Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Krušina (* 1938)

• narodil se 21. září 1938 v Kolodějích u Prahy

• rodina provozovala do roku 1943 autobusovou dopravu

• roku 1943 otec Gustav Krušina přišel o licenci poté, co odmítl pracovní nabídku nacistických úřadů

• rodina strávila poslední dva roky války ve Stvolové na Svitavsku

• matka se s dětmi vrátila do Koloděj

• po otcově smrti matka obnovila rodinnou živnost

• po roce 1948 komunisté rodině znárodnili autodopravu, ale i rozestavěný dům s garážemi

• rodině zůstal statek ve Stvolové

• po vzniku jednotného zemědělského družstva musela po nátlaku všechny pozemky odevzdat družstvu

• po měnové reformě v roce 1953 přišla rodina o všechny úspory

• v roce 1960 vstoupil pamětník do komunistické strany

• usadil se v Moravské Třebové

• kvůli nesouhlasu se vstupem okupačních vojsk v roce 1968 pamětník během prověrek ze strany vyloučen

• v roce 1989 se krátce zapojil do aktivit Občanského fóra v Moravské Třebové

Pouhé dva dny po narození Karla Krušiny 21. září 1938 musel jeho otec Gustav Krušina starší narukovat do armády k pluku do Olomouce, protože začala všeobecná mobilizace kvůli bezprostřednímu ohrožení naší republiky Německem. Pamětníkova matka Aloisie Krušinová zůstala na malého hocha, jeho staršího bratra Gustava a rodinný podnik sama. Otec totiž už od dvacátých let 20. století provozoval v okolí Prahy autobusovou dopravu. Po jeho narukování k vojsku matka odešla i se synem k příbuzným na pomezí Moravy, do vesničky Stvolová. Nedaleko byla hranice Sudet a rodinné autobusy dala matka k dispozici pro evakuaci českých občanů z pohraničí.

Po otcově návratu z mobilizace se rodina opět vrátila domů do Koloděj u Prahy, kde ji zastihl i začátek druhé světové války. I nadále mohli provozovat autobusovou dopravu, než za otcem přišli v roce 1943 němečtí úředníci s nabídkou, která se neodmítá – rodinný podnik měl zajišťovat přepravu munice z německé válečné výroby. Otec však tuto nabídku odmítl. Úřady mu obratem odebraly koncesi pro provoz autodopravy a rodina se ocitla bez obživy. Opět se tedy všichni odstěhovali do Stvolové k matčiným příbuzným, kde setrvali až do konce války.

Starší bratr pamětníka Gustav se nemohl smířit se situací v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava, a když v rádiu slyšel o jugoslávských partyzánech, rozhodl se k nim ve svých třinácti letech přidat. Spolu s několika kamarády se vydali nejdříve do Svitav, které již byly na území Sudet, a odtud chtěli pokračovat vlakem do Bělehradu. Na nádraží však usnuli. Probudila je až vojenská hlídka, která je odvedla na gestapo k výslechu. „Dostali velký výprask, dokonce tam bratr nechal nějaké zuby, a tři dny o chlapcích nikdo nevěděl,“ vzpomíná Karel. Nakonec je gestapo propustilo a zbídačení mladíci se mohli vrátit ke svým rodinám.

I malé dítě si pamatuje hrůzy války

Karel Krušina se narodil pouze několik dní před mnichovskou dohodou a do začátku druhé světové války zbýval tehdy necelý rok. Pamětník byl velmi malý hoch, když se světem přehnal největší ozbrojený konflikt v dějinách, a většinu vzpomínek z té doby slyšel od maminky nebo staršího bratra. Je však několik okamžiků, které utkvěly v paměti přímo jemu.

V roce 1942, když byly pamětníkovi čtyři roky, musel nedaleko Koloděj nouzově přistát německý bombardér, kterému při vzletu z letiště Kbely vzplály motory. Místní mládež, včetně Karla Krušiny, se k místu ihned seběhla. K letadlu se však sjeli i četníci z okolí, kteří děti odehnali a jen několik málo okamžiků poté letadlo explodovalo.

Než Němci zabavili Krušinovým koncesi, jezdili často za matčinými rodiči vlakem na Moravu, a když se k nim přestěhovali, čas od času zase jezdili zpět k Praze. Cesta byla v té době poměrně dlouhá a nepohodlná, ale pamětník si z ní pamatuje mnohé výjevy, a to zejména z konce války. Zdálky spatřil například bombardování Kolína. „Na obloze se začaly dělat bílé čáry a za chvíli se ozvalo obrovské dunění. To byl bombardovaný Kolín. Zrovna tak se to odehrávalo, když byly bombardované Pardubice, kterými jsme poté projížděli. Na nádraží ještě dohořívala výtopna, byly tam rozházené cisterny a rafinerie také dohořívaly,“ vzpomíná Karel Krušina.

Při průjezdu Ústím nad Orlicí také slyšel burácet letecké motory. V místní textilní továrně se totiž vyráběly a ve speciálních skružích nedaleko nádraží je pak technici testovali a zajížděli je. V nedaleké České Třebové pak při svých cestách rodina pravidelně vídala vlaky s nákladem leteckých pum a jiné munice. „Ačkoliv to bylo v roce 1944, zůstalo mně to v paměti, i když jsem byl malý. I proto si myslím, že válka je něco strašného a nemělo by se to opakovat,“ uzavírá Karel Krušina své nejranější vzpomínky, které byly zakaleny druhou světovou válkou.

Zvěst o Hitlerově smrti málem stála matku život

Na počátku roku 1944 byl z Brna vypraven transport vězňů, který směřoval na území Sudet. Tehdy se mezi lidmi tradovalo, že Němci chtějí vlak zastavit v Muzlovském tunelu, který se už nacházel v Sudetech, a zde jej i s pasažéry zlikvidovat. Odbojové organizace z Brna a Letovic, které operovaly po trase vlaku, se snažily za každou cenu transport zastavit ještě na území protektorátu. To se však nedařilo. „Maminka měla dědečka v Chrastové Lhotě na území Sudet a poprosili ji, aby mu řekla, ať vyřídí v Březové na nádraží, aby ten vlak dál nepokračoval. Shodou okolností tam měl děda kamaráda výpravčího,“ vzpomíná Karel Krušina.

Chrastová Lhota a nedaleká Březová nad Svitavou byly totiž jedny z posledních obcí na železnici před zmíněným tunelem. Pradědeček se okamžitě na nádraží vypravil. „Transport do Březové přijel a dál už nepokračoval. Všichni vězni z toho vlaku byli odvedeni do Brněnce, kde byl koncentrační tábor. Co to bylo za vězně, se maminka nikdy nedozvěděla. Možná, že to byli vězni, které nechal transportovat z Polska továrník Schindler,“ říká pamětník.

Na samém konci války, v dubnu 1945, se ve Stvolové, kde Krušinovi žili, usadili němečtí vojáci, aby si odpočinuli při ústupu. Dne 30. dubna 1945 se pamětníkovi rodiče dozvěděli z rádia, že říšský kancléř Adolf Hitler pod tíhou válečných neúspěchů spáchal sebevraždu. „Maminka celá rozradostněná to šla sdělit těm vojákům, kteří byli venku. Jenže ten důstojník, co jim velel, chtěl mamku zastřelit, protože okamžitě nastala panika, a on obvinil mamku, že ji zavinila. Jenže pak se ta zpráva opakovala a otevřeným oknem to bylo venku slyšet. Důstojník dal rozkaz k okamžitému odjezdu z vesnice a druhý den už projížděla sovětská armáda,“ popisuje Karel Krušina poslední dny války.

V autě seděl důstojník a chytil mámu za šaty...

Nedlouho po skončení druhé světové války se zdravotní stav pamětníkova otce prudce zhoršil a nemoci, se kterou bojoval už od roku 1944, podlehl. Matka s oběma syny zůstala ještě u rodičů na pomezí Čech a Moravy, kde otce i pohřbili. Maminka chodila na hřbitov velmi často, manžel jí scházel a jeho smrt byla pro celou rodinu velkým šokem.

V létě 1945 se maminka opět jednoho dne vracela ze hřbitova, když vedle ní na prašné polní cestě zastavil sovětský automobil. Přistoupila k němu v domnění, že se posádka chce jenom zeptat na cestu. „Jenže v autě seděl důstojník, chytil ji za šaty a dal jí rozkaz: ‚Sadis!‘ (Nasedni si!) Jenže maminka šla na druhou stranu, tak proč by si sedala... Ale on ji násilím vtáhl do auta a odjížděl s ní směrem do bývalých Sudet,“ popisuje Karel Krušina. Maminka se snažila auto zastavit, ale to se jí nedařilo a se Sověty dojela až do Chrastové Lhoty. Zde je minula hlídka, ve které byl shodou okolností i její švagr.

Ten, když ji bezmocnou zahlédl ve vozidle sovětského důstojníka, okamžitě zalarmoval vojenskou posádku v nedaleké Březové nad Svitavou. Vojáci se ihned vydali naproti důstojnickému vozu, který však mezitím odbočil z cesty do pole. Na poli však právě probíhala sklizeň a pohybovala se tu spousta lidí. O několik metrů dál také zastavila vojenská hlídka z Březové. To zřejmě důstojníka vyděsilo, pamětníkovu maminku z auta vyhodil a rychle ujel. Vojáci ji pak dovezli až domů, kde se celá rodina z incidentu dlouho vzpamatovávala. „Nakonec se zjistilo, že to byl důstojník NKVD,“ vzpomíná Karel Krušina.

Po tomto zážitku se matka rozhodla vrátit se s oběma syny do Prahy. V roce 1946 opět začala provozovat autodopravu a rok nato začala i stavba nového domu pro celou rodinu. Nástup komunismu v roce 1948 ji však postupem času o všechno připravil. Uchránila pouze statek po rodičích na Moravě, kam se opět, již potřetí, se svými syny v roce 1950 odstěhovala. Už natrvalo.

Kolektivizace a měnová reforma zničily naděje na lepší život

Krušinovi měli jen úspory a dědictví po otci, živil je pouze matčin skromný invalidní důchod. Aby rodině zajistila obživu a synům zbylo dost peněz na studium, začala Aloisie Krušinová obhospodařovat pole po rodičích a chtěla obnovit jejich hospodářství. To však zhatila kolektivizace zemědělství. „Zakládalo se JZD a přišli za maminkou, aby dala pole do JZD. Jenže mamka sotva ta pole osela a čekali jsme nějakou úrodu, tak jim ta pole nechtěla dát. A aby to musela udělat, tak nám odebrali potravinové lístky,“ popisuje Karel Krušina. Dlouhé tři měsíce si rodina nemohla vůbec nic koupit a byla závislá na pomoci matčiných příbuzných, kteří bydleli nedaleko. Pamětníkův bratr byl v té době na vojně a přes vojenského politruka se mu podařilo získat pro rodinu potravinové lístky zpět. Polí se však matka musela i přesto vzdát.

V roce 1952 nastoupil Karel Krušina na Střední průmyslovou školu automobilní do Mladé Boleslavi. Na studium ve městě vzdáleném téměř dvě stě kilometrů od bydliště měly sloužit právě peníze, které pamětník zdědil po tatínkovi. V květnu 1953 však přišla měnová reforma, a rodina tak přišla o veškeré úspory a ocitla se doslova na mizině. Maminka kvůli zdravotním problémům vydělávala velmi málo, a proto museli oba synové přidat ruku k dílu a nastoupit do práce.

Karel Krušina tedy opustil Mladou Boleslav a nastoupil do podniku Agrostroj v Letovicích. Když už ale nemohl studovat, chtěl se alespoň vyučit, a tak si po čase v Československých automobilových opravnách v Brně učení domluvil. Ale poté, co místní funkcionáři zjistili, že pochází z podnikatelské rodiny, jej odmítli přijmout. Nakonec však přesvědčil kádrové oddělení podniku Sandrik v Moravské Třebové, kam už do učení mohl nastoupit. „A to jsem měl další životní štěstí, protože se tam objevilo děvče, které bylo ze zemědělství a jim taky hospodářství sebrali do státního statku a ona nastoupila k nám do továrny měsíc po mně. Zanedlouho jsme se skamarádili, já jsem měl pak jít na vojnu, ona na mě počkala a vzal jsem si ji za ženu. Takže přes to všechno, co nám bylo způsobeno, komunistům děkuji za to, že mám takovou manželku,“ říká pamětník.

Z komunistické strany do Občanského fóra

V roce 1957 narukoval Karel Krušina na vojnu. Působil ve výsadkářském pluku v Prešově, kde absolvoval výcvik na obranu proti zbraním hromadného ničení. Ve druhém roce vojenské služby se pod tlakem svých přátel rozhodl, že vstoupí do komunistické strany (KSČ). Více než dva roky čekal na kandidátní listině, než mu funkcionáři navzdory jeho původu povolili vstup. Dodnes tohoto kroku lituje, na počátku šedesátých let v tom však viděl jedinou možnost, jak zajistit sobě i své rodině o trochu lepší budoucnost. Po čase se dokonce stal členem závodního výboru KSČ v továrně, kde pracoval.

Po srpnové invazi v roce 1968 však v podniku projevil nesouhlas se vstupem okupačních vojsk a komunisté jej ze svých řad vyloučili. Kvůli tomu začal mít pamětník problémy v práci. Kolegové ho měli šikanovat a on chtěl z továrny odejít. „Ale díky dobrému komunistovi jsem ve fabrice zůstal, a dokonce jsem získal místo, které mě až do konce strašně bavilo. Bylo to v technickém rozvoji,“ vzpomíná Karel Krušina.

Na prahu sametové revoluce, v roce 1989, se pamětník zapojil do aktivit Občanského fóra v Moravské Třebové, kde i s manželkou a dvěma syny bydleli. Zúčastnil se několika jednání se zástupci města, ale zakrátko politiku opustil. Říká, že ačkoliv nikdy nebyl velkým aktivistou jak v komunistické straně, tak v rámci sametové revoluce, nikdy nedopustil, aby se někomu stala křivda nebo jakékoliv násilí, a lidem ve svém okolí se vždy snažil pomoci.