Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Kříž (* 1967)

• narodil se 14. srpna 1967 v Příbrami

• v letech 1986–1991 studoval český a francouzský jazyk na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity

• účastník demonstrací Palachova týdne a v listopadu 1989

• zažil policejní zásah na Národní třídě 17. listopadu 1989

• během sametové revoluce ve skupině s herečkou Naďou Konvalinkovou informovali o revolučním dění mimo Prahu

• pracoval v Domově Duha, výuka na pražských školách a příbramských gymnáziích

„Nespekuloval jsem, co po převratu bude nebo nebude. Pro mě bylo hlavní, že se nebudu muset podílet na systému. Nejhorší bylo, že každý člověk, i ten, který se systémem nesouhlasil, byl do toho režimu nějak zapleten, už jen tím, že musel poslouchat zprávy...“

Po uši v systému

„V nějaké první, druhé, třetí třídě na základní škole jsem měl tendenci věřit tomu, co nám říkali, ať už z přesvědčení, nebo protože museli, a vždycky mi ten školou podávaný model připadal logičtější, protože to bylo jakoby potvrzováno televizí a novinami, než to, co mi říkali doma. Tak okolo těch patnácti let, možná dříve, jsem si uvědomil, že mají pravdu rodiče,“ vzpomíná Daniel Kříž na sílu normalizační výchovy a všeobjímající propojenost působení komunistického režimu. Narodil se 14. srpna 1967 v Příbrami. Vystudoval gymnázium a po maturitě rok pracoval. Složil přijímací zkoušky na Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity. Vystudoval kombinaci český a francouzský jazyk, protože nechtěl studovat aprobaci svého jinak oblíbeného dějepisu. Při nástupu na školu v roce 1986 se zdál konec režimu v nedohlednu. Děsila ho prý představa potýkání se s komolením dějin, omezením výkladu a z toho jasně plynoucí morální dilema, ústící v potupnou poslušnost a participaci na systému. Další variantu představovalo podle pamětníka rozpolcené balancování na ostří mezi lží a pravdou nebo nevyhnutelný střet se systémem, které nechtěl podstoupit.

Sílící naděje

Daniel Kříž se účastnil demonstrací Palachova týdne. Několikrát byl zasažen vodním dělem a nastydl. Jeden z kamarádů však protesty odnesl mnohem hůř. Policie ho zatkla a vzápětí mu přišlo vyloučení ze studia. V průběhu roku 1989 v pamětníkovi sílila naděje na změnu poměrů díky téměř neuvěřitelnému zázraku – pádu berlínské zdi. Praha byla plná odstavených trabantů, patřících východním Němcům, kteří odcházeli za svobodou. A také díky návštěvě kamaráda v Polsku. V Gdaňsku, kde jasně zvítězila Solidarita, měl podle svých slov pocit, že není v komunistické zemi. S přesvědčením, že teď už přece ani v Československu nemůže režim dlouho vydržet a masové demonstrace mohou přispět k jeho pádu, vyrazil 17. listopadu na pražský Albertov. Úřady povolené setkání nakonec přerostlo v nepovolený mnohatisícový pochod na Vyšehrad a odtud do centra.

Poslední kapka

Když Daniel Kříž kráčel v průvodu po nábřeží okolo Národního divadla a uviděl mávajícího Borise Rösnera, obdivovaného herce, celebritu z režimem kontrolované televizní obrazovky, zapůsobilo to elektrizujícím pocitem radosti a sounáležitosti. Pamětník se dostal s davem na Národní třídu. Policejní kordon zamezil průchodu na Václavské náměstí a další jednotky uzavřely ulici od nábřeží. Zatím zůstaly otevřené postranní ulice a z amplionů zněly výzvy k tomu, aby se dav rozešel. Mnoho lidí odešlo, ale Daniel Kříž zůstal. Policie poté uzavřela uličky a zbytek davu se ocitl v pasti. Oddíly začaly postupovat a dav stlačovaly mezi sebou. Pamětník vypráví: „Dav mě natlačil na zaparkované auto. Naštěstí na něj někdo vyskočil a podal mi ruku. Ta situace byla stresující a nepříjemná. Proti nám postupovali členové zásahového oddílu v bílých přilbách. Byl jsem poměrně vepředu, takže jsem viděl, že to jsou kluci možná mladší než my. Někteří byli nervózní, někteří vypadali naštvaně. Někdo se choval agresivně, někdo méně. Všimnul jsem si jedinců, většinou urostlých chlápků v červených baretech. Jak jsem se později dozvěděl, byli to výsadkáři. Ti se chovali daleko brutálněji než ten pohotovostní oddíl. Vytahovali jednotlivce z davu, dost často lidi, kteří natáčeli nebo fotili. Ty potom velice tvrdým způsobem zpacifikovali a odvlekli někam pryč. Když se situace stala neúnosnou, lidé křičeli, protože nebylo dost prostoru ani na dýchání, tak otevřeli průchod v podloubí... Tamtudy propouštěli všechny demonstranty. Ti probíhali a po stranách stáli policisté. Mlátili téměř každého po hlavě obušky. Smůlu měl ten, kdo upadl. Mně se podařilo naštěstí proběhnout, takže jsem zabočil do první postranní ulice a v podstatě jsem přežil bez větší úhony. Nicméně můj kamarád, který tam se mnou byl, v podloubí zakopl a upadl. Zmlátili ho velice surově. Dva dny se nemohl vůbec hýbat.“

Šířit pravdu

Daniel Kříž vběhl do stanice metra Národní třída. Vzpomíná na zkrvavené lidi, na ženy v šoku, mezi nimi nechápaví cestující. Držel se plánu a vystoupil hned na Andělu [dříve Moskevské], došel Na Knížecí a vystál frontu na autobus domů do Příbrami. Nastoupil. Zaplatil řidiči. Všechna místa obsazená. Pár stojících. Pocítil únavu, došel akorát doprostřed autobusu ke schodům u dveří a kolena mu vypověděla službu. Adrenalin vyprchal. Seděl na zemi a nevnímal pohoršlivé pohledy spolucestujících. V pondělí přišel na fakultu, kde na výuku neměl nikdo ani pomyšlení. Začal stávkový týden a pamětník se zapojil do dění. Vzpomíná: „Organizovaly se skupinky, které měly jezdit mimo Prahu. Měly podávat informace, co se stalo a co se děje. Televize v rukou režimu neinformovala objektivně... Skupinku většinou tvořil někdo z demonstrantů z Národní třídy, plus další student a plus nějaký známý herec, který měl pomoci získat pozornost. Do mojí skupiny zařadili herečku Naďu Konvalinkovou, chovala se bezprostředně a hodně nám pomohla. Hlavně v situaci, kdy jsme přijeli do Příbrami informovat horníky na šachtu Háje. Akorát vyfárali, vypadali unaveně a neměli náladu poslouchat někoho z Prahy. Malá Naďa Konvalinková chtěla být víc vidět. Vylezla proto na takový malý čerstvě zasněžený kopeček hlíny u toho parkoviště. Uklouzla, upadla, vyhodila nohy do vzduchu a začala se šíleně smát. To prolomilo ledy. Oni viděli známou tvář, ženu, kterou znali z obrazovky, jak se směje, a to pomohlo uvolnit atmosféru.“

Svoboda výkladu

V Příbrami je tedy horníci bez problémů vyslechli, ale z modřanské továrny Orion museli prý vycouvat před namířenou a odjištěnou pistolí pána z ostrahy. Stejně tak se v dalším továrním objektu setkali s muži ozbrojenými škorpiony, kteří trojici nekompromisně vyhodili. Přesto se druhý den vrátili. Ozbrojenci zmizeli, a mohli tak předstoupit před shromážděné dělníky. Události spěly rychle kupředu. Daniel Kříž si mohl vychutnat slavnostní chvíli prvních svobodných voleb. S úlevou a radostí si uvědomil, že dokončí školu a začne učit v demokratické zemi. Bude moci žákům bez obav říkat, co uzná za vhodné. Hned po státnicích však učit nezačal. Pracoval totiž v Domově Duha, kde pomáhal se začleněním do života lidem s mentálním handicapem. Po této zkušenosti vyučoval několik let na pražských středních školách. V roce 1995 se vrátil do rodné Příbrami a nastoupil na Gymnázium pod Svatou Horou, kde učil deset let. Od roku 2005 do současnosti působí na příbramském gymnáziu v ulici Legionářů.