MUDr. Jiřina Křížková (* 1925)

MUDr. Jiřina Křížková

„Život je Boží dar a smrt je Boží láska.“

Jiřina Křížková se narodila 21. srpna 1925 v Plzni. Pochází z katolické rodiny, rodiče Ludvík a Pavla Křížkovi vychovávali celkem čtyři děti. „Vždycky jsme světili neděli, byl to svátek. Během mého mládí s námi žily obě babičky. Jedna si vzala vdovce s deseti dětmi a ještě měla další dvě děti, druhá měla sedm dětí. Tyto obě babičky u nás žily deset let. My jsme byli tři děti. Obě babičky, jak přišly za sebou – po deseti letech, zemřely, a pak se ještě narodil mladší bratr, takže jsme byli čtyři děti. Tatínek vydělával na sedm lidí, takže to bylo všelijaký.“ V septimě musela přerušit studia na dívčím reálném gymnáziu v Plzni a byla nuceně nasazena na práci. „Měla jsem jezdit tramvají. A potom, protože jsem měla brýle, tak to nějak odmítli a byla jsem u potravinových lístků. Takže jsem dva a půl roku vydávala potravinové lístky.“

Po osvobození Československa dokončila gymnázium a rozhodla se pro studium medicíny. Během prvního roku studií v Praze jako terciářka františkánského řádu (od roku 1944) se dostala do kontaktu s prostředím kolem Jana Evangelisty Urbana (Studium catholicum), kde postupně poznávala významné osobnosti římskokatolické církve (např. O. Mádr, J. Zvěřina), se kterými později spolupracovala při rozšiřování samizdatových textů. „U Panny Marie Sněžné, jak se přišlo do prvního bloku, po pravé straně, tak tam byla v poschodí učebna sloužící pro Studium catholicum. No, potom začali komunisti likvidovat všechno, co se dalo.“ V roce 1946 přešla na lékařskou fakultu v Plzni, kde pokračovala v činnosti a inicializovala mše svaté pro věřící studenty medicíny a lékaře.

Kolem roku 1950 převezla z Plzně a v Praze předala P. Janu Baptistu Bártovi, který ilegálně utekl z internace v Želivi, pak krátce pobýval v Plzni a v Praze, padělanou legitimaci, kterou obstarala Eliška Chudáčková.

Ačkoli měla paní Křížková studia medicíny již několik měsíců ukončena, stále se nemohla dočkat pozvání na promoci, které pravděpodobně díky přímluvě profesora P. Josefa Limpoucha přišlo až na 8. prosince 1950. Stačila tak alespoň v Plzni zorganizovat setkání katolických lékařů, v kteréžto aktivitě pokračovala dle možností i později. V lednu 1951 tedy konečně nastoupila jako lékařka v Sušici. Už tam se o ni začala zajímat StB, na což ji přátelsky upozornila původně věřící katolička a v té době již zapálená stranička Jarka Charvátová z Plzně. O jejím vnitřním přerodu svědčí krátká historka, kdy Jiřině Křížkové vysvětlovala, že Velká říjnová revoluce byla něčím daleko významnějším nežli narození Ježíše Krista. Při jednom z výslechů byla MUDr. Křížková vtažena do podobné debaty samotnými příslušníky StB: „Oni na mě, abych jim dokázala, že existuje Bůh. Já jsem říkala: ‚To nemůžu, ale dokažte vy, že neexistuje.‘ Taky to nemůžete. No, tak jsme si kvit.“ 

Po zvážení nabídky, zda by nechtěla pracovat jako dětská lékařka, si paní Křížková doplnila potřebnou kvalifikaci a začala se stále ještě v Sušici a později i v Horažďovicích věnovat pediatrii. Za podpory krajského pediatra, a to i přes svůj vírou pošramocený „kádrový profil“, nastoupila do funkce primářky pro nové oddělení Dětské psychiatrie pro děti předškolního věku Psychiatrické léčebny v Dobřanech. „Byla to velmi pěkná práce a já jsem tam byla velmi šťastná. Měla jsem tam sekundární lékařku, měla jsem tam psycholožku, sociální pracovnici, učitelku mateřské školky i logopedku. A k tomu dvanáct sester. Takže to byla práce rozsáhlá. Jednak mi pediatři posílali děti, jednak jsem sama začala jezdit po dětských domovech. Tam jsem viděla a našla plno dětí, které měly třeba jídlo, měly oblečení, ale neměly tu opravdovou rodinu.“ Doktorka Křížková tak začala s umísťováním dětí do adoptivní péče. Během let se jí podařilo do rodin umístit na 200 dětí. Přesto si o všech nadále vedla podrobnou evidenci a nespouštěla je takzvaně z očí, i když to vedení léčebny zakazovalo, a pokračovala v tom i po vynuceném odchodu z funkce primářky. Děti, které nemohly být adoptovány ani vráceny do rodiny, byly umisťovány do nově zřízeného azylového domu v Bystřici u Nýrska. O děti tam pečovaly řádové sestry de Notre Dame.

Na příkaz StB byla doktorka Křížková odvolána z funkce primářky. MUDr. Benda jí nabídl místo obvodní dětské lékařky na okrese Plzeň sever, kde si vynutila jeden den v týdnu na dětskou psychiatrii, s touto kvalifikací byla od roku 1964 jediná v kraji. O jejím hlubokém zájmu o dětskou psychiatrii svědčí i to, že v té době dálkově studovala psychologii pro lékaře a psychoterapii. Dohled StB byl tak důkladný, že rok po odchodu doktorky Křížkové do důchodu jí byla další lékařská činnost v oboru psychoterapie zakázána (nesměla uskutečňovat hovory mezi čtyřma očima).

V polovině šedesátých let se podařilo MUDr. Jiřině Křížkové pracovně vycestovat do Itálie, kde se mimo jiné setkala i s arcibiskupem Beranem. Šlo v krátké době o již druhé setkání, když předtím arcibiskupa navštívila ještě v jeho internaci v Radvanově. Na památku ze setkání si tehdy přivezla podepsanou fotografii s věnováním, kterou má uschovanou dodnes. Dalším jejím přáním bylo získat doposud téměř neznáme dokumenty z 2. vatikánského koncilu. Nakonec ji přátelé nasměrovali při zpáteční cestě do Vídně, kde vytoužené materiály získala. „Tak jsem je vezla. Když jsme přejížděli hranice, bylo mi teda ouvej. Když nám řekli, abychom jeli, tak mi spadl obrovský kámen ze srdce. Pro nás šlo totiž o opravdové drahocennosti.“ Navázané kontakty v zahraničí paní Křížková využívala i nadále. Náboženská literatura přicházela například od dr. Karla Vrány či dr. Karla Skalického.

Hluboká a živá víra ve spojení s četnými kontakty v křesťanském prostředí doma i za hranicemi Československa a s probouzejícím se Dílem koncilové obnovy (DKO) přivedly doktorku Křížkovou k četným samizdatovým aktivitám. Nejenže byla jednou z prvních osob, které do Československa přivezly a rozšiřovaly zde doposud neznámé texty 2. vatikánského koncilu, ale současně se začala věnovat i rozšiřování domácí náboženské literatury. „My jsme dělali samizdaty. Já měla tři psací stroje, a koho jsem sehnala, tak mi psal a opisoval určité věci. Já mám opravdu tašku – je to osm kilo všemožné samizdatové literatury. Já vám to pak ukážu. Takže jsme psali a dávali to lidem, kde jen to šlo. Někdo se mě ptal: ‚Komu jste dala ty vatikánské dokumenty?‘ Já opravdu přesně nevím. Mám dojem, že jsem je dala P. Stanislavovi. Ten se o materiálech nějak dozvěděl, že je mám, a psal mi o ně. A tímto způsobem se to všemožně rozšiřovalo.“

Neúnavné snahy o dosažení práva svobodně hlásat svoji víru v komunistickém Československu vynesly v roce 1968 doktorce Křížkové jako jediné ženě zvolení do Arcidiecézní pastorační rady. Přestože DKO nemělo dlouhého trvání, doktorka Křížková využila režimem nabízený čas beze zbytku. „Já jsem šla pracovat na sociální odbor a začala jsem jim nabízet manželskou poradnu, výchovu dětí atd. Poradnu jsem v Praze dělala společně s otcem Václava Vaška, který byl právník.“ Aktivity v sociální oblasti přenesla doktorka Křížková následně i do prostředí Plzně. „Šla jsem nabídnout takovou práci sociálnímu odboru a zřídila jsem sociální poradnu v Dominikánské ulici.“

Na konci šedesátých let se doktorka Křížková za pomoci řady svých přátel pustila do stavby domu, při které se seznámila i se svým budoucím manželem Vladimírem Kódlem, který byl od roku 1968 také sledován StB, když v rozhlase Plzeň po celou dobu obléhání budovy rozhlasu sovětskými tanky působil jako hlasatel. V polovině sedmdesátých let zkolaudovaný dům se okamžitě stal útočištěm pro řadu neoficiálních křesťanských setkání i tajně sloužených mší. „Dům nebyl ještě hotový, ale už se tady sloužila mše svatá. Taky kněží, kteří přijeli a nemohli nebo nesměli oficiálně sloužit. Nesměl například Bonaventura Bouše, ten tady měl rekolekci. Celý den jsme tady byli. Takhle tady jsme měli plátno veliké. Na tom krbu promítaly se obrázky a povídalo se. Nebo při křesťanské Portě, to tady přespávalo i dvacet osm lidí.“

Doktorka Křížková se rovněž snažila všemožně pomáhat řadě věrných a do průměru se nepropadajících kněží z Plzně a okolí (např. P. Františku Kohlíčkovi). Hodně blízký vztah navázala s P. Kánským a patřila i k lidem, které po svém veřejném doznání ze spolupráce s StB páter oslovil osobním dopisem. „Věřím, že určitě vědomě nikomu neublížil,“ vzpomínala při našem rozhovoru doktorka Křížková. S manželem se zúčastnila i „legendárního“ církevního pohřbu Jaroslava Seiferta – rozloučení konal právě P. Kánský – v břevnovském kostele sv. Markéty.  

Pro své křesťanské aktivity – např. ekumenické biblické hodiny, na jejichž vzniku se v Plzni podílela – zůstávala MUDr. Jiřina Křížková stále v hledáčku StB. Na začátku osmdesátých let na ni byl v rámci akce „Prolexa“ zaveden signální svazek, byla jí kontrolována pošta, odposloucháván telefon atd. „Tak třeba se mnou dlouho mluvili – to přijeli z Prahy – a pořád ze mne nemohli nic dostat. Jindy nás vzali asi deset lidí, každého do jiné kanceláře, a předávali si, co kdo jim řekl. My jsme samozřejmě poznali, kdo co řekl. Třeba jedna žena – Jana Peroutků – se rozhodla, že jim klidně řekne všechno, že neděláme nic protistátního, tak proč by jim to neřekla. Ale oni brali náboženské věci jako něco protistátního, to bylo z jejich pohledu vyloženě protistátní.“

Entuziasmus (enthúsios = naplnění božským) si doktorka Křížková zachovala i v devadesátých letech. Podílela se na založení Křesťanské akademie v Plzni, dodnes se účastní setkání Ekumenického fóra křesťanských žen a ESBU. Její život se zkrátka nese v duchu následujících slov: „Život je Boží dar a smrt je Boží láska“.

Autorem nahrávky a příběhu pamětnice je Martin Jindra.