Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Kruml (* 1935)

• narozen 6. dubna 1935 v Rosicích u Brna

• otec Jan Kruml se za války zapojil do odbojové skupiny Obrana národa

• strýc Tomáš Kruml působil jako československý pilot v RAF

• pamětník konce války a příchodu Rudé armády v květnu 1945

• vystudoval střední průmyslovou školu a Vysoké učení technické v Brně

• v letech 1960 až 1970 pracoval jako projektant v Královopolské strojírně

• byl vedoucím projektantem Ski hotelu v Novém Městě na Moravě

• v roce 1968 se zapojil do protestů proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy

• v době počínající normalizace byl z Královopolské z politických důvodů propuštěn

• od poloviny 70. let pracoval v podniku Drupos a začal se věnovat obnově venkova

• po pádu komunismu prosazoval Program obnovy venkova

• spoluzaložil Spolek pro obnovu venkova, ve kterém působil ještě v roce 2020

• v roce 1995 inicioval vznik soutěže Vesnice roku

„Když jsem jednou šel do školy a potkal jsem kluka z Hitlerjugend v uniformě a s dýkou, dostal jsem od něj facku. Uměl jsem se tenkrát prát, ale že bych mu to vrátil? To nepřicházelo v úvahu,“ vzpomíná Jan Kruml na válečná léta.

Otcův hlad za Velké války

Jan Kruml se narodil 6. dubna roku 1935 v Rosicích u Brna. Prarodiče z otcovy strany, textilní dělníci, se vzali před první světovou válkou. Dědeček Jakub byl povolán na frontu. Zatímco on přežíval válku v zákopech, babička Františka, rozená Přibyslavská, se starala o syna Jana a dceru Růženu. Chyběly jim peníze a trpěli nedostatkem jídla. Snažili se přežít, jak se dalo. Jan si vybavuje historku, jak babička otci poradila, aby po práci zůstal u sedláka, že mu dají večeři. „Přišel v noci domů s pláčem, hladový, že nic nedostal,“ vypráví.

Otec Jan vystudoval učitelský ústav, následně jako svobodný učitel působil na Valašsku, Brněnsku a Rosicku. Svou budoucí manželku, selskou dceru a absolventku rodinné školy Vesna, Rozálii Neužilovou, poznal v Tuřanech, kde se pak konala i velká svatba na selském dvoře. Společně se pak přestěhovali do Zastávky u Brna, kde žili se svými dětmi Janem a Marií.

Strýc v peruti RAF

Nacistickou okupaci vnímal Jan, přestože byl ještě chlapec, velmi intenzivně. Vzpomínal, že Němci se v protektorátu Čechy a Morava chovali panovačně, protože se cítili být rasově nadřazeni. Jako děti se ve škole museli naučit hymnu třetí říše „Deutschland, Deutschland über alles...“ a také pozdravit „Heil Hitler“, kdyby někdo přišel na kontrolu.

Otec byl aktivním členem Sokola a účastnil se schůzí župního vzdělavatelství v Brně, které vedl profesor Jan Uher. Po okupaci v roce 1939 mu po schůzi bratr Uher uložil, aby vytvořil odbojovou skupinu v oblasti Rosicko-Oslavansko. Otec se úkolu ujal. Orientoval se především na své známé sokoly a učitele. Odbojová organizace Obrana národa byla již v listopadu 1939 prozrazena. Jan vzpomínal, jak v rozhlasových zprávách četli jména odhalených a popravených nepřátel Říše. Otcovy aktivity naštěstí zůstaly utajeny, Jan však viděl otce u zpráv plakat.

Strýc, otcův bratranec plukovník Tomáš Kruml se stal profesionálním pilotem už za první republiky. V květnu roku 1939 uprchl přes Polsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, pak se dostal k letectvu. Pokračoval do Anglie, kde v 312. československé stíhací peruti RAF a v britských perutích nalétal stovky operačních hodin. Účastnil se bitvy o Anglii a také cvičil britské letce. „Říkal, že to byly jedny z jeho nejšťastnějších chvil, když s nimi letěl přes Biskaj. On, chudý chlapec z Holásek,“ vybavuje si Jan strýcovo vyprávění. Tomáš Kruml završil svou činnost jako československý zástupce v Air Ministry (britském ministerstvu letectva). Jan vzpomínal, že když se jako chlapec díval na nebe a viděl tam letět svazy stříbrných bombardérů, cítil hrdost, že jeden z nich možná řídí jeho strýc.

Jeden dal, druhý vzal

Průběh války sledovali Krumlovi napjatě. Tajně poslouchali zahraniční rozhlas. V kuchyni na stěně visela mapa, na níž Jan špendlíky zaznamenával postup Rudé armády. Otec i Jan se učili rusky, aby osvoboditelům rozuměli. Bylo zřejmé, že přechod fronty se neobejde bez bojů. Proto se Krumlovi schovávali s dalšími obyvateli nejprve v nedaleké důlní šachtě, následně se přesunuli ke známým na druhý konec Zastávky u Brna, kde se dočkali konce války. Vzpomínal, jak 8. května všichni slavili, kaťuše střílely do dálky a on se procházel mezi rudoarmějci a měl radost.

Po návratu domů však zjistili, že jejich byt vojáci Rudé armády vykradli. Otec prý nechápal, proč odnesli i takové věci, jako byly třeba housle. Jan vzpomíná, jak mu jeden z důstojníků daroval na oslavu konce války svou šavli, z čehož měl Jan velkou radost. Chodil mezi vojáky a všem ji ukazoval. Ti si ji prohlíželi, až jeden z nich ji vzal, zasunul k sobě do vozu taženého koňmi, a se slovy „adin dal a drugoj vzal“ jel v trénu vozů dál. V tu chvíli Jan pochopil, že ani s tímto bratrstvím nebude lehké pořízení. Stejně jako všichni ostatní však měl upřímnou radost, že se konečně dočkali svobody. 

Ve vší skromnosti

Otec se po válce dostal jako pedagog do obnovené školy v Modřicích. Po generace tam žilo velké množství Němců. Poválečné vztahy mezi Němci, kteří čekali na odsun, a českým obyvatelstvem, které si živě vybavovalo, jak se řada Němců během války chovala, byly komplikované. Jan si však všímal, že Němci svou situaci přijali s hrdostí sobě vlastní. V září většinu z nich transportovali za hranice. „Udělali ohýnek, kde demonstrativně pálili svoje bílé pásky, které museli nosit.“ Zůstal po nich majetek a domy, které si noví obyvatelé Modřic mohli přivlastnit. Otec však se zabráním německého majetku nesouhlasil, proto se raději nastěhovali do obecního domu.

Jana překvapilo, že se otec po válce nehlásil ke své účasti v odboji. Na Janovu otázku proč, odpověděl: „Jeníčku, vždyť my jsme nic neudělali, my jsme se jen formovali.“ Podobně skromně reagoval i strýc Tomáš, který se v červenci roku 1945 vrátil z Anglie do Československa. Když přijel do Holásek, obyvatelé jej nadšeně vítali. On však považoval za nejdůležitější omluvit se rodičům, kteří byli během války internováni v táboře ve Svatobořicích. „Na to starý otec jen mávl rukou. Cítil jsem tehdy, že je to velké gesto. Pro vlast jde o samozřejmost,“ líčí Jan.

V roce 1945 se otec i strýc přihlásili k sociálním demokratům. Po únoru 1948 došlo k jejich nucenému sloučení s Komunistickou stranou Československa. Tak se z otce i strýce stali komunisté. Otec jako člen Sokola a masarykovec nevěděl, jak se k situaci postavit. „Měl je však prohlédnuté od začátku. Pamatuji si, jak mi po smrti Jana Masaryka říkal: ‚Jeníčku, to nebyla sebevražda!‘ Uvažoval i o tom, zda ze sebe nemá udělat psychicky nemocného, a tím se té rudé knížky zbavit,“ popisuje Jan. Nakonec však zvítězil rozum. Chtěl udržet děti na studiu, proto režimu nevzdoroval, podobně jako strýc. Ten vyučoval budoucí letce, kteří si ho velmi vážili. Pro své schopnosti a znalosti byl tolerován až do odchodu do penze.

Postavit mamince prádelnu

Už v dětství se Jan chtěl stát stavitelem, aby mamince postavil prádelnu, která by měla odtok, a ulehčil by jí tak domácí práce. Aby mohl nastoupit na stavební průmyslovku, musel na rok do zednického učení. Pak ho ke studiu přijali. Střední průmyslová škola se pro něj stala důležitým životním mezníkem nejen kvůli vzdělání, ale i pro získání lidských a morálních hodnot. „Ta doba byla velice krutá, chtěla zasít strach mezi lidi. Ale naši profesoři k nám měli takovou důvěru, že se s námi nebáli kriticky mluvit ani o politice.“ Poté vystudoval Vysoké učení technické, Fakultu architektury a pozemního stavitelství v Brně. Tamní pedagogové pro něj představovali i morální autority. Po dokončení studií si Jan Kruml vzal svou lásku Jarmilu, později uznávanou brněnskou pediatričku a matku jeho dvou dětí, Tomáše a Jany.

V roce 1960 začal Jan pracovat v Královopolské strojírně. Dostal se do ateliéru Podnikový architekt vedeného politickým vězněm z padesátých let Mojmírem Korvasem. V šedesátých letech se podmínky ve společnosti měnily k lepšímu. Objevovaly se výrazné osobnosti, spisovatelé, novináři, nastal rozvoj kultury, filmu, hudby a zpěvu. Lidé se cítili více svobodní a věřili, že přijde uvolnění. Díky tomu ateliér zpracovával řadu zajímavých úkolů, jako například zakázku na projekt lyžařského Ski hotelu u Nového Města na Moravě. Jan Kruml se stal jeho vedoucím projektantem. Projekt předával na jaře 1968. Nedlouho poté, pod vlivem jednoho z nejvýznamnějších dokumentů pražského jara s názvem Dva tisíce slov, spoluzaložil v Královopolské Výbor na obranu svobody slova.

Nevítaná bratrská pomoc

Když se 20. srpna roku 1968 vraceli s manželkou v noci z návštěvy spisovatele Miroslava Skály, slyšeli létat bombardéry nad tuřanským letištěm. Jen co doma usnuli, zvonil telefon: „Honzo, ty spíš a obsazují nás Rusáci!“ Ráno v Královopolské všichni poslouchali rozhlas. Vedení podniku připravovalo protestní demonstraci. Jana napadlo, že by bylo vhodné, aby demonstraci zdokumentovali. S pomocí kolegy sehnal auto, kterým dojeli k budově Československého rozhlasu, nabrali reportérku Jiřinu Menšíkovou a vydali se s ní zpátky do Královopolské.

Tam už se ale lidé rozcházeli. Řidič z auta zvolal: „Přijel Československý rozhlas! Všeci zpátky!“ A stovky zaměstnanců v montérkách se rozběhly zpátky a provolávaly slávu rozhlasu. Soudruzi z vedení opět nastoupili na tribunu, znovu odsuzovali okupaci, vyjadřovali podporu Alexandru Dubčekovi a prezidenta žádali o vyhlášení neutrality, po níž by museli Sověti zemi opustit. Redaktorka Menšíková vše natočila na magnetofon, sestříhala a ihned poslala do éteru. Avšak titíž soudruzi podle Jana brzo „prohlédli“, prohlásili se za zdravé jádro strany a učinili v podniku kádrovou čistku.

Týden po vpádu okupačních vojsk považuje Jan za jedno ze dvou nejdůležitějších období ve svém životě. Lidé proti sovětským vojskům spontánně protestovali, křičeli na ně, ať jedou domů, ale také vymýšleli trpce humorná hesla jako: „Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil“ nebo „Zatvárajte slépky, husy, přijeli k nám bratři Rusi!“ To už představitelé Československa podepsáním takzvaného Moskevského protokolu popřeli ideje pražského jara, protesty pozvolna utichaly a z okupace se stala „bratrská pomoc“. Začínající normalizaci přerušila smrt Jana Palacha, která Jana Krumla silně zasáhla. Piety na náměstí Svobody v Brně se účastnila řada obyvatel, ale i významné osobnosti z brněnských univerzit. Vysokoškoláci uspořádali také hladovku. Pamětník tyto události fotografoval.

Po vpádu cizích vojsk sice došlo k rozpuštění Výboru na obranu svobody slova, ale Jan Kruml byl v Královopolské zvolen v odborech kulturním referentem. Se svými spolupracovníky uspořádal řadu vzdorujících akcí, petic i setkání s umělci a tvůrčími svazy. Tyto aktivity vyvrcholily v prosinci 1969 mítinkem a peticí na podporu reformního komunisty Jaroslava Šabaty, který měl být jako účastník Vysočanského sjezdu odvolán. Druhý den o tom psaly noviny Rovnost i Rudé právo. To bylo jedním z důvodů, proč Jana Krumla roku 1970 propustili a do Královopolské už nesměl vkročit. „Což jsem tedy dodržoval rád.“

Protisocialistický element

V roce 1970 se v akci „Z“, jak se označovaly stavby nerealizované stavebními podniky, ale svépomocí obyvatel, začala podle projektu Jana Krumla stavět sportovní hala pro Královopolskou tělovýchovnou jednotu. „Protože potřebovali někoho, kdo za to bude odpovídat, tak to dali mně, vyhozenému z ateliéru, na starost,“ říká. Tam zůstal do dokončení stavby v březnu 1975.

Se získáním dalšího zaměstnání měl problém. V řadě projektových organizací ho z kádrových důvodů odmítli. Přestože dostal kladný posudek od Vládního výboru pro cestovní ruch za úspěšnou realizaci Ski hotelu, práci projektanta se mu sehnat nedařilo. „Dozvěděl jsem se, že mě v posudku označili za protisocialistický a protisovětský element, organizátora nátlakových akcí, což v té době mělo jasné důsledky.“ Přijali ho až v DRUPOSu (podniku Českého svazu bytových družstev pro projektování, inženýrskou činnost a technickou pomoc), kde se po čase stal vedoucím vývojového ateliéru. Zaměřovali se na projekty a územní dokumentaci venkovské zástavby, což odstartovalo jeho další kariéru.

Komunismus, znárodňování a združstevňování se podepsalo jak na devastaci životního prostředí, tak na celkové atmosféře vesnic. „Za totáče se začalo stavět ve vesnicích kde co. Panovala neuvěřitelná neúcta k selským stavením, která se přestavovala, stodoly a chlévy najednou neměly využití, protože krávy odtáhli do kravínů,“ vysvětluje Jan. V jeho ateliéru se snažili o zlepšení tohoto stavu tak, aby se na vesnici dalo plnohodnotně žít. Inspiraci našli v sousedním Rakousku a Bavorsku v hnutí zvaném Dorferneuerung, které považuje každou vesnici a její krajinu za důležitou. Hlavní starost o ni mají mít vesničané, kteří ji znají nejlépe, a proto jim zemská vláda pomáhá a podporuje je. Tato spolupráce občanů s vládou však byla v komunistickém zřízení nemyslitelná. Jan Kruml doufal v příchod demokracie.

Nejkrásnější překvapení

Na sametovou revoluci vzpomíná s upřímným nadšením. „V těch listopadových dnech přišlo to největší potěšení, které jsem zažil,“ shrnuje a přiznává, že nevěřil, že to půjde tak snadno. Na uplatnění zásad obnovy vesnice byl Jan Kruml připravený. „Už 21. listopadu 1989 jsme s kolegy z Druposu projednávali urbanistickou studii v novém duchu v Lesné na Znojemsku,“ říká. V dubnu roku 1990 zajistil vydání první publikace s překlady dolnorakouského a bavorského programu obnovy vesnice, první českou publikaci o možnostech rozvoje venkova po pádu totality. Poté pokračoval zpracováním návrhu českého Programu obnovy vesnice a podal jej na Ministerstvo životního prostředí. Ministrem se stal Ivan Dejmal, spoluvězeň Václava Havla, který program velmi podporoval a po projednání jej podal do vlády. Ta jej přijala 21. května 1991 s komentářem: „Konečně je tu něco, co má dlouhodobý význam.“

Vesnické samosprávy se do programu hlásily a počaly jej uskutečňovat. V roce 1993 vznikl Spolek pro obnovu venkova, který požadoval pro obnovu venkova finanční podporu. Vláda na něj schválila do rozpočtu pro rok 1995 sto milionů korun. Aby se prokázala smysluplnost této investice, navrhl Jan Kruml uspořádat veřejnou soutěž s názvem Vesnice roku, což nadchlo i tehdejšího prezidenta Václava Havla. Po soutěži pozval starosty vítězných vesnic na Hrad, pochválil jejich snahu o obnovu místa, kde žijí. Dnes už má soutěž pětadvacetiletou historii, která dokumentuje vývoj venkova v podmínkách demokracie. V roce 2010 pamětník prosadil, aby byla soutěž rozšířena o ocenění příkladných úprav staveb a novostaveb titulem „Zlatá cihla“ popularizované v nově vydávané edici Venkovské stavby roku.

V roce 1998 byla vyhlášena novela Programu obnovy venkova. Stal se součástí regionální politiky České republiky i regionální a strukturální politiky Evropské unie (EU). Nastaly nové možnosti dotační politiky státu i příspěvků EU na obnovu, rekonstrukce a dostavby obcí, úpravy krajiny i na podporu osvětových, vzdělávacích projektů a vzniku škol obnovy venkova.

Radost i zklamání

Po pádu komunismu Jana Krumla zklamal především vývoj česko-slovenských vztahů a následné rozdělení Československa. Aktivně se zapojil do Hnutí československého porozumění a společnosti vydávající kulturní československý časopis MOSTY, pořádající zasedání „Duchovního parlamentu“ a setkávání „Luhačovice Vlada Čecha“. K slavnostem vzniku republiky 28. října v Brně zajistil účast slovenských i rusínských osobností. Přičinil se o odhalení pamětní desky svému strýci plukovníku Tomáši Krumlovi na jeho rodném domě a profesoru Mojmíru Povolnému, předsedovi Rady svobodného Československa, na základní škole v jeho rodném Měníně. Spolu s generálem Emilem Bočkem se zasloužili o postavení pomníku prezidentu Edvardu Benešovi v Brně.

V roce 2020 bydlel Jan Kruml v Brně, vyzařovala z něj pozitivní energie a stále se aktivně věnoval podpoře obnovy vesnic. Byl členem Spolku pro obnovu venkova. Na toto téma sestavil i další publikace, například Obnova vesnic Kloboucka 1 a 2, Obnova venkova zlínského kraje, Venkovské stavby 2011. Podílel se na publikacích Deset let obnovy venkova a zpracoval dokumentární cyklus Vesničko má přestavovaná. Kromě již zmíněných staveb projektoval například hotel Regent v Třeboni, hotel U skanzenu v Modré u Velehradu, radnici a společenský dům v Tvarožné Lhotě, přestavbu radnice v Šitbořicích a mnoho dalších. V roce 2020 zpracoval dokumentární publikaci o pomníku prezidenta Edvarda Beneše v Brně. Syn Tomáš Kruml působil jako fyzik a vědec, dcera Jana pracovala jako pedagožka.