Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Kropík (* 1937  †︎ 2024)

• narozen 28. února 1937 ve Schwarzbachu (Tušť)

• pochází ze smíšeného česko-německého manželství

• Otec Adolf Kropík padl v roce 1944 v řadách Wehrmachtu na východní frontě

• V květnu 1945 zažil svědek násilný odsun Němců

• Po dvou týdnech v Rakousku se rodina mohla vrátit do Tuště

• vyučen tesařem

• absolvoval dvouletou večerní strojní školu strojní v Praze

• v roce 1960 nastoupil do železničních dílen v Českých Velenicích

• pracoval jako svářeč a technolog

• v roce 1964 absolvoval průmyslovou školu strojní v Českých Budějovicích

• v roce 2020 žil v Tušti

• zemřel 8. února roku 2024

Dne 10. září 1919 podepsali ve francouzském Saint-Germain-en-Laye zástupci Rakouska a spojenců mírovou smlouvu, jež formálně ukončila válečný stav a právně zakotvila rozpuštění rakouské části dřívějšího Rakouska-Uherska. Součástí dohody bylo i rozhodnutí o připojení třinácti obcí po staletí spadajících do dolnorakouského Waldviertelu k Československu. Pro území, jež nově připadlo k jižním Čechám, se vžil název Vitorazsko. Jeho obyvatelé se 31. července 1920, kdy podle dohody došlo ke skutečné změně státních hranic, stali občany Československé republiky. Oblast zůstala dvojjazyčná – stejně jako před první světovou válkou zde fungovaly jak české, tak německé školy a řada lidí ovládala obě řeči.

Schwarzbach

Rudolf Kropík přišel na svět 28. února 1937 ve Schwarzbachu. (Po druhé světové válce se název obce změnil na Tušť.) Pamětník vyrůstal s o čtyři roky mladší sestrou Marií. Otec Adolf Kropík s matkou Augustinou, rozenou Kamišovou, vedli šestihektarové hospodářství, zděděné po Adolfových rodičích. Augustina pocházela z nedalekého Suchdola nad Lužnicí z početné rodiny českého koláře Karla Kamiše. Adolf absolvoval německé školy a velmi dobře ovládal i mluvenou češtinu. Doma hovořili Kropíkovi česky, protože matka německy nerozuměla. Adolf absolvoval vojnu v československé armádě. Během mobilizace na podzim roku 1938 nakrátko narukoval. Po uzavření mnichovské dohody připadlo území podél rakouských hranic tehdejší německé říši. Schwarzbach se stal poslední obcí v okleštěné druhé Československé republice. Hranice tehdy probíhala těsně za vsí a sousedící Rapšach už připadl k územím ovládaným hitlerovským Německem. Když však měli místní tímto směrem cestu, neříkali, že jedou do Německa, nýbrž do Rakous.

Že se otec už nevrátí, nám tehdy nedošlo

Po obsazení Československa fašistickým Německem se Adolf Kropík přihlásil k německé národnosti. Na počátku čtyřicátých let prodělal krátký vojenský výcvik u wehrmachtu, ze kterého se na několik dní vrátil domů. Tehdy ho rodina viděla naposledy. Nastoupil na ruskou frontu, kde v roce 1944 padl. V den, kdy přišlo oznámení o otcově úmrtí, matka hlasitě plakala a objímala otcovy šaty. „My jsme jako malí viděli jen smutek, to, že se už nevrátí, nám tehdy nedošlo,“ vyprávěl pamětník při natáčení rozhovoru. Po otcově odchodu do armády přidělili matce na pomoc v hospodářství místního obyvatele české národnosti Karla Korbela. Ten se vykonáváním práce na statku vyhnul totálnímu nasazení v říši.

V roce 1943 zapsali Rudolfa jako dítě z německé rodiny do první třídy německé školy. S matkou mluvili jen česky a pro zlepšení jazyka se chlapci věnovali otcovi německy mluvící příbuzní. Po vyučování musel pamětník pomáhat na statku, pásl krávy a vykonával další činnosti odpovídající jeho věku. Učení ani práce však neznamenaly pro malého hocha to nejdůležitější. Jakmile měl příležitost, utíkal za svými vrstevníky. Na schwarzbašské návsi pak hrávali různé hry včetně místní specifické štramfulky, zábavy podobající se trochu baseballu, avšak bez speciálního náčiní, pouze s holemi a kameny. Během hraní se bavili většinou česky. Rudolf si při rozhovoru nevybavoval schwarzbašské dítě, které by česky nerozumělo.

V době druhé světové války nebyla ve vesnici zavedena elektřina. Po večerech se lidé často scházeli na návštěvách a povídali si. Němci v bojích umírali, fronta postupovala a všem postupně docházelo, že Hitler válku prohraje.

Na kole by se jelo líp

Na osvobození rodné vsi v květnu 1945 neměl Rudolf příliš vzpomínek. Vybavoval si, že sovětští vojáci se drželi spíše stranou. Hlavní iniciativu převzali čeští partyzáni, většinou mladší muži vyzbrojení samopaly a oblečení v nezvyklých, žlutých uniformách. Ti hned po svém příchodu začali organizovat odsun obyvatel, kteří se za války přihlásili k říšskému občanství. Přidávali se k nim nově příchozí osídlenci i někteří místní horlivci. Poválečná atmosféra probudila v lidech touhu po odplatě.

V jednom z prvních mírových dní přišel kdosi matce sdělit, že má jen málo času na to, aby si sbalila nejnutnější věci. Augustina proto v rychlosti nakládala to nejzákladnější na malý vozík. Dětem pro jistotu oblékla několik vrstev šatů. Zda chtěla mít co nejlehčí zavazadla, nebo se bála, že o ně přijde úplně, už Rudolf nevěděl. Na cestu si brali pouze praktické věci a jídlo, veškeré hračky a osobní předměty nechali doma. Tehdy čtyřletou Marii posadili na naložený vozík, matka ho zpředu táhla a Rudolf zezadu tlačil. Z domova museli na shromaždiště na náměstí v nedalekém Suchdole nad Lužnicí. Zde se setkali s mnoha příbuznými a dalšími sousedy. Jen němečtí muži ze Schwarzbachu chyběli. Partyzáni je zajali a drželi v místní škole. Průvod vyhnanců s vozíčky či trakači se pod dozorem mladíků v pouštních uniformách vydal směrem k rakouské hranici. Občas některý ze strážců vystřelil pro výstrahu. Lidé v procesí šli pokorně a poníženě. Báli se. Tu a tam někdo zaplakal. Rudolfovi ztěžovalo chůzi množství oblečení, které měl na sobě. Myslel na své malé kolo, dárek vyrobený dědečkem Karlem Kamišem. Na bicyklu by vzdálenost zdolával snáze.

V lese za Rapšachem potkali zdejší Němce, rovněž vyhnané ze svých domovů. S věcmi, které si v chvatu stihli zabalit, postávali mezi stromy. Minuli je a pokračovali směrem na Rakousko. Na hranici je ostraha opustila a vyhnanci pokračovali sami do nedalekého Brandu. Starosta je ubytoval v místní škole. Jeden vedle druhého si lehli na zem a čekali, co bude dál. Děti bezvýchodnou situaci neprožívaly stejně jako dospělí. Ráno se hned vydaly ven prozkoumávat okolí. Po několika dnech došly zásoby jídla a ti, kteří uměli německy, se snažili u sedláků v okolí vyžebrat něco k snědku. Rudolf během natáčení vzpomínal, jak ho brávali s sebou, neboť řeč uměl obstojně.

Spolu s Kropíkovými sdíleli osud i další příbuzní. Marie Kropíková, manželka otcova bratra Karla; Anna Hofhanslová, rozená Kropíková, otcova sestra, manželka starosty Schwarzbachu Leopolda Hofhansla; Marie Hofhanslová, rozená Kropíková, otcova sestra, manželka drobného hospodáře ze Schwarzbachu. Jejich manželé zůstali uvězněni partyzány v Tušti. Hned v prvních dnech po příchodu do Rakouska přinesl František Běloch smutnou zprávu o lidovém soudu a popravě čtrnácti schwarzbašských občanů. Byli mezi nimi i dva Rudolfovi strýcové, Leopold Hofhansl a Karel Kropík. Manžel tety Marie smrti unikl. Bydleli přímo u potoka, v sousedství židovské rodiny. Mezi příbuznými se tradovalo, že teta Marie Židům pomáhala a nosívala jim tajně potokem potraviny. Za to měl její manžel později ujít smrti. V rozhovoru vzpomínal Rudolf Kropík i na Karla Kocinu, muže, jenž věděl dopředu o příchodu kontrol protektorátních úřadů do obce a všechny své sousedy, bez ohledu na jejich národnost, vždy varoval. I on stanul mezi odsouzenými a popravenými.

Vrátil se mezi kamarády a dál hrál štramfulku

Zhruba po třech týdnech strávených v Brandu přijela pro Kropíkovy manželka jednoho z matčiných bratrů. Nastoupili do dřevěného vozíku taženého kravkou a vraceli se domů do Schwarzbachu, nově přejmenovaného na Tušť. Povolení k návratu zařídil matčin bratr Rudolf Kamiš, povoláním četník. Do svého domu č. p. 60, předávaného v rodině po generace, se však již nesměli nastěhovat. Osídlila ho nově příchozí rodina Tomíškových. Kropíkovi ztratili jak hospodářství s veškerým živým i neživým inventářem, tak osobní věci. Jeden rok bydleli v malé místnosti v domě paní Pikové. Matka zajišťovala obživu pomocnými pracemi u sedláků. Rudolf se vrátil mezi své kamarády a dál s nimi hrával štramfulku. Snažil se nezabývat minulostí. Novým obyvatelům obce se spíše vyhýbal. Občas se stávalo, že u cizích spatřil věci, které dříve patřily jemu či jeho rodině. Na některých dětech vídal i své oblečení. Nevybavoval si situace, kdy by kvůli svému otci měl problémy, pouze jednou, krátce po návratu z vyhnanství, mu kdosi řekl, že je Němec. Tehdy šel raději domů.

Na podzim roku 1945 nastoupil pamětník do třetí třídy české školy. Podařilo se mu dohnat mezery v českém jazyce a ročník zdárně dokončil. Augustina byla pevně věřící katoličkou a k víře vedla i své potomky. Rudolf chodil do hodin náboženství a ministroval v kostele, na svatbách či pohřbech. Vydělal si tak své první peníze. Zhruba po roce získala matka místo uklízečky v mateřské škole a služební byt o dvou místnostech. Po čase se však museli opět stěhovat, vystřídali několik adres, a po určité období se dokonce dostali i do jejich rodného, osídlenci poničeného a rozkradeného domu. Brzy se ale museli znovu odstěhovat, možnost setrvání podmínilo tehdejší vedení obce zaměstnáním u jednotného zemědělského družstva. To však Augustina odmítla.

Po ukončení základní školy chtěl pamětník pracovat v dílnách Československých drah v Suchdole nad Lužnicí. Vyučit se zámečníkem nebo mechanikem směly na počátku padesátých let ale jen děti se správným kádrovým posudkem. Rudolfovi nabízeli ve škole obor horník nebo hutník. On se však nechtěl učit daleko od domova a opustit tak matku, kterou měl rád. Aniž by věděl, co zvolené řemeslo obnáší, přihlásil se do učení na tesaře v Táboře. Po roce získal výuční list a umístěnku do loděnic v Praze-Libni. Při práci tu vystudoval večerně dvouletou strojní školu a stal se technologem.

Nepodepíšu

V letech 1956 až 1958 absolvoval pamětník základní vojenskou službu u protiletadlové obrany v Kostelci nad Labem. Po návratu pracoval ještě dva roky v Českých loděnicích a roku 1960 se vrátil do rodné Tušti. Získal místo zámečníka-svářeče v drážních dílnách v Českých Velenicích a přihlásil se k dálkovému studiu Průmyslové školy strojnické v Českých Budějovicích. Po třech letech, v roce 1964, zde úspěšně odmaturoval. Vzhledem ke svému vzdělání a odborným schopnostem ho povýšili na pozici technologa svařování.

V té době přišli za Rudolfem na pracoviště členové podnikové buňky komunistické strany a nutili ho podepsat jejich přihlášku. Poté, co ji vrátil prázdnou, vyhrožoval mu předseda, že bude muset odejít z místa technologa. „Říkal jsem mu, že se nebojím, že se ještě umím uživit, tady mám svářečskou kuklu, já svářet umím,“ popisoval pamětník průběh rozhovoru při natáčení. Přemlouvat ho přišel i ředitel závodu, opět neúspěšně. „Já jsem mu nechtěl vyprávět, co jsme prodělali, že jsme si řekli, že už se nikam dávat nebudeme. Že se rodiče dali a já jsem to těžce odnesl, že mně všechno vzali a musel jsem začít znovu. Víte, nebylo to na škodu. […] Pak jsem se dozvěděl, že se mnou počítali na místo technického náměstka, kdybych se dal do strany. Když jsem se do strany nedal a odmítl, tak mi strhli prémie a nemohl jsem postupovat. Lákalo mě to, vzít si trubku a jít si přivydělat hraním,“ líčil pamětník okolnosti odmítnutí členství u komunistů.

Po zkušenostech s důsledky otcova rozhodnutí přihlásit se k říšskému občanství si Rudolf s matkou řekli, že se již nikdy nepřidají podpisem k žádné skupině. Ani zařazení se mezi straníky neznamenalo jistý úspěch. Pamětníkovi spolupracovníci to zjistili po roce 1968. Řada z nich přišla v normalizačních čistkách jak o členství, tak o své posty. Tehdy na Rudolfa soudruzi opětovně vyvíjeli nátlak. Pro klid se stal členem Československé vědeckotechnické společnosti, vymýšlel zlepšovací návrhy a zapojil se do činnosti dobrovolných hasičů a obce. Na příkaz zaměstnavatele povinně odebíral Rudé právo. Nikdy však nic nepodepsal. Ke zvrácenému režimu, jehož představitelé zavírali a popravovali válečné veterány bojující proti Hitlerovi, za slovíčko věznili nevinné a posílali je rubat do dolů, se nepřidal.

Na počátku šedesátých let koupil pamětník v Tušti jednu polovinu zkonfiskovaného statku popraveného starosty Leopolda Hofhansla. Předtím, než tak učinil, zatelefonoval bývalé majitelce, tetě Anně, do rakouského Gmündu a poprosil ji o svolení. Tetu zároveň pozval na návštěvu, ta ale nikdy nepřijela. Roku 1964 se pamětník oženil s Annou, rozenou Mráčkovou, a po roce se manželům narodil syn Pavel. Za další čtyři roky přibyla dcera Alena. V té době se Rudolfovi vrátilo jeho dětské kolo, vyrobené dědečkem Kamišem. Kdosi je Kropíkovým zanesl domů pro syna Pavla.

V šedesátých letech přijely poprvé na návštěvu Tušti otcovy sestry, které musely v roce 1945 nadobro odejít do Rakouska. Velká část rodiny se usídlila poblíž hranic. V té době se pamětník poprvé, nepočítáme-li vyhnání, podíval do sousedního Rakouska. Z Vídně si dovezl do práce kalkulačku, novinku, kterou v socialistickém Československu nejen nešlo koupit pro domácnosti, ale chyběla i v podnicích.

Zdraví není nic platné, pokud nemáte štěstí

Ve změnu politického systému začal pamětník věřit za vlády Michaila Gorbačova v Sovětském svazu. Z převratu v roce 1989 měl radost. O aktuálním dění v prvních dnech sametové revoluce se o víkendu informoval u pražské studentky ze sousedství.

V rámci restitucí získali Kropíkovi v devadesátých letech 20. století zpět jednu polovinu pozemků a náhrad za živý inventář. Budovy rodině navráceny nebyly. Na počátku devadesátých let si pamětník zařídil živnostenský list a soukromě projektoval topení. Rudolfovou celoživotní velkou zálibou se stala hudba. Od mládí hrál na trubku v několika kapelách a po revoluci se stal i hráčem sklářské kapely v rakouském Nagelbergu.

„Když někomu přejeme mnoho zdraví, měli bychom mu přát i štěstí. Zdraví není nic platné, pokud nebudete mít štěstí. Na Titaniku byli všichni zdrávi, ale neměli štěstí,“ znělo Rudolfovo poselství. Doplnil ještě svůj oblíbený citát z Karla Čapka: „Je tolik pravd, z kolika zorných úhlů se na ně díváme.“

V roce 2020 žil Rudolf Kropík se svou ženou Annou v Tušti.