivá většina obyvatel osady a okolí. Paní Kriegisch říká, že odnepaměti všichni její předci žili ve Filipovicích nebo v Domašově. Rodina její matky Marie Exnerové v roce 1927 postavila ve Filipovicích zájezdní hostinec. Dnes tato restaurace stále stojí, ale už se nejmenuje U Exnerů, ale U Pošťáka a krajina kolem ní se zcela změnila. Zmizela většina chalup a přímo nad ní se nachází Skipark Filipovice. „Tam bylo sedmadvacet baráků. My když jsme chodili do školy, tak nás bylo až dvacet dětí,“ vzpomíná na dnes skoro liduprázdnou osadu Waltraud Kriegisch.

Jejich zájezdní hostinec prý navštěvovali nejen Němci, ale pravidelně do něj jezdili i Češi z vnitrozemí, se kterými rodina udržovala velmi přátelské vztahy. Dokonce jakýsi důstojník Československé armády Lukeš k nim jezdil každé Velikonoce a Vánoce. V roce 1938 ale o hostinec přišli, když ho podvodem získala správcová zájezdního hostince na Červenohorském sedle. Celá rodina se tak musela během tří dnů odstěhovat. Neodešli daleko a nastěhovali se do blízké osady, dnes nazývané Drátovna podle malé továrny, která v ní sídlila. Tato samota u Černého potoka byla součástí Domašova a stály a stojí v ní jen tři domy obklopené kopci a lesní krajinou. Zde prožila Waltraud Kriegisch značnou část svého života. Vzpomíná, že jako děti využívali místního terénu a v zimě sjížděli na sáňkách z několik kilometrů vzdáleného Červenohorského sedla až do Filipovic.„My jsme šli v noci. Tahali jsme saně po starý silnici nahoru na sedlo. Tenkrát nejezdily auta a my jsme sáňkovali v noci. Ale jak! Měli jsme troje, čtvery saně a jeli jsme. Jeli jsme ze sedla a zastavilo to tady pod poštou v Domašově. Tak daleko jsme se dostali. A to jsme ještě ve dvě hodiny šli na sedlo se sáňkama a jeli jsme ještě dolů. To bylo, když si člověk na to vzpomíná.“

Válečná léta a smrt bratra Helmuta

V říjnu 1938 bylo po mnichovské dohodě zabráno nacistickým Německem československé pohraničí. Domašov se tak stal součástí Německa. Podle vzpomínek Waltraud Kriegisch to ale do podhorského Domašova nepřineslo nějaké přehnané nadšení. „Že by tam měl někdo nějaký prapor nebo že by někdo halekal nebo něco takového, to vůbec nebylo. Tady to bylo úplně klidné. Co bylo v Jeseníku, to já nemůžu říct, ale tady to bylo klidný.“

Počáteční léta války Domašov přímo nezasáhla. Většina místních mladíků nicméně narukovala do wehrmachtu a podle pamětnice jich 28 padlo. Místní obyvatelé prý neměli žádné informace o tom, jaká zvěrstva nacistický režim páchá po celé Evropě. „My jsme vůbec nevěděli, co se děje. Nám pravdu nikdo neřekl. Jenom vždycky to dobrý. Oni šli dopředu, jsou už tam a tam, my tu válku vyhrajeme a takové věci se říkaly.“

Přímo v Domašově ležely dva zajatecké tábory. Jeden se nazýval Kiefrich 2 (Borek) a druhý Vietseifen 3 (Rudohoří). Nacházeli se v nich sovětští zajatci a 54 z nich pobyt v táborech nepřežilo. Se zajatci ani zajateckými tábory neměla pamětnice žádnou zkušenost. V domě ale měli na práci nasazenou Polku Zofii Haluchovou. Pamětnice vzpomíná, že s ní velmi dobře vycházeli, a to byl prý nakonec důvod, proč otec musel v roce 1942 narukovat do wehrmachtu. „Maminka byla nemocná, Helmut chodil do školy, já jsem chodila do školy a my jsme měli malé hospodářství. Tak nám dali na práci Polku a to byla taková mladá holka a jmenovala se Žofka. Tatínek byl ještě doma. Máma byla v nemocnici, a tak řekla: ,Když budete u nás, Žofka, tak s nimi budete jíst.‘ A to bylo tenkrát zakázaný. Oni nesměli jíst s druhými. Museli jíst zvlášť. Přišla k nám kontrola a my jsme akorát jedli a ona seděla s námi u stolu. Tak oni to hned udali a chtěli maminku, ale nemohli, protože byla v nemocnici. Tak musel tatínek hned za dva dny narukovat. Jak viděli, že je dobrej zámečník, tak ho poslali dělat do tábora v Muně Mikulovicích. Musel spravovat stroje, ale domů přijít nesměl.“Zofii Haluchovou pak přemístili na práci do Jeseníku (Frývaldov, něm. Freiwaldau).„Jak měla chvíli volna, tak přijela k nám.“

Jak se již pamětnice zmínila, otce nakonec místo na frontu poslali do velké muniční továrny Muna Mikulovice (Niklasdorf) vybudované pro potřeby wehrmachtu v roce 1941 a v jejich prostorách se nacházel zajatecký tábor nejprve pro britské a od roku 1942 pro sovětské zajatce. Waltraud Kriegisch vzpomíná, že ji otec vyprávěl, že jednoho z nich jménem Michajl Vaniv Michal zachránil od bití. „Otec jak tam dělal, tak se všude dostal. Všude byly stroje na spravení. On vám tam chodil a najednou šel okolo pokoje a v něm někdo hrozně křičel. A on si troufl a otevřel dveře a německý voják tam mlátil Rusa. Otec toho vojáka znal z Domašova. Jeho otec tady byl lesmistr a otec mu povídá: ,Co ty tady děláš, nestydíš se. On ti nic neudělal‘. Vynadal mu.“ Otec pak prý německého vojáka vyhodil a sovětskému zajatci pomohl. Ten mu potom v roce 1956 poslal děkovný dopis z Karlových Varů.

Do wehrmachtu měl narukovat i jediný sourozenec pamětnice Helmut Nitsche. Nejprve ho poslali do RAD (Reichsarbeitsdienst), polovojenské pracovní organizace. Dostal tam ale břišní tyfus, a tak ho poslali domů na léčení. Když potom v květnu 1945 přišli do Domašova sovětští vojáci, byl odvezen do internačního tábora v Olomouckých Hodolanech. „V šestačtyřicátým roku musel do lágru a tam ho tak mlátili. Už po té nemoci byl kost a kůže a špatně mluvil.“

Paradoxně ho i dalších třináct mladých mužů z Domašova internovaných v Hodolanech dostala z tábora židovka z Domašova Esti Gepertová. Ta pocházela z Ruska, kde se za 1. světové války seznámila s manželem, který tam bojoval v rakousko-uherské armádě a při návratu domů ji vzal s sebou. I jí prý během války hrozilo, že skončí v koncentračním táboře, protože ji jeden ze sousedů udal. Její manžel prý však napsal z fronty obsáhlý dopis, že on nasazuje svůj život za Německo na frontě a v případě zatčení jeho ženy by se neměl kdo starat o jeho potomky. Údajně ji potom nechali na pokoji. Esti Gepertová se po válce vydala na pomoc internovaným sousedům do Olomouce. „Přijela do Olomouce a ten vedoucí povídal, jestli neví, co Němci za války dělali, jak trestali ostatní, a nechtěl říct, co je s Helmutem. Ona povídá: ,Co mně budete povídat. Já to vím nejlíp a kde ten kluk je. Oni mně pomáhali a já mu teď taky pomůžu.‘ Odpověděl jí, že tam není, že je v nemocnici v Olomouci. Tak jela do nemocnice a tam se hned potkali a on měl takovou radost. Oba plakali. Ona mu povídá: ,Helmut, neboj se. Ty se teď dostaneš domů. Já všechno vyřídím. Já budu mluvit s panem primářem.‘ Primář jí pak říkal: ,Poslouchejte. Já toho kluka musím za čtrnáct dní vrátit. Ale ten není zdravej. On je tak hotovej. Já Vám všechno nemůžu říct, co s ním je, ale když mu chcete pomoct, tak jeďte domů a doneste potvrzení, že ho doma nutně potřebují do lesa nebo v zemědělství. To je jedno, ale potřebuju potvrzení a národní výbor to musí podepsat, aby přijel domů pomoct.‘ Tak ona se vrátila pro to potvrzení a pan lesmistr jí to dal a dal to nejen pro Helmuta, ale pro všechny. Všichni měli potvrzení. Přijela tam a oni je museli pustit, že je tady potřebují v lese.“

Pro Helmuta bylo ale již příliš pozdě a za necelý rok zemřel. „Nemohl ani vidět, když jsme jedli. Mohl jíst jen brambory a tvaroh. Už se nepostavil na nohy. Už to nešlo.“

Sovětští vojáci v obci a události po roce 1945

Do Domašova přišli sovětští vojáci až v květnu 1945. Němečtí obyvatelé obce byli plni obav z pomsty a z toho, co je v budoucnu čeká. Paní Kriegisch vzpomíná, že dokonce její učitelka z obecné školy Plieschková zabila své dva syny a následně sama spáchala sebevraždu, protože její manžel patřil k SS. Pamětnice se spolu s maminkou v době příchodu Sovětů ukrývala na půdě. Podle jejích slov došlo v obci k několika znásilněním. „Až nahoře na půdě jsme slyšely, jak ženské křičely. (…) Tady v lese přepadli ženský, to byla hrůza. Rodiče tam šli a s jedním pánem ty ženský naložili a odvezli je do nemocnice a to se stalo kolikrát. (…) Ve Filipovicích byl případ. Jedna paní měla sedm dětí a utíkala do obilí a tam ji našli...“

Krátce nato převzali správu nad obcí správní komisaři. Kvůli jejich chování na ně dodnes pamětnice nevzpomíná dobře. „Já vám řeknu, tenkrát co my jsme tady měli za správce. To nemáte šajnu, co si tady dovolili. To bylo nemožný. Nejhorší byl ten Alois V. a František P.“

V průběhu roku 1946 došlo v obci a okolí k vysídlování Němců. I po válce k Nitscheovým jezdili jejich čeští přátelé, které znali ještě z doby, kdy vlastnili restauraci ve Filipovicích. Ti byli z jejich rodinné situace zdrceni. „Oni se sem přijeli podívat z Brna, ale Helmut, ten už nežil. Tak my jsme jenom všichni plakali. Paní Kalendišová, které jsme říkali teto, mě objala a povídá: ,Co s tebou bude? Kdybychom vám mohli pomoct, ale nejde to.‘“ Nitscheovi ale na rozdíl od drtivé většiny německých obyvatel obce nezařadili do odsunu. Otec byl totiž jako zámečník důležitý pro další chod Domašova, a tak i s rodinou a svými rodiči nešli do odsunu, jenž podle vzpomínek pamětnice probíhal bez násilností. Odsunuli ale všechny její příbuzní, přátelé a kamarády.

Ještě než odsunuli většinu německých obyvatel Domašova, přicházeli do obce noví osadníci. Ti, kteří přišli v první vlně, většinou nezůstali a často po nich zbyly jen vydrancované statky. „Oni zničili všechno možný. Nám tady všechno vzali, i to, co jsme měli nachystané na odsun. Mohli jsme si s sebou vzít třicet kilo. Měli jsme to v takovým plátěným koši a byl na něm zámek. Tak přišli a všechno nám vzali. Maminka jim říkala: ,Ale to je na to, že když půjdeme pryč, tak si to můžeme nechat a vzít si to s sebou.‘ A on povídá: ,Vy se stejně nedostanete ven.‘ Chytl to a nohama celý ten koš rozmlátil, a co v něm bylo, si vzal pryč.“ Někteří příchozí Češi dokonce chtěli po Němcích i věci, které měli na sobě, ale jiní se k nim zase chovali velmi slušně. „Ti co přišli v třetí vlně, tak ti říkali, že ti, co byli před nimi, tak všechno sebrali, a bylo to tak.“K Nitscheovým se nastěhoval mladý, čerstvě vyučený zámečník, který získal otcovu dílnu. Své řemeslo však ještě neovládal, a tak veškerou práci prakticky vykonával otec pamětnice.

V Domašově zůstalo ještě několik německých rodin. Ty však buď v roce 1948 v rámci státní akce „rozptýlení Němců“ vystěhovali do vnitrozemí nebo později emigrovali. Pamětnice tvrdí, že s manželem jsou dnes již posledními německými rodáky žijícími v obci. Domašov se nikdy nepodařilo plně dosídlit a počet jeho obyvatel se zmenšil na zhruba polovinu předválečného počtu. Několik chátrajících domů bylo proto v šedesátých letech strženo. „Tady hodně, hodně zbourali. Od kostela až na konec obce, jak se jede na Videlský kříž, tam chybí sedmdesát osm baráků.“

I Nitscheovi se nakonec museli ze svého domu vystěhovat do vedlejšího výměnku, protože ho převzaly české lesy, které z něj udělaly administrativní budovu. V roce 1961 se paní Waltraud provdala za Františka Kriegische, který byl také původem Němec a jehož rodina nebyla odsunuta. Spolu se potom přestěhovali do jeho rodného domu. Waltraud Kriegisch pracovala v lese. Vzpomíná, že ji velmi handicapovala neznalost českého jazyka, a to nejen v zaměstnání, ale i na úřadech, u lékaře a ve škole, kam chodily její děti. „Pro nás to nebylo tak lehké. My jsme česky neuměli. My jsme mluvili rukama a tak, jak to šlo.“ Své příbuzné a kamarády z Německa mohla navštívit až v roce 1969, kdy se tuhý komunistický režim trochu uvolnil.„To bylo tak, že jsem si mohla vzít jedno dítě s sebou, ale ty ostatní a manžel museli zůstat doma.“

Dnes žije se svým manželem opět v roubeném domě na samotě Drátovna, který od státu získali zpět. Při svém vyprávění ještě vzpomíná, jak byla po válce se zájezdem ve vypálených Lidicích, kde jim promítali film o nacistických zvěrstvech páchaných na obyvatelích obce. Waltraud Kriegisch byla silně otřesena, když viděla, čeho byli schopni někteří příslušníci jejího národa. „V tom filmu nám ukázali, jak to tam bylo. Jak jsem to viděla, tak jsem omdlela.“

Waltraud Kriegisch zemřela 19. srpna 2015.