Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Kršková (* 1928  †︎ 2021)

• narozena 11. července 1928 v německé obci Hynčice nad Moravou

• pochází z národnostně smíšeného manželství Čecha a Němky

• otec Josef Matys odveden do wehrmachtu

• otec po válce internován v Šumperku

• rodina nezařazena do odsunu Němců

• v srpnu 1945 se stala svědkyní čtyřnásobné vraždy rodiny Krusche v osadě Štolnava

• v roce 2019 bydlela Anna Kršková v Zábřehu

• zemřela v únoru 2021

Severozápadní Morava sice patřila do Sudet, to jest pohraniční oblasti Česka, kde do roku 1946 převažovalo německé osídlení, ale silné zastoupení zde měla i česká menšina, a to zejména na Zábřežsku a částečně na Šumpersku. I když zde existovalo výrazné rozhraní mezi českými a německými oblastmi, jen s minimem národnostně smíšených obcí, Češi často pracovali u Němců a naopak. Někteří Češi pak v obcích zůstávali a vzali si manželky německé národnosti, mluvili pak jazykem svých sousedů a často přijali i jejich národnost.

Právě z takové rodiny pochází Anna Kršková (Matysová), jejíž otec české národnosti přišel do čistě německých Hynčic nad Moravou (německy Heinzendorf an der March), jako námezdní čeledín, a i matka pamětnice byla polovičního českého původu, protože i její otec do obce přišel za prací a zůstal. Kvůli německé národnosti pak otec pamětnice musel za války do wehrmachtu a krátce po osvobození strávil nějaký čas v internaci. Díky českým kořenům ale rodinu nezařadili do odsunu Němců. Anna se tak stala svědkem odchodu původního obyvatelstva, příchodu nových osadníků, ale také divoké poválečně doby, kdy na vlastní oči viděla následky brutální čtyřnásobné vraždy rodiny Krusche ve vedlejší a dnes již zaniklé osadě Štolnava (Prameny, německy Stollenhau).

Pod petrolejovou lampou

Anna Kršková, za svobodna Matysová, se narodila 11. července 1928 jako nejstarší ze tří dětí rodičům Josefovi a Anně v Hynčicích nad Moravou (od roku 1949 osada Hanušovic). Rodina žila v malém domku naproti místní barokní kapli Navštívení Panny Marie. Otec pracoval v přádelně lnu v Hanušovicích a matka se starala o domácnost a přivydělávala si také roznosem pošty z Hanušovic. U domu měli malé pronajaté políčko, kde pěstovali zeleninu, řepu, brambory a pšenici pro slepice. V chlívku pak chovali čtyři kozy, které malá Anna pravidelně odváděla na pastvu.

Pětičlenná rodina žila v této horské oblasti velice skromně. Všichni spali v jedné místnosti bez přívodu elektrické energie, svítili jen petrolejovou lampou a pro vodu si chodili na zahradu do studny. Koupali se tak jen jednou týdně v dřevěných trokách. Maso se jedlo jen výjimečně a většinu potravin si vypěstovali sami. Vším se šetřilo, a tak děti nosily své jediné boty jen do kostela, o svátcích a v zimě.

„Když jsme chtěli mít boty, tak jsme si udělali těsto z bláta a vody, do toho jsme stoupli a udělali boty a pak jsme tak všichni šli do třídy. Manželka pana učitele to pak musela uklízet, protože nám to pak opadalo,“ vzpomíná pamětnice.

Anna Kršková vypráví, že už v dětství neměli příliš volného času, protože před školou i po ní museli pomáhat s domácími pracemi. Zejména v zimě si ale našli chvíle na dětské hry a jízdy po kilometr dlouhé cestě, po níž tehdy jen výjimečně projel automobil.

„Jezdili jsme z rychty až k mlýnu do Hanušovic. Nechali jsme tam saně, a kdo jel nahoru s koňmi, tak za ně saně uvázal a vytáhl nahoru. Jak jsme přišli domů, tak už tam byly.“

Otce povolali do wehrmachtu

Anna v dětství neovládala češtinu, protože všichni kolem mluvili jen německy a to nejen ve škole a v obci, ale i doma. V Hynčicích nad Moravou se totiž v roce 1930 z 342 tamních obyvatel hlásilo jen pět k československé národnosti. Vlivem okolí se otec nejspíš přihlásil k německé národnosti, protože za druhé světové války musel narukovat do wehrmachtu. Pamětnice ale neví, v kolikátém roce otec narukoval, a nemá ani žádné výrazné vzpomínky související s válečným obdobím. Otce prý v armádě zařadili jako pomocníka v polní kuchyni a prošel pak východní frontou, odkud si z Ruska odvezl omrzliny, a také sloužil ve východní Africe, kde se zase dlouho léčil z malárie.

Do wehrmachtu narukoval i matčin bratr Hermann Filip, který ve čtyřiadvaceti letech 30. června 1944 padl u města Vitebsk v dnešním Bělorusku.

Ve čtrnácti do služby

Matka tak zůstala doma sama se třemi dětmi a zastávala i všechny mužské práce. Stále více mužů tehdy odcházelo na frontu, a tak pracovní úřad Annu kvůli nedostatku pracovních sil hned po škole ve čtrnácti letech poslal jako děvečku na práce v zemědělství, které bylo kvůli zásobování armády jedním z prioritních odvětví nacistického Německa. „Nesměli jsme jít do jiné práce, než jsme si odsloužili rok buď u sedláků, nebo u rodin, co měly děti nebo otce na vojně,“ dodává.

Anna dostala místo na hospodářství manželů Štefana a Aurelie Rotterových v dva kilometry vzdálené samotě spadající stále ještě pod obec Hynčice nad Moravou. Na tvrdou dřinu si rychle zvykla a na pobyt u Rotterů vzpomíná s láskou. „Měli mě jako svoji a paní mně říkala, že jí můžu říkat maminko,“ dodává.

Anna spávala v místnosti společně s nuceně nasazenou Polkou Žofií, kterou vojáci násilím odvezli z jejího rodného Polska. „Říkala, že šla s dalšíma mladýma Polkama ráno do kašny pro vodu pro zvířata. Najednou přijelo německé vojsko a všechny je sebrali a odvezli a nikdo ani nevěděl, kde jsou.“

Manželům Rotterovým válka sebrala dva syny. Erwin padl ve svých pětadvaceti letech v Rusku a Ernst zemřel na zranění v dvaadvaceti letech 23. srpna 1944 v nemocnici v německém městě Hanau. „Paní Rotterová si vždycky před sebe dala jejich fotku a brečela a říkala: ,Takoví mladí kluci, co měli život před sebou, a padli‘,“ vypráví Anna Kršková.

Po roce u Rotterů nastoupila Anna do učení na tkadlenu v továrně v Šumperku. Krátce před dokončením studia ale školu zavřeli, protože se již blížila fronta, a tak se Anna nikdy nevyučila. Nastoupila pak jako děvečka na rychtě u starosty Hynčic nad Moravou Josefa Lasermanna. Několik dnů poté druhá světová válka skončila.

Vražda rodiny Krusche

V odlehlých Hynčicích nad Moravou jen proběhla zpráva o kapitulaci Německa. Sovětští vojáci se tam objevili až později. Místní z nich měli strach. „Byli jsme vždycky schované v komoře. Máma dala do dveří skříň, aby Rusi nevěděli, že je tam místnost. Dole pod vesnicí muži hlídali a hned pak jeden utíkal nahoru, že jdou Rusové,“ vzpomíná pamětnice, která ale o žádných konkrétních násilných činech v obci nic neví.

K Lasermannům se však tehdy se zlomenou čelistí a vybitými zuby uchýlil manžel sestry Josefa Lasermanna Richard Hilbert, který v nedaleké Kopřivné (německy Geppersdorf ) pracoval jako správce lihovaru. „Do Kopřivné za ním přišli Rusové a ptali se ho na vodku. Řekl jim, že žádnou nemá, že všechnu rozdal. Postavili ho ke zdi a zbili. Pak nosil šátek, protože nemohl ani mluvit. Když šel k doktorovi, tak ho ani nepřijal, protože Němce nesměl ošetřovat,“ vypráví Anna Kršková.

Někdy v té době se v obci objevil otec. „Šel pěšky lesem. Já jsem akorát sloužila na rychtě a tlapala zelí. Přišla jedna paní a říká, ať jdu domů, že přišel můj táta. Tak jsem šla. Táta přišel akorát s jednou dekou, pod níž spal v lese. Nic víc neměl.“ Otce pak zatkli a několik týdnů či měsíců drželi v internaci v Šumperku. Nejspíš v budově bývalé zemské robotárny, kde po válce vznikl internační tábor.

V okolí se tehdy pohybovaly různé bandy. Hynčicím nad Moravou se prý vyhnuli, ale ve vedlejší německé osadě Štolnava brutálně zavraždili čtyřčlennou rodinu Krusche. Jako první je objevil Ignác Žerníček, který za války v osadě sloužil na hospodářství Franze Tauera, a protože byl jeden ze tří Čechů žijících v osadě, dostal tehdy ve Štolnavě na starost udržování pořádku. I jeho vzpomínky jsou zaznamenány v Paměti národa. Právě při jedné z obchůzek našel Kruscheovy a následně poslal dalšího Čecha sloužícího v osadě Ladislava Dohnálka, aby vše ohlásil na četnické stanici. Ten to cestou vyprávěl lidem v Hynčicích nad Moravou.

Anna to na Štolnavě dobře znala. Nějaký čas tam bydlel její strýc Emil Filip s tetou Brigitou a tajně tam také chodila na zábavy v hostinci Emila Rottera. Tajně proto, že Němci tehdy museli na rukou nosit bílé pásky s velkým písmenem N a na tancovačky a zábavy měli zakázaný přístup.

Anna a její čtyři kamarádky se prý jako jediné v obci rozhodly situaci v domě rodiny Krusche obhlídnout. „Přes seno jsme viděly ležet dvě holky, prsa měly uřezané a jejich máma tam stála, ale taky už byla mrtvá. Chlapec ještě žil a lezl pod postel, ale pak taky umřel. Všichni jsme tam brečeli. Vždycky jsme chodívali kolem jejich chalupy na Štolnavu,“ popisuje tuto otřesnou scénu Anna Kršková.

Tato vražda je zmíněna i v zápise ze schůze Okresní správní komise v Šumperku ze dne 27. srpna 1945: „Předseda podává zprávu, že v obci Kopřivná byla spáchána 4násobná vražda něm. příslušníků. Z vraždy jsou podezřelí zběhové z ruského tábora v Šumperku...“ Zpráva je orientována do Kopřivné, protože dům rodiny Krusche sice navazoval na zástavbu Štolnavy, ale jako jediný patřil již do katastru tři kilometry vzdálené obce Kopřivná.

Zápis Okresní správní komise jako podezřelé označuje zběhy z ruského tábora v Šumperku. Nejspíš šlo o uprchlíky z tamního internačního tábora. Sovětská armáda tam tehdy shromažďovala stovky svých bývalých vojáků držených v německých zajateckých táborech v širokém okolí. Tak velký počet mužů se však dal jen velmi těžce uhlídat. A právě tito muži opakovaně a hlavně v noci přicházeli do Štolnavy a už předtím tam došlo k několika násilným činům. Vrah či vrazi ale nebyli s velkou pravděpodobností nikdy vypátráni. „V Hynčicích se pak o tom vůbec nemluvilo,“ dodává pamětnice.

Konec starých časů

Rok poté musela naprostá většina původních obyvatel Hynčic nad Moravou nastoupit do odsunu Němců. Matysovi mohli kvůli částečnému českému původu zůstat. Anna tak sledovala, jak odjíždí většina jejích kamarádek a také strýcové Emil, Willi a Richard Filipovi se svými rodinami. Skončili pak v západní okupační zóně Německa, z něhož v roce 1949 vznikla Spolková republika Německo. Anna jim nějaký čas psala, jenže poštu kontroloval do obce přidělený český správní komisař, a tak korespondenci s přáteli a rodinou ukončila.

V listopadu 1946 pak Anna nastoupila do služby k jedenáctičlenné rodině Josefa Johna, kteří patřili k několika nově příchozím Slovákům do vyprázdněných domů po Němcích v Hynčicích nad Moravou. Zpočátku to měla velice těžké, protože lidem v okolí nerozuměla a rychle se musela naučit česky. Od ledna 1948 do srpna 1950 pak pracovala jako děvečka na statku Aloise Mazáka v Komňátce a pak v přádelně lnu v Hanušovicích.

V roce 1953 se provdala za Čecha Josefa Kršku, který do Hanušovic přišel po válce z Trnavy u Třebíče. Po svatbě se pak novomanželé přestěhovali do Zábřehu, kde se jim v letech 1955 až 1961 narodili dvě dcery Jarmila a Anna a syn Josef a kde Anna Kršková bydlela i v roce 2019.

Místa, která Anna důvěrně znala z dětství, se zcela změnila. Odlehlé Hynčice nad Moravou i obce a osady z okolí se po válce již nepodařilo plně dosídlit. Už před odchodem Anny Krškové z rodné obce v roce 1953 bylo zbouráno několik domů. Vyhořela budova hospodářství Josefa Lasermanna, srovnán se zemí byl i bývalý domov Štefana a Aurelie Rotterových i zavražděné rodiny Krusche. V roce 1965 pak zcela zanikla i osada Štolnava (Prameny), v níž dnes zůstaly jen dva z původních osmadvaceti domů. Hynčice nad Moravou již v roce 1949 ztratily svou samostatnost a staly se osadou Hanušovic. Zmizela skoro polovina domů a dnes v obci žije jen třetina obyvatel. Nestojí již ani rodný dům Anny Krškové. Zůstaly však její vzpomínky. Anna Kršková zemřela v únoru 2021.

 

Zemský archiv Opava, archivní fond Okresní úřad Šumperk, Sčítací operáty Hynčic nad Moravou z roku 1921, inv. č. 1213. Dostupné z URL: http://www.archives.cz/zao/digitalni_archiv/index.html

SOkA Šumperk, f. ONV Šumperk, k. 104, inv. č. 80, Zápisy o schůzích Okresní správní komise v Šumperku 1945, 4. schůze, 27. 8. 1945.

http://www.denkmalprojekt.org/2018/heinzendorf_okres-sumperk_cz.html

http://rumicek.cz/rumbooks/1937-lihovarnicka-rocenka/index-170.htm