Josef Křivka

„Hodili mě tam do Pardubic na StB, do cely, kde pod dekou ležel Honza Benešů z Cerekvice – kopečkář. Vystrčil hlavu zpod deky a zeptal se: ,Co tu děláš?‘ – ,Strčili mě sem, no.‘ – ,Člověče, to dostaneš řezbu, cos proved’?‘ – ,No co jsem proved’, písk’ jsem si, dohromady nic.‘ – ,Musíš jim všechno říct, nebo tě ztlučou, žes to neviděl.‘ Druhý den ráno přišel výslech: ,Tak copaks dělal?‘ Buch, buch – z nosu mi tekla krev. Zakrvácenou košili potom poslali domů. Otec mi pak, když jsem se vrátil, říkal: ,Až se divím, že to poslali! Byls bit, viď?‘ Strach jsem měl, protože jsem viděl chlapy, co nám tam házeli na celu, jak ztlučený lidi, na chodidlech... Lezli po čtyrech...“ O. B.: „Vás seřezali hodně?“ J. K.: „Ne tolik, ale z nosu mi teklo nejednou. (Estébáci) na nás řvali: ,Chtěli jste umožnit návrat Petru Zenklovi do vlasti!!!‘ Copak já jsem tehdy věděl, kdo byl Petr Zenkl? Dávali před nás pistoli, všelijak to zkoušeli, jen aby mohli říct: ,Tak tys chtěl takhle!‘ Copak, bylo to prázdný, to by tam jen tak nenechali nabitý...“

„Lidi, Litomyšláci, tam vystupovali a křičeli: ,Oběste je, dejte jim provaz!‘ Na mě taky... Jeden advokát pak povídá: ,Paní, mějte rozum, copak můžeme věšet patnáctiletý děti? Co si myslíte?‘ To si pamatuju, jako kdyby to bylo dneska!“

„Mohli vám poslat balíček. Teď nevím, jak často... Možná za měsíc nebo šest neděl, teď nevím... Podmínka byla, že jste se musel slušně chovat, poslouchat, pracovat. Na všechno byla povolenka. Když jsme chtěli kouřit, muselo se na raport a: ,Hlásí se...‘, já jsem měl číslo 2011. O všechno jsme museli žádat: kouření v ústavu a mimo ústav, psací potřeby... Oni dělali prohlídky ve stolkách. Když tam našel tužku, tak se zeptal: ,Čí to je?‘ – ,Moje.‘ – ,Kde máš povolenku...‘ Tak jsem ji musel ukázat. Na šálu, na bačkory, na tepláky, na všechno musela bejt povolenka. Oni ovšem všechno povolili teda, ale seděl tam celý štáb z těch kluků – to byla dozorčí chovanecká služba, něco jako třeba dřív, když byli kápové v koncentráku. Ti kluci všechno tohle hlídali. To nedělali bachaři, aby se zabejvali s takovýma maličkostma. No a jeden třeba řek’: ,Tuhle mě neposlech’, má špatně upravenou postel, chodí špinavej, boty nečistí, nadává, dělá si z nás blázna... Tak až příště. Nashledanou!‘ Zarazili, nepovolili nic. Tak člověk musel držet hubu a vrzat zubama...“

„Jakou jste prošel změnou v takových podmínkách?“ „Co jsem mohl dělat, brečel jsem pod dekou a vzpomínal na domov. Ti starší říkali: ,Nebreč, dyť ono se to stejně posere!‘ No jo, ale čekali jsme na to čtyřicet let.“