Eva Krupková

„Ráno na křižovatce u Atesa na kruháku v Jilemnici stál takový regulčík. Šli jsme tam, říkali si, co se děje a šli jsme se tam podívat.“ – „Celá rodina?“ – „Ne, děti, holky a kluci. Stojíme tam kousek dál. Byli tam lidi z Autobrzd, přišli se podívat dělníci, co se děje. A najednou přišel jeden, dělal ze sebe chytrého a začal mu [vojákovi] šermovat před očima foťákem. On se ohnal a zmáčknul to. A jak se otočil na druhou stranu – tam stála jedna paní a pán – ty postřelil.“ – „Ten voják to zmáčknul?“ – „Samopal. A já jsem se otočila na pravou stranu a vedle mě letěla kulka, tam se někde zaryla do země. Otec slyšel, že se tam střílí, letěl pro mě a povídá: ‚Koukej mazat domů!‘ A já říkám: ‚Ona vedle mě letěla kulka.‘ On si chtěl vzít flintu a chtěl toho vojáka jít zastřelit. Babička povídá, ať nikam nechodí, že z toho ještě bude mít průšvih. Tak mě odvedl domů, doma jsem dostala vejpuc, že tam nemám co pohledávat. A ta paní byla v jiném stavu, přišla o to. Ten druhý pán byl ošklivě postřelený a byl v nemocnici.“

„Byl rok 1939, musel nastoupit, byl totálně nasazený někde mezi Německem a Belgií, v táboře. Kopali tam prý nějaké základy. Podařilo se mu se čtyřmi nebo pěti kamarády utéct někam do Francie. Říkal, že to bylo hrozné – když utíkali, tak po nich Němci stříleli, jenže oni je nechytli. Otec skočil do hromady dřeva a jeho kamarád spadnul do hnoje. Dále byl někde ve vinném sklípku schovaný asi dva nebo tři dny, aby je nenašli. Tam byl majitel statku, ten je vytáhl a byla to spojka někam do Francie, kde byly zase spojky, které naše lidi, co utekli, převáděly. Pak je spojka odvezla do Francie, tam už se to začínalo formovat. Odvezli je kanálem La Manche do Anglie. Říkal, že se držel stěžně, byl hrozný vítr, viděl utopené lidi. Říkal si, aby tam dojeli. Dojeli tam, v přístavu v Anglii se sešel s kamarády, kteří utekli s ním. V Anglii je začali formovat do naší armády a on byl řidičem tanku.“