Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radka Křivánková (* 1932  †︎ 2019)

• narozena 29. dubna 1932 v Písku

• otec František Machovec za války příslušníkem odbojové skupiny Obrana národa, popraven 1. července 1942

• vzpomíná na konec války v Písku

• matka Marie Machovcová byla členkou píseckého revolučního národního výboru

• matka Marie Machovcová po válce spolupracovala a přátelila se s Miladou Horákovou

• manžel Libor Křivánek byl historik a etnograf Prácheňského muzea v Písku

• spolu byli vůdčími osobnostmi esperantského klubu La Ponto

• angažovala se v Občanském fóru a pracovala v píseckém zastupitelstvu

• stála u zrodu Klubu Milady Horákové Písek

• od roku 1983 je vdovou, žije společně s rodinou dcery v Písku

Pojem vlast byl pro nás samozřejmostí

Radka Křivánková se narodila v Písku 29. dubna 1932 jako druhé dítě středoškolského profesora a bankovní úřednice. Rodiči byla vychovávaná v silně vlastenecké atmosféře. Do školy nastoupila v září 1939, ve stejné době, kdy po železniční trati před jejich domem projížděly vlaky s mobilizovanými českými vojáky směřujícími k hranicím. Byla na ně pyšná. Rodiče jí vysvětlili, že vojáci odjíždějí proto, aby nás chránili. „Dost brzo jsem přišla na to, co znamená mít rád svoji vlast a pomáhat jí… my děti jsme stály na verandách a mávaly jsme jim, zpívaly a intenzivně jsme tak prožívaly, co je to mít rád svou vlast. V takovém věku to jen málokdy mohou děti prožít. Myslely jsme si, že jim tak pomáháme, a nejhorší bylo, když se pak vraceli zpátky.“

Vědět víc, než se vypráví v pohádkách

Otec pamětnice, Ing. František Machovec, svými názory a postoji ovlivnil nejen osobnosti vlastních dětí, ale měl díky práci středoškolského profesora také výrazný vliv na své studenty. S dětmi a mládeží pracoval i v Sokole, hrál s nimi divadlo. Malá Radka vyrůstala, spolu se svým bratrem, obklopená knihami a krásnými obrazy. Když jí byly čtyři roky, odjela s tatínkem na výlet do Prahy a do Lán. V Praze na návštěvu Národního divadla a v Lánech na vlastní oči viděla T. G. Masaryka. Dodnes si vybavuje, jak tehdy již vážně nemocný Masaryk s pomocí ošetřovatelky nastupuje do kočáru taženého koňmi a chystá se na projížďku lánským parkem. Děti měly zažít pocity národního uvědomění a hrdosti. A podle intenzity této vzpomínky se to otci malé Radky podařilo. Bylo to v roce 1936, v době, kdy Hitler stupňoval nenávistné nálady vůči Československu. A otec se také snažil, aby děti měly co možná nejlepší vzdělání. Velmi mu záleželo, aby chápaly podstatu věcí a byly schopné rozumět světu ve všech souvislostech. Měly pochopit, že „vědět víc, než se vypráví v pohádkách, se vyplatí“.

Do první třídy nastoupila do nové moderní budovy obecné školy na Žižkově náměstí v Písku. V roce 1942 se náměstí Jana Žižky přejmenovalo na náměstí Reinharda Heydricha a děti se stěhovaly do jiné školy. Tu jejich novou obsadili němečtí vojáci.

Otec i matka Radky Křivánkové byli členy Československé strany národně sociální, později nacisty nenáviděné „Benešovy strany“. Edvard Beneš byl před válkou jejím místopředsedou. Stejnou měrou tuto stranu nenáviděli i komunisté. Poslankyní za ni byla i Milada Horáková, se kterou po válce spolupracovala matka pamětnice. A důležitou roli v životě celé rodiny sehrála také Českobratrská církev evangelická. František Machovec patřil k vlastenecky zaměřené písecké intelektuální elitě. Krátce po nacistické okupaci Československa v roce 1939 mělo tedy gestapo dostatek důvodů, aby ho zatkli a věznili v pankrácké věznici v Praze. Tehdy asi pro výstrahu, propustili ho, ale hlídat ho už nepřestali. Zastrašit ho se jim ovšem nepodařilo. Dodnes není zcela jasné, čemu všemu se věnoval a komu všemu pomohl. Jisté je, že podporoval rodiny zatčených, u nich doma se scházeli odbojáři, členové Obrany národa. Radka Křivánková vzpomíná, jak ji pokaždé, když se u nich doma sešlo víc lidí, posílali rodiče pryč. Také vzpomíná, jak otec na zahradě vykopal provizorní protiletecký kryt, aby zjistil, jak dlouho trvá jeho stavba a nakolik je účinný, aby mohl předávat zkušenosti ostatním. Radka Křivánková byla tehdy velmi malá, nemohla rozumět všemu, co se u nich doma dělo, ale věděla a hlavně věřila, že tatínek dělá něco prospěšného, že pomáhá ostatním.

Matka Radky Křivánkové Marie Machovcová měla nadání na jazyky, znala jich několik a spolu se znalostmi z ekonomie je využívala při práci ve spořitelně. A podporovala protinacistické aktivity svého manžela. V květnu 1945 byla členkou revolučního národního výboru v Písku.

Nikdo přece neměl důvod ho zabíjet

Pozdě večer 29. června 1942 přijelo k domu rodiny Machovcových gestapo, zatklo Františka Machovce a odvezli ho do kasáren v Táboře. Věděl, co ho čeká, zbýval mu poslední den života. Po válce se rodina od spoluvězně dozvěděla, jak klidně se choval a jak v sobě našel ještě dost síly, aby povzbuzoval ostatní. Ráno 1. července 1942 ho v táborských kasárnách zastřelili. Spolu s ním přišlo během jediného měsíce na stejném místě o život dalších 156 lidí. Na lesním hřbitově v Písku má František Machovec jen symbolický hrob, Němci těla popravených rodinám nevydávali. Vzali jim i možnost se s nimi důstojně rozloučit. A také se báli možného uctívání popravených českých vlastenců.

„Dokonce jsem si myslela, že to jen tak řekli… že přece neměl nikdo důvod ho zabíjet, přece on byl tak hodný, k žákům, k lidem… ale bylo to tak… o to víc mě zasáhlo, že už táta nebyl… bez jakéhokoli vysvětlení… ale až s postupem doby jsem si říkala, že to vlastně bylo dobře, že to bylo tak rychle, že se tatínek netrápil… vždyť to byl tak strašně hodný člověk a maminka byla pak statečná… moc jsem si jich vážila.“

Po manželově smrti musela matka pamětnice opustit zaměstnání ve spořitelně, o rodinu se pak postaral její bratr. A morální podporu pocítili především ze strany českobratrské církve. Její členové jim v té době byli největší oporou. Jedni z mála, kteří neměli strach se s nimi stýkat. Radka Křivánková vzpomíná, jak se lidé, které její rodiče do té doby považovali za přátele, od nich odvrátili. Mamince se prý začali vyhýbat, dokonce přecházeli ulici, aby se s ní nemuseli potkat. Ale s odstupem času má Radka Křivánková pochopení, byla heydrichiáda, denně probíhaly popravy, denně lidé slyšeli z rozhlasu jména popravených, bylo to krátce po vypálení Lidic. Všichni se báli.

„Moji rodiče si asi zaslouží, aby se o nich vědělo… ale bylo takových hodně, co si to zaslouží. A stateční byli i ti v českobratrské církvi, oni dokázali ocenit, co tatínek dělal, a začali nám pomáhat… to jsou věci, který se těžko vyprávějí… ale to, že jsem si svých rodičů vážila, jejich statečnosti, to mě pak provázelo celý život. A za ta léta, kdy se sloužilo kdekomu, tak já jsem měla být na koho hrdá.“

Vzdor i bolest současně

Poté co jí Němci zabili otce, se desetiletá Radka ve škole odmítala učit němčinu, odmítala zpívat s ostatními dětmi nacistickou hymnu Deutschland, Deutschland über alles. Někteří kantoři ji považovali za drzou, vzdorovitou a tvrdohlavou, ale většina chápala. Nebyl to jen bezmocný vzdor, byla to i bolest, která jí nedovolila promluvit německy. Chtěla si z němčiny udělat legraci, chtěla jí utéct… ale nedalo se to. Spolužačky ji utěšovaly, že se jí tatínek určitě vrátí, a také ona sama ještě dlouho po válce věřila, že to možná tak je, že přežil a najednou se objeví. Přece i to se stávalo.

„Měli jsme to dětství zatraceně těžký, právě proto, že jsme vyrůstali v té lásce k vlasti. Takovým dětem se těžko stanovuje hranice, že tady to je ještě dobrý a tady už je to jiný. Náš ročník tím byl hodně poznamenaný… všechno to bylo tím, že vypukla válka.“

Zamýšlí se, jak bylo pro její generaci složité vyrůstat v době, kdy bylo vlastenectví, které jim bylo od nejútlejšího dětství vštěpované jako nejvyšší hodnota, krutě trestané. Jak je téměř nemožné se s takovým rozporem vyrovnat, a mnohonásobně těžší to je pro dětskou duši.

Konec války

Na konec války se v Písku připravovali úplně všichni, maminky s dětmi vyšívaly vlaječky k přivítání a poděkování osvoboditelům. Písek ležel na demarkační linii a očekával se příjezd jak Sovětů, tak Američanů. K jejich plánovanému setkání došlo nedaleko domu rodiny Machovcových. Samotné osvobozování Písku proběhlo klidně, pamětnice vypráví, že to bylo hlavně zásluhou „dobré organizace“ národního revolučního výboru, který se všemožně snažil, aby nedošlo ke zbytečným ztrátám na životech civilistů. V píseckých kasárnách byla posádka wehrmachtu a současně městem procházely jednotky SS, všichni směřovali do amerického zajetí. Nutně to muselo budit napětí mezi obyvateli. Centrum města sice leželo už v sovětské okupační zóně, ale Američané dorazili o několik dnů dříve, město je proto požádalo o ochranu, především před nevyzpytatelnými příslušníky SS. Na místě zvaném Ptáčkovna v kopci nad Pískem došlo k jedinému bojovému střetu v okolí Písku mezi americkými vojáky a příslušníky jednotky SS.

Ale Radka Křivánková vzpomíná, že to bylo přesto krásné období. Písek se na osvobození dokonale připravil, měl zajištěné tlumočníky pro všechny zástupce osvobozujících armád, když byli oficiálně vítáni na písecké radnici. Má schovanou fotografii z té doby. Před píseckou radnicí stojí zastupitelé města s vojáky a prezidentem Edvardem Benešem. A také fotografii, na níž je ona s přítelkyněmi a jedním ze sovětských vojáků, který si přál se s dívkami na památku vyfotit.

Potom se nesmělo ani vyslovit jméno Milady Horákové

Po válce spolupracovala matka pamětnice Marie Machovcová s Miladou Horákovou, obě byly členkami Československé strany národně sociální. Milada Horáková měla v Písku svoji poslaneckou kancelář a s matkou pamětnice nejen spolupracovala, ale staly se i přítelkyněmi. Milada Horáková u nich i přespala, Radka si ji pamatuje velmi dobře.

„To byla moudrá žena, a vzdělaná… pak přišlo období, kdy se to nesmělo říkat… ani její jméno se nesmělo vyslovit. Přišla doba, kdy se všichni tvářili, že Milada Horáková nikdy neexistovala, nikdy nebyla. A když už, tak se o ní mohlo mluvit jedině v tom trestuhodném smyslu.“

Radka Křivánková po roce 1989 založila v Písku Klub Milady Horákové a všemožně se snažila, aby se na její památku nezapomnělo, její popravu vnímá jako neodpustitelný zločin. S trpkostí v hlase říká, že ještě víc devastující než nacismus bylo pro Československo období, kdy „se nás ‚ujal‘ Sovětský svaz… když jsme jim patřili… to trvalo hodně dlouho… a kdoví co ještě všechno ten náš stát čeká… neříkám slovo republika, protože kdoví jak tomu budou říkat za nějaký čas… co už muselo všechno lidstvo zažít a prožít“.

Manžel

Po ukončení základní školy v roce 1945 nastoupila na reálné gymnázium a pak přestoupila na obchodní akademii. Na tu stejnou, kde vyučoval její otec. Byla nadaná a její profesor jí doporučoval další studium na vysoké škole. Už měla podanou přihlášku, ale seznámila se s Liborem Křivánkem, svým budoucím manželem, a plány na studium ustoupily do pozadí. Libor Křivánek pocházel ze severních Čech, ale v Písku si našel svou životní partnerku a později v píseckém muzeu i své profesní naplnění. V době, kdy se seznámili, byl v Písku na vojně, předtím studoval na politicko-novinářské akademii v Praze. Tu ale pro její prozápadní orientaci po převratu v roce 1948 zrušili. Komunisté ho poslali v rámci akce 77 do výroby, patřil kvůli svým názorům k nespolehlivým. Vyřídil si, aby alespoň mohl zůstat v Písku, a nastoupil tam pak na práci v cihelně. Až v roce 1959 se mohl dostat ke svému největšímu zájmu. Nastoupil do píseckého muzea jako vlastivědný pracovník a postupem času se stal významným regionálním historikem a etnografem. A také obnovil esperantský klub La Ponto a stal se jeho dlouholetým předsedou. Po jeho smrti převzala předsednictví Radka Křivánková. V období normalizace organizovali mnoho společných akcí i setkání s esperantisty ze zahraničí, vydávali literaturu v té době v Československu nedostupnou.

Mělo to svoji zvláštní sílu

Radku Křivánkovou potkalo v životě mnoho bolesti. Snad víc, než je v jednom lidském životě možné unést. Prožila bolest ze smrti otce, v době, kdy ho potřebovala nejvíc. Bolest z tragické smrti bratra v roce 1953. Čekala tehdy svoje první dítě a přišla o něj. Dlouho pak nemohla znovu otěhotnět. Nakonec se jí vytoužený syn narodil a zanedlouho další. Ale současně s ním přišla i největší bolest jejího života, kterou jí přinesl jeho předčasný odchod ze života. Když umíral, nechtěla, aby zůstal sám, vzala si ho z nemocnice domů. Byly mu pouhé čtyři roky.

„…on byl takový citlivý, křehký, byl tak obětavý k druhým lidem… to bylo kruté. Cítila jsem, že s ním musím zůstat do poslední chvíle…že to musím vydržet. Mělo to svoji zvláštní sílu… když jsem pochopila, že nemůže dlouho žít, tak jsem požádala v nemocnici, aby mi dovolili odvézt si ho domů. Cítila jsem tu jeho křehkost a tu jeho moudrost, v jeho věku něco naprosto zvláštního. Lékař, který ho léčil, pak založil v motolské nemocnici onkologické oddělení pro děti.“

O dva roky později se po těžké autonehodě probral z dlouhého kómatu její manžel. S vážnými zdravotními následky musel odejít do invalidního důchodu a Radka Křivánková zůstala na většinu starostí a péči o rodinu sama. Včetně finančního zajištění. Nastoupila proto na místo úřednice do tehdejšího okresního národního výboru. Jedna z mála, možná jediná, která tam nebyla členkou Komunistické strany Československa. Nezařadila se jako většina, na svém negativním postoji vůči komunistům si nekompromisně trvala. Fyzicky křehká, s obrovskou vnitřní sílou.

Události v listopadu 1989 uvítala s velkou úlevou a radostí, spontánně se zapojila do dění, stala se členkou Občanského fóra a pracovala také v píseckém zastupitelstvu.

Epilog

„Já necítím žádnou nespravedlnost. Teď je sto let republiky, to je přece krásné. Můžu myslet jen na to hezké a netrápit se. Co se muselo stát, tak se stalo… to člověku pomáhá, aby se netrápil zbytečně. Ale umím teď alespoň rozlišit ty, kteří jdou jen za svou důležitostí a za svým pohodlím… Co má přijít, tak přijde a alespoň pomáhat tomu, co je užitečné a co má nějaký smysl. Důležité je zachovat si čestnost, aby člověk nikdy nemusel litovat, že dělal něco špatně.“