Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Kršík (* 1951)

• narodil se 27. května 1951 v Rumburku

• dětství prožil v Hradci Králové

• v 10 letech se s rodiči a sourozenci přestěhoval do Habartova v západních Čechách, kde jeho otec pracoval jako horník

• v roce 1966 začal studovat na střední průmyslové škole v Plzni

• maturitní zkoušku úspěšně složil v roce 1970

• poté začal studovat na ČVUT

• během studií v roce 1974 se oženil

• promoval o rok později

• v roce 1976 absolvoval základní vojenskou službu v brněnských Řečkovicích

• po vojně pracoval v podniku Silon v Plané nad Lužnicí, poté v Elitexu v Jindřichově Hradci

• po sametové revoluci se stal ředitelem společnosti Lada

• v roce 1991 navázal spolupráci s rakouskou firmou Pollmann Austria GmbH

• stal se jednatelem nově vzniklé pobočky této firmy s názvem C.P.A. spol., později Pollmann CZ

• ve firmě působil do roku 2017

V životě Václava Kršíka hrála podstatnou roli práce, kvůli které byli jeho rodiče a později i on sám ochotni se často stěhovat. Jako dítě nejprve z Hradce Králové do Habartova v západních Čechách, kde otec pracoval jako horník. Po studiu ČVUT se s manželkou nastěhoval do Jindřichova Hradce, poté do Plané nad Lužnicí a zpět do Jindřichova Hradce. Tam pracoval v podniku Elitex, později ve společnosti Lada, kde se po sametové revoluci stal ředitelem. V devadesátých letech navázal spolupráci s rakouskou firmou Pollmann Austria GmbH.

Otec odmítl vstoupit do strany, nový byt našel jako horník na Sokolovsku

Rodiče pamětníka Václav a Olga Kršíkovi pocházeli z Mikulášovic ve Šluknovském výběžku, kam se jejich rodiny přestěhovaly po druhé světové válce v rámci tzv. dosídlení po odsunutých Němcích. Sám Václav Kršík ml. se narodil v nedalekém Rumburku 27. května 1951, ale dětství prožil v Hradci Králové, a to společně s mladšími bratry Zdeňkem a Jaroslavem. „Jelikož otec odmítl vstoupit do strany, nechtěli nám přidělit větší byt.“

Proto se rodina v roce 1961 rozhodla přestěhovat do téměř 300 kilometrů vzdáleného Habartova v západních Čechách, kde otec získal práci v povrchovém hnědouhelném dole a větší byt. Pro rodinu a desetiletého Václava znamenalo stěhování do západočeského pohraničí poznamenaného těžbou uhlí šok. „Hluk šachty byl všudypřítomný. Bylo spíš divné, když zavládlo ticho. Nevedly tudy pořádné silnice, nefungovala elektřina. V obchodech se mluvilo i německy. Když to maminka poprvé viděla, tak brečela.“

Rodina bydlela v bytě na sídlišti, které bylo vybudováno právě pro horníky. „Jelikož nefungoval plyn, topili jsme uhlím, které jsme jako děti chodili do lomu sbírat. Bylo to takové paběrkování,“ vzpomíná pamětník.

Školu v Habartově, do které jako malý kluk docházel, obepínal plot se strážnými věžemi. „Pracovali v ní totiž trestanci. Měli jsme zákaz se s nimi bavit.“

Přestože na Habartov pamětník nevzpomíná příliš rád, je pyšný na svého otce za to, že se raději odstěhoval a odešel z práce, než aby vstoupil do strany. „Za války byl navíc pro údajnou sabotáž ve vězení v Terezíně, což jej ovlivnilo,“ dodává.

Na chmelové brigádě viděl projíždět ruské tanky, okupanti stříleli do vzduchu

V roce 1966 začal studovat střední průmyslovou školu v Plzni. Jako středoškolák prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Byli jsme zrovna na chmelové brigádě v Drahonicích. Když kolem projížděly ruské tanky, křičeli jsme na ně a provokovali je. V reakci na to začali vojáci střílet do vzduchu,“ popisuje bezprostřední zážitek, kterému ještě dlouho nemohl uvěřit. „Byl jsem hrdý na to, že chlapi naložili vagon hlušiny a zatarasili silnici, aby tudy Rusové nemohli projet. Měl jsem chuť něco dělat, bránit se. Ale cítil jsem velkou bezmoc,“ dodává.

Otec se při těžbě v dole zranil

Po maturitě v roce 1970 nastoupil na ČVUT v Poděbradech, kde měla škola tenkrát svoji pobočku. Cesta domů za rodiči tedy trvala mladému studentovi téměř devět hodin. Aby to měl blíž, byl z Poděbrad přeložen do Prahy. Chtěl být blíž své rodině – jeho otci se totiž v šachtě přihodil pracovní úraz. „Zasáhl jej do hlavy kamínek, který se odštípl od kolečkového rypadla. Přestal vidět na jedno oko, a tak šel do invalidního důchodu.“ V Praze bydlel mladý technik na strahovských kolejích. Státní závěrečné zkoušky složil v roce 1975.

Ještě během studií, v roce 1974, se oženil. Po svatbě bydleli s manželkou Alenou u jejích rodičů v Jindřichově Hradci. Krátce po promoci nastoupil základní vojenskou službu v brněnských Řečkovicích. Díky předchozímu studiu pamětníka trvala pouze 12 měsíců. K manželce do Jindřichova Hradce se vrátil v roce 1976. O rok později se Kršíkům narodila první dcera Dita, v roce 1980 syn Tomáš.

Za natržení stránky v občance na výslech

Po vojně si Václav Kršík našel práci v podniku Silon v Plané nad Lužnicí, kde pracoval ve výpočetním středisku se sálovým počítačem. Záhy v tomto městě získal byt, do kterého se s manželkou přestěhoval. V podniku po něm vedoucí chtěl, aby vstoupil do KSČ. „Řekl jsem, že raději odejdu z práce, než abych podepsal vstup.“ To se také stalo.

A tak se rodina stěhovala zpět do Jindřichova Hradce, kde Václav Kršík nastoupil jako samostatný projektant do společnosti Elitex, kde se vyráběly pletací stroje. „Když jsem si přehlašoval trvalé bydliště, na úřadě si všimli, že mám v občanském průkazu natrhnutou stránku 18, což symbolizovalo nesouhlas s tehdejším režimem. Pamatuji si, že mi tu stránku natrhli na kolejích.“ Zjištění nezůstalo bez následků. „Byl jsem na výslechu, kde mě drželi asi dvě hodiny. Řekl jsem jim, že mi to natrhly děti. Nevěřili mi, ale nedostali ze mě nic.“

Sametovou revoluci prožil ve firmě Elitex

Listopadové události roku 1989 prožil Václav Kršík také v Elitexu. „Sepisovaly se u nás petice na podporu studentů v Praze. Když jsem s ní šel za ředitelem, aby ji podepsal, řekl mi, že ještě neví, jestli to podepíše, protože neví, jak ta revoluce dopadne. Nepodepsal to ani po generální stávce.“

Sametová revoluce se podepsala i na samotném chodu Elitexu. Po pádu komunistického režimu se zde opět obnovila výroba šicích strojů Lada. „Chtěli jsme obnovit zašlou slávu,“ dodává pamětník. Podnik Lada byl totiž do Elitexu včleněn v roce 1965 a o sedm let později zde došlo k zastavení výroby samotných šicích strojů.

Brzy po revoluci došlo k privatizaci, v rámci které byl převeden státní majetek do rukou soukromých vlastníků. Tu Václav Kršík komentuje takto: „V roce 1989 Klaus říkal, že šance byla pro všechny, což nebyla pravda. Komunisti se mezi sebou dobře znali z výborů a využili kontakty, které si za minulého režimu udělali. Firmy dnes vlastní bývalí komunisti.“ 

Stal se prvním porevolučním ředitelem Ladovky

Se změnou podniku z Elitexu na Ladu nastal tlak i na výměnu ředitele. Novým ředitelem společnosti Lada se tak v říjnu 1990 stal Václav Kršík. V podniku však nevydržel dlouho.

V roce 1991 navázal spolupráci s rakouskou společností Pollmann Austria GmbH, kterou zastupovali Ernst a Herbert Pollmannovi. Společně zde v květnu toho roku vytvořili firmu C.P.A. spol., která fungovala jako dceřinná společnost podniku Pollmann Austria. Samotná montážní činnost komponentů do osobních aut byla zahájena v lednu 1992 v pronajatých prostorách firmy Lada. „Pro ně to představovalo snížení výrobních nákladů o třetinu. Díky nám mohli expandovat a investovat,“ vysvětluje Kršík důvod spolupráce. V této firmě Václav Kršík figuroval jako jednatel.

Brzy po revoluci navázal spolupráci s rakouskou společností

Kooperace s rakouskou společností však podle Václava Kršíka nebyla úplně přátelská. „Chovali se vůči nám velmi opatrně. Dříve na nás pohlíželi jako na někoho, kdo právě slezl se stromů. Brzy ale pochopili, že naši lidi jsou šikovní, protože byli vycvičení si v komunismu poradit, i když nebylo nic k dispozici. Brzy na nás proto začali pohlížet jako na konkurenci.“ Podle něj nešlo o partnerství v pravém slova smyslu. „Bylo vidět, že oni jsou majitelé a my jsme podřízená pobočka.“ O opatrnosti svědčí také to, že se pobočka C.P.A. spol. přejmenovala na Pollmann CZ až v roce 2002.

Václav Kršík měl mnohokrát možnost srovnat pracovní podmínky v české a rakouské firmě. „Byli jsme tu uměle drženi jako za oponou. U nás platilo heslo: Kdo krade, pomáhá k pádu komunismu. U nás se objevily případy, kdy zaměstnanci podváděli s píchačkami, v Rakousku by si to nikdo nedovolil.“

Václav Kršík ve vedení české pobočky společnosti Pollmann pracoval až do roku 2017, kdy rakouští partneři vyjádřili přání, aby zde skončil. Od svých 66 let je v důchodu.