Božena Kršáková, roz. Vařáková

„Jak nás pálili, teho prvního května, tož my jsme slyšeli muziku z Valašských Klobúk. Tehdy právě fúkal větr od Valašských Klobúk a my jsme to čuli. Nás pálili a my jsme čuli, jak vítajú Ruse.“

„Týrali jich, ty chlapy naše: ,Tož že vy neřeknete? Však si vzpomenete!‘ Tak jich sebrali do Valašských Klobúk a tam jich zase vyšetřovali. A jak tam byl brácha, tak se musel otočit čelem ke zdi, gatě dole a po holém zadku jich řeťazami mlátili. Ale neprozradili ani jeden. A potom jich pustili, když z nich nic nedostali. A ten, jak přišel dom, maminka sa zhrozila, jak mu maso viselo na hýžďach. On sa čtrnáct dní nemohl posadit na ten zadek – tak byl dobitý.“

„Nakonec už, když z nás nic nedostali, byli jsme celý den a noc zavření v tej Valašskej Polance, tak nám přinesli trochu zemákového gulášu a že ortel: ,Zítra o půl desáté dopoledne budete všichni pověšení u hlavní silnice pro výstrahu.‘ Zítra mělo být třetího. Ty maminky začaly: ,Proč, když jsme nic neudělaly?‘ Ale ne: ,Neřekly jste, kde sú partyzáni, o půl desáté dopoledne budete pověšení u hlavní silnice pro výstrahu.‘ Kdo by kdesi spal. Maminka plakala: ,Jaj, dcerky, co já, ale co vy chudery.‘ Potom ráno při devíti hodinách jsme slyšely ženský hlas po německy mluvit. A maminka praví: ,To nás istě bude nějaká Němka otentúvať.‘ A při čtvrt na deset sa otevřely dveři a po česky praví ženská: ,Nebojte se nic, vám se nic nestane.‘ A maminka praví : ,A co naši chlapi?‘ Ty byli vedle zavřití v druhej místnosti. Prý: ,Starejte se samy o sebe, ti měli něco se zbraní.‘ To jsme věděly, že bude zle.“

Ty, co měli nashromážděné v hospodě a povyslýchané...měli tam teho Oškerového ze Všeminy, on sem chodil za partyzánama. To muselo být žalované, že za týma partyzánama chodil. Tož ho chytli, vzali do Prlova a musel ukazovat koho zná, u koho byl... A jak ukázal třeba na Ondrášky, tak je vzali bokem a pak je naházeli do ohňa. Oni mu říkali, že jestli řekne, u koho bývali partyzáni, že ho pustija dom. A jestli neřekne, že mu oběsija rodiče aj bratry. Tož on sa zlakal a ukazoval u koho bývali partyzáni. Všecky do hospody nahnali, děcka nechali doma a potom ich poházali do ohňa. Dvacet tři bylo upálených. Jedna tady byla teprv přivdaná, malé děťátko měla, osm měsíců, nebo jak – tak aj tu upálili. Děťátko hodili babičce. Tož babička měla jenom to děťátko. Jináč všeci z teho čísla, tý Ondráškovi, byli upálení. Aj ta nevěsta, aj ti bratři, aj rodiče – všeci.

„Sami si moseli hroby kopat, dobití od Němců, dotýraní byli. Nakonec si museli kopat hroby, každý pro sebe. A u teho hroba je zastřelili, spadl zrovna do tej jamy a tí druzí ho museli zahrňat. A když přišlo na teho čtvrtého, cerka to byla dvaadvacetiletá, tož tu už neměl kdo zahrnút, ta ostala tak navrchu.“

Začali vypúšťat dobytek a nás vyhnali z chalupy ven, všecky do jednoho místa a pak už začali vypalovat chalupy. Jak hořela naša stodola, my jsme ju měli pokrytú eternitem a tým žárem to tak pléskalo, jak kdyby střílal. A tý Němci: "Partyzán! Munice střílá!" A už nás do ohňa házat chtěli. A tož maminka se súsedků prosily, že aby neházali do ohňa, že to střílí ten eternit. Tož temu uvěřili a nechali nás. A jak to povypálili, té paseky, tak nás sebrali jako rukojmí a šli jsme přes hory s nima, pře té Trubiska nás vedli.