Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Kroková (* 1952)

• narozená 21. 1. 1952

• 1959 tragická smrt otce

• 1960 odchod do dětského domova

• 1968 opětovné shledání s matkou

• 1971 svatba s Františkem Balogem

• 1976 rozvod

• 1985 svatba s Josefem Krokou

• od roku 1986 život v Králově Dvoře

• 2009 odchod do důchodu

Irena Kroková, za svobodna Vašková se narodila 21. ledna 1952 na východním Slovensku v obci Šarišská Trstená, sedmnáct kilometrů od Prešova.

Dětství

Vyrůstala v romské osadě, která byla tvořena převážně širší rodinou. „Sice jsem byla malá, ale na život na Slovensku – u nás v Natveji – si pamatuji, žili jsme v té době opravdu dobře. Všichni jsme měli krásné domy a po materiální stránce nám nechybělo nic.“ Pochází z dvanácti sourozenců, tři zemřeli, ještě když byli malí. Maminka Maria Vašková, za svobodna Daňková pracovala v místním Jednotném zemědělském družstvu a starala se o své děti. Otec Julius Vaško pracoval jako zedník v Prešově a byl uznávaným prostředníkem mezi Romy a místním Národním výborem. „Tatínek měl nějakou funkci, protože občas zařizoval nějaké věci z úřadu a všichni ho znali a měli ho rádi.“

V roce 1959 Irena prožívala nádherné a spokojené dětství a nastoupila do první třídy základní školy v nedaleké, asi dva kilometry vzdálené obci Proč. „Do školy jsem ráda chodila, ale měli jsme strašně zlého učitele. Mlátil nás po sevřených prstech, opravdu to bolelo. Jednoho dne se to dozvěděla maminka a šla za panem učitelem. Ten ji chytil a s neskutečnou arogancí a drzostí ji strčil ze schodů dolů, div že maminku nezabil. Táta neváhal a šel za ním, bránit svoji ženu i nás děti. Tenkrát se postaral tatínek o to, aby už na škole neučil.“ Podle slov paní Krokové byl její otec velice společenský a veselý člověk. Byl velice pyšný na své děti a velmi je miloval. Vztah otce a matky byl hezký, ale matce paní Krokové ztrpčovala život manželova matka. Rýpala do jejich vztahu a nabádala otce k pití. „Nebyla to hodná ženská, ani nás děti neměla ráda, a byla to naše vlastní babička. Nenáviděla naši maminku a dávala jí to patřičně najevo. Žárlila na ni, a když koupil tátínek něco mamince, byl oheň na střeše. Nechápu, co ji na mamince vadilo, starala se o nás dobře a doma byl pořádek.“

Na jaře roku 1960 zemřel dědeček Ireny. V ten den byl pan Vaško velmi veselý a poslouchal svoje oblíbené lidové písně z rádia, byl pyšný na svůj dům, ženu i děti. Měl radost ze života. „Přišel strýc pro otce, mezi tím dedečka omyli a oblékli, ale vodu, kterou ho myli, vylili pod stůl. Neměli takové podlahy jako my. Otec za tím stolem seděl, no, a jak se to dělává, vartovali – bděli nad zemřelým, hráli karty, popíjeli a povídali různé historky. A dva dny po této události táta začal kulhat, pamatuji si to jako dnes, byla středa.“ Po týdnu pan Vaško opět začal pracovat na stavbě v Prešově. Cestou z práce potkal svého známého a ten ho přemluvil, aby s ním zašel na pivo do hospody. Po jednom pivu se pan Vaško zvedl a chtěl odejít, ale známý ho nechtěl nechat. „Tatínek vždycky chodil po práci hned domů a ještě ten den, když se bralo. Po tom, co odešel, si ještě stačil koupit klobouk. Rád se oblékal hezky. Byl to takový elegán.“ Cestou na autobusovou zastávku do něho narazilo nákladní auto, řidič ujel a neposkytl zraněnému první pomoc, nechal ho ležet na ulici a jel dál. „Udělal to schválně, chtěl ho zabít, protože s ním otec nechtěl pít.“ Když se pan Vaško dlouho nevracel, celá rodina se začala strachovat. Paní Vašková se vydala na cestu do Prešova a tam ji zasáhla velice krutá rána. Manžel byl sražen nákladním autem a přejet autobusem. Zemřel tragicky na následky rozsáhlých zranění. „Pamatuji se, že se maminka vracela z Prešova v černém, tatínka srazil jeho známý a nepomohl mu. Ležel tam až do večera na zemi. Možná by i přežil, kdyby mu byla včas přivolána pomoc, ale pak, když ho přejel ještě autobus, tak už bylo jasné, že je konec. Byl to masakr.“ Touto událostí se Ireně převrátil život vzhůru nohama. Skončilo bezstarostné dětství a přišla o svého milovaného tatínka. Pro Ireninu maminku nastalo krušné období plné slz, hladu a strachu.

Smutné období

Paní Maria zůstala sama se šesti nezletilými dětmi. Chování bratra Františka mělo negativní vliv na celou rodinu. „Kdyby žil táta, toto by se nikdy nestalo, aby byl drzý na maminku nebo ji dokonce uhodil. Neumím si představit, co by s ním tatínek udělal.“ Začal se více sbližovat s babičkou a oba Marii ztrpčovali život. „Nevím, co se stalo, ale bratr mámě bral peníze, dokonce ji napadl. Bylo mu úplně jedno, že nejíme. Chodili jsme na pole vybírat ze země shnilé brambory. Kirňavky jsme tomu říkali, to nám z toho maminka upekla placky, cokoliv, jen abychom se trochu najedli.“ Maria nevěděla, kde se v jejím synovi bere taková zloba, dále s ní nemohla bojovat a rozhodla se, že ukončí svůj život. Chtěla se pověsit na strom, ale naštěstí jí byli v patách syn Martin a dcera Irena. „Po chvilce se maminka vzpamatovala, věděla, že by udělala hroznou chybu, a jak si tak brácha hrál u pařezu s lanem, podařilo se mu ho obtočit kolem krku a málem by se uškrtil, nebýt včasné maminčiny reakce.“

Avšak babička Ireny byla stále nespokojená a toužila po tom, aby Marii odebrali děti. Při každé příležitosti na ni útočila, o své nuky a vnučky nejvila zájem. Obviňovala Mariu kvůli smrti svého syna. „Všude ji pomlouvala, i na úřadě, a maminka byla od té doby pod dohledem sociálky. Všechny peníze, které měla, jí bral bratr a ona nám neměla co dát jíst, bylo to hrozné.“ Par měsíců po smrti otce přijela pro Irenu a sourozence sanitka, která děti odvezla přímo do Košického dětského ústavu. „Odvezli mě, Pepíka, Martina, Ernesta, Julu a nejmladší – několikaměsíční Evu, kterou dali do kojeňáku. Sebrali nás na cestě, když jsme šli ze školy na konci školního roku. Maminka u toho nebyla. Báli jsme se. Na maminku jsem pořád myslela. Pak nás přesunuli do Svidníka, kde jsem také začala chodit do druhé třídy. Vím, že to netrvalo dýl jak půl roku po tátově smrti a byla jsem v ústavu.“ Paní Irena v krátké době přišla o otce, ale i maminku. Dětství, jež prožívala s otcem a matkou, se rozplynulo.

Dospívání v dětském domově

Do dětského domova ve Svidníku neodjeli všichni sourozenci, nejmladší sestra zůstala v kojeneckém ústavu a bratr Ernest zůstal také v Košicích. Sourozenci byli rozděleni navždy. S Ernestem se již paní Irena nikdy nesetkala. „Ani nevím, kde Ernest bydlí, prý si nechal změnit jméno. Nechce s námi mít nic společného, od šesti let jsem ho neviděla a dodnes mě to strašně mrzí. Jednu dobu jsem přemýšlela i o Poště pro tebe, mým snem bylo setkat se se všemi sourozenci.“ Irena se velice rychle začlenila do režimu dne, měla oblíbené vychovatelky, maminka za dětmi přijela dvakrát, ze začátku, ale pak se už neobjevovala. Děti si pomalu zvykaly na její nepřítomnost, ale obviňovaly ji a měly jí za zlé, že je opustila, kromě Ireny. „Věděla jsem, že za to máma nemůže, jako malá jsem toho byla svědkem.“ Pobyt v této instituci nebyl vždy růžový, nesměla mluvit svojí mateřštinou, nesměla se kamarádit s jinými romskými dětmi mimo ústav. „Jednou jsem dostala vši a já měla dlouhé vlasy. Přišla vychovatelka, která moc neoplývala citlivostí, chytila mi vlasy a střihla. Zpanikařila jsem a utekla jsem ještě s jednou kamarádkou k babičce, ale ta chtěla ještě ten den volat policii, nakonec jsme se samy vrátily druhý den. Dostaly jsme vynadáno.“

Když bylo Ireně čtrnáct let, těšila se, že půjde po prázdninách do prvního ročníku do učení na švadlenu. Byla přijata. Avšak na konci školního roku přijel bratr František a domluvil se s vedením dětského domova, že si Irenu odveze do Rafajovců. „Když pro mě bratr přijel, byla jsem ráda, že ho po dlouhé době vidím. Byl ženatý a tvářil se jako před tím, než zemřel náš táta. Prozradil, že v Trebišově žije máma s nějakým starším mužem a nabídl mi, že mě tam odveze. Byla jsem zvědavá a toužila jsem po ní.“ Pár dnů strávila u bratra a zbytek prázdnin u své matky. Shledání bylo velice dojemné, ale Irena věděla, že by v takovém prostředí žít nemohla a ani nechtěla. Na konci prázdnin bylo rozhodnuto, že zůstane u svého bratra. Shodou okolností 21. 8. 1968 chtěla odvézt Maria svoji dceru zpět k bratrovi do Rafajovců. Nedostaly se nikam, vlaky nejezdily a všude byli ruští vojáci s namířenými samopaly. Lidé nechápali, co se děje a paní Maria měla strach z války. Nakonec přijel bratr a odvezl sestru zpět do Svidníku. „To už jsem si nebyla úplně tak jistá, že s ním chci odejít. Bylo mi líto, že nepůjdu do školy, do které jsem se těšila. Vychovatelky mě od toho odrazovaly, ale zvítězila touha po rodině, touha někam patřit.“

Rafajovce

V patnácti letech se ocitla u bratra v Rafajovcích, bez vzdělání. Bratr a jeho žena byli zaměstnáni v místním JZD, na Irenu čekal stejný osud. „Dali mě ke kravám, bylo mi patnáct a měla jsem na starosti stádo krav, strašně jsem se bála, ale neměla jsem na vybranou. Jednoho dne se mi krávy splašily a rozutekly se na všechny strany. Bratr dostal vynadáno, jak je možné, že jsem tam sama. Od té doby už mě ke kravám nedávali.“ V sedmnácti letech Irena poznala v Rafajovcích svého budoucího manžela, rok spolu žili, a pak odjeli do Čech na práci. František byl pohledný mladík a Irena neměla žádné zkušenosti. Odstěhovali se do Jesenice, byli zde zaměstnáni v JZD, pracovali tu jeden rok a pak se přestěhovali do Jindřichovic pod Smrkem. V roce 1971 se Irena za Františka Baloga provdala. Vztah nebyl dobrý, neustálé zálety a Františkova žárlivost vedly k mnoha vyhroceným situacím.

Jednoho dne za ní přijel bratr Martin a přemluvil ji k hledání matky, o které se dozvěděl, že žije v Berouně. „S Martinem jsme nasedli na vlak a jeli do Berouna. Tam jsme se ptali různých Romů, které jsme potkali. Nakonec jsme narazili na člověka, který nás zavedl do Králova Dvora, kde má matka žila s mužem, který měl děti z minulého manželství. Setkání pro mě již nebylo takové upřímné. Necítila jsem z ní tu opravdovou lásku. Mám pocit, že ty děti měla radši. Její muž byl vdovcem, když se poznali v Teplicích. Přišel o ženu také tragicky, když byla sražená na kolejích během odklízení kamenů z kolejí protijedoucími vlaky.“ V roce 1972 se Ireně narodil první syn František, po dvou letech syn Roman a poslední syn Robert v roce 1976. V témže roce se paní Irena rozvedla, nesnesla neustálé bití a nevěry. Byla sama na tři děti. Lidé v Jindřichovicích jí nepřáli, šikanovali ji a neměla nikde zastání.

Druhý muž

Svého druhého manžela poznala ještě jako malého chlapce, když s bratrem Martinem hledala matku v Králově Dvoře. Nikdy by si nepomyslela, že se vdá za člověka, kterému byla na svatbě. Od roku 1976 do roku 1984 byla sama jen se svými dětmi. Starala se o tři syny a pracovala v místním kravíně. „Ani nevím, jak se to stalo, a Pepík za mnou začal jezdit, získal práci na pile a přestěhoval se ke mně do Jindřichovic, o rok později jsme se vzali, abychom dostali byt.“ V roce 1986 se přestěhovali k rodičům do Levína v Králově Dvoře. Konečně byla u své matky, ale nebyla to taková idyla, v kterou ve skrytu duše doufala. Matka projevovala hlubší city k náhradní rodině, vnoučata přehlížela. Roky odloučení a absence kontaků vytvořily propast mezi dcerou a matkou. Jejich soužití trvalo několik měsíců, pak se přestěhovali do panelového domu v Králově Dvoře. Často se navštěvovaly. Paní Irena nakonec byla nejbližším člověkem maminky na smrtelné posteli. Když se Matka s Irenou opět bavily o smrti otce, Maria povídala, že člověk, který srazil pana Juliuse, zemřel dříve než se dostal k soudu. Opil se a spadl na kamna, uhořel.

S panem Krokou neměla Irena žádné děti, ale plnohodnotně se postaral a vychovával tři Ireniny chlapce, vlastní otec o ně nejevil žádný zájem. Po roce 1989 paní Irena vystřídala mnoho zaměstnání. Pracovala na lince ve fabrice, na počítači, u technických služeb a v čokoládovně. Poslední zaměstnání před důchodem bylo v Gramofonce, ve které pracovala do roku 2009. Setkala se se všemi sourozenci kromě Ernesta, dokonce i s Evou. V letošním roce jí během tří měsíců zemřeli dva bratři z Frýdku-Místku. Kdyby mohla něco ve svém životě změnit, vrátila by se do období patnácti let a šla by studovat.