Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v.v., ThDr. Jan Křivka (* 1926  †︎ 2013)

• narozen 12. 10. 1926 v České Hulči na Volyni

• po dobu okupace působil v ilegální organizaci Blaník

• v roce 1944 vstoupil do československé zahraniční armády, účastnil se bojů o Dukelský průsmyk

• v hodnosti svobodníka a později jako palubní střelec se dostal s armádou do Československa

• po demobilizaci se usadil ve Vroutku, kam posléze reemigrovali jeho rodiče

• v roce 1949 byl arcibiskupem Jelevferijem vysvěcen na kněze a ustanoven duchovním správcem ve Františkových Lázních a Aši

• v roce 1954 ukončil studium na pravoslavné fakultě v Prešově, zde také v roce 1989 získal doktorát

• v evidenci StB byl veden jako nepřátelská osoba

• zemřel 11. října 2013

Na Dukle je pohřben výkvět národa, mladí kluci do dvaceti let

ThDr. Jan Křivka je 85letý pán, povoláním pravoslavný kněz ve Františkových Lázních. Málokdo by očekával, že osoba, která vykonává kněžskou službu, může zároveň držet vojenskou hodnost plukovníka. A byť by se na první pohled zdát, že práce duchovního a vojáka je diametrálně rozdílná, pojí je mnoho společného. Oba dva bojují. Proti zlu, nepříteli, s tím rozdílem, že pro svůj boj používají jiné zbraně. Ne nadarmo se říká, že kněz je vojákem Božím. A tak můžeme říci, že ThDr. Jan Křivka zůstal po celý svůj život vojákem, který pouze změnil rovinu a způsob boje. Nejprve bojoval střelnými či palnými zbraněmi v řadách Svobodovy armády při osvobozování Československa, po válce v dalším zápasu s režimem užíval zbraně Boží ‒ kříže a slov. Ale i v tak pokročilém věku a přesto, že jeho život byl poznamenán mnohými rodinnými tragédiemi a životními zkouškami, se během rozhovoru v očích Jana Křivky stále zračila velká odvaha a nezdolnost vojáka a z jeho slov byla cítit pokora a zároveň hrdost náležící knězi.

Dětství na Volyni

Jan Křivka se narodil 12. 10. 1926 v České Hulči na Volyni, která v té době patřila Polsku. V České Hulči žila Anna Zajícová, jeho matka. Otec byl původem z Ivanič. Práce jej zavedla do Petrohradu, kde již jako absolvent Vyšší hospodářské školy opravoval lodě a byl písařem u armády. Válečné okolnosti jej nakonec zavedly do České Hulče v tzv. běžencích. „Když fronta postupovala, civilní obyvatelstvo tlačila ta fronta dozadu a v těch lidech se právě objevil můj otec… Tatínek se tam seznámil s maminkou, tam se vzali, měli církevní sňatek a oddával je právě strýček Zajíc, který tam byl v tu dobu farářem.“ Právě u něj Anna pobývala, když studovala na gymnáziu Žitomíru. Její bratr tam tehdy spravoval ukrajinskou farnost. Po svatbě pamětníkovi rodiče provozovali mlékárnu a kromě Jana se jim narodila nejstarší Tamara a nejmladší Marie.

Blaník

Zlaté časy v polské Volyni skončily rozpoutáním druhé světové války. Po napadení Polska a později Sovětského svazu, jemuž byl zbytek západní Volyně postoupen roku 1939, byl zde nacistickým Německem vytvořen okupační režim. Od roku 1943 se stal mladý Jan Křivka členem ilegální organizace Blaník, která vedla odbojovou činnost. „Jmenovala se podle blanických rytířů, bylo to vedené všecko dost vlastenecky... Moje funkce tam byla spojka toho generála Cilce, pozdějšího, který byl velitelem vojenské části Blaníku. Blaník měl své buňky ve většině českých osad na Volyni. Vydával taky časopis, který se jmenoval Hlasatel. A když bychom to vzali, (...), tak tam všechno to, co k ilegální činnosti patří, prostě bylo.“

Tuto organizaci vedli většinou učitelé středních let, základ však tvořili mladí chlapci. Jan Křivka byl v rámci této organizace rovněž spojkou s banderovci. Volyňští Češi usilovali o jakousi neutralitu a bezkonfliktní vztahy s tímto ukrajinským nacionalistickým hnutím. „Také bylo nutno navázat spojení s nejvyššími veliteli banderovského hnutí, protože vesnice, které neměly sebeobranu, jako třeba naše vesnice Česká Huleč, tak víc než 300 až 400 volyňských Čechů, většinou to bylo ze smíšených manželství, přišlo prostě o život.“

Svobodník Křivka

Po osvobození Volyně Rudou armádou roku 1944 sem byla na žádost generála Ludvíka Svobody přemístěna 1. československá brigáda, která se rekrutovala z 1. československého samostatného praporu, zformovaného roku 1942 na Urale.

Na osvobozené Volyni byl vyhlášen nábor, do jehož řád se přihlásilo kolem 12 tisíc dobrovolníků, mezi nimiž byl i Jan Křivka. „Také jsem se přihlásil, v tu dobu mi nebylo ani 17, tak mě z jedné kanceláře vyhodili, abych šel domů, že maminka mě bude potřebovat. V té druhé kanceláři jsem si přidal nějaký ten rok, a tam mě vzali a přidělili mě k pěšímu praporu,“ jemuž velel štábní kapitán Kholl. Brigáda se rozrostla do síly armádního sboru, který byl vzápětí nasazen na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Dne 8. září 1944 byla zahájena karpatsko-dukelská operace.

„Z té naší vesnice narukovalo celkem 121 mužů a žen a padlo 21, tak to je dost tragické, a takhle podobně a ještě hůř dopadly české vesnice, že česká minorita ztratila svou mládež. Čili na Dukelském průsmyku je, dá se říct, pohřben výkvět národa, tedy mladí kluci, 17, 18, do 20 let, kteří byli v té armádě a šli tam dobrovolně - to je právě důležité.“

Jak si pan Křivka vzpomíná, první vesnici dobyli. „Protože tam na kraji stály ruské tanky a ostřelovaly to a vlevo útočily další tanky a jeden po druhém pancerfausty zapalovaly ho… Tak já si pamatuji, my tady máme před sebou les a jdeme v rojnici jěště, už jsme ostřelovaní, ale musíme pochodovat dopředu a vlevo první, druhý, třetí - tři tanky hoří, z některých vyběhli ti tankisti a poschovávali se někde mimo. My jsem vnikli do toho lesa, náš třetí prapor, s tím pověstným hurááá, a žádný odpor nebyl moc, takže my jsme postoupili tak půl kilometru do toho lesa, do té hloubky, a najednou, tak jako to předtím padalo na všech stranách, najednou začali padat i tady jeden po druhém, ti naši vojáci. Kukačky nechali Němci na stromech, nechali nás přejít a zezadu nás likvidovali.“

V nadcházejících bojích utrpěl 1. čsl. armádní sbor těžké ztráty. Při svém útoku se jednotky dostaly přímo do palebného prostoru německého dělostřelectva. „Pak se setmělo a zůstali jsme do půlnoci ležet za tou vesnicí, kterou jsme jakoby obsadili. Ráno, brzy ráno, přesun na, Kobylani se to pojmenovalo, druhý úsek obranného pásma německého. Ten útok dopadl následovně: Křižovatka, my za křižovatkou z jedné strany, Němci za křižovatkou z druhé strany. Ale my nevíme, že Němci tam mají zakopané tanky a zamaskované, kdežto my jsme na rovině, a mají nás jako na dlani. Já už jsem se potom motal, když jsme měli ty velké ztráty kolem velitele praporu, říkal, běžte se tam podívat. Údajně ta vesnice není obsazená. Podle sovětských informací tam není žádná obranná linie, ty jsou až někde dál, čili bez problému můžeme útočit asi takhle, tak jsme to jako využili po ránu hned, a když jsme ušli tak asi půl kilometru a byli jsme vzdáleni tak asi zase půl kilometru od té vesnice, tak jsem se dostali do takové palby, že dvě třetiny nás tam zůstalo.“

Zdlouhavé boje o Duklu charakterizuje plukovník Křivka následovně: „Každý den to vypadalo – útočíme, ustupujeme, padáme, nedaří se, žádné zázemí, žádné jídlo, ani náboje už nemáme, dezorientace absolutní, absolutní zmatek…“

U letecké divize a návrat do staré vlasti

Dne 6. října překročil Jan Křivka slovenskou hranici. Ještě téhož dne byl však raněn minou a okamžitě převezen do lvovské vojenské nemocnice. Po uzdravení se hlásil v náhradním pluku v již osvobozeném Humenném, kde se seznámil s pilotem Kouřilem. Ten jej zlákal do letecké divize, která se organizovala v Přemyšlu. „Tam nás prostě přijali normálně a zařadili a já jsem se dostal mezi dva ruské přidělence, palubní střelce, protože ti byli zkušení, tak létali s veliteli praporu vždycky.“ S touto divizí se nakonec dostal až na pražské letiště ve Kbelích. Po válce se Jan Křivka přihlásil ke zvl. vojenské skupině Žatec, která se zformovala z příslušníků 1. československého armádního praporu pocházejících z Volyně a majících zájem o reemigraci do Československa. Po demobilizaci začal studovat na obchodní akademii v Praze a hledal si místo, kde by se mohl se svými rodiči usídlit natrvalo. Nakonec zakotvil v západočeském Vroutku u Podbořan.

Co dále?

Po válečných peripetiích a útrapách začalo společenské dění znovu ožívat a obnovovat svou spolkovou činnost a kulturní život. Jan Křivka připravoval dorostence na sokolský slet a hrál v ochotnickém divadle. Tam mu učarovala Božena Zajíčková, která ve Vroutku působila jako učitelka. Mladý pár se rozhodl uzavřít sňatek, jemuž posléze požehnal Antonín Pařízek, pravoslavný duchovní v Podbořanech. Ten pamětníka rovněž získal pro studium bohosloví na nově vznikajícím Pravoslavném semináři v Karlových Varech. „A říkal, a co budete dělat, tady armáda, jdete do armády? Oni nám nabízeli nějaké důstojnické kurzy a autoškolu, a to mě nic nebavilo. A on říká: ,Zrovna se zakládá duchovní seminář v Karlových Varech.‘“ Studium ukončil v roce 1954 v Prešově, kam se pravoslavné bohosloví přemístilo. V roce 1949 byl arcibiskupem Jelevferijem vysvěcen na kněze a ustanoven duchovním ve Františkových Lázních a Aši.

Duchovní služba

Jeho duchovní služba nebyla jednoduchá. Pravoslavná obec byla málo početná a převážně se skládala z věřících původem z Podkarpatské Rusi a východního Slovenska, kteří po válce osídlili příhraniční oblasti. „Sloužili jsme ze začátku většinou církevně slovansky, což je paradox, protože já na Volyni jsem znal českou bohoslužbu, kterou konal můj strýc Antonín Zajíc. A taky jsme měli vyučování náboženství v češtině.“

Zejména však musel čelit nepřízni nového režimu, který podkopával církevní autoritu a všemožně ztrpčoval duchovním život i činnost.

Pro své názory, jež byly v rozporu s československým socialistickým zřízením a politikou SSSR, byl v 70. letech sledován Státní bezpečností. Pravděpodobně válečné zásluhy či snad možná intervence nebo pomoc bývalých spolubojovníků jej ochránili před vězením.

„Činčár vždycky jezdil často do lázní, a přesto, tenkrát to bylo tak, jak to bylo, přišel vždycky do kostela. Nebyl tam celou dobu, postavil třeba svíčky. A potom jsme si dali třeba schůzku ve městě. A jednou mi říkal: ,Člověče, dej si pozor na zobák, protože posledně to, co jsi tam robil, kdyby tam byl nějaký fízl,‘ tím naznačil, že on jím nebyl, ,tak jsi skončil.‘ Musím říct, že jsem si to vzal trochu k srdci, že jsem si to uvědomoval, že nemůžu tak nějak všecko otevřeně kritizovat, že se mi to může nevyplatit.“

Za téměř šedesátiletého působení v duchovní službě se mu podařilo opravit chrám a farní budovu ve Františkových Lázních a Karlových Varech, zřídit obec v Sokolově, Rovné, Oloví a Chodově. Zasloužil se o navazování kontaktů s černobylskou reemigrací, pro niž pomáhal organizovat humanitární pomoc. Rovněž nezapomněl na svou rodnou Volyň - stál u zrodu Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel a byl jedním z iniciátorů výstavby pomníku zahynulým v Českém Malíně, jehož odhalení se účastnil s parlamentní delegací.