Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kříž (* 1948)

• narodil se 20. července 1948 v Jihlavě

• jeho rodiče byli věřící a vychovávali ho v tom, aby se nebál říkat svůj názor, s čímž Vladimír později narážel +v srpnu 1968 byl právě na vojně v Havlíčkově Brodě

• deset let pracoval v okresním kulturním středisku, odkud byl vyhozen, protože nechtěl vstoupit do komunistické strany

• od roku 1976 do roku 1984 byl honorárním konzulem knížectví Hutt River, což mu pomohlo v útěku z Československa

• potom, co ho StB donutila k podpisu spolupráce, s manželkou přes Rumunsko uprchl z Československa

• na jugoslávských hranicích byli zatčeni a odsouzeni na patnáct dní vězení

• po propuštění z vězení byli díky úředníkovi z OSN přesunuti do Rakouska a odtud do Spojených států amerických

• ve Spojených státech pracoval v kulturním centru

• založil vlastní malé nakladatelství, kde vydával své knihy, osobně se znal například s Josefem Škvoreckým

Stesk po domově versus život v absolutní svobodě – to je jen jeden z mnoha kontrastů, se kterým se ve svém životě musel vypořádat jihlavský rodák Vladimír Kříž. V 70. letech, v době těžké normalizace, se stal díky své klukovské drzosti a zálibě v kuriozitách honorárním konzulem australského knížectví Hutt River. Zprvu recese se ale nakonec stala důvodem, proč Státní bezpečnost (StB) začala Vladimíra Kříže pronásledovat.

Estébáci nakonec pamětníka zmáčkli natolik, že z něj udělali svého agenta. „Byl to takový podpis za lidskou dušičku,“ tvrdí. Než aby plnil úkoly od StB, za dramatických okolností utekl v roce 1984 s manželkou z Československa. Konečnou stanicí se nakonec staly Spojené státy americké, kde se Vladimír Kříž setkal s krajany jako byl třeba Eduard Ingriš či Josef Škvorecký.

Domů se pamětník podíval až na začátku 90. let. „Maminka mi udělala moje oblíbené karbanátky a pečené brambory s česnekem a já jsem věděl, že už bude jenom dobře,“ popsal dojatě setkání.

Rodiče byli věřící komunisté, já vlažný katolík

Vladimír Kříž přišel na svět 20. července roku 1948 v Jihlavě. Jeho rodiče byli věřící, a tak ho nechali pokřtít už v porodnici, kde v té době ještě pracovaly jeptišky. „Moji rodiče byli takoví věřící komunisté. Do strany oba vstoupili po válce,“ popsal Vladimír Kříž své rodinné zázemí. Maminka si přála, aby se ze syna stal kněz, on si šel ale vlastní cestou. „Byl jsem spíše takový vlažný katolík,“ vysvětlil svůj postoj k víře.

Vlastní cestu si Vladimír Kříž prošlapával už od školních let. Před celou třídou například odmítl vstoupit do Pionýra. „Soudružka učitelka nás všechny chtěla přihlásit. Já ale ruku nezvedl a odpověděl jsem, že nechci být v ničem, ani v Pionýrovi. A bylo zle, všichni jsme kvůli mně museli zůstat po škole,“ vzpomínal na jeden z mnoha rebelských momentů svého dětství.

Čas strávený ve škole po vyučování mu spolužáci okamžitě spočítali. „Vrhlo se na mě asi deset dětí, rval jsem se jako lev, vždyť jednomu jsem málem ukousl ucho. Utekl jsem jim a naštěstí mi šel naproti tatínek a zachránil mě před lynčem,“ uvedl s úsměvem pamětník.

Po základní škole nastoupil Vladimír Kříž na jihlavské gymnázium, kde prohloubil svou lásku k humanitním oborům, literatuře i vlastní tvorbě. Ani studentská léta se ale neobešla bez drobných problémů. Nejdříve byl obviněn z organizování vzpoury, jindy profesorovi literatury taktně naznačil, že je hlupák. Na gymnáziu se začal učit španělštinu, její znalost pro něho byla později v emigraci velkou devízou.

Pro citlivější povahy byla vojna peklo

Po maturitě, kterou úspěšně složil v roce 1967, nastoupil Vladimír Kříž na vojnu. „Šel jsem do Znojma, tam jsem absolvoval takzvaný přijímač, to bylo takové měsíční cvičení před přísahou,“ objasnil. Poté ho zařadili k ženistům, po prvních střelbách ze samopalu ale na týden ohluchl.

„Ocitl jsem se na ošetřovně, kde jsem se seznámil s doktorem, který tam byl na paragraf a který vojnu nenáviděl,“ popisoval. Po rekonvalescenci se Vladimír Kříž zúčastnil školení, jak správně klást miny. „Učili jsme se, jak ji nastražit tak, aby vám utrhla nohu pod kotníkem, pod kolenem nebo aby vám mina utrhla nohu celou. Já se přihlásil a řekl majorovi, že se omlouvám, ale že toto odmítám. Vysvětlil jsem, že jsem humanista a že se nebudu učit, jak mrzačit lidi,“ vzpomínal.

Následovaly opět dva týdny na ošetřovně, kde měl již známý doktor zkoumat, zdali se Vladimír Kříž nezbláznil, že neuposlechl rozkaz. „Pro člověka, který byl citlivější, to tam bylo peklo,“ zmínil.

Pamětníka nakonec poslali do poddůstojnické zdravotnické školy do Uherského Hradiště. Srpen 1968 Vladimír Kříž prožil na posádkové poliklinice v Havlíčkově Brodě, kde získal hodnost desátníka. „My jsme se chtěli bránit. Všichni vojáci jsme se oblékli do plné polní, vzali jsme si přilby a šli jsme za důstojníkem. Odpověděl jen, že nesmíme,“ popsal.

Někteří z vojínů plakali, jiní vzali krumpáče a rozmlátili rudé hvězdy. Vojíni ale slavili i drobné dílčí úspěchy vůči okupačním vojskům. „Když k nám přijeli Poláci a chtěli dovnitř, tak v bráně stál náš voják se samopalem, sundal ho z ramena a natáhl. Poláci naskákali do aut a odjeli,“ zmínil jednu z mnoha historek, které s okupačním vojskem zažil.

Vzpomněl si na Švejka a vysvětlil, proč nemůže do KSČ

Když se Vladimír Kříž vrátil z vojny domů, uvolnilo se místo vedoucího kulturního klubu v Polné. „Vydržel jsem tam asi půl roku. Navázal jsem vztah s farářem, se skauty a začal jsem vydávat časopis, ve kterém jsem těmto lidem dal slovo. Milí komunisté si to ale vyložili po svém, a tak mě do půl roka vyhodili,“ uvedl okolnosti svého propuštění. Následně vystřídal řadu zaměstnání. Zapisoval elektroměry a pracoval také na poště.

Nakonec dostal místo v okresním kulturním středisku, v té době začal také dálkově studovat knihovnictví v Praze. Později Vladimíra Kříže lákali do komunistické strany. „Já si vzpomněl na Švejka a zkusil to po jeho. Řekl jsem, že bych jim dělal ostudu, protože piju a honím se za ženskýma a že by mě později ze strany stejně vyhodili,“ vzpomínal dnes již s úsměvem. Za své „švejkování“ vůči pobídce vstoupit do strany dostal okamžitě výpověď.

Osudným se mu stal časopis Dikobraz

Psal se rok 1976, když se Vladimír Kříž v humoristickém časopise Dikobraz dozvěděl, že v Austrálii existuje trpasličí stát s názvem Hutt River. „Vznikl 21. dubna 1970, kdy ho založil australský farmář, který se rozhádal s tamější vládou o výšce daní. Tak si řekl, že nebude platit daně a založí si vlastní stát, což udělal. Sám sebe povýšil na knížete. Anglická královna podle Dikobrazu knížectví dokonce uznala,“ vysvětlil, jak se dozvěděl o malém území v Západní Austrálii, které mu později změnilo život.

Protože pamětníka bavily kuriozity, rozhodl se knížeti napsat dopis a požádat ho, aby mu zaslal poštovní známky samozvaného australského státu. Zanedlouho poštovní známky skutečně dorazily. „Já jsem v té době ještě neuměl anglicky, tak mi kamarád pomohl děkovný dopis pro knížete přeložit do angličtiny. V té době mi Státní bezpečnost ještě nezadržovala poštu,“ popsal okolnosti navázání kontaktu s hlavou státu Hutt River. Celá komunikace tím však neskončila, naopak. „Asi o měsíc později mi přišel dopis, ve kterém se psalo, že knížectví nemá v socialistických zemích žádného diplomatického zástupce a že pokud bych chtěl, mohu jim být. A přesně takhle jsem se stal honorárním konzulem,“ vysvětlil pamětník.

Dekret poslal Husákovi i Chňoupkovi

O několik týdnů později mu domů přišel tubus z Austrálie, ve kterém byly tři originální diplomatické dekrety. „Bylo tam psáno, že mě kníže Leonard I. oficiálně jmenoval honorárním konzulem knížectví v Československu. Jeden dekret byl určen pro prezidenta Gustava Husáka, druhý pro ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka a třetí byl pro mě,“ popsal obsah zásilky.

Instrukcí z Austrálie se Vladimír Kříž držel a dekrety rozeslal jak prezidentovi Husákovi, tak na ministerstvo zahraničí. Do měsíce navštívili pamětníka pracovníci ministerstva zahraničí, kteří mu po dlouhém a nepříjemném rozhovoru sdělili, že nemají nic proti tomu, aby Vladimír Kříž zastupoval knížectví Hutt River v Československu. „Výrazně mi ale doporučili, abych nevyvíjel přílišnou činnost. Oni odešli a já jsem to rozjel ve velkém,“ řekl.

Vladimír Kříž nechal vytisknout letáčky o knížectví, o tom, jak do malého australského státu cestovat či prohlášení knížete Leonarda. „Rozdával jsem to zájemcům. Dost se jich za mnou přišlo podívat na konzulát, rozumějte ke mně domů,“ zmínil dodnes pobaveně.

Pamětník byl v té době již ženatý a s manželkou cestoval všude tam, kde jen to bylo možné. Podívali se například do Uzbekistánu nebo Severní Koreje (KLDR). Velvyslanectví KLDR ho dokonce pozvalo na slavnostní recepci, což později zaujalo Státní bezpečnost.

Pod postelí schoval falešné diplomatické pasy

Zprvu recese se ve skutečný problém změnila o dva roky později, tedy v roce 1978. Z Hutt River totiž přišel dopis, ve kterém kníže sdělil pamětníkovi svůj záměr jmenovat jej řádným konzulem, udělit mu občanství a poslat do Československa také diplomatický pas.

„Od té doby už mi Státní bezpečnost začala zabavovat veškerou korespondenci nejen s knížectvím, ale také s Josefem Škvoreckým, se kterým jsem si v té době už psal,“ popsal začátek své cesty k útěku ze země. Zanedlouho si příslušník Státní bezpečnosti přišel pro pamětníkův pas, který mu Vladimír Kříž zprvu nechtěl vydat. V té době už totiž měli s manželkou naplánovanou dovolenou v Rumunsku. Estébák mu však vyhrožoval domovní prohlídkou. „Já jsem nechtěl, aby mi převrátili byt vzhůru nohama. V té době už jsem totiž měl pod postelí schované dva provizorní diplomatické pasy pro mě a manželku, které jsem dva roky pracovně zhotovoval. Takže jsem mu svůj pas vydal.“

Podpis za lidskou dušičku

Cestovní doklad mu tehdy odmítli vydat zpět. Už tehdy prý pamětníka napadla myšlenka, kterou do té doby ještě několikrát zopakoval. „Tak tady já teda nezůstanu,“ pomyslel si. Brzy na to si pro něj přijeli tři příslušníci Státní bezpečnosti a odvezli ho do lesů nedaleko Brna. „Na jakési pasece zastavili a dosti ošklivě mi vyhrožovali. Nutili mě ke spolupráci a řekli, že si mám vybrat mezi kriminálem, blázincem a padlo dokonce i to, že mě hodí do Macochy,“ vzpomínal.

Státní bezpečnost po pamětníkovi vyžadovala, aby sledoval pracovníky velvyslanectví KLDR. Spolupráci přislíbil výměnou za to, že mu Státní bezpečnost vrátí pas, aby s manželkou mohl odjet na dovolenou do Rumunska.

Ženo, udělej mi silnou kávu a odjíždíme

Cesta domů pak podle Vladimíra Kříže proběhla ve znatelně lepší atmosféře, poněvadž estébáci dostali, pro co si přišli. „Dorazil jsem domů, řekl jsem ženě, ať mi udělá silný kafe a že odjíždíme.“

Po podpisu spolupráce dostal Vladimír Kříž povolení odcestovat do Rumunska. Zážitek z výslechu nedaleko Macochy jen zesílil myšlenky na emigraci. „Já jsem rozhodně nechtěl v Československu zůstat déle. Chtěli by po mně, abych pro ně něco udělal, já bych to neudělal a asi bych dopadl velmi špatně. Měl jsem jen dvě možnosti. Utéct nebo se nechat zavřít,“ objasnil své tehdejší myšlenky.

Úkoly, které měl pro Státní bezpečnost Vladimír Kříž plnit, potvrzují také spisy, které na pamětníka StB vedla. „Důvodem založení spisu bylo zjištění, že Kříž udržuje styky na různé zastupitelské úřady v Praze a jejich pracovníky, kteří jmenovaného navštěvují i v jeho trvalém bydlišti. Mimo to od roku 1979 navštěvoval a udržoval osobní styky s pracovníky  KLDR a Albánie, kteří jej navštěvovali v bydlišti, zvali na recepce a zasílali tiskoviny,“ píše se mimo jiné ve složce Vladimíra Kříže.

Následovala dobrodružná cesta přes Maďarsko, Rumunsko až k hranicím Jugoslávie. Na autě, přezdívaném Matylda, si manželé Křížovi vezli gumový člun. „Kdyby nás na provizorní pasy nepustili, tak bychom to přinejhorším na člunu vzali přes Dunaj,“ popsal své představy. Těsně před rumunsko-jugoslávskou hranicí upevnil pamětník na Matyldu vlajku knížectví Hutt River, s manželkou se převlékli do slavnostního oblečení a oba doufali v zázrak. „Vzali si naše diplomatické pasy. Byla v nás malá dušička. Pak se vyřítili vojáci, udělali špalír kolem auta a pustili nás do Jugoslávie. Manželka jen zakřičela, ať na to šlápnu a ujížděli jsme pryč. Radostí jsme brečeli.“

Všechno už mi bylo jedno

Opojení domnělou svobodou však netrvalo dlouho. Trvalo totiž pouhých pět kilometrů. Jugoslávci manželům jejich diplomatické pasy zamítli.  „Poslali jednoho policistu s pistolí, který nám nekompromisně nařídil, abychom se vrátili zpět do Rumunska. Vlezl jsem zpátky do auta, řekl ženě, ať se drží. Já jsem šlápl na plyn. Objeli jsme strážnici, policisté už začali vyskakovat. Jeden mi skočil před auto a zase musel uskočit, mně už to bylo v té chvíli všechno jedno,“ vzpomínal Vladimír Kříž na zběsilý útěk. Po pár kilometrech však nezvládl řízení a havaroval.

S manželkou je jugoslávská policie odvezla do vězení v Bělehradě. Následovaly dva dny hrůzy, poté se oba dostavili před jugoslávský soud. „Vyčítal jsem si, že jsem manželku dostal do vězení, že ji mám vlastně na svědomí,“ uvažoval o svých tehdejších pocitech. Verdikt nakonec zněl: patnáct dní v jugoslávském vězení. „Dva dny jsme si z toho už odseděli, takže se nám ulevilo, že si v cele pobudeme necelé dva týdny,“ uvedl.

Ve vězení měl Vladimír Kříž dalších pět spoluvězňů, na které dodnes rád vzpomíná. „Byli to výborní kluci. K jídlu jsme tam vždy měli jen takovou šlichtu. Manželky těm drobným zločincům ale nosily koše plné domácího jídla, klobásy, uzené maso, doma pečený chleba. Já tam za třináct dní ztloustl pět kilo,“ smál se.

Po mnoha peripetiích nakonec manželé dostali průkazy uprchlíků od Organizace spojených národů. V Bělehradu strávili asi tři měsíce, pokračovat si přáli do Španělska, kde chtěl pamětník zúročit své jazykové znalosti. To se nakonec nepodařilo a Vladimír Kříž s manželkou skončili v uprchlickém táboře v Rakousku, kde strávili osm měsíců. Štěstěna se na ně ale nakonec usmála a po více jak roce na útěku, v létě 1985, odcestovali do Spojených států amerických.

Měl jsem emigrantské sny

Pamětník tak začal psát novou kapitolu svého života v San Franciscu, kde se nejdříve musel naučit anglicky. Na živobytí si s manželkou zprvu vydělávali uklízením bytů nebo pokojů v hotelích. Vladimír pak pracoval v kulturním centru, kde se postupně vypracoval na vedoucího oddělení a rukou si potřásl s takovými osobnostmi jako byl Bill Clinton nebo třeba Ella Fitzgeraldová.

Do San Francisca přišel manželům Křížovým také dopis z Československa, ve kterém stálo, že se mají za útěk přes hranice dostavit k vykonání trestu tři roky vězení. „Tomu jsme se s manželkou jen smáli,“ řekl.

Se steskem po domově, Jihlavě a především mamince se však musel vyrovnávat každodenně. „Nejhorší byly takzvané emigrantské sny. Zdály se mně v noci asi rok a půl. Josef Škvorecký mi říkal, že je měl také. Stejně jako moji přátelé, co utekli z republiky, V noci se vám zdá, že jste doma. Byl jsem znovu u maminky a přátel, pak si ale ve snu člověk uvědomí, že nemá pas a nemůže zpátky. Hrůzou jsem se vždycky probudil,“ popsal.

Vladimírova maminka se ještě před revolucí podívala za synem do USA. Psal se podzim roku 1987. „Drze jsem jí vyřídil pozvání s kolkem. A povedlo se, třiasedmdesátiletá maminka s hůlkou se najednou objevila na letišti v San Franciscu,“ vzpomínal na šťastné shledání. Když se pak po několikaměsíční návštěvě loučili, myslel si pamětník, že svou mámu vidí naposledy.

Zavolal mi Ingriš, že můžeme domů

Totalitní režim se hroutil v Československu na konci roku 1989.  Pamětníkovi tehdy zatelefonoval jeho přítel, hudební skladatel a dirigent Eduard Ingriš. „Vladimíre, komunisté padli. Můžeme se vrátit domů,“ vzpomínal pamětník na slova svého kamaráda.

Domů za maminkou do Jihlavy dorazil v roce 1990, když prezident Václav Havel vyhlásil amnestii. Svůj návrat do rodné vlasti oslavil s přáteli i rodinou. „V noci jsem se probudil, najednou jsem viděl postavu, jak ke mně přichází. Byla to maminka a říkala mi, ať už se ničeho nebojím, že už jsem doma. Přikryla mě a pořádně mi urovnala polštář. Když si na to dodnes vzpomenu, tak bych brečel. Věděl jsem, že jsem doma a že je vše za námi,“ uvedl.

Vše, co prožíval v emigrantských snech, se najednou stalo skutečností, navíc s dobrým koncem. Do Ameriky, svého druhého domova, se ale vrátil. Zaměstnání mu dovolovalo trávit půl roku v zámoří a půl roku doma v Jihlavě. V 90. letech 20. století pracoval jako zahraniční redaktor radia Impuls, založil také vlastní nakladatelství Obzor a přispíval do řady časopisů.

V roce 2022 žil Vladimír Kříž trvale v Jihlavě. Do knížectví Hutt River, které mu navždy změnilo život, se bohužel nikdy nepodíval.