Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Rebeka Křižanová-Bartůňková (* 1971)

• narozena 15. května 1971 v Praze

• dcera disidenta a scénáristy Jiřího Křižana

• rodina poznamenána politickými procesy 50. let

• účastnice Palachova týdne

• účastnice studentských demonstrací během listopadu 1989

• spoluautorka Studentských listů

• dramaturgyně, investigativní novinářka a dokumentaristka

Když se jako malá ptala otce, co se stalo s jejím dědečkem, odpověděl: „V lese na něj spadl strom.“ Když se ptala jako patnáctiletá, dozvěděla se, že dědečka odsoudili k smrti v politickém procesu padesátých let. Rodina Rebeky Bartůňkové-Křižanové žila ve stínu událostí totalitního režimu. „Když jsem se dozvěděla o tom, co nám komunisté udělali, jasně jsem se vymezila a postavila se názorově proti nim,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa žena, která v osmnácti letech stála proti těžkooděncům na Národní třídě.

Tragický osud rodinné pily

Příběh rodiny Křižanovy sahá do období ještě před vypuknutí první světové války, kdy se pradědeček pamětnice Jan Křižan rozhodl vybudovat firmu v Krásně nad Bečvou (dnes městská část Valašského Meziříčí). Jeho pila postupně rostla a nabírala na věhlasu, v jednu chvíli dokonce patřila k největším podnikům tohoto typu ve střední Evropě. Když Jan Křižan v roce 1941 umíral, předal firmu svému synovi – Janu Křižanovi mladšímu. Ovšem již rok po válce byla Valašská pila postupně znárodňována a po komunistickém převratu v roce 1948 se Jan Křižan ml. stal jejím řadovým zaměstnancem. Pro emigraci se rozhodl o rok později. Spolu s Vladimírem Krejčiříkem a bývalým armádním důstojníkem Františkem Boháčem chtěl překročit státní hranici poblíž Mikulova. Akce měla proběhnout o silvestrovské noci. Časně k ránu 1. ledna 1950 je však zastavila hlídka. Po výzvě k následování Jan Křižan smrtelně postřelil vrchního strážmistra Václava Anšlága a zároveň s Františkem Boháčem těžce zranili vojína Edmunda Sziklaie. Za železnou oponu se jim podařilo dostat, ale do Vídně už nedojeli. Ještě v sovětské zóně je zatkli a 4. ledna 1950 je předali československým úřadům. „Rok jej týrali, mučili a věznili,“ říká Rebeka Bartůňková-Křižanová o svém dědečkovi, kterého dne 14. června 1951 v brněnské věznici na Cejlu oběsili za velezradu, zradu státního tajemství, úkladnou a nedokončenou vraždu.

Děti, toto je syn vraha

Noc před popravou jej směla navštívit jeho žena Dagmar Křižanová a její tři synové – mezi nimi i Jiří Křižan, otec Rebeky, pozdější disident a poradce prezidenta Václava Havla: „Tátu to strašně poznamenalo. Vyprávěl mi, jak si jej ve škole zavolala učitelka na stupínek a řekla: ‚Toto je syn vraha, děti. S tím se nebavte a dejte si na něho pozor.´“

Vztah Jiřího Křižana ke komunistickému režimu získal s otcovou smrtí jasné obrysy. Navíc jej těsně před maturitou vyloučili z gymnázia za to, že údajně napsal hanlivou básničku o tehdejším prezidentovi Antonínu Zápotockém. Jiřímu Křižanovi se během politického uvolnění v 60. letech podařilo vystudovat pražskou Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění v Praze (FAMU) – předtím totiž napsal scénář k úspěšné tragikomedii Horký vzduch a na doporučení režiséra filmu Václava Gajera jej i přes nepříznivý kádrový profil přijali k externímu studiu scenáristiky a dramaturgie. „Ale režim jim stejně nedal pokoj. Třeba po pěti letech od dědečkovy popravy přišel babičce dopis, ať si jede vyzvednout jeho věci. A předali jí zkrvavené a špinavé hadry. Oni vždy jen čekali, až se člověk trochu nadechne, a pak ho znovu srazili na kolena,“ říká Rebeka Bartůňková.

Někteří lidé byli slušní, jen málo stateční

Rebeka vyrůstala pod vlivem antikomunistického smýšlení. Když v roce 1980 režim jejího otce nominoval na Cenu Klementa Gottwalda za scénář k filmu Signum laudis, Jiří Křižan ocenění odmítl se slovy, že nepřevezme metál pojmenovaný po člověku, jenž stál za smrtí jeho otce. Tento postoj mu přinesl konec spolupráce s Filmovým studiem Barrandov. Někdy v tu chvíli začala jeho cesta k disentu. Pamětnice vzpomíná, jak si u nich doma i na chalupě podávali dveře výrazné osobnosti tehdejší doby jako byl například dramatik Karel Steigerwald, dramaturg Jan Gogola starší či bývalý pétépák a pozdější režisér Černých baronů Zdeněk Sirový: „Byla to šedá doba, kdy se hodně pilo. Takové byly i večírky u nás na chalupě. Ještě než se otec vůči režimu veřejně vyhranil, patřil i s mámou k takzvané šedé zóně. Dnes mi vadí, jak se toto překrucuje – že mlčící většina byli lidé, co uzavřeli smlouvu s režimem. Přitom já si pamatuji, že všichni kamarádi mých rodičů, třeba i ti, co byli ve straně, režim nenáviděli a nesouhlasili s ním. Trpěli tím, i nespokojeností sama se sebou. Byli slušní, jen málo stateční.“

Půjčíš mi Bibli, prosím?

Na základní škole ve Vodičkově ulici v Praze, kam v roce 1977 nastoupila, panovaly uvolněné poměry. Tehdejší ředitelka tu zaměstnávala několik učitelek, které by na jiných školách kvůli svým protirežimním postojům mohly pracovat sotva jako uklízečky: „Třeba naše učitelka zeměpisu a dějepisu. Té vyloženě vadilo, když jsme ji oslovovaly jako soudružku. Až po revoluci jsme se dozvěděli, že byla dcerou politického vězně.“ Jiná učitelka Rebeku Křižanovou-Bartůňkovou oslovila: „Prosím tě, ty jsi z takové rodiny tobě můžu věřit, nemáte doma náhodou Bibli?“ Když Rebeka knihu přinesla, učitelka jí poděkovala se slovy: „Dej to opatrně do tašky, ať to nikdo nevidí.“  A když se u Křižanových diskutovalo o režimu, rodiče říkali: „O tomhle nesmíš venku mluvit.“

Všudypřítomná propaganda však stejně dokázala své. Pamětnice v dětství žila ve strachu z války. „Pořád nám to cpali. Branná cvičení, přednášky o tom, že nás Západ vojensky napadne. O válce se mi i zdálo,“ vzpomíná. Ve škole také zaslechla, že všichni, kdo z tehdejšího Československa emigrovali, jsou zrádci národa. Protože po roce 1968 ze země odešli oba dva otcovi sourozenci, přišla jednou domů ze školy se slovy: „Strýc Andrej a strýc Jenda jsou vlastně zrádci, že jo? Vždyť oni zradili republiku, když emigrovali.“

Slečna v odboji

V roce 1986 nastoupila na gymnázium. Kvůli špatnému kádrovém profilu jejího otce Jiřího Křižana, který se během druhé poloviny 80. let začal angažovat v disentu, ji přijali až na odvolání. Rebeka Křižanová-Bartůňková, která pravidelně četla Josefa Škvoreckého, Alexandra Solženicyna a poslouchala rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, se během středoškolského studia dostala do jasné opozice vůči spolužákům. Ti místo politiky řešili basketbal a „čaje“ – odpolední taneční zábavy. „Ve třídě jsem měla dvě kamarádky, Drahušku a Jitku, s kterýma jsme začínaly chodit na demonstrace,“ vzpomíná na chvíle své první politické angažovanosti. Zatím netušila, že brzy bude stát na kapotě auta mezi obušky, slzným plynem a vodními děly.

Těžkooděnci běželi v šiku a křičeli: „Řezat, řezat!“

O konci 80. let se dnes často hovoří jako do době, kdy už bylo zřejmé, že se režim zhroutí: „Naopak, bylo to tvrdé až do úplného konce,“ říká. Počátkem roku 1989 se zúčastnila demonstrace během Palachova týdne. Ten začal v neděli 15. ledna, kdy se na Václavském náměstí v Praze sešlo několik tisíc lidí včetně představitelů disentu, aby u sochy sv. Václava položili květiny k uctění památky studenta Jana Palacha, který se v roce 1969 na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy právě v těchto místech upálil. Akce byla režimními silovými složkami za pomoci vodních děl, slzného plynu a obušků brutálně rozehnána. Všechny předchozí protesty obvykle po tvrdém zásahu umlkly, ale tentokrát byla atmosféra jiná. Lidé se na Václavském náměstí sešli znovu v pondělí. A znovu padaly rány a tekla krev. Zákrok Veřejné bezpečnosti (VB) a Lidových milic (LM) však situaci neuklidnil – naopak. Protikomunistická nálada ve společnosti stoupala a režimu zbývalo pouhých devět měsíců života.

Rebeka Křižanová-Bartůňková se zúčastnila několika demonstrací. Během jedné z nich, když procházela Štěpánskou ulicí, spatřila, jak se šikují muži v bílých přilbách, se štíty a obušky v rukách: „Byly tam antony a obrněná auta. A teď se ti těžkooděnci dali do pohybu. Rozeběhli se směrem k Václaváku, a snad aby si dodali odvahu a morálku, bušili obušky do štítů a při tom monotónně křičeli: ,Řezat! Řezat! Řezat!´ Tak jsem v šoku sledovala tyhle mladé kluky, jak jdou řezat další mladé lidi.“ Měla strach, že ji zbijí, naloží do antonu a odvezou do lesa, kde ji zbijí znovu. Anebo že ji vyhodí ze školy. Přesto tam šla. „My jsme tam prostě jít museli,“ dodává.

Demonstrativně jsme nevstoupili do SSM

Rebeka v květnu 1989 úspěšně odmaturovala. O měsíc později, 29. června byla uveřejněna petice Několik vět. Jejím strůjcem byl vedle Václava Havla a Stanislava Devátého a Alexandra Vondry také Rebečin otec Jiří Křižan. „Přesto, že jsem Několik vět podepsala a také je dále šířila, byla jsem přijata na fakultu žurnalistiky na Karlově Univerzitě. Dodnes si to vysvětluji tak, představitelé vedení vysokých škol si v tu dobu snažili udělat alibi, že nebrání lidem se špatným kádrovým profilem ve studiu, protože už tak trochu tušili, že to brzy praskne,“ vysvětluje Rebeka Bartůňková, která na školu nastoupila v září 1989.

Za novými studenty brzy přišla spolužačka z vyššího ročníku. „Vedla školský výbor SSM [Socialistický svaz mládeže], že tam všichni musíme vstoupit a doufá, že víme, co to pro nás znamená dobrého a jaké nám to přinese výhody. Tak my jsme s Honzou Gogolou a Jirkou Potužníkem nevstoupili. Ale jediný Potužník měl odvahu to říct veřejně. Prostě zvedl ruku a řekl: ,Nevstoupím!´ A tehdy si pamatuji, že ta studentka vyvalila oči a spadla jí čelist: ,Jak to myslíte, jste si jistí?´ Dále se to neřešilo, protože zaplať pánbůh přišel listopad,“ vzpomíná.

Na škole byla hrozná atmosféra

Než přišel listopad a s ním i sametová revoluce, čekalo Rebeku kárné řízení. Během jedné školní diskuse ze zahraničními studenty došlo ke konfliktu. „Byla jsem z těch poměrů na škole dost znechucená. Kromě Honzy Potužníka a Honzy Gogoly se tam nedalo s nikým rozumně mluvit. Studovaly tam převážně děti z komunistických rodin. Když jsme se pokusili vyvolat debatu, ti zahraniční studenti nás okamžitě začali okřikovat, ať jsme rádi za socialismus, který tady máme a stáli proti nám i studenti z Československa. Byla to hrozná atmosféra, bála jsem se, že tu školu nedám,“ říká pamětnice, kterou si v jednom z následujících dní zavolala docentka Barbara Köpplová a varovala ji slovy: „Čeká vás kárné řízení pro vaše postoje a šíření Několika vět.“ K tomu ale nedošlo. Dne 17. listopadu 1989 se věci daly prudce do pohybu.

Všechno začalo ohlášeným a řádně povoleným studentským pochodem, který měl 17. listopadu uctít památku nacisty zavražděného Jana Opletala a připomenout také uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939. Akce byla naplánována Nezávislým studentským sdružením STUHA a vedle toho se k organizaci připojila i mládežnická organizace SSM, jejíž zapojení přidávalo chystanému pochodu legální auru. Studenti však museli upustit od původního plánu jít do centra Prahy – namísto toho se nejprve vydali na Vyšehrad. Akce se postupně vyvinula v pochod právě do středu města, kde se studenti střetli s pořádkovými silami. Začala sametová revoluce.

Neměla tam chodit, kráva!

Rebeka již na Albertově, kde pochod začal, cítila, že nepůjde o běžnou svazáckou akci. Ve vzduchu bylo cítit odhodlání a nálada jít si pro svobodu. Přesto nikdo ze studentů netušil, že právě v tento den se začne hroutit režim. Již na začátku manifestace bylo slyšet skandování hesel: „Masaryka na stovku! Jakeše do koše.“ Poté, co oficiální část piety skončila, rozhodli se studenti pochodovat do centra: „Když jsme přišli na Národní třídu, byl to silný zážitek. Na nábřeží stály tramvaje a z nich nám mávali lidé. Pak jsme zjistili, že všechny mosty směrem na k Pražskému hradu jsou zavřené. Všude stály kordony těžkooděnců a chtěly nám zabránit v průchodu. Tak jsme se stočili na Národní třídu. Dnes mám pocit, že tam byl celý národ. Tam jsme se dostali do situace, kdy se to začalo štosovat, kdy se nás pokoušeli stlačit. Cítila jsem obrovskou paniku, v jednu chvíli jsem nemohla dýchat, byla jsem přitlačená na jakési auto a někdo mě tam zachránil, vytáhnul mne nahoru na kapotu,“ popisuje. Záhy pochopila, že jediná úniková cesta vede Mikulandskou ulicí. Když tudy s dalšími stovkami lidí utíkala, spatřila na zemi ležet několik těl. Myslela si, že jsou mrtví. Přese všechnu brutalitu zákroku se jí podařilo doběhnout domů bez jediného šrámu. Už v tu dobu na ni čekala vyděšená maminka. Když se dozvěděla, co se v centru odehrává, vypravila se dceru hledat ven, kde se snažila jednomu z příslušníků vysvětlit, že tam někde v davu je její dcera: „Tak tam ta kráva neměla lézt!“

I mezi studenty byla nejednota

Třetí den po začátku sametové revoluce se studenti žurnalistiky sešli, aby plánovali stávku, k níž se později připojilo asi padesát ze zhruba pěti set jejích spolužáků: „Tehdy to vůbec nebylo jednoznačné, rozhodně jsme jako studenti nebyli jednotní. Pamatuji spolužáky, co se během těch dnů přijeli do školy jen zeptat, kdy budou zkoušky, jinak je nic nezajímalo. Vlastně i v době, kdy se už mluvilo o tom, že Václav Havel by mohl být prezidentem bylo mnoho mých spolužáků proti, tak moc je ovlivnila režimní propaganda, která Havla líčila jako zločince.“

Že je konec komunistického režimu, jí bylo jasné až v sobotu 25. listopadu, kdy v Praze na Letné proběhla manifestace, na níž přišlo až osm set tisíc lidí. Vedle toho se z rukou tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka dočkalo amnestie několik politických vězňů v čele s Ivanem „Magorem“ Jirousem či vězněným vydavatelem samizdatového Vokna Františkem „Čuňasem“ Stárkem. Tehdejší minuta ticha na Letné měla zcela jiný zvuk než mlčení většiny lidí během posledních dvaceti let normalizace.

Studentské listy vyšly v obřím nákladu

Rebeka Křižanová-Bartůňková dostala od spolužáka Pavla „Pažouta“ Žáčka nabídku ke spolupráci na vznikajících Studentských listech. „Dnes se může podle toho názvu zdát, že šlo o nevýznamný studentský plátek, ale lidé tehdy byli tak moc lační po informacích, že první výtisk byl okamžitě rozebraný. Studentské listy byly dělány na koleni, a přece vycházely v neuvěřitelném počtu sto dvaceti tisíc výtisků. Zpočátku nám velice pomohl disident Kocour [Karel „Kocour“ Havelka je výrazná postava československého undergroundu, disident a politický vězeň], který do redakce přinesl v igelitce značný obnos peněz na rozjezd,“ vzpomíná Rebeka Bartůňková na první chvíle života Studentských listů, které se záhy pod patronátem Jana Rumla a Rudolfa Zemana z nakladatelství Lidové noviny staly oficiální tiskovinou distribuovanou ve stáncích První novinové společnosti. Komunismus v Československu skončil.

V redakci Studentských listů působila další dva roky. Dokončené vzdělání – masová komunikace na Fakultě sociálních věd UK v Praze – jí otevřelo dveře k profesionální novinařině. Pracovala jako redaktorka v časopisech Respekt a Týden, dokumentaristka Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, reportérka a moderátorka pořadu České televize Nadoraz, redaktorka pořadu Přesčas, dramaturgyně pořadu Za zdí a jako reportérka pořadu Reportéři ČT. V roce 2022 pracovala jako dramaturgyně v České televizi a zároveň jako dokumentaristka na volné noze se zájmem o sociální témata.