Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Za svěcení soboty přes sto dní v korekci
narodil se 16. března v roce 1936 na Slovensku ve Východné do rolnické rodiny
v sedmi letech poznal Církev adventistů sedmého dne
absolvoval gymnázium v Liptovském Mikuláši v roce 1954
do kněžského semináře v Praze nenastoupil, protože v roce 1952 byla zrušena adventistická církev
v roce 1956 narukoval k technickému praporu v Komárně
víra mu nedovolovala pracovat o sobotách
za odmítání plnit vojenské povinnosti v sobotu byl dvakrát odsouzen k trestu odnětí svobody
strávil více než sto dní v korekci na Borech za odmítání pracovat ve věznici v sobotu
v letech 1968– 1972 vystudoval kněžský seminář
v letech 1972–1992 pracoval pro Církev adventistů sedmého dne jako kazatel
v roce 1962 se oženil, jeho děti se z náboženských důvodů nemohly dostat na školy
Juraj Krupa se narodil 16. března v roce 1936 na Slovensku ve Východné v okrese Liptovský Mikuláš. Jeho dětství poznamenala nepřítomnost otce, který zemřel v lednu 1939 a pamětník si ho tedy ani nepamatuje. Ovdovělá Eva Krupová se starala o šest dětí, z toho tři starší byly nevlastní, neboť je pamětníkův otec přivedl ze svého prvního manželství.
Obživa za války ve Východné nebyla pro matku s dětmi jednoduchá. Krupovi vlastnili pole a louky a žili jen z toho, co si vypěstovali. Protože Eva Krupová nevydělávala, v domácnosti chyběly peníze. Juraj pocítil bídu zejména ve srovnání s ostatními dětmi, když v roce 1942 vstoupil do školy.
Krupovi se hlásili k luteránské církvi, která měla v počtu členů ve Východné drtivou převahu nad katolíky a adventisty. Juraj s maminkou navštěvoval luteránský kostel, ale bohoslužby ho nezaujaly.
„Mezi katolíky a luterány panovala jistá řevnivost. Věděl jsem, že luteráni věřili v Boha, katolíci v Pannu Marii a adventisté v Ježíše Krista. Tak jsem ty rozdíly znal už jako kluk, ale mně osobně to bylo jedno,“ vypráví pamětník. Zlom v jeho víře nastal někdy kolem druhé třídy, když poznal spolužáka z Církve adventistů sedmého dne. „Začal mi vyprávět o pánu Ježíši, což jsem dosud neslyšel od nikoho. S nikým jsem se o tom nemohl bavit. On mi ale dokázal líčit, jak nás pán Ježíš má rád a podobně, a to bylo něco, co přitáhlo moje srdce a co mi bylo sympatické,“ říká Juraj.
Od maminky a lidí, se kterými se stýkala, dosud slýchal, že adventisté jsou „sobotáři“, kteří světí sobotu stejně jako Židé, a vnímali to negativně. Juraj však nechápal, co je na tom špatného. „S adventisty jsem objevil Ježíše, který k nám má opravdový vztah a nabízí nám rozhovor. Víra luteránů a katolíků mi oproti tomu připadala sice zapálená, ale neduchovní. Prostě mě neoslovila,“ říká pamětník.
Mamince se jeho zájem o adventisty nelíbil a nepřála si, aby mezi ně chodil. Navštěvoval tedy dál evangelické náboženství, byl i konfirmován, současně ale tajně navštěvoval adventisty a studoval Bibli, protože to byl jeho vnitřní způsob víry. Čekal do své plnoletosti.
V roce 1950 dokončil základní vzdělání a tajně se přihlásil do biblického adventistického korespondenčního kurzu, jenž ho fascinoval, neboť se tam dovídal odpovědi na otázky, které ho bytostně zajímaly. Přál si stát se misionářem. Lektor kurzu mu doporučil, aby se přihlásil do semináře, ale k tomu potřeboval nejdříve vystudovat gymnázium. To byla silná motivace k tomu, aby nastoupil do gymnázia v Liptovském Mikuláši.
Ve druhém ročníku, v roce 1952, však komunističtí zákonodárci postavili církev adventistů mimo zákon a studium gymnázia tak pro Juraje ztratilo smysl. Na vysokou školu jít nechtěl, neboť v nově nastolených poměrech, kdy byli věřící adepti vysokoškolských studií na pomyslné černé listině, by musel zapírat svou víru, a to nechtěl. Gymnázium se ale nakonec rozhodl dokončit. V době zákazu církve se nechal tajně pokřtít v Bratislavě.
S nástupem do zaměstnání začal mít Juraj coby věřící adventista problém. V padesátých letech byla totiž sobota ještě pracovním dnem, který však adventisté světili, a tudíž nesměli pracovat.
„Desatero přikázání uznávají všechna křesťanská náboženství. Čtvrté přikázání praví, abychom pamatovali na den soboty, abychom ho světili. Velmi stručně řečeno, většina ostatních křesťanských církví světí neděli od doby římského císaře Hadriána, kdy vypukla druhá židovská válka a on nechal zbourat Jeruzalém a pod trestem smrti zakázal svěcení soboty, obřízku, vstup Židům do Jeruzaléma a tak dále,“ vysvětluje pamětník, který v druhé polovině dvacátého století kvůli svěcení soboty podstoupil nelidská muka. Nejenže bylo obtížné najít práci, kde by mohl místo soboty pracovat v neděli, v základní vojenské službě bylo odmítnutí rozkazu v sobotu zločinem, za nějž byl trestán odnětím svobody a pak i krutými korekcemi.
Na vojnu ho povolali v roce 1956, kdy komunisté Církev adventistů sedmého dne opět povolili, neboť uznali, že jejím oficiálním zrušením pouze ztratili kontrolu nad věřícími, kteří se scházeli tajně. Jakožto politicky nespolehlivý nenarukoval ke zbrani, ale k technickému praporu v Komárnu, spolu s dalšími třemi adventisty. Jejich žádosti, aby v sobotu nemuseli nastupovat do práce a mohli místo toho pracovat v neděli, nadřízení nevyhověli, a když Juraj nenastoupil, nechali ho zavřít.
Vojenský soud probíhal v lednu 1957, potrestali ho čtyřmi měsíci v kárné rotě, kde, jak říká, bylo sice více buzerace, ovšem překvapivě jim velel důstojník, který měl pro adventisty pochopení.
„Byl to frontový voják, věděl, kdo jsou adventisté, a nechával nás na pokoji. Já jsem pracoval v kárné rotě v knihovně a můj kamarád Martin v kotelně. A skutečně nám takto vycházeli vstříc. Prokurátor však vznesl dotaz, jestli došlo k nápravě a zda pracujeme i v sobotu, a velitel nám otevřeně řekl, že mu musí napsat pravdu. Po měsíci nás tedy odveleli zpět k našemu útvaru, přerušili nám výkon vojenské služby a šli jsme do basy,“ vypráví pamětník.
Čtyřměsíční trest odnětí svobody si Juraj s kamarádem Martinem odpykávali v Ruzyni, kde pracovali na stavbě Ústavu jaderné fyziky v Řeži. „I tady se překvapivě chovali lidsky. Náš hlavní dozorce nám řekl, že pokud to půjde, budeme mít na pracovišti volnou sobotu.“ Na svobodu se dostali v červnu 1957.
Oba kamarádi nastoupili zpět na vojnu, tentokrát k motostřeleckému pluku. Velitel pluku si je rovnou předvolal, oni trvali na tom, že v sobotu nebudou pracovat, ani plnit rozkazy. „Byl to podplukovník Láfek, který vůči nám projevil lidskost a rozhodl se naši víru respektovat. Měli jsme tedy v sobotu klid. Stačila totiž trocha vůle a nebyl problém to zařídit,“ vypráví pamětník. Po více než roce ho však převeleli do Znojma, ale tam už vstřícní nebyli. Když pak odmítl v sobotu uposlechnout rozkaz nastoupit na cvičný poplach, velmi rychle se opět dostal do péče prokurátora a následoval eskort do vazební věznice v Brně. Ze soudní síně vyšel s verdiktem 18 měsíců nepodmíněně za vyhýbání se služebním povinnostem.
Trest si odpykával na Borech, kde zpočátku dral peří, do práce v sobotu nenastupoval. Poté však musel přejít k vězeňským horníkům. Zde už šlo do tuhého. Směnný provoz byl nemilosrdný a neuznával výjimky. Protože tvrdošíjně odmítal nastupovat do práce o sobotách, trestali ho krutými korekcemi. Celkem v nich strávil více než sto dní. Jak říká, týráním se ho snažili zlomit, nikdy však neustoupil.
Vždy v sobotu, když nenastoupil do práce, ho zavřeli na deset dní do korekce, poté ho pustili na tři dny fárat v dolech, a když přišla sobota, opět putoval do korekce. A tak se to opakovalo.
Jak říká, deset dní v korekci, o samotě, v naprosté izolaci byl krutý trest i pro něj, který byl povahou spíše introvert. Samota však nebyl jediný trýznivý aspekt.
„Byla tam naprostá tma a podle škvíry v zabedněném okénku jsem poznal jen to, jestli je den, či noc. Byla mi zima a měl jsem hlad. Každý třetí den bylo normální vězeňské jídlo, které jsem ale často vracel, protože mi víra neumožňovala to jíst. V ostatní dny byla pak jen ranní dávka chleba a pak už celý den nic a další den totéž,“ popisuje pamětník. V cele navíc nebyl žádný nábytek, jen holý beton a záchodová mísa bez prkénka, aby si nemohl ani sednout. 16 hodin denně tedy musel trávit vestoje. „Na spaní přinesli večer slamník, který ráno zase odnášeli. Bylo to opravdu drsné, těch šestnáct hodin bdít a stát, po dobu deseti dní, a pak fárat do dolu. Bylo to vyčerpávající i psychicky, ale proto to dělají, aby člověka zlomili.“
Jurajovi vyhrožovali, že pokud nezačne pracovat v sobotu, bude souzen do smrti a z vězení nevyjde. Zdůvodňovali to tím, že nepracuje-li v sobotu, narušuje hospodářský plán.
Za každý den korekce mu připisovali dluh 28 korun za pobyt a stravu. Tyto peníze mu strhávali z platu horníka, ale vydělal tak málo, že z vězení odcházel s dluhem, který mu později strhávali z platu. Propustili ho na amnestii 10. května 1960, jen několik dní před vypršením trestu odnětí svobody.
Po propuštění z věznice se vrátil na Slovensko do rodné vesnice Východná a po nějaké době si zde našel práci účetního v JZD. Ve vesnici se vědělo, co má za sebou a místní lidé se ho nestranili. Netrpěli předsudky, spíše naopak vůči němu chovali sympatie.
Protože kvůli věznění a přerušení vojenské služby musel dosluhovat 7 měsíců, narukoval v roce 1961 do Krnova k technickým jednotkám. Sloužil jako dělník při stavbě letiště. Zde měl štěstí na velitele, kteří nebazírovali na tom, aby pracoval v sobotu, a šest měsíců neměl žádný problém. Když na to však přišel velitel praporu, nařídil mu sobotu i v práci. „Už to bylo měsíc před odchodem do civilu, a tak jsem šel k lékaři s tím, že mám na noze ganglion, který jsem si nechal vyoperovat. Pak jsem ale skutečně simuloval. Kulhal jsem až do konce vojny, aby mě neposlali v sobotu do práce,“ vypráví pamětník.
Nejkrušnější období jeho života odchodem do civilu v roce 1961 skončilo. Pak pracoval s dalšími adventisty v Pozemních stavbách v Praze a po svatbě v Košicích. Mohl zde místo v sobotu pracovat v neděli. Jak říká pamětník, byli dobří pracanti a vedoucí si jich vážili.
V roce 1968, v době krátké svobody, kdy se otevíraly církve veřejnosti, se přihlásil na dálkové čtyřleté studium do semináře, který dokončil v roce 1972.
Když poté získal státní souhlas, zahájil kazatelskou činnost. V období normalizace sloužil pro věřící Církve adventistů sedmého dne v Kladně, Luži, Pardubicích a po revoluci v České Lípě a Náchodě.
Do činnosti disidentských kruhů a opozičních aktivit se adventisté nezapojovali. „Neznám žádného kazatele, který by se v tomto angažoval. Možná nějací členové Církve sami za sebe. Já osobně jsem nebyl nikým osloven ani ze strany opozice, ani ze strany StB. Vnitřně jsem s myšlenkami a protestem disentu souhlasil, ale zastával jsem postoj, že moje aktivita by ohrozila existenci Církve, jejíž postavení bylo velmi vratké. Katolíci ani protestanti se také nezapojovali, z toho samého důvodu. I když někteří jednotlivci sami za sebe ano,“ říká pamětník.
Juraj Krupa žil skromným životem kazatele. Jeho plat byl velmi malý a jeho rodina se musela mnoho uskrovňovat. Politicky se také neprojevoval, ale přesto, aniž by mu někdo řekl důvod, jeho syna s výborným prospěchem odmítali přijmout na gymnázium v několika městech. „Obcházel jsem gymnázia, až mi někdo doporučil školu v Hlinsku, kde ho nakonec přijali. Měl tam složitou dopravu, ale nikde jinde ho vzít nechtěli. Problém byl zřejmě v tom, že byl věřící a jeho otec byl kazatel.“
Podobný příběh se opakoval s dcerou, kterou i přes úspěšné zkoušky nepřijali z náboženských důvodů na hudební konzervatoř. Než se situace vyřešila, rok pracovala jako uklízečka.
Pamětník obtížné časy, které prožil v totalitní době, bere jako součást své životní a duchovní cesty a o to více si váží svobody. „Važme si svobody, kterou máme, bojujme proti jakékoli netoleranci, ať už přichází z jakékoli strany, a snažme se o to, abychom nežili jen sami pro sebe, ale také pro druhé. V tom spočívá křesťanství,“ uzavírá své vyprávění Juraj Krupa.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of Members of the Seventh-day Adventist Church
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of Members of the Seventh-day Adventist Church (Petra Verzichová)