Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhMr. Rudolf Krouza (* 1944)

• narodil se 2. srpna 1944 v Jesenici

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny

• v roce 1945 přišla rodina o domov

• v roce 1958 rodiče na základě soudního rozhodnutí získali dům zpět

• v roce 1961 nastoupil na farmaceutickou fakultu v Bratislavě

• celý život působil jako lékárník

• v roce 1972 získal místo vedoucího lékárníka v Jesenici

Jeden strýc zemřel v sovětském zajateckém táboře, druhý strýc zemřel při poválečném masakru německého obyvatelstva v Postoloprtech. Část rodiny vystěhovali coby Němce ze Sudet. Jeho rodiče směli zůstat, přišli však o dům a většinu majetku. I přes ústrky kvůli „německému“ původu dokázal Rudolf Krouza vystudovat vysokou školu a dodnes pomáhá lidem ve své lékárně.

To špatné, to si dítě nepamatuje

Rudolf Krouza se narodil 2. srpna 1944 v Jesenici. Jeho rod byl smíšeného původu – po otci Rudolfovi sudetští Němci, po matce Anně Češi. Rodina byla silně poznamenána druhou světovou válkou. Příbuzní umírali na frontě i při poválečném odsunu německého obyvatelstva. Například František Cír, pamětníkův strýc a kmotr, byl zajat během bojů vojáky Rudé armády. Zemřel v sovětském zajateckém táboře 24. prosince 1944 na vysílení hladem. 

Rodiče s malým Rudolfem mluvili česky i německy. Po konci druhé světové války se maminka rozhodla jej aktivně učit němčinu s tím, že česky se v českém prostředí naučí sám. To se ukázalo být moudrým rozhodnutím, protože v češtině nedostatky brzy dohnal, a navíc uměl velmi dobře německy.

Na rodinu těžce dolehl konec druhé světové války. Pradědeček trpěl psychickými problémy kvůli smrti příbuzných a část rodiny byla vystěhována ze svých domovů kvůli německé národnosti. Teta pamětníka, Justýna Burianová, unikla společně s malým synem Josefem postoloprtskému masakru, při němž pravděpodobně zahynul její manžel Josef Burian. Prý skončil v neblaze proslulé bažantnici, další zprávy o něm už nikdy nezískali.

Pamětníkova nejužší rodina také ztratila domov kvůli německému původu. Místo nich přišla česká rodina, která zapečetila obytné horní patro domu a dala jim dvě hodiny na vystěhování. Původně si rodiče mysleli, že budou všichni deportováni do Německa, ale nakonec směli zůstat v Československu díky matčině českému původu a místopřísežným prohlášením o chování rodiny za války. Přestěhovali se tedy za prarodiči do nedalekého Chotěšova, kde bydleli v jedné malé místnosti. V roce 1947 se vedení obce Chotěšov usneslo, že rodině přidělí náhradní ubytování v budově staré jednotřídky. Pamětník na své dětství vzpomíná pozitivně: „Neměli jsme hlad. A to špatné, to si dítě nepamatuje.“

Občané druhé kategorie

Únorový převrat v roce 1948 pro rodinu nezměnil vůbec nic. „My jsme byli kategorie Němců. My jsme byli kategorie druhé třídy a v této kategorii jsme zůstali pořád,“ vzpomíná pamětník. „My jsme nic neměli, takže nám nikdo nemohl nic ukradnout.“ V roce 1951 nastoupil Rudolf Krouza na základní obecnou školu v Jesenici. V témže roce rodiče podali odvolání proti nezákonnému zabavení nemovitosti, protože se na ně jako na Čechy podle práva neměly vztahovat Benešovy dekrety. Navrácení budovy se však dočkali až v roce 1958. Pro rodinu to znamenalo výrazné zlepšení životních podmínek. V roce 1957 se jim totiž narodil mladší syn Jan, takže místo navíc se hodilo. V roce 1959 Rudolf přestoupil na gymnázium v Rakovníku (tehdy jedenáctiletá škola), kam z Jesenice jezdil přímý vlak.

V devíti letech zažil pamětník situaci, kdy zástupce jednotného zemědělského družstva (JZD) tlačil na strýce zemědělce kvůli vstupu do družstva. „Já se odsud nehnu, dokud to nepodepíšete. A pak budete mít pokoj, i od té lopoty, co tu děláte.“ Strýc však vytrvale odmítal, a tak zástupce přišel s nepořízenou, zatímco strýc musel odvádět zvýšené dávky. Po nějaké době zbyli v kraji pouze dva nezávislí zemědělci, strýček Cír a pan Tauber.

Student druhé kategorie

V roce 1961 si pamětník podal přihlášku na farmacii do Bratislavy. Každý den ráno běhal na poštu kontrolovat, zda už nepřišel dopis s výsledkem přijímacího řízení, ten však dorazil pouhých deset dnů před začátkem školního roku. V kádrovém posudku měl totiž od ředitele gymnázia napsáno: „Uchazeče doporučuji ke studiu, jen pokud nebude jiný uchazeč stejné kvality s lepším kádrovým původem.“ Tím ovšem problémy se studiem nekončily. Po dvou letech na vysoké škole přišel dopis, že fakulta nemůže garantovat ubytování. Proto pamětník přežíval u spolužáků na nafukovací matraci. Toto období však brzy ukončila infekční žloutenka, kvůli níž strávil několik měsíců v nemocnici. Musel přerušit studium a pokračovat v léčení v domácích podmínkách. V rámci léčení jel do karlovarských lázní, kde se seznámil s panem Chládkem, což byl generální ředitel závodu na vzduchotechnická zařízení. Pan Chládek shodou okolností úzce spolupracoval s bratislavskou farmaceutickou fakultou. Díky této známosti se pamětníkovi podařilo získat ubytovací místo až do konce studia.

Probudil mě hluk přistávajících letadel

Po úspěšném ukončení vysoké školy nastoupil do lékárny v Žatci. Tam působil do prosince 1972. V Žatci také prožíval události roku 1968. Dne 21. srpna v ranních hodinách ho probudil zvuk letadel přistávajících na žateckém letišti. Přistávající stroje nebyly nic neobvyklého, ale jejich množství bylo zvláštní. Kolega ho ráno informoval: „Jsme obsazeni!“ Pamětníkovi rodiče jeli z Jesenice do Žatce rychle nakoupit zásoby jídla. „Jeli podél řady těch tanků, těch obrněnců, na motorce se sajdkárou. Říkali, že to byla jízda smrti, ale povedlo se to. Ale byli celí od těch výfuků úplně... Že mohli ten mazut shrnovat z oblečení,“ vzpomíná.

Na Vánoce roku 1972 se přesunul do Jesenice na místo vedoucího lékárníka, kde působí dodnes. Rodina pamětníka i jeho manželky byla římskokatolického vyznání a silně věřící. Proto i v dobách minulého režimu pravidelně navštěvoval bohoslužby. „Na rohu stál vždy příslušník SNB a psal si lidi, kteří šli do kostela. Nezakazovali to, ale vždy když někdo šel, tak věděl, že si ho píše.“ Stalo se také, že za farářem Josefem Dolistou přijely dva autobusy naplněné mládeží z Prahy. Strážníka situace zaskočila a událost zcela vynechal ve svém reportu a zapsal si pouze jména místních, jak byl zvyklý. Dodnes pamětník v kostele hraje na varhany, stejně jako jeho otec hrával na housle.

Studenty mlátí už od ledna

Sametovou revoluci prožíval Rudolf Krouza v Německu na návštěvě u strýce. Tam se dozvěděl zprávu, že v Praze mlátí studenty. „Jo? To mlátí už od ledna!“ reagoval. Zjistil ale, že jde o jinou intenzitu demonstrací než dříve. Vydal se tedy zpět do Československa, kde jej manželka vítala se slzami v očích. V Jesenici se totiž zatím nic nezměnilo. Oba manželé se tedy hned následujícího dne vydali na demonstraci do Prahy, aby osobně zakusili tamní revoluční atmosféru.

V roce 1994 se pamětníkovi podařilo získat budovu jesenické lékárny v privatizaci. V roce 2021 lékárnu stále provozoval a na otázku, proč ještě nešel do důchodu, s úsměvem odpověděl: „No, když já měl tak obtížné studium s tím špatným kádrovým posudkem. Já myslím, že jsem si to ještě dostatečně neužil.“