Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Kroupa (* 1949)

• narozen 6. ledna 1949 v Praze

• v letech 1968–1978 soukromě studoval filozofii u Jana Patočky

• roku 1977 napodruhé podepsal Chartu 77

• v letech 1977–1989 vedl vlastní bytový filozofický seminář

• v roce 1989 působil ve vedení Občanského fóra

• v letech 1990–1992 byl poslancem Federálního shromáždění ČSFR

• v letech 1996–1998 byl členem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

• v letech 1998–2004 senátorem

• v letech 1998–2001 předsedou ODA

• od roku 1989 působí jako přednášející filozofie na Univerzitě Karlově a Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

„Vycházel jsem z toho, že totalitní režim se nikdy nezmění, a snažil jsem se dělat věci, které mají smysl samy v sobě, jen pro tu věc samotnou,“ říká filozof a politik Daniel Kroupa o období sedmdesátých a osmdesátých let. Se změnou režimu nepočítal, zároveň na ni ale byl vnitřně připraven a bezprostředně po listopadu 1989 se stal jedním z těch, kdo utvářeli politický život v postkomunistickém Československu.  

 

Když tátovi znárodňovali podnik, jenom se smál

„Narodil jsem se v prostředí rozporuplném, otec pocházel z velkoburžoazní rodiny a maminka z velmi chudé vesnice na Českomoravské vysočině,“ ohlíží se Daniel Kroupa za minulostí své rodiny. Když přišel 6. ledna 1949 na svět, oba jeho rodiče již měli za sebou pohnutou minulost. 

Tatínek František Kroupa byl synem továrníka. Jeho otec před první světovou válkou založil vokovickou čokoládovnu Standard, o kterou rodina přišla za druhé světové války: nacisté ji vyvlastnili, aby v budově mohli vyrábět součástky pro naváděcí zařízení raket V-2. Daniel Kroupa vzpomíná, že ještě v padesátých letech jako malý kluk potkával ve Vokovicích dělníky, bývalé zaměstnance Standardu, kteří ho oslovovali: „Pozdravuj dědečka, my jsme ho měli rádi.“ Měl z toho v hlavě zmatek, protože ve škole byla na denním pořádku vyprávění o tom, jak nenasytní továrníci dělníky vykořisťovali… Ve skutečnosti byl jeho dědeček velmi sociálně smýšlejícím podnikatelem. V jeho firmě jako v jedné z prvních se souhlasem majitele fungovaly odbory a za hospodářské krize utrpěl velké ztráty, protože nechtěl propouštět: „Konkurovat Orionce, která vyházela dělníky a zaměstnala děti za poloviční plat, se nedalo. Firma Standard to ale přežila,“ poznamenává Daniel Kroupa. 

Jeho otec byl odmalička vychováván k tomu, že vedení továrny jednou převezme. Po maturitě ho dědeček poslal na zkušenou do Německa jako „voluntéra“, tedy stážistu: „Tatínek jako velkoburžoazní synek přijel do Německa elegantně oblečen. Ředitel továrny ho přijal se vší pompou a řekl, že druhý den se má hlásit u pana Schmidta. U něho nafasoval montérky, obdržel koště a šel zametat dvůr. Dokud dvůr nebyl dokonale zameten, nemohl pokročit dál.“ V německé firmě strávil celý rok a vyzkoušel si všechny profese napříč firemní hierarchií, takže po návratu byl perfektně připraven k řízení rodinné fabriky. 

V roce 1938 ale otřásl jeho životem rozvod s první manželkou, které musel vyplatit milion korun. V důsledku toho se dostal také do konfliktu s rodiči: „Rozešli se ve zlém, tatínek prásknul dveřmi a odešel s prázdnou. Založil si zasilatelskou firmu, která měla do roka milionový obrat.“ Dlužno podotknout, že k novému zbohatnutí otci pomohla nejen skvělá podnikatelská příprava, ale také dědečkovy kontakty a velká poptávka po jeho službách v době, kdy se lidé po Mnichově začali vystěhovávat ze zabraných Sudet. 

Než se František Kroupa seznámil s Danielovou maminkou, uzavřel ještě jedno manželství, které mělo krátké trvání. „Měl spoustu zkušeností, byl to veselý, milý člověk, jenom moc podléhal ženskému kouzlu,“ konstatuje Daniel Kroupa. Otcův smysl pro prvorepublikovou eleganci přetrval i po nástupu komunismu a ještě v polovině šedesátých let dospívajícího Daniela zasvěcoval do zásad „buržoazního“ životního stylu: „Vodil mě do vináren a restaurací v centru Prahy, které znal ještě z první republiky. Mnozí číšníci si ho z těch dob pamatovali a oslovovali ho jménem. Tatínek mě zasvěcoval zcela cílevědomě. Ukazoval mi třeba čtyři pány, kteří se hádali, a říkal: ,To jsou homosexuálové a řeší rodinný spor. Ty tři dámy, co tamhle sedí a dívají se na nás, jsou prostitutky, těch se vyvaruj. A tamhleti dva, co sedí u stolu, jsou estébáci, na ty si dej pozor.‘“ Nikdy by nepřistoupil na oběd „na stojáka“ v bufetu: „Nikdy jsem nestál u jídla. Chci si sednout a být slušně obsloužen. A když nemám dost peněz, raději si dám jen polévku s chlebem,“ říkal. V patnácti letech koupil Danielovi látku na šaty a u krejčího Pošusty mu nechal ušít oblek ve stylu konce třicátých let. Celý outfit završila návštěva holičství a kloboučnictví. „Dlužno poznamenat, že v té době nosili klobouky jenom starší lidé, z mladší generace by to nikdo nevzal na hlavu. Když jsem takto oblečený přišel v prvním ročníku do školy, celá třída zmlkla, chvíli se na mě dívali a následoval obrovský výbuch smíchu. Vypadal jsem jako gangster z Chicaga,“ vypráví Daniel Kroupa. 

 

Dítě vytuší, že tu něco nehraje

Jeho maminka Marie, za svobodna Štěpánková, pocházela ze zcela jiného prostředí – její tatínek byl ševcem na Českomoravské vysočině a po nástupu Baťovy levné velkoprodukce začal obchodovat s dobytkem. Marie ovšem o život na vesnici v dřevěné roubence nestála. V šestnácti letech odešla nejprve do Poděbrad a později do Prahy, kde se stala účetní v zasilatelské firmě Františka Kroupy. „Tatínek, v té době podruhé rozvedený, se o ni ucházel dlouho a počínal si velmi džentlmensky,“ říká Daniel Kroupa. Podařilo se mu to až v době, kdy se moci v Československu ujali komunisté. František byl rozhodnut emigrovat, byl přesvědčen, že se svými schopnostmi by se v cizině rychle zorientoval. „Když mu znárodňovali firmu, bral to s humorem. Ostatní podnikatelé páchali sebevraždy, a táta se tomu smál. Věděl, že kdykoli to může rozběhnout znovu,“ vypráví pamětník.  

Marie ovšem emigraci odmítla, nechtěla opustit své staré rodiče, a přesvědčila ho, aby zůstal. Oba tak v následujících letech pracovali v úřednických profesích, tatínek v podniku Klenoty a v Elektromontážních závodech, maminka v Agroprojektu na Václavském náměstí. Daniel prožíval idylické dětství v rodinné vilce s velkou zahradou ve Vokovicích, v sousedství dědečkovy bývalé továrny. O svých politických názorech před ním rodiče nemluvili: „Jednou jsem se tatínka zeptal, co je to Svobodná Evropa. Posadil mě na gauč a řekl: ,Teď dávej pozor. Opakuj po mně třikrát: Svobodná Evropa je štvavá stanice, kterou můj tatínek neposlouchá.‘“ Až později mu otec přiznal, že měli velký strach, že by chlapec mohl někde něco prozradit. „Drželi mě záměrně v úplné politické nevědomosti. Dítě samozřejmě vytuší, že něco nehraje. Že je v tom určité napětí,“ říká Daniel Kroupa.

Až zpětně pochopil, že jeho rodiče se přátelili přinejmenším se dvěma politickými vězni z padesátých let. Jeden z nich, doktor Bouše, tajně ošetřil postřeleného uprchlíka z vězení a sám skončil za mřížemi. Otec u sebe na zahradě ukrýval jeho auto. Dalším byl Danielův kmotr pan Ropek, který v roce 1948 otce zachránil před trestním stíháním: „Když tátovi všechno sebrali, musel ještě zaplatit milionářskou dávku, ale neměl na ni peníze. Šel se tedy s kmotrem Ropkem rozloučit, že půjde do kriminálu. Popovídali si, a když otec odcházel, Ropek mu řekl: ,Zítra budeš mít ty peníze na účtu.‘“ Po nějaké době se dostal do vězení sám kmotr Ropek. Byl ředitelem velkostatku, kde byla z politických důvodů nařízena experimentální sovětská metoda studeného odchovu telat. Když dvě stovky telat vystavených studenému odchovu uhynuly, Ropek, který s metodou nesouhlasil, byl stíhán za sabotáž. Odseděl si naštěstí jen několik měsíců a poté několik let bydlel u Kroupových. „Jeho heslem bylo, že miluje dvě věci: hnůj a filozofii,“ vzpomíná Daniel Kroupa na svého kmotra, který později sehrál určitou roli při jeho konverzi ke křesťanství. 

 

Táhněte, parchanti komunistický!

„Ve třetí třídě nám řekli, že ti nejlepší z nás se stanou pionýry. Těšili jsme se na to, já jsem byl obzvlášť horlivý a všechny úkoly jsem vzorně plnil,“ vzpomíná Daniel Kroupa. „V sále Dzeržinského v nové budově vokovické Sorbonny (budovy Vysoké školy politické ÚV KSČ, pozn. red.) nás nastoupilo dvě stě chlapečků a holčiček v bílých košilích. Krásné rudé šátky dostalo 199 dětí, jenom já ne. Šel jsem domů s pláčem. Vedoucí asi vyhodnotili, že syn z buržoazní rodiny nemůže být pionýrem. Tehdy začala moje disidentská dráha,“ poznamenává ironicky.

Později ale přešel na jinou základní školu, kde ho do Pionýra přijali, a nejen to – dokonce ho zvolili předsedou. S novými spolužáky se Daniel účastnil hry nazvané Za rudým praporem. „Legenda zněla, že komunisté za války schovali před nacisty jakýsi rudý prapor. Měli jsme navštěvovat staré komunisty a vyptávat se jich, jak to bylo za války, a pátrat po tom rudém praporu. Přitom vyšlo najevo, že ti komunisté vlastně moc proti nacismu nebojovali, jenom se občas scházeli a šeptali si, což nám připadalo směšné. Když jsme naléhali, zda přece jen neznali někoho, kdo byl skutečně v odboji, sdělili nám jedno jméno. Bohužel tento skutečný odbojář nebyl komunista, řekli nám učitelé, takže to neplatí. My pionýři jsme se proti tomu vzbouřili, za své peníze jsme mu koupili bonboniéru a kytici, vzali jsme si pionýrské kroje a šli jsme ho navštívit. Bydlel v suterénu jedné vily, tam jsme na něj zazvonili. Dlouho se nic nedělo. Pak vyšel jakýsi člověk, v ruce držel řemen a křičel: ,Táhněte odsud, parchanti komunistický, nebo vás přetáhnu tímhle řemenem!‘“ vypráví pamětník hořce komickou historku, jednu z prvních, která mu poodhalila pokrytectví komunistického režimu. 

A další zážitek, který ho posunul k „prozření“, následoval brzy poté. Jako pionýr se měl zúčastnit předávání dárků delegátům sjezdu KSČ, který se konal v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Daniel dostal od „svého“ delegáta také dárek – knihu o Sovětském svazu s názvem Loď vyplouvá do Batumi. „Ten člověk mi napsal do knihy věnování. A v tom krátkém věnování byly tři gramatické chyby,“ konstatuje. Ještě větší rozčarování ale mělo teprve přijít. Během toho, co se pohyboval po chodbách Průmyslového paláce, náhle v hloučku diskutujících zahlédl samotného prezidenta Antonína Novotného, k němuž měl do té doby velký respekt: „Přiblížil jsem se a chtěl jsem slyšet, co říká. A najednou jsem slyšel, že mluví úplně stejně jako sprostí chlapi v hospodě. To byl pro mě takový šok! S hrůzou jsem zjistil, že to je nějaký hlupák, že to není ,ten nejlepší z nás‘.“ 

K politickému rozčarování se bohužel přidružilo také velké zklamání životní: když mu bylo třináct let, jeho rodiče se rozvedli. „To pro mě bylo strašlivé trauma. Do té doby jsem žil v takřka idylickém světě,“ říká. Rozvodem rodičů pro něho skončil také život ve Vokovicích, na zahradu u jejich bývalé vily potom s otcem chodili jen v rámci jejich setkání každou středu.  

 

Oddělil jsem se od své generace

Ke konci základní školy Daniel chodil do svazarmovského radioklubu v Českomalínské ulici. Mladí radiotechnici své dovednosti využívali hlavně k poslechu zahraničního rozhlasu. „Radioklub sídlil v suterénu, kde burácela Svobodná Evropa, a o komunistech tam nepadlo dobré slovo. Předseda toho svazarmovského klubu Milan Mazanec procházel mezi stoly a prosil nás: ,Chlapci, mírněte se, nebo nás všechny zavřou.‘“ 

Radiotechnická průprava ho posléze přivedla na Střední průmyslovou školu spojové techniky v Panské ulici, kde se vzdělávali budoucí techničtí zaměstnanci rozhlasu a televize. „To místo mělo svůj genius loci, v téže budově kdysi studoval Rilke i Kafka.“ Zajímavé osobnosti se našly i v profesorském sboru. Češtinář Blumauer, dvakrát vyloučený z komunistické strany, svým studentům v roce 1967 zadal jako slohovou práci politický referát. „Pobízel nás, ať svobodně napíšeme, co si opravdu myslíme.“ Daniel Kroupa to tedy učinil a napsal, co si skutečně myslí o komunistickém režimu: „Týkalo se to sovětských vojáků, že nám neříkají celou pravdu o osvobození. A zadruhé, že ten režim, který je nám prezentován jako jediný spravedlivý, potlačuje svobodu projevu a nesplňuje demokratické požadavky. V tom jsem měl už tehdy jasno.“ Jasno měl bohužel také ředitel školy Emilián Psota, jemuž se jeho slohová práce dostala do rukou. Pamětník měl být vyloučen, jeho maminka však dosáhla toho, že pouze svolali komisi, která ho měla „převychovat“. „Student se zaťatými zuby sedí a kouká do země a okolo něj tři učitelé, členové stranické buňky, mu vykládají, že nejlepší režim je komunismus,“ popisuje situaci Daniel Kroupa. 

V té době už nicméně čerpal své vzdělání i z mnoha jiných zdrojů. Užíval si kulturního uvolnění blížícího se Pražského jara: četl Literární noviny i Tvář, každý týden chodil do divadla, na výstavy a holdoval vážné hudbě i jazzu. „Oddělil jsem se od své generace, která tehdy šílela po Beatles. Mně to šílenství bylo hrozně protivné. Odmítal jsem poslouchat Beatles a veškerou rockovou hudbu a místo toho jsem okázale chodil na jazz. První rockový koncert jsem zažil až po roce 1990, když mě uprosil Michal Prokop, abych se na něj přišel podívat,“ konstatuje. 

Jednoho dne se doma v knihovně pídil po zakázané „erotické“ literatuře. („Pornografie je silné slovo, to nejtvrdší byly povídky Victora Huga,“ usmívá se Daniel Kroupa.) Přitom narazil na Platónovy spisy, dialogy Euthyfŕón, Kritón a Obranu Sókrata. „Postava Sókrata mě uchvátila,“ popisuje své první spontánní setkání s filozofií. Začal se pídit po dalších pramenech, ale sekundární literatury nebylo k dispozici mnoho: „V univerzitní knihovně jsem si v sovětských Dějinách filozofie přečetl, že Sókrates byl antidemokratický štváč, tak jsem to zaklapl. Argumentovalo se tam pouze z pozic ortodoxního marxismu-leninismu a ty argumenty byly děravé a chabé.“ 

 

Jan Patočka fascinoval myšlenkovou poctivostí

V roce 1967 zavedl mladý výtvarník Karel Rokyta tehdy osmnáctiletého Daniela Kroupu do městské knihovny, kde probíhal cyklus přednášek o filozofii. Jedním z přednášejících byl také Jan Patočka – filozof před bezmála dvaceti lety vyhozený z filozofické fakulty, který se nyní opět vracel do veřejného prostoru. „Nejenže mluvil o filozofii, on ji na místě tvořil. Bylo vidět, že to je člověk, který myslí samostatně a nezapadá do té sestavy marxistů,“ říká pamětník. Požádal Patočku, zda by mohl chodit na fakultu na jeho přednášky, a když mu předestřel svůj seznam četby a projevil skutečně vážný zájem, dostal jeho svolení. 

„Jeho výjimečnost byla daná jeho obrovskou erudicí, nesrovnatelnou s tím, co předváděli ostatní. Nebyl prostor, aby se na jeho seminářích někdo předváděl se svými znalostmi, protože hrozilo, že se zesměšní,“ vzpomíná na zážitky z Patočkových přednášek. „Nejvíc fascinoval svou myšlenkovou poctivostí. Přednesl například přednášku o Hérakleitovi a příští týden se měl věnovat jinému filozofovi. Ale následující hodinu přišel s tím, že Hérakleita udělal příliš povrchně a rád by se k němu vrátil. Jeho výklad šel myšlenkově do hloubky. Patočka každého nutil, aby se obrátil čelem k té věci, o které se mluvilo. Prosazoval nesmírnou věcnost, nikomu nedovolil, aby mu utíkaly myšlenky a předváděl něco ze sebe. Muselo jít o filozofii samotnou. Mnozí se ho báli, protože byl nesmírně přísný. Neodpustil neznalost. Když s ním někdo chtěl debatovat o nějakém autorovi, Patočka ho nutil, aby si přečetl celé jeho dílo. Ne jen jednotlivé kousky. A to pokud možno v originále. Tlačil nás ke studiu řečtiny. Když se jednalo o Tomáši Akvinském, Patočka přimhouřil oči a příslušnou pasáž odcitoval zpaměti v latině. A když se mluvilo o Kantovi, samozřejmě předpokládal, že člověk četl Kritiku čistého rozumu v němčině. Nastavoval vysoký standard, kterému nikdo nestačil.“ 

Daniel Kroupa sice po maturitě nastoupil na Elektrotechnickou fakultu ČVUT, ale přednášky na filozofické fakultě mu zabíraly stále více času. Nejen ty Patočkovy, ale také Václava Černého či Dušana Machovce. Inspirativním vyučujícím byl i Karel Michňák, původně, slovy pamětníka, „stalinistická rychlokvaška“, který dostal příležitost studovat a později vyučovat filozofii díky členství v KSČ. V březnu 1968 však své posluchače šokoval, když se před nimi na přednášce vyznal z vlastního podílu viny na zločinech padesátých let, roztrhal stranickou legitimaci a otevřel svůj seminář perzekvovaným filozofům. 

O zločinech komunismu dychtivě četl i Daniel Kroupa, zejména v přílohách deníku Lidová demokracie. „Snažil jsem se účastnit všeho, co probíhalo. Na Národní třídě a na Staroměstském náměstí se každý večer srocovaly debatující hloučky až několika set lidí.“ Poznamenává ale, že pohled lidí na bývalé politické vězně nebyl jednoznačný. Dokonce i jeho maminka se domnívala, že „přece něco museli provést“, když byli ve vězení: „V šedesátých letech pracovala v závodní jídelně a po čase tam nastoupila jedna propuštěná politická vězeňkyně. Maminka nemohla pochopit, že ta paní je naprosto nevinná. Nedokázala překonat určité podezření vůči ní. Myslím, že tito lidé museli překonávat obrovskou bariéru, protože stigma kriminálu na nich ulpělo.“ 

Uvolněná atmosféra Pražského jara ale brzy měla vzít zasvé, blížil se srpen 1968. 

 

Každý má co ztratit a ten režim to ví

„Jestli jsem v bezprostředních dnech po srpnové okupaci měl nějaké iluze, političtí představitelé Pražského jara mě jich záhy zbavili, když se vrátili z Moskvy. Byl jsem jedním z těch, kteří je šli vítat na Gorkého náměstí (nyní Senovážné náměstí, pozn. red.),“ říká Daniel Kroupa. „Když jsem je slyšel mluvit, pochopil jsem, že zradili. A jenom jsem čekal, jak rychle to půjde a jak dlouho se dokážeme ubránit.“ 

Na Filozofické fakultě UK byla změna na počátku normalizace velmi rychlá a výrazná. „Ta škola se změnila i vizuálně. V roce 1968 byl na filozofické fakultě pod schody takový bufet a tam byl život, seděli tam studenti a vyučující a vedli vášnivé diskuse, tepalo to tam životem. Probíhaly tam rozmanité přednášky, dojížděli lidé ze zahraničí, z Francie, z Německa… V okamžiku normalizace spadla klec. Na schodiště místo busty Masaryka umístili bustu Lenina. Řada zajímavých lidí musela odejít. Přicházeli noví, oddaní marxisté-leninisté nebo lidé to předstírající. Navíc ti lidé postrádali odpovídající odbornou kompetenci. Vyučující, který přednášel o Platónovi, nejenže neuměl řecky, ale ani ta díla neznal v češtině, měl to jenom z učebnic. To byl veliký úpadek. ,Podívejte se na ně, ani toho Marxe nedělají pořádně,‘ říkal Patočka.“ 

Daniel Kroupa pozoroval změny i v jiných vrstvách společnosti. V létě 1969 byl na brigádě v holešovické Tesle. „V srpnových dnech jsem šel na demonstraci, nepřišel jsem kvůli tomu do práce. A moji kolegové, dělníci, kteří tam minulý rok byli taky, měli strach se zúčastnit. Ptal jsem se jich proč. ,Vždyť nemáte co ztratit,‘ říkal jsem jim. Ale ukázalo se, že každý má co ztratit a ten režim to ví. Sledoval jsem, jak lidé postupně vyhasínají, odcházejí ze svých pozic, nebo se je naopak snaží udržet a lámou si charaktery.“ 

 

Chceš pokřtít? Teď hned, nebo až v neděli?

V tomto období se Daniel Kroupa začal hlouběji zajímat o křesťanství. Zpočátku šlo o zájem čistě intelektuální: „Uvažoval jsem o existenci Boha, ale cítil jsem velkou nejistotu. Polemizoval jsem s věřícími i s ateisty, hledal jsem argumenty pro a proti.“ Ke křesťanství se dostal intelektuální cestou, evangelia studoval stejnou metodou, jakou ho Jan Patočka naučil číst filozofické texty. V časopise Tvář četl texty filozofa-evangelíka Ladislava Hejdánka, později ho zaujal katolický filozof Jiří Němec. Začal navštěvovat evangelický sbor ve Strašnicích, křesťanství ale stále vnímal spíše jako filozofii. „V roce 1969 jsem v Chocni navštívil kmotra Ropka, tehdy už zasaženého rakovinou. Říkal jsem mu, že se obracím ke křesťanství, ale že je třeba ho zmodernizovat, opravit, zbavit ho toho náboženského rozměru. Dlouze se na mě podíval a řekl: ,Milý hochu, na křesťanství se nemusí opravit ani tečka nad i. Ale ty jsi chytrý kluk, časem na to přijdeš.‘ Než se rok s rokem sešel, kmotr Ropek zemřel a já jsem na jeho pohřbu poprvé v kostele poklekl.“ 

Později navštívil evangelického faráře a požádal ho, aby ho pokřtil „na křesťana“, tedy bez příslušnosti k nějaké konkrétní církvi. Byl ale odmítnut. O týden později o totéž požádal katolického faráře Josefa Mixu, který tehdy působil jako sekretář kardinála Tomáška. „To jsi na správné adrese,“ řekl páter Mixa. „Chceš teď hned, nebo ti to stačí až v neděli? Stav se v neděli ráno v kostele Jana Nepomuckého, počkáš na mě u dveří a já si pro tebe přijdu.“ Daniel byl překvapen, že se nemusí konat žádná katechumenská příprava. „Ty si to stejně všechno načteš sám,“ mávl rukou páter Mixa. 

Uvědomění, že příslušnost k církvi je důležitou součástí křesťanské víry, zasáhlo Daniela Kroupu až později. „Teprve později jsem pochopil, že křesťanství není jenom abstraktní idea,“ dodává. „Základní hodnotou křesťanství je živé společenství, ke kterému tím křtem člověk přistupuje. Odtud se odvíjel můj obrat, později už nejen na úrovni intelektuální. Konverze zasáhne celého člověka, jeho vůli, city. Byly to velmi bouřlivé emoční prožitky.“ 

Začal se účastnit různých teologických seminářů. „Na jednom z nich vystupoval student, kterého jsem podezíral, že se trochu předvádí. A popravdě, předvádí se dodnes. Tenkrát mluvil o teologii a teolozích. Řekl jsem mu: ,To je hezké, ale jste vy vůbec věřící?‘ Ten student se jmenoval Tomáš Halík.“ Právě on ho uvedl do kostela Panny Marie Sedmibolestné u alžbětinek, kde se začal scházet s křesťansky orientovanými vysokoškoláky. 

 

Čističi výloh s doktorátem

Daniel Kroupa se už od patnácti nebo šestnácti let živil sám prostřednictvím nejrůznějších brigád: nosil uhlí nájemníkům na Starém Městě, pracoval v komparzu, dělal přidavače u zedníků. Vždy se snažil najít práci, která by nebyla nijak spojena s přitakáváním komunistickému režimu podle Patočkova hesla „živit se prací, a ne kolaborací“. Zároveň na těchto dočasných brigádách narážel na překvapivě vzdělané lidi: „Někteří zedníci toho o české historii věděli daleko víc než já. Znal jsem kominíka, který si z roury od kamen udělal hvězdářský dalekohled, a truhláře, který měl neuvěřitelnou sbírku fosilií.“ Jeden čas pracoval s romskou četou kopáčů na smíchovské náplavce, vydělával díky šikovnosti jejich předáka, „dědy Horvátha“, okolo pěti tisíc korun měsíčně a měl příležitost nahlédnout do jejich odlišného vidění světa. 

V roce 1970 mu Sváťa Karásek přepustil své zaměstnání čističe výloh v podniku Úklid. „To bylo něco úžasného,“ konstatuje. „Jednou měsíčně jsme mívali pracovní poradu, na níž se scházeli čističi výloh z celé Prahy. V jednom koutě seděla část redakce Literárních novin v čele s Milanem Jungmannem, opodál skupina historiků, skupina kněží-salesiánů, novináři, političtí vězni z padesátých let nebo pozdější ministr zahraničí Jaroslav Šedivý.“

Krátce nato byl vyhozen z Elektrotechnické fakulty ČVUT, protože neudělal zkoušku z lineární algebry, a začal dálkově studovat filozofickou fakultu. Čím dál důležitější pro jeho vzdělání však byly soukromé semináře. Navštěvoval například teologické semináře v bytě skladatele Karla Skleničky. „Ovšem daleko nejvýznamnější moment byl, když jsme roku 1971 šli na seminář k Růženě Vackové, politické vězeňkyni, která byla za války odsouzena k trestu smrti, za komunistů si odseděla patnáct let a odmítla žádat o milost.“ Právě zde potkal Daniel Kroupa dvě dívky, z nichž jedna ho později seznámila s jeho budoucí ženou Marií Proškovou. 

 

I Štrougal šeptal

„Někteří se utěšovali, že normalizace brzy skončí, další říkali, že to tu je na dvacet let, a třetí, že je to tady natrvalo,“ popisuje pamětník různé výhledy do budoucna, s nimiž se setkával. „Usoudil jsem, že se to dá přežít jen tak, že si řeknu, že to je natrvalo a natrvalo se s tím režimem rozejdu.“ 

Na otázku, zda režim sedmdesátých a osmdesátých let byl skutečně totalitní, odpovídá jednoznačně: „Zmatek vzniká z toho, že si lidé neuvědomují podstatu totalitního režimu: tou je neomezená politická moc. Je neomezená dělbou moci, vše řídí jedna strana. Je neomezená i vůči jednotlivcům, protože nerespektuje lidská práva. Tato objektivní charakteristika má své následky – režim může zasáhnout do jakékoli oblasti lidského života. Že ten režim v sedmdesátých a osmdesátých letech již nebyl schopen totalitu dovést do důsledků, bylo dáno tím, že po roce 1968 se společnost naučila do jisté míry bránit. Na rozdíl od padesátých let, kdy účast v průvodech byla povinná, byli po roce 1968 vybíráni lidé, kteří se ,směli‘ zúčastnit. Ti ostatní jeli na chaty. To byla ta takzvaná Husákova smlouva: kutejte si na chatách a v domácnostech, do ničeho se nepleťte a my vám dáme pokoj. Ale i v těch domácnostech lidé žili ve strachu. I doma se báli. Strach byl všudypřítomný a ty lidi určoval. V každodenním životě té doby najdete doklady, že lidé měli strach. Všichni, ti nejnižší stejně jako ti nejvyšší. I sám Štrougal, když si chtěl s někým něco důvěrného říct, raději šeptal.“

Daniel Kroupa se začátkem sedmdesátých let stále více zapojoval do komunity mladých filozofů, s nimiž se scházel i mimo fakultu. Formovaly se první bytové semináře, na něž se filozofie přesouvala z akademické půdy: v domě Pavla a Věry Brázdových, u básníka Josefa Palivce, v bytě Dani Horákové v Pařížské či v bytě Rudolfa Kučery na Valdštejnském náměstí. Další komunitou, která mu poskytovala zázemí, byla setkání kněží bez státního souhlasu, jichž se účastnil například páter Bonaventura Bouše, páter Mandl, bratranec Adiny Mandlové, či páter Reinsberg, kteří za druhé světové války působili jako duchovní v RAF. Těchto setkání se účastnili i oficiální kněží, nedůvěřovali však těm, kteří byli členy Pacem in terris – sdružení katolického duchovenstva kolaborujícího s komunistickým režimem. Ke společnosti katolických intelektuálů patřil i Jiří Němec, jehož texty znal už z časopisu Tvář: „Jiří Němec byl do určité doby naším hrdinou a stejně tak Dana Němcová. Když se pak dali dohromady s těmi Jirousovými, s tím už jsme tak úplně srozuměni nebyli.“ 

Velkou oporou mu byla také rodina – v říjnu 1972 se oženil s Marií Proškovou, jejíž matka Hana, autorka tehdy populárních detektivek, měla široký okruh přátel v kulturním prostředí. Brzy přišli na svět první dva synové, Janek a Mikuláš. 

„Státní bezpečnost se o nás zajímala, ale velkou hlavu jsme si z toho nedělali,“ říká Daniel Kroupa. On sám byl na prvním výslechu StB až později, poté co podepsal Chartu 77, už dříve ale znal „pravidla“: „Základním mravním pravidlem bylo, že pokud někdo byl u výslechu, měl o tom referovat ostatním, především těm, na které se vyptávali.“ 

Krok za krokem se tak posouval do společnosti disentu. Podílel se na přepisování a šíření dopisu Václava Havla Gustávu Husákovi, účastnil se Patočkových přednášek, kde byli v publiku i členové The Plastic People of the Universe, a brzy nato se dozvěděl o jejich zatčení. „‚Sametové podsvětí se hnulo,‘ řekl tehdy pythicky Jirka Němec. My jsme se tomu výroku tenkrát ještě smáli, ale kupodivu, opravdu se něco hnulo…“ 

 

Význam Charty jsem si uvědomil až později

Na Boží hod 1976 bylo u Kroupů rušno. Marie Kroupová se vrátila z porodnice se třetím synem Matějem, na návštěvu přijela tchyně Hana a současně dorazil Martin Palouš, který jim přivezl k podpisu prohlášení Charty 77. „Narychlo jsem se s manželkou poradil v koutku, a když souhlasila, předal jsem Martinovi svůj podpis,“ říká Daniel Kroupa. Jeho první podpis se ovšem ztratil, a tak Chartu 77 podepisoval napodruhé v květnu 1977, už ve chvíli, kdy proti ní běžela zuřivá kampaň. 

„Zpočátku jsem si význam Charty úplně neuvědomoval, bral jsem to jako jednu z mnoha petic. Neprohlédl jsem hned genialitu té myšlenky: tím, že režim vyhláškou 120 přijal lidská práva jako součást svého právního řádu, mohl být usvědčen z nepravdivosti a nemohl proti nám zakročit s brutalitou typickou pro totalitní režimy, protože by porušil své mezinárodní závazky. A o jejich dodržení stál i Sovětský svaz,“ vysvětluje Daniel Kroupa. „Lidé, kteří Chartu kritizují za to, že její text byl příliš mírný, zapomínají na její smysl: otevřít prostor pro svobodné jednání. Charta vytvořila prostor, v němž mohly vznikat další iniciativy. Ukázala, že i v totalitním režimu se proti němu dá dělat něco, proti čemu je relativně bezmocný.“ 

Shodou okolností byl právě v roce 1977 vyhozen z filozofické fakulty, to ale s podpisem Charty 77 přímo nesouviselo – nesložil zkoušku z marxismu-leninismu, protože vyučující požadoval od studentů nejen znalosti, ale také ztotožnění se s myšlenkami tohoto učení. 

Krátce po druhém podpisu Charty 77 následoval první výslech na Státní bezpečnosti: „Chtěli zjistit, jestli jsem to skutečně já. Pokoušeli se na mě činit nátlak, abych svůj podpis odvolal. Řekl jsem jim, že to neučiním. Na většinu otázek jsem odmítal vypovídat. Měl jsem ovšem pocit, že když se ty otázky netýkají citlivých témat, udělám dobře, když s nimi budu normálně mluvit, což, jak se později ukázalo, byla chyba. Získali dojem, že zdvořilým jednáním a soustavným vyptáváním ze mě mohou vytěžit použitelné informace. Takže mě zvali k výslechům dál a dál a ty výslechy byly tvrdší a tvrdší. Z výslechů jsem vždy odcházel s velkou kocovinou, že jsem řekl víc, než jsem musel, přestože na přímé otázky jsem odmítal vypovídat. Často po mně chtěli informace, o nichž jsem se domníval, že jim k ničemu nebudou. Později jsem dospěl k závěru, že to byl omyl. Skutečně byla chyba se s nimi bavit.“

 

Věděl jsem, kdo nás prásknul

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Daniel Kroupa podílel společně s Rudolfem Kučerou a Radimem Paloušem na vydávání filozofického časopisu Polemos. Rudolf a Milada Kučerovi zároveň vydávali také samizdatovou Květovanou edici, nazvanou tak podle vazby publikací v deskách z květované látky. V jejich společnosti se pohyboval také student sociologie a filologie Ivan Mucha. Pamětník se domnívá, že právě on je všechny udával Státní bezpečnosti. „Tehdy začaly opravdu tvrdé výslechy, trvající osm až jedenáct hodin. Na základě jmen, na která se mě vyptávali, jsem zjistil, že jediné dvě osoby, které všechna ta jména propojují, jsem já a Ivan Mucha. Uvědomil jsem si, že to byl on, kdo nás prásknul. Necítil jsem vůči němu žádný velký hněv. Člověk, který ty výslechy zažíval, si dokázal představit, že někdy řekne víc, než by měl. Anebo se zhroutí a řekne jim, co chtějí slyšet. Ale potom by měl obejít své přátele a informovat je. Ivan Mucha nic takového neudělal. Až po revoluci jsme zjistili, že jeho spolupráce s StB byla velmi aktivní a díky němu byl tohle pro Státní bezpečnost asi nejlépe zdokumentovaný případ vydávání samizdatu,“ popisuje Daniel Kroupa. „Vedlo to i k tak nepříjemným situacím, že mě ve čtyři ráno vytáhli z postele, tvrdili, že zatkli i mou ženu a že děti odvezli do dětských domovů.“ 

Jiná zatčení byla spíše součástí rutinní šikany, například při příležitosti různých výročí – 21. srpna, 7. listopadu na výročí VŘSR a podobně. „Někdy mě zatýkali obyčejní policisté a omlouvali se mi, že mě musejí odvést na nejbližší policejní stanici. Říkali: ,Pokud je vám nepříjemné, že vás vedeme, můžete jít kus napřed.‘ Já jsem jim odpověděl: ,Ne, ne, pánové, když jste si mě zatkli, tak si mě taky odveďte.‘“ Při zatčení například předstírali, že vyšetřují dopravní nehodu. „Tvrdili, že někdo havaroval s Fiatem 500, což byla značka mého auta. ,A jakou měl barvu?‘ zeptal jsem se a estébák řekl: ,Červenou.‘ – ,Tak to jsem nebyl já, můj fiat je bílý,‘ odpověděl jsem, šel jsem pryč a estébák neprotestoval.“ 

Zlomový byl pro Daniela Kroupu okamžik, kdy ho jeden z estébáků při výslechu nachytal při lži. „Ten mi to dal opravdu sežrat. Říkal: ‚Filozof, a lže jako malý kluk. To je mně sympatičtější obyčejný dělňas.‘“ Pamětník mu dal za pravdu a rozhodl se, že od této chvíle už jim neřekne ani slovo. „Od toho okamžiku jsem jim už při zatčení říkal, že nebudu mluvit. Takhle strategie skutečně fungovala.“ 

 

Z Tesly do kotelny

Do roku 1980 pracoval jako propagační redaktor v Tesle a publikoval články o radarech, mikroskopech a dalších zařízeních z její produkce. Byl tam přijat vlastně omylem – v předchozím zaměstnání v podniku Úklid se totiž ztratily jeho kádrové materiály.

Po podpisu Charty 77 si překvapivě získal respekt některých spolupracovníků: „Bleskově se to rozšířilo. Někteří lidé, kteří o mě předtím nezavadili pohledem, mě začali zdravit. I někteří mladí komunisté mi šeptem sdělovali novinky a pojali ke mně důvěru.“ 

Zároveň si ale uvědomoval, že vedení podniku ve spolupráci se Státní bezpečností teď může hledat záminku, jak mu „přišít“ zpronevěru firemních peněz, protože kromě psaní článků měl na starost i přípravu katalogů do tisku a disponoval přitom nemalými částkami. „Každou fakturu jsem si dělal šestkrát, od všeho jsem si pořizoval kopie, abych případně u soudu mohl prokázat, že jsem se ničeho nedopustil,“ vysvětluje. Žil v neustálém napětí a hledal způsob, jak z toho zaměstnání odejít, což ovšem nebylo snadné, protože kdyby sám podal výpověď, výpovědní lhůta by trvala devět měsíců. Nakonec se mu však podařilo dosáhnout rozvázání pracovního poměru dohodou. 

Jeho další „štací“ byla kotelna v protialkoholní léčebně u Apolináře, kde tehdy šéfoval docent Skála a pracovala tam řada lidí z disidentského okruhu, například Jitka Vodňanská a později i Tomáš Halík. „Pracoval jsem tam s velmi pohledným mužem, polovičním Romem, který tvrdil, že jeho otcem je důstojník SS, který znásilnil jeho matku. Přivydělával si jako prostitut, zároveň se ale vzorně staral o svou rodinu, o své postižené dítě,“ vypráví Daniel Kroupa. Po nějakém čase byl ale přeložen do kotelny na dětské klinice, kde ho práce neúměrně fyzicky zatěžovala a trápily ho silné bolesti hlavy. Později toto místo opustil a s pomocí Radima Palouše nalezl práci ve vodárně na Zelené lišce na Praze 4. „Mohl jsem si tam číst i psát, pouze jsem dohlížel na chod čerpadel. Nevýhodou byla práce na směny, často odpolední. Končil jsem v půl deváté večer, takže jsem na bytové semináře přicházel pozdě. Přednáška už se chýlila ke konci anebo jsem nalezl už jen ,plačící vdovy‘, protože mužské osazenstvo mezitím pozatýkala StB.“ 

 

Děti je trápily víc než StB

Rodina Kroupových se rychle rozrůstala, ke třem synům přibyl ještě František a poté Martin. „Finančně jsme byli hodně u dna. I kdybych měl nadprůměrné příjmy, při takhle velké rodině se všechno rozplyne do dětí. Bývala dlouhá období, kdy jsme na tom byli opravdu hodně špatně, nemohli jsme si dovolit prakticky vůbec nic.“ 

Obzvlášť silnou vzpomínku v něm zanechaly Vánoce roku 1978, kdy krátce před Štědrým dnem museli zaplatit neočekávané složenky a rodina zůstala zcela bez peněz. „Neměli jsme ani na vánoční stromeček, natož na dárky. Už už jsme si říkali, že prostě budeme na děti hodní a prožijeme Vánoce jiným způsobem. Ale den před Štědrým dnem jsem ve schránce našel tlustou obálku plnou tuzexových bonů. Poslal mi ji František Janouch s odkazem na doporučení Alexandra Solženicyna. Nevím, jestli ze své Nobelovy ceny věnoval část peněz na disent, já jsem to každopádně vnímal jako Nobelovu cenu pro sebe. Konečně jsme mohli dětem koupit dárky, po kterých toužily. A byly to nejbohatší Vánoce, jaké jsme kdy zažili.“ 

František Janouch prostřednictvím nadace Charty 77 podporoval disidenty i později, peníze posílal pravidelně a rozdělovaly se mezi více chartistických rodin: „Nerozlepenou obálku jsem předával Václavu Bendovi v jeho bytě. On ji otevřel, dvě třetiny peněz vysypal do šuplíku a třetinu mi předával. Financovali jsme z těch peněz pohoštění a literaturu na filozofické semináře, které se u nás konaly pravidelně od roku 1978.“ 

Nemalou pomoc rodině poskytl také sochař Luděk Tichý, který v Německu zorganizoval pro Kroupovy v církevním sboru sbírku dětského oblečení – to bylo v tehdejším Československu jednak nedostatkové a jednak velmi drahé, second handy prakticky neexistovaly. „Na oplátku jsem jim poslal nějaké gramofonové desky a přišla nám rozčilená odpověď: ,Proč nám posíláte tak cenné dary, když jsme vám poslali jen bezcenné prádlo?‘“ 

Jak bylo v období normalizace zvykem, významnou podporu poskytovali i prarodiče, zejména Mariina maminka Hana Prošková. „Její detektivky vycházely ve velkých nákladech a z honorářů podporovala zakázané spisovatele i naši rodinu. Ostatně i Fiata 500 jsem dostal od ní, původně si ho koupila pro sebe, ale hned při první jízdě ho nabourala, a tak skončil u nás.“ 

Daniel Kroupa zdůrazňuje, že velké břemeno péče o děti nesla zejména jeho žena, i když i on se jim intenzivně věnoval. Problémy s dětmi podle něj byly náročnější než tlak Státní bezpečnosti. „Ten jsme brali jako počasí, jako součást prostředí, ve kterém žijeme. Očekávali jsme, že by to mohlo být i horší,“ konstatuje. Domácnost a práce s dětmi však byly někdy nad jejich síly: „Neměli jsme pračku, samozřejmě ani myčku nádobí, domácnost byla ve stavu, kdy se stále musela uklízet. Nejstarší synové, Janek s Mikulášem, jeden čas hrozně zlobili. Manželka to nezvládala a já jsem používal všechny zakázané prostředky, abychom je napravili, ale nic nepomáhalo. Jednou jsem je posadil do auta a řekl jsem jim, že je vezu do polepšovny, a oni zlobili dál. Tohle bylo pro mou ženu nejtěžší, z toho se téměř nervově hroutila.“ 

 

Společenství, které se semklo

Psychickou podporu a posílení nicméně nacházeli ve společnosti spřátelených chartistů. „Charta pro mě znamenala nové a rozšiřující se společenství lidí, kteří se úžeji semkli. Byl to silný prožitek lidských vztahů, které najednou získaly novou kvalitu,“ vysvětluje. Členství v kruhu Charty 77 znamenalo také paradoxně úlevu a osvobození: „Já jsem se vnitřně osvobodil od strachu, ve kterém jsem do té doby žil, aby na mě nepřišli. Když člověk překročil Rubikon, zjistil, že jestli ho zatknou, vůbec nezávisí na tom, co dělá, a může tedy jednat svobodně.“ 

Společenství Charty 77 nicméně zůstávalo poměrně izolované. „Byla vystavena velmi tvrdé dehonestaci ze strany režimu. Státu se poměrně úspěšně dařilo vytvářet dojem, že chartisté jsou jacísi tvorové z jiného světa, s nimiž je nebezpečné se stýkat,“ říká. Na druhou stranu poukazuje na to, že Chartu 77 nebylo možné zlikvidovat, protože nebyla politickým hnutím. „Režim mohl osekávat její okraje, salámovou taktikou odebírat jednotlivé lidi, ale jako celek ji zničit nemohl.“ 

Charta 77 podle Daniela Kroupy vytvořila prostředí, v němž se později mohly rodit další iniciativy, a také lepší podmínky pro šíření samizdatu. Navíc „společenství Charty“, to nebylo jen oněch několik stovek (a do roku 1989 téměř dva tisíce) signatářů, ale také jejich rodiny a přátelé. „Skutečně aktivní jádro disentu tvořilo okolo deseti tisíc lidí, to už není tak málo. Ti postupně přecházeli do šedé zóny,“ vysvětluje pamětník. 

Vzhledem k tomu, že toto společenství tvořily malé a víceméně uzavřené skupiny, „chartisté“ byli názorově značně heterogenní společnost. Patřili k nim i reformní komunisté, kteří se s KSČ rozešli po roce 1968 – přestože s těmito lidmi se Daniel Kroupa příliš neznal. „U mnoha výslechů na StB jsem slýchal: ‚Jak jste to mohl podepsat? Vždyť jsou tam lidé jako Dienstbier, komunisté.‘ Hodně těžce to nesli zejména bývalí političtí vězni z padesátých let. Představa, že v Chartě jsou s nimi lidé, jejichž jména kdysi znali z Rudého práva, pro ně byla neuvěřitelná.“ 

Mezi svými přáteli a známými se setkával s nejrůznějšími argumenty, proč někdo Chartu 77 nepodepsal. „Někteří lidé z toho měli špatné svědomí a argumentovali právě tím, že v Chartě jsou bývalí komunisté,“ vysvětluje. „Byly ale také případy lidí, kteří tvrdili, že i za komunismu se dají dělat rozumné věci. Snažili se organizovat skautské oddíly, nezávislá divadla, kapely a domnívali se, že zůstávají mimo hledáček StB. To byla velká naivita. Jakmile se o něco pokoušeli soustavněji, Státní bezpečnost je kontaktovala a dala jim na vybranou: buď – anebo. Některé rockové kapely se domnívaly, že fungují nezávisle na režimu, ale obvykle byl jeden z jejich členů spolupracovníkem StB a všechno chodil hlásit.“ 

 

Filozofové v ghettu

Pro Daniela Kroupu nicméně hlavní prioritou byla filozofie, praktikovaná nyní už výhradně mimo oficiální akademickou půdu, na bytových seminářích: „Chtěl jsem se pokusit změnit smýšlení mladé generace. Byl jsem otřesen, do jaké míry se režimu podařilo vtlouci základní principy marxismu-leninismu i do vědomí lidí, kteří se považovali za odpůrce komunismu. Ale jinak než tím způsobem uvažovat neuměli.“ 

Po smrti Jana Patočky se rozhodl zorganizovat seminář fenomenologie pro lidi, kteří by chtěli pokračovat v jeho odkazu. Tento seminář, jímž prošlo na padesát studentů, se konal každou středu od roku 1978 až do roku 1990. „Šlo o systematický vzdělávací seminář, nikoli jednotlivé přednášky, a bylo to břemeno téměř k neunesení,“ říká Daniel Kroupa (protože tento neplacený „úvazek“ samozřejmě vykonával vedle svého obvyklého zaměstnání). Nové zájemce, často teprve středoškoláky, vždy informoval, že patří mezi disidenty, že každá návštěva v jeho bytě může být sledována Státní bezpečností, a že se tedy vystavují riziku zatčení a vyhazovu ze školy. „Začínalo se v sedm večer. Sesedli jsme se vždy okolo stolu, uprostřed stála velká konvice s čajem. Moje žena nám namazala nějaké krajíčky chleba. Na začátku jsme si řekli, co je nového, navzájem jsme si povypůjčovali samizdaty nebo zahraniční literaturu. A pak jsme velmi intenzivně pracovali, často až do půlnoci,“ popisuje průběh svých seminářů. 

Tím ale jeho bohatý intelektuálně-společenský život zdaleka nekončil: „Každých čtrnáct dní se u nás doma konal také teologický seminář, jehož se účastnili i nevěřící. Kromě toho jsme s Martinem Paloušem začali číst Platónovy texty, s Hejdánkem jsme v mém bytě překládali něco z Heideggera, další setkání se přetvořila v pondělní seminář nazvaný Campademie, k němuž se připojil i Martinův otec, Radim Palouš. Ten se nám tak líbil, že jsme ho zvolili scholarchou.“ 

Od osmdesátých let na tyto semináře přijížděli filozofové z Oxfordu i dalších univerzit, jako Charles Taylor, Paul Ricoeur, Jurgen Habermas, Ernst Tugendhat či Roger Scruton: „To pro nás znamenalo vyvedení z uzavřeného ghetta. Mohli jsme si ověřit, že nejsme jen skupina pomatených, tichých bláznů. Dostali jsme se do kontaktu s tím, co hýbalo evropskou filozofií.“ 

 

Být připraven na konec totality

Před Vánocemi chartisté každoročně pořádali večírek, na němž jim Pavel Bratinka sděloval, „kdy to praskne“. Konec totalitního režimu prorokoval různými žertovnými způsoby: „Když zvolili prezidentem Ronalda Reagana, udělal koláž, kde se nad Hradčany vznášel jako kovboj s kolty proklatě nízko.“ 

Konec režimu sice „nevisel ve vzduchu“, ale v rámci Charty 77 i mimo ni už se rodily nové iniciativy, které připravovaly půdu pro vznik pozdějších politických stran a hnutí. Jednou z nich bylo Hnutí za občanskou svobodu (HOS), jehož iniciátorem byl filozof a sociolog Rudolf Battěk. Přípravných schůzek se kromě Daniela Kroupy účastnil také Václav Benda, Jaroslav Šabata či architekt Pavel Nauman. Podle pamětníka šlo o první hnutí, které otevřeně deklarovalo, že jeho cílem není demokratický, jaksi „opravený“ socialismus, ale demokracie: „Bylo to první skutečně nesocialistické hnutí, které nedělalo režimu žádné ústupky.“  

Rudolf Battěk s Pavlem Naumanem a Danielem Kroupou sepsali manifest HOS s názvem Demokracie pro všechny a odjeli za Václavem Havlem na Hrádeček, aby ho „posvětil“. „On nechtěl, říkal, že nemusí být u všeho. A já mu naprosto rozumím. Každý, kdo chtěl v disentu něco rozjet, šel nejdřív za Václavem Havlem a žádal od něj, aby mu to schválil a podílel se na tom,“ vysvětluje pamětník. „Ale když si přečetl ten náš text, zděsil se: ,Tohle přece nemůžete zveřejnit, to je tak klopotné a nečitelné…‘ Vzal si ten papír, šel do pracovny a text přepsal. Potom už k němu cítil jakýsi závazek a připojil se k nám. A pak se připojili i mnozí další.“ 

V průběhu roku 1989 ale vznikaly i mnohé další iniciativy. Emanuel Mandler a Bohumil Doležal založili Demokratickou iniciativu, která byla vystavena tvrdé policejní šikaně. Daniel Kroupa a Pavel Bratinka se názorově střetli s Václavem Bendou: „On chtěl založit Křesťansko-demokratickou stranu, my jsme ale nechtěli, aby se křesťanství stalo politickou ideologií, trvali jsme na principu občanské demokracie, rozlišujícím etiku od práva.“ 

Daniel Kroupa se podílel také na založení Masarykovské společnosti, která v říjnu 1989 uctila památku Tomáše Garrigue Masaryka položením věnce na jeho hrobu v Lánech společně s jeho vnučkami Herbertou a Annou. „Lánský hřbitov byl obklíčený, estébáci stáli mezi hroby, ale netroufali si zakročit proti Masarykovým vnučkám a zřejmě se domnívali, že i já jsem jejich příbuzný. Nechali nás tedy projít. Náhle zpoza jednoho hrobu vyskočil jakýsi uniformovaný legionář, velmi starý pán se spoustou vyznamenání, který salutoval a nabízel vnučkám své služby.“ 

V té době pamětník pracoval jako topič ve vršovické sokolovně a trpěl silnými bolestmi rukou. Ukázalo se, že jde o zánět karpálních tunelů, a čekala ho operace. „Revoluci jsem tedy absolvoval s rukou na pásce,“ vzpomíná. „Nebyl jsem ani na demonstraci na Národní třídě. Zúčastnila se jen moje žena s dětmi a ještě před tou melou se uchýlila do bytu své sestry v Ostrovní ulici. Dění jsem sledoval prostřednictvím Svobodné Evropy a večer se k nám domů sjeli přátelé – Pavel Bratinka, Jiří Skalický. Dohadovali jsme se, co to znamená. Já jsem zastával názor, že to je konec totalitního režimu. Že zboural svůj vlastní mýtus.“ Daniel Kroupa je přesvědčen, že energie pro změnu režimu se hromadila během celého roku 1989: „Začalo to už Palachovým týdnem. Nikdo neočekával, že demonstrace potrvají celý týden, policie musela zasahovat každý den. Ukázalo se, že i širší část společnosti je ochotna nést jakési riziko. Situaci velmi změnilo také Několik vět, kdy se po bok disidentů postavily desítky tisíc lidí včetně významných osobností. StB už to nestíhala potlačovat. A konečně zásah na Národní třídě vyvolal veliký hněv i u lidí, kteří do té doby s režimem spolupracovali.“ 

 

Z Laterny Magiky do Špalíčku

„Moje paměť trochu selhává, protože jsem tam byl neustále a dělo se toho hodně. Pamatuji si jen takové střípky,“ říká Daniel Kroupa o prvních dnech v Laterně Magice, která se stala základnou nově založeného Občanského fóra. „Zasedalo se v kuřárně, kde u dveří hlídal kameraman Stanislav Milota. Dovnitř pustil jen toho, koho znal. Později se zavedla taková razítka s obrázky z dětské tiskárničky,“ vzpomíná. Hlavním zdrojem pořádku v koordinačním centru Občanského fóra byl podle pamětníka Ivan Havel, významnou roli ale sehráli i lidé z Hnutí za občanskou svobodu, kteří prokázali organizační talent. „Každý den jsme na balicí papír malovali strukturu koordinačního centra,“ vzpomíná Daniel Kroupa. 

Záhy se také začal zviditelňovat Václav Klaus, podle vzpomínek Daniela Kroupy „ten inženýr, který obíhal disidenty a s každým si chtěl tykat“. 

Když se podařilo domluvit setkání s Adamcovou vládou, Václav Havel požádal Daniela Kroupu, Tomáše Ježka, Hanu Marvanovou a Emila Ščuku, aby sepsali soubor požadavků Občanského fóra: „Tomáš Ježek si ten papír vzal, že ho v noci doma přepíše a ráno po někom pošle do Laterny Magiky – musel totiž zůstat doma s nemocnou manželkou. Ráno jsem ten přepsaný papír nemohl sehnat. Tomáš Ježek sdělil, že ho poslal po Václavu Klausovi, svém kolegovi z Prognostického ústavu. Ten ale předstíral, že o žádném papíru neví. Poté řekl, že ho dal Jiřímu Dienstbierovi. Ten ale také žádný papír neměl. Šel jsem tedy znovu za Klausem a zakřičel jsem na něj: ,Otevřete tu aktovku!‘ Samozřejmě ho měl u sebe. Nechtěl ho vydat, protože se domníval, že akcie Tomáše Ježka by tím stouply výše než jeho vlastní. Nám ostatním šlo o úspěch revoluce, ale jemu už tenkrát šlo o vlastní úspěch. To byl okamžik, který předurčil můj postoj k tomuto člověku.“ 

Na začátku prosince se štáb Občanského fóra přestěhoval z podzemí Laterny Magiky do budovy Špalíčku na rohu Jungmannova náměstí. „Pomalinku se to institucionalizovalo,“ říká Daniel Kroupa. V mnoha věcech ale stále vládl chaos: „Zřídilo se finanční oddělení, protože od dárců z celé země se valily peníze. Lidé, kteří tam hospodařili, je prostě bez potvrzení strkali do šuplíků. Když jsem někam jel, úředník otevřel šuplík a podal mi hrst bankovek, nechtěl nic vyúčtovávat. Do koordinačního centra se hrnuli zástupci regionálních poboček, neustále jsme psali stanovy, jednací řád Sněmu OF.“ 

V těchto dnech – přesně 17. prosince – také členové Hnutí za občanskou svobodu založili novou politickou stranu, Občanskou demokratickou alianci, která v prvních polistopadových volbách kandidovala v koalici Občanského fóra. 

 

Václav Havel nebyl „nepolitický politik“

Vůdčí pozice Václava Havla byla podle Daniela Kroupy od začátku nezpochybnitelná: „Respektovaly ho všechny složky disentu, jeho jméno spojovalo i v prostředí kulturně orientovaných lidí. Byl zajímavý pro mladou generaci, znali ho lidé ze zahraničí – spisovatelé, filozofové, politici. Každý, kdo v osmdesátých letech přijížděl do Československa, se s ním chtěl setkat. Byl zcela samozřejmou vůdčí figurou.“ 

O funkci prezidenta ale zprvu nestál. „Rozhodně se necítil komfortně v představě, že by měl být prezidentem. Jeho pozice byla antisystémová,“ říká Daniel Kroupa. „To v sobě musel nějakým způsobem zlomit. Ve chvíli, kdy se s tím vyrovnal, kdy padl návrh na jeho prezidentství, to přijal zasvé a potom si za tím šel docela tvrdě.“ 

Představa, že Václav Havel byl zastáncem „nepolitické politiky“, je ale podle něj mylná: „To o něm začal šířit Emanuel Mandler a Bohumil Doležal poté, co neuspěli se svou Liberálně demokratickou stranou a ze svého neúspěchu obviňovali právě Václava Havla, který je nebral příliš vážně. Ale tam šlo spíše o osobní vztahy.“ Václav Havel naopak vyvolal v březnu 1990 v Občanském fóru „velké zděšení, když začal vyvíjet na koordinační centrum tlak, aby se Občanské fórum rozpustilo a nechalo prostor politickým stranám. S nikým to nekonzultoval, neuvědomoval si, že by tím otevřel prostor stávajícím politickým stranám. V té době jsme už připravovali volby a byla by katastrofa, kdyby je vyhráli tehdejší lidovci, socialisté a komunisté.“ I tento krok podle Daniela Kroupy zcela vyvrací mýtus Václava Havla coby hlasatele „nepolitické politiky“. 

Připouští ovšem, že novopečený prezident byl politicky neobratný: „Nechápal, že je potřeba udržovat kontakty s předsedy parlamentních klubů. Výsledkem bylo, že do parlamentu posílal neprojednané, s nikým nezkonzultované návrhy, které padaly pod stůl, protože ti lidé tím byli zaskočení.“ 

 

Snad nechcete vracet továrny fabrikantům?

Sám Daniel Kroupa se na jaře 1990 podílel na předvolební kampani Občanského fóra. „Prosazoval jsem slogan ,Pojďte s námi do Evropy‘. ,Pojďte‘ mi vyškrtli a zůstalo ,S námi do Evropy‘.“ Připomíná také další hesla, s nimiž šlo OF do voleb: „Víme, chceme, dokážeme“, jehož autorem byl Ivan Gabal, a „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ Ivana Ryndy. 

Pamětník se ocitl na třetím místě pražské kandidátky, před ním byli Jiří Ruml a Rudolf Battěk. Společně vystoupili na předvolebním mítinku v Riegrových sadech. „Battěk vystoupil na pódium, zadíval se do davu a viděl jsem, že mu v hlavě šrotuje ledacos, vnímal komičnost té situace. Pak řekl: ,Lidičky, volte mě!‘ To byl nejstručnější volební projev.“ Účastnil se také mítinků ve společnosti kulturních osobností, spisovatele Františka Nepila nebo herce Jana Kačera, který namísto politického proslovu recitoval básně. 

V červnu 1990 usedl v parlamentu a podílel se na formování nejdůležitějších zákonů, které určily vývoj polistopadového Československa. Představitelé Občanského fóra byli podle jeho slov zaskočeni tím, jak rychle se jejich hnutí začalo v parlamentních lavicích názorově štěpit, když byli při hlasování nuceni rozhodovat se jednoznačně, ano – ne. „Vztahy se vyhrocovaly i proto, že reformní komunisté z řad Občanského fóra rychle obsadili klíčové pozice, zatímco ostatní byli zdrženliví. Drželi se toho, že člověk se nemá o moc ucházet, má k ní být spíše povolán. Ti reformní komunisté toho hbitě využili a měli také tendence manipulovat některá jednání,“ vysvětluje. I proto se rozhodl založit Klub demokratické pravice, vlastně jakousi názorovou frakci v rámci Občanského fóra. Jejím programem bylo udržení československé federace, kuponová privatizace a spolupráce se státy NATO. Všechny tyto myšlenky však byly v polovině roku 1990 poměrně kontroverzní, každá z jiného důvodu. 

„Jen zmínka o možnosti našeho vstupu do NATO zpočátku vyvolávala zděšení, protože lidi byli zpracovaní komunistickou propagandou,“ vysvětluje Daniel Kroupa. „Václav Havel s ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem prosazovali politiku využívání celoevropského systému bezpečnosti, Václav Havel hovořil o tom, že by se mělo zrušit jak NATO, tak Varšavská smlouva.“ Veřejné mínění se ale postupně měnilo a vstup do NATO se stával přijatelnějším (ČR se stala členem NATO roku 1999).

„Občanská demokratická aliance kladla velký důraz na vlastnická práva a požadavek restitucí. To se ale mnoha lidem tehdy jevilo jako z jiného světa,“ říká Daniel Kroupa. Podle něj s tímto tématem jako první přišli emigranti vracející se ze zahraničí, kteří usilovali o navrácení svých zabavených majetků. „No snad nechcete vracet továrny fabrikantům?“ reagoval Pavel Rychetský, tehdejší generální prokurátor, když se o tom pamětník před ním poprvé zmínil v březnu 1990. „Lidé okradení režimem – a byly jich statisíce – se o své nároky začínali hlásit. Atmosféra ve společnosti se měnila a po volbách to byl jeden z hlavních bodů, které jsme prosazovali,“ dodává Daniel Kroupa.

Restituce – tedy obnovení vlastnických vztahů původních majitelů – považoval za morální základ budoucího tržního hospodářství. Teprve na druhém místě byla podle něj privatizace. „Byl jsem přesvědčen, že nejlepší je prodat podnik konkrétní osobě za konkrétní peníze, ale protože peněz mezi lidmi moc nebylo, bylo zřejmé, že většina podniků musí jít do kuponové privatizace.“ Do čela kuponové privatizace se záhy postavil Václav Klaus, ale podíleli se na ní i ekonomové z ODA.

Daniel Kroupa považuje kuponovou privatizaci za „fenomenální úspěch“: „Žil jsem v hrozných obavách, že se hospodářství v důsledku reforem začne hroutit. Ty změny byly tak hluboké, že jsem se bál, že to ohrozí chod hospodářství, vznikne obrovská nezaměstnanost, lidé nebudou mít na živobytí a za dva roky budou mít Občanského fóra plné zuby. Něco podobného se stalo v Polsku, kde v následujících volbách zvítězili převlečení komunisté. Ale u nás k tomu nedošlo, z tohoto hlediska byla kuponová privatizace úspěšná.“

 

Československo se nemuselo rozpadnout

Náznaky, že soužití Čechů a Slováků ve společném státě nevnímá část Slováků právě idylicky a že existence Československa pro ně není nezpochybnitelnou samozřejmostí, vnímal Daniel Kroupa už před rokem 1989. „První známky, že něco hrozí, se objevily už v disentu,“ vzpomíná. „Ján Čarnogurský tehdy v rozhovoru pro samizdat Pražská komunikace řekl, že rozdělení Československa by se mu docela zamlouvalo. Od té doby jsme věděli, že tyto tendence tu jsou.“

A tyto skryté tendence se začaly zviditelňovat bezprostředně po listopadu 1989: „V prvním pololetí roku 1990 proběhla ,pomlčková válka‘ (spor o oficiální název Československa, pozn. red.), která se uklidnila v domnění, že po svobodných volbách nastoupí Mečiarova vláda a ta učiní nacionalistům přítrž. Jenže v létě 1990 začal Mečiar táhnout opačným směrem.“ Václav Havel a zástupci federální i české vlády jezdili na nesčetná jednání a mítinky se Slováky, na kterých Vladimír Mečiar hovořil o tom, že mu jde jen o „spravedlivé rozdělení kompetencí“ mezi federaci a obě republiky. „Už tehdy se mi zdálo, že mezi Vladimírem Mečiarem a Václavem Klausem je jakési tiché srozumění,“ poznamenává Daniel Kroupa.

Václav Havel usiloval o zachování Československa, slovenská reprezentace však stupňovala své požadavky tak, aby byly nesplnitelné – podle pamětníka cíleně usilovala o to, aby jednání nedospěla k žádnému výsledku. „ODA velmi diskutovala, jaký zaujmout postoj. Zvítězilo pojetí Jana Kalvody, který doporučoval narýsovat ostrou hranici, kam až jsme ochotni zajít – a pokud tuto hranici Slováci překročí, budeme podporovat rozdělení republiky. Naší hlavní obavou bylo, že by spor mohl přerůst v násilné konflikty.“

Slovenská veřejnost však podle něho nepodporovala rozdělení zdaleka tak jednoznačně, jak se veřejnost na české straně někdy domnívala, například východní Slovensko usilovalo o zachování federace.

Základní chybou podle něj bylo to, že volební období po prvních svobodných volbách v červnu 1990 bylo pouze dvouleté a že konec tohoto období přišel právě na vrcholu období separatistických snah: „Kdyby to volební období bylo čtyřleté, možná nemuselo dojít k rozpadu republiky, ty procesy by se usadily trošku jinak.“

Rozpad Československa dodnes považuje za velkou ztrátu: „Zachování Československa by sice znamenalo pokračování konfliktů, ale také mnohem bohatší vnitřní život státu. Když se stát o třetinu zmenší, zmenší se vnitřní trh a začnou mizet menšinové žánry. Neviditelně jsme se zbavili mnoha skvělých věcí, které dnes ani nepostrádáme. Měli bychom v Evropě silnější hlas, Slovensko by se tak snadno nestalo mafiánským státem, v Česku by se tak snadno nedostali k moci oligarchové. Je to ztráta, která je nenahraditelná, ale člověk musí nastalou situaci přijmout a snažit se ji konstruktivně využít.“