Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Krutina (* 1951)

• narozen 1. února 1951 v Praze

• archeolog

• jeho otec Vratislav Krutina byl významným politikem Komunistické strany Československa (KSČ)

• kvůli politice se dostával do konfliktu s rodiči

• po maturitě studium archeologie v Moskvě

• podílel se na výzkumu slovanských sídlišť na území Novgorodu

• působil v Archeologickém ústavu

• po sametové revoluci ředitelem muzea v Brandýse nad Labem

• roku 2022 žil v Praze

Pocházel z komunistické rodiny, a aby se vymanil z jejího vlivu, využil možnosti studovat v zahraničí. Jenže během socialismu neměl otevřené dveře do mnoha zemí. Paradoxně tak odešel do Moskvy, kde strávil několik let studiem archeologie a kde se seznámil se svou ženou. Ačkoliv měl samozřejmě jen omezené možnosti, i tak mohl trávit čas s lidmi z mnoha koutů světa a nabýt zkušenosti v oboru.

Měl jsem normální dětství

Ivan Krutina se narodil v 1. února 1951 v Praze. Jeho otec Vratislav Krutina byl politik Komunistické strany Československa (KSČ), poslanec a později také ministr zemědělství a ministr potravinářského průmyslu.[1] Matka byla jakožto manželka angažovaného komunisty v domácnosti, což by za jiných okolností bylo režimem považováno za buržoazní výdobytek. Později si našla zaměstnání v Ústředním domě armády v Dejvicích. Ivan Krutina měl dva bratry Miloše a Vratislava, se kterými prožíval radostné dětství v pražské Libni. Vzpomíná na to, že jako chlapec trávil velkou část dne venku S kamarády si hrál na ulicích, po kterých jen zřídkakdy projížděla auta. Od dvanácti let se věnoval hře šachů. Tato záliba ho provázela celý život.

Po ukončení základního vzdělání nastoupil na střední všeobecně vzdělávací školu, obdobu dnešního gymnázia. Díky svému zázemí neměl s přijetím sebemenší problém. Velkým zklamáním se pro něj stala invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. On sám totiž sympatizoval s reformním směrem vlády a okupaci odsuzoval. Rodiče měli ovšem na událost zcela opačný pohled, a tak se dostával do paradoxních situací. „Většina lidí to měla tak, že ve škole a práci nemohla říkat to, co doma. A já jsem doma nemohl říkat to, co jsem si myslel ve škole. Měl jsem to naopak,“ vysvětluje a dodává: „Takže jsem musel tak jako manévrovat mezi rodinou a životem.“

Abych se osamostatnil, šel jsem studovat do Moskvy

Spory s rodinou se postupně vyostřovaly. Iva Krutina se chtěl od rodičů a jejich vlivu odpojit. V maturitním ročníku si dal přihlášku na tři vysoké školy, z toho jedna byla v Moskvě. Když se na dvě z nich dostal, rozhodl se pro studium na moskevské Lomonosovově univerzitě. „Chtěl jsem od rodiny pryč, chtěl jsem být nezávislej. [...] Na univerzitě jsem si vybral archeologii, protože jsem o ní leccos věděl a měl jsem i známý, který se tím zabývali. [...] Studoval jsem u vynikajících akademiků, Arcichovskýho a dalších,“ vypráví.

Věnoval se slovanské archeologii a univerzita mu umožnila podílet se na výzkumu slovanských sídlišť na území Novgorodu. Během jeho pobytu v Sovětském svazu se jeho jméno objevilo ve svazku vedeném k osobě Martina Meššy (archivní číslo KR-619086 MV)[2], ve kterém se uvádí, že se věnovali protirežimní a protistátní činnosti. „Moji spolužáci Radovan Hříšný a Martin Mešša předtím studovali na vysoké škole politické a byli odtamtud vyhozený. Nějakým způsobem se jim ale podařilo přihlásit se do Moskvy na historickou fakultu. Kamarádili jsme spolu a žili jsme normálním studentským životem, což zahrnovalo i nějaké politické vtipy,“ vysvětluje.  

Jak sám Ivan Krutina uvádí, s přáteli tušili, že jsou sledováni. Trnem v oku režimu se stal nejspíš i proto, že na jednom ze studentských kulturních setkání s poezií pustil píseň Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka. „Oni se mě pak ptali, jak je to možný, že to takhle jako bylo. Tak jsem jim říkal, jak to bylo po příchodu vojsk pěti států do Československa, konkrétně do Prahy. Snažil jsem se popravdě říct, jak to tady vypadalo. Tak to vlastně z hlediska tehdejšího už mohla být protirežimní činnost, ale já jsem na to reagoval spíš jako historik, snažil jsem se o objektivní pravdu,“ uzavírá.

V Moskvě se seznámil se svojí ženou Amálií a následně se jim narodil syn. Po dokončení studií se rodina odstěhovala do Prahy, kde Ivan Krutina získal místo v Archeologickém ústavu na Malé Straně. Po nějaké době musela jeho žena zpátky do Moskvy, aby obhájila diplomovou práci, a Ivan Krutina zůstal se synem dva měsíce v Praze. Poté dostal povolávací rozkaz a musel odejít do raketového útvaru na Karlovarsko. Vojnu prožil bez větších problémů, a když přece jen nějaký nastal, dokázal se z něho s noblesou dostat. „Jednou jsme při fotbale rozbili sochu Gottwalda. Ale protože archeolog umí slepovat střepy, tak jsme tuto schopnost využili, slepili jsme Gottwalda, a aby tam nebyly vidět slepy, tak jsme ho natřeli na zlato a dostali jsme pochvalu,“ vzpomíná se smíchem.

Po návratu domů na něj čekala kromě manželky a syna i novorozená dcera – šestnáct let po ní přišel na svět ještě syn. Následující léta prožil šťastně s rodinou a významně se podílel na archeologických výzkumech. Sametovou revoluci s nadšením přivítal. Po pádu režimu se mu otevřely nové možnosti a stal se ředitelem muzea v Brandýse nad Labem. Musel se také popasovat s předčasnou smrtí své nemocné ženy a na péči o svého nejmladšího čtrnáctiletého syna zůstal sám. V roce 2006 skončil na postu ředitele muzea, ale nadále se svému oboru věnoval. Roku 2022 žil v Praze.

 

 

[1] Ivan Krutina. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. [cit. 2024-01-31]. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/detail.sqw?org=283&id=2352&l=cz

[2] Odpověď Archivu bezpečnostních složek. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály