Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Křivanová (* 1936)

• narozena 15. listopadu 1936 v Praze

• otec prasynovcem politika Antonína Švehly

• děda z matčiny strany ředitelem pražské filiálky firmy Baťa

• rodina postižena milionářskou daní a perzekvována jakožto buržoazní

• pamětnice vystudovala obchodní školu, z kádrových důvodů měla potíže s uplatněním

• na počátku normalizace emigrovala do Rakouska

• pracovala pro organizaci Gemeinde Christi a exilová nakladatelství

Anna Křivanová-Švehlová se narodila 15. listopadu 1936 v Praze jako čtvrtá a nejmladší dcera Antonína Švehly a Jarmily, rozené Blažkové. Později se rodina rozrostla ještě o dvojčata – chlapce a děvče. Matka pamětnice byla dcerou spisovatelky, autorky pohádek, s níž během dospívání podnikla několik cest po Evropě. Děda z matčiny strany byl ředitelem pražské filiálky firmy Baťa. Otec pamětnice provozoval advokátní kancelář, kde se věnoval téměř výhradně civilnímu právu, tedy správě majetku a daňovému poradenství. Jeho děda Karel Švehla byl bratrem politika Antonína Švehly, jehož si prý otec „velmi považoval“, stejně jako T. G. Masaryka, Anna Křivanová-Švehlová však zdůrazňuje, že v rodině Švehlových „někoho z příbuzenstva doporučit do nějakého úřadu, to prostě neexistovalo“. I tak ale přišla do vcelku zajištěných poměrů – dětství prožila v domě rodičů v Italské ulici na Vinohradech a rodina vlastnila i další nemovitosti.   

Bombardování Vinohrad, mstitel Pérák, hymna a slzy

Období Protektorátu Čechy a Morava a druhé světové války jí prý splývá v pocity strachu a nejistoty, kdy „nikdo nevěděl, co bude zítra“. Od otce se dětem Švehlovým dostalo záhy poučení, že „politika je špína“, sám však ve své advokátní kanceláři ukrýval koncipienty, kteří se tak mohli vyhnout práci v říši.

Jasně si Anna Křivanová-Švehlová vybavuje nálet na Prahu 14. února 1945, na vytlučená okna, zničenou školu i dvě spolužačky, které se už do lavic nevrátily, na poškozené vinohradské divadlo a vinohradskou synagogu. V souvislosti s ní vzpomíná i na osud rodiny Novákových, která obývala jeden z bytů v domě v Italské ulici. Ještě než byli jakožto Židé odvlečeni, ukryli si u rodiny pamětnice všelijaké cennosti, které si po osvobození skutečně vyzvedl jeden ze synů Novákových, jenž jako jediný nestačil být zavražděn; nedlouho poté však prý i on zemřel na následky protrpěných hrůz. Po zmíněném náletu i v Praze začali brát letecký poplach vážně a děti Švehlovy se až do konce války vzdělávaly doma.

Květnové povstání[1] v Praze pamětnice strávila i s rodinou na matracích ve sklepě, kde přestože z okolí doléhaly výstřely a pobyt v podzemí byl sám o sobě traumatizující, „bylo bezpečí, protože tam byli všichni“. Anna Křivanová-Švehlová se tak mimo jiné nemusela obávat, že si ji legendární Pérák[2] splete s kolaborantkou a jako takovou ji zlikviduje. Rodina povstání přečkala bez úhony, a pamětnice tak mohla z rádia slyšet píseň, kterou její otec se slzami v očích identifikoval jako československou hymnu.

Napětí, deprese a milionářská daň

„Každý doufal v to, že všechno zlé je za námi,“ vzpomíná Anna Křivanová-Švehlová, jak vnímala náladu ve společnosti po roce 1945. Špatně však rodina nesla měnovou reformu v listopadu 1945, kdy musela složit finance na vázané vklady, i milionářskou daň roku 1947, na jejíž uhrazení si Švehlovi museli vzít hypotéku.

V únoru 1948 okolí pamětnice zachvátilo napětí, následované depresí. „Samozřejmě jsem vnímala, že se mluvilo o tom, že Beneš je nemocný, že se to nemělo udělat, ale u nás se skutečně o politice skoro nemluvilo, a pokud o ní mluvili rodiče, tak nikdy ne před námi,“ dodává Anna Křivanová-Švehlová, ale vybavuje si, jak stála spolu s mnoha dalšími v Nerudově ulici během loučení s Janem Masarykem. Krátce poté skončil ve vězení kromě jiných i otcův bratranec, syn bývalého ministra Antonína Švehly.

V létě 1948 došlo k zostření milionářské dávky, a buducnost rodiny Švehlových v Československu se tak zdála nevalná. Přestože měl otec pamětnice možnost odejít s celou rodinou do zahraničí, spravoval totiž mimo jiné i majetek několika židovských rodin, které odešly před válkou do Velké Británie, tuto nabídku odmítl s tím, že začínat někde jinde se mu v osmačtyřiceti letech nechce. A pak také, „po válce byla bída všude“, jak uvádí pamětnice.

Zchudnutí, zoufalství a smrt

Zatímco rodiče sužovaly nové poměry, přestože otec se mohl i nadále věnovat svému povolání a matka mohla zůstat v domácnosti, starala se Anna Křivanová-Švehlová o mladší sourozence, zatímco její sestry studovaly. Jedna z nich prý kvůli svému původu třikrát propadla u zkoušky z marxismu-leninismu, ale nakonec se za ni přimluvil otec chlapce, jehož doučovala, zaměstnanec prezidentské kanceláře, a studium práv tak mohla dokončit.

V roce 1951 vyšla pamětnice z devítileté školy, a protože si byla vědoma tlaku na sestry v akademickém prostředí i zhoršující se ekonomické situace rodiny, rozhodla se pro praktické zaměření. Po několika pokusech začala studovat na dvouleté hospodářské škole – jediné instituci, která ji byla vzhledem k jejímu kádrovému profilu dcery z rodiny prominenta buržoazního zřízení ochotna přijmout.

V roce 1951 musel otec navíc zavřít svou advokátní kancelář a byl zařazen do akce „77 tisíc úředníků do výroby“.[3] Zpočátku třídil odpad ve Sběrných surovinách a později pracoval jako dělník v ČKD Sokolovo, kde nakonec získal místo v kanceláři. Přestože to byl člověk manuálně zručný, fyzická práce jej neponižovala a zastával názor, že „není důležité, co člověk dělá, ale jaký je“, spolu se ztrátou kanceláře, majetku a společenského postavení „ztratil i smysl života“, a konečně prý „celá ta beznadějná situace způsobila, že v lednu 1957 zemřel“.

Majetek jako břemeno

Anna Křivanová-Švehlová mezitím roku 1953 absolvovala hospodářskou školu a vydala se na „stromkovou brigádu v Krkonoších“ s tím, že si „konečně koupí gramofon“. Ještě než stačila být vyplacena, proběhla měnová reforma. Nejenže sešlo z koupě gramofonu, ale znehodnoceny byly i rodinné úspory na vázaných vkladech. Pamětnici tak nezbývalo než si hledat práci, aby ulehčila rodině v těžké situaci. Jakožto kádrově nespolehlivá to neměla lehké, nakonec však získala místo korespondentky v nakladatelství Naše vojsko. Brzy se dostala do účetního oddělení, kde byla zasvěcena do jeho mechanismů, a po čase tak mohla kromě dalších povinností zaskakovat i za podnikovou účetní nebo vydávat lístky na obědy, což prospívalo jejímu nejistému postavení ve firmě. V roce 1955 začala při práci studovat večerní ekonomickou školu, kde se potkala s nově dosazenými řediteli státních podniků, kteří si museli doplnit vzdělání.

Po otcově smrti v lednu 1957 se stejně jako její zletilí sourozenci vzdala dědictví. Švehlovi totiž sice o své nemovitosti nepřišli, ale nemohli disponovat výnosy z nich a byli povinni financovat jejich údržbu, nad níž neměli kontrolu, čímž vznikl s majetkem spojený závratný dluh. Ten spolu s hypotékou na uhrazení milionářských daní splácela z vdovského důchodu matka pamětnice, která dědictví přijala. Pro Annu Křivanovou-Švehlovou a její sourozence by však byl takový závazek ochromující – dluhy by prý dost možná musely splácet ještě jejich děti.

Rodina, naděje v lepší zítřky a rozhodnutí o emigraci

V průběhu roku 1958 pamětnice v zaměstnání zjistila, že nic není jako předtím. Lidé se jí začali vyhýbat, přestávali mluvit, když se objevila v místnosti. Aby zjistila, jak se věci mají, šla za ředitelem, který údajně prohlásil: „My ti celkově výpověď nedáme, ale kdyby sis něco našla, tak by to nebylo špatný.“ Začala si proto shánět jinou práci, ale stále to nebylo snadné. Nakonec díky spolužákovi z večerní školy získala místo v ekonomickém oddělení Výrobního družstva kloboučníků a modistek. O rok později se vdala za redaktora odborného časopisu Kynologiea a v roce 1963 se jim narodila dcera. Spolu s příbuznými žili stále v domě v Italské, jejich životní prostor byl však umenšován regulacemi bytového úřadu.

„Já naivní dítě jsem tomu věřila,“ vzpomíná na reformní hnutí a Pražské jaro 1968 a dodává, že „přestože tehdy mohla být dospělá a rozumná, tak prostě věřila tomu, že by se to mělo zlepšit“. Jako mnozí tak prý chodila i s příbuznými na demonstrace a radovala se. „Když dělám něco dobrého pro sebe, tak je to ku prospěchu i tomu státu,“ říkala si tehdy a doufala, že konečně bude „brána jako normální člověk, který neponese hříchy svých předků“. Stejný názor sdílel i její manžel, který přestože pocházel z rodiny se silným národněsocialistickým zaměřením, vstoupil z „mladické nerozvážnosti“ do KSČ. Dne 18. srpna 1968 se pamětnice vrátila z dovolené v Jugoslávii, kde předtím v Dubrovníku předala manželovi dceru trpící astmatem, aby dítě mohlo prožít co největší část prázdnin u moře. Do Jugoslávie dorazila také jedna z jejích sester, aby vystřídala svého manžela.

Anna Křivanová-Švehlová prý odlétala z Dubrovníku v dobré náladě, potěšena tím, že mořský vzduch dítěti skutečně prospívá a dcera se jako obvykle nedusí ve spánku. Nečekala, že už za několik málo dní bude pobíhat ulicemi Prahy plnými tanků a přemlouvat mladšího bratra, aby neriskoval život a šel raději domů. „Člověk cítil, že patří k těm ostatním, že jsme jeden národ,“ prohlašuje na adresu obyvatel Prahy, které spojila „touha po svobodě“. Pookupační euforie prý trvala, dokud byl Dubček s kolegy v Sovětském svazu. Pak už „bylo jasné, že z toho nezůstane nic“, a „žádný absurdní spisovatel si něco tak absurdního nedokáže vymyslet“. Ještě po vítězství československých hokejistů nad Sovětským svazem v roce 1969 došlo k masovému vystoupení proti okupaci, dost možná však šlo o „ventil člověka, který si uvědomuje, že je utlačený a bezmocný, a najednou dá tomu obrovskému protivníkovi, proti kterému nemá nic, tímhle způsobem prakticky po nose“, a „pocit, že se mohou Sovětům rovnat“, byl pouhou iluzí.

„Když jsem viděla, jak to jde zpátky, a teď jsem viděla svoje dítě…“ připomíná si Anna Křivanová-Švehlová úvahy, které ji přivedly k rozhodnutí emigrovat, jež učinila i její sestra, která se už v roce 1968 nevrátila z Jugoslávie. Smířila by se s tím, že bude už napořád jen mzdovou účetní bez možnosti kariérního postupu, přestože ve Výrobním družstvu běžně zaskakovala za šéfovou, pomyšlení na to, že její dcera bude stigmatizována stejně jako ona – nebude moci studovat a nedostane se jí náležité léčby – však rozhodlo.

Obhlížení terénu a život v exilu

Dokud ještě normalizační spolupracovníci sovětských okupantů podstatně neztížili cestování do zahraničí, podnikla pamětnice další cestu do Jugoslávie a také do Vídně a pokoušela se připravit půdu pro případnou emigraci. Stejně tak její matka měla možnost navštívit jak jednoho svého bratra, který se už před lety usadil v Paříži, tak druhého bratra ve Spojených státech amerických, kde našla útočiště i sestra pamětnice. „Oni asi vždycky doufali, že jim tam zůstane, že ušetří za důchod,“ prohlašuje Anna Křivanová-Švehlová. Dodává také, že příbuzní v zahraničí valný zájem o potenciální emigranty z Československa neprojevili, a z představy, že by se k nim snad chtěla rodina pamětnice nastěhovat, byli spíše zděšeni. I přátelé a známí ji od emigrace spíše odrazovali a dávali k dobru strašidelné historky, vrcholící většinou tím, že všichni „chcípnou pod mostem“. „Že bych věřila, že tady dělníci chcípaj hlady, to ne, ale abych věděla, jak dopadne uprchlík, když přijde, o tom jsme nevěděli vůbec nic. O tom, jaké má nároky, jak je tu sociální zajištění… absolutně ne,“ prohlašuje pamětnice, která však varováním navzdory dospěla k závěru, že „buďto spadne na hubu, nebo se jí to povede přežít“.

„My jsme odjeli vlakem, my jsme odjeli řádně Vindobonou, a přistáli jsme na ‚nádherném‘ nádraží Franze Josefa,“ prohlašuje k samotné cestě. „Ježíši Kriste, to snad není pravda, něco tak otlučeného, něco tak sešlého, to má být vídeňské nádraží?“ řekla si prý, když dorazili na místo určení. „Venkovské nádraží v Čechách, já nevím, někde v Čerčanech, vypadalo moderněji,“ popisuje své tehdejší dojmy, když s šestiletou dcerou a manželem vystoupila z vlaku. Bylo jí třiatřicet let, matku prý s těžkým srdcem zanechala v Československu, nastěhovala se k ní však jedna ze sester, aby o ni pečovala. Hned po příjezdu podala Anna Křivanová-Švehlová žádost o azyl, uspěla však až na odvolání. Nemohla také pokračovat v cestě za sestrou do Spojených států amerických, kde po opadnutí vlny solidarity po srpnu 1968 došlo ke zpřísnění imigrační politiky. Naštěstí se však Křivanovi vyhnuli internaci v uprchlickém táboře.

Zpočátku žila rodina emigrantů u známého v jediném pokoji. Přestože se dotyčný zanedlouho odstěhoval a pokoj jim přenechal, hledali Křivanovi větší byt, protože takto provizorní podmínky byly jen těžko snesitelné. Dcera nastoupila ve Vídni do první třídy základní školy, a přestože zpočátku nerozuměla učitelce jediné slovo, díky citlivému přístupu vyučující se zanedlouho integrovala. Pamětnice mezitím absolvovala trimestr večerního kurzu němčiny a hodně četla, takže se již po půl roce bez větších potíží domluvila. „Náhodou jsme potkali jednu paní, která byla také uprchlík. Ona měla podnájem, ale v tom podnájmu nebydlela, protože bydlela někde levněji, takže ona nám pronajala podnájem, aniž by o tom majitel toho bytu věděl,“ uvádí Anna Křivanová-Švehlová, jak rodina nakonec vyřešila těžkou bytovou situaci. Zároveň se jí dostalo podpory od všemožných humanitárních organizací, které přispěly mimo jiné na zařízení bytu a nabízely výhodné úvěry. 

„Člověk musí mít štěstí, a já ho měla,“ uvádí dále. „Právě ta paní, co nám pronajala tehdy ten pronajatý byt, pracovala u jedné společnosti, kde také bydlela,“ a během sepisování nájemní smlouvy prohlásila, „vy ale píšete dobře na stroji“, načež pamětnici zajistila místo korespondentky v Gemeinde Christi,[4] pobočce americké Church of Christ, v Čechách známé jakožto „Křesťanské sbory“. „Oni šířili ideologickou diverzi do socialistických zemí,“ uvádí Anna Křivanová-Švehlová k poslání organizace, která do Československa, s nímž šlo tehdy ještě volně korespondovat, i do dalších zemí východního bloku distribuovala všelijakou, převážně však křesťansky orientovanou literaturu. „Tam jsem začala a tam jsem taky skončila,“ vzpomíná na zaměstnání v Gemeinde Christi, kde nejprve jako korespondentka ovládla elektrický psací stroj a později na stroji značky IBM, „pradědečku dnešních komputerů“, i „sázela knihy na magnetofonové kotouče“. Neustále si rozšiřovala vzdělání, a po čase tak dokázala mimo jiné psát cyrilicí nebo vysázet Nový zákon maďarsky. Ve stejné organizaci našel jakožto redaktor místo i manžel pamětnice, který zpočátku prošel řadou zaměstnání – od stavebního dělníka přes umývače oken až po obsluhu lisu v továrně na plastové nádobí. I přes zlepšení materiálních poměrů jejich manželství podmínky emigrace neustálo a Křivanovi se po letech strávených v zahraničí rozvedli.

Nový domov a návraty do vlasti

Pamětnice pravidelně telefonovala domů a po čtyřech letech ve Vídni získala rakouské občanství, takže mohla podnikat cesty do Maďarska a s příbuznými se setkávat. Cesta do Československa však nepřicházela v úvahu, protože spolu s rakouským pasem se jí dostalo i dobré rady. „Můžete kamkoliv, všude vás chráníme, kromě Československa,“ prohlásil tehdy jakýsi k tomu pověřený rakouský úředník. V souvislosti s tím Anna Křivanová-Švehlová vzpomíná také na krajany, kteří cestovali do Československa bez obav, k nimž přistupovala s náležitou obezřetností. Sama byla po čase propuštěna ze státního svazku s odůvodněním, že „neprojevuje v cizině kladný vztah k republice“.

„Byla to burza informací, taková pospolitost,“ uvádí pamětnice ke společenství vídeňských emigrantů z Československa, které se podstatně rozrostlo v souvislosti s akcí StB proti signatářům Charty 77. K zaměstnání v Gemeinde Christi Anna Křivanová-Švehlová postupem času přibrala i práci pro exilová nakladatelství Konfrontace a Index a do noci sázela knihy, které ji naplňovaly radostí, například Kde je zakopán pes od Pavla Kohouta.

Když se po změně poměrů v roce 1989 vypravila do Čech, aby se setkala s matkou, byla prý zděšená. „Dojela jsem do Mikulova, tam ty strašné sešlé baráky, zatlučené výlohy, ta beznaděj, ta hrozná bezútěšnost,“ popisuje své první dojmy z návratu do znormalizované vlasti, kterou však od té doby navštěvuje pravidelně. „Kromě několika málo lidí na úřadech, a to je všude na světě, jsem nepotkala člověka, který by na mě koukal nějak šišatě nebo křivě jenom kvůli tomu, že nejsem Rakušanka,“ shrnuje Anna Křivanová-Švehlová svůj život v emigraci, „ale na druhou stranu, já jsem se snažila celou dobu přizpůsobit. To neznamená ztratit svoji identitu, já jsem Češka, já mluvím česky, já mluvím česky celkem slušně dodneška, mám samozřejmě své české zvyky, slavím české svátky, v Sokole máme svoje zážitky, ale tady v Rakousku jsem Rakušanka a jsem povinna dodržovat pravidla, která jsou určena v tomhle státě.“  

[1] https://www.youtube.com/watch?v=vbqLSyzS1lQ

[2] https://www.kosmas.cz/knihy/226663/mytus-o-perakovi.-mestska-legenda-mezi-folklorem-a-popularni-kulturou/

[3] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1284441-77000-do-vyroby

[4] https://www.gemeinde-christi.at/