Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Krůžela (* 1960)

• 1960 – narozen ve Vsetíně

• 1979 – v říjnu nastoupil povinnou základní vojenskou službu

• 1980 – v prosinci se v rámci 2. roty 1. praporu 1. tankového pluku (VÚ 5729) účastnil cvičení Krkonoše 1980

• 1981 – do civilu, práce u Lesního závodu Strážnice

• 1998 – začal pracovat pro soukromou dřevařskou firmu, kde je i v současnosti

Dětství

Jiří Krůžela se narodil 27. srpna 1960 ve Vsetíně. Dětství prožil na Valašsku v Brumově-Bylnici. Po základní škole se vyučil lesním mechanizátorem v Bzenci-Přívoze na jižní Moravě. Sem se po vojně také přiženil.

Ze srpna 1968 si pamatuje, že celá rodina poslouchala již časně ráno rádio. Všichni lidé v obci nakupovali konzervy a trvanlivé potraviny, protože byli přesvědčeni, že bude válka. Jinak se toho na Valašsku moc neodehrálo. Občas projelo nějaké vojenské nákladní auto. Na hlavní křižovatce ve směru na Slovensko stál sovětský regulovčík. Protože vlastní vojáci na něj zapomněli, tak mu tam děti nosily nějaké jídlo. Sověti mu jídlo přivezli až po dvou dnech.

Nepokoje v Polsku a cvičení Krkonoše 1980

V říjnu 1979 Jiří Krůžela nastoupil povinnou vojenskou službu a byl poslán do školy pro řidiče tanků v Martině. Po půl roce byl převelen do Strašic k 2. rotě 1. praporu 1. tankového pluku (VÚ 5729), vyzbrojené tanky T-55A.

V polovině roku 1980 kulminovala v Polsku nespokojenost s komunistickou vládou. Vlna nepokojů začala s určitým zpožděním po zvýšení cen masa vládním nařízením z 1. července 1980. K prvním stávkám dělníků, železničářů a úředníků došlo v Lublinu, významném „centru“ komunistické moci. Zpočátku však nevyvolaly téměř žádnou odezvu u vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS). Až v polovině července se situací začal zabývat ústřední výbor strany. Situace se přiostřila během následujících čtyř týdnů, kdy docházelo ke stávkám i v jiných částech Polska. V druhé polovině srpna se začali bouřit dělníci na severu, centrem se stala města Štětín, Gdyně a Gdaňsk.

Před Solidaritou vznikl 17. srpna 1980 v Gdaňsku Mezipodnikový stávkový výbor (MKS), který měl koordinovat stávkovou činnost a zároveň jednat s ÚV PSDS o uznání politických práv. Částečný úspěch ale hatil fakt, že si ústřední výbor zakládal na tom, aby MKS neměl sílu politické strany, a dokonce uznal PSDS a její vedoucí úlohu v zemi. Když 5. září prvního tajemníka PSDS Edwarda Gierka stihl infarkt myokardu, nadešla vhodná chvíle pro diskusi o dalším vývoji. Gierek přišel záhy po infarktu o svou funkci, MKS vystoupil z oficiální odborové organizace a vznikl tak prostor pro novou iniciativu – v Gdaňsku byly 17. září 1980 založeny Nezávislé samosprávné odbory, tzv. Solidarita. Solidarita je neodmyslitelně spjata s jejím vůdcem Lechem Wałęsou, původně elektrikářem, který se stal hlavním symbolem Solidarity a o tři roky později získal dokonce Nobelovu cenu za mír.

Událostmi v Polsku se zabývalo také nejvyšší politické a stranické vedení Sovětského svazu, které mělo zájem na uklidnění situace, aby nedošlo k oslabení vládnoucího režimu a k moci se nedostaly síly „podporované kapitalistickým imperialistickým Západem“. Jedním z projevů nátlakové akce Sovětského svazu a jeho spojenců v rámci Varšavské smlouvy na Polsko se stala vojenská cvičení armád Varšavské smlouvy v blízkosti polských hranic.

Velení v Moskvě rozhodlo, že Československá lidová armáda (ČSLA) zorganizuje a provede divizní taktické cvičení Krkonoše, které mělo dvě fáze. V úvodní fázi, která měla trvat pět až šest dní, se konalo samostatné divizní taktické cvičení na území ČSSR. Celkově se do něj zapojilo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelecké a velké množství automobilové techniky. Jedním z nasazených útvarů v rámci cvičení byl také 1. tankový pluk ze Strašic.

Kolem Mikuláše se po kasárnách začaly šířit zprávy, že pojedou na mimořádné divizní cvičení. Ale absolventi,[1] kteří měli větší přehled, říkali, že se také může stát, že pojedou na Polsko. Jeden den se důkladně kontrolovala technika a nakládala se munice. Večer se vyrazilo na cestu. Vznikaly problémy, protože nikdy předtím s tanky nejezdili po silnici. Na tvrdém povrchu se pásy chovají úplně jinak než v terénu. Cestou přerazili dost sloupů, plotů atd. Jeli celou noc. Nad ránem pamětník asi třikrát zaspal. Velitel tanku musel Jiřího Krůželu budit, aby nesjel do příkopu. Vznikaly problémy se zásobováním. Ale cestou dostávali jídlo od lidí v obcích, kterými projížděli. Na místo určení dorazili až druhý den večer. Celou dobu byly velké mrazy. Ohně se kvůli utajení nesměly rozdělávat. Druhý den se kontrolovala a opravovala technika. Další den proběhlo menší cvičení. Začaly se šířit zprávy, že Němci přisunuli techniku k československým hranicím, a tak se začali vracet do domovských posádek. Při cestě zpět jim lidé mávali „jako v květnu pětačtyřicátého“.

K druhé fázi akce, frontovému velitelsko-štábnímu cvičení se soustředěním vojsk na území Polska, nakonec rozkaz vydán nebyl a po několika dnech se vyvedené jednotky postupně vracely do svých kasáren. Přesto některé útvary ČSLA byly ještě během roku 1981 drženy v pohotovosti.

V civilu

Po vojně se Jiří Krůžela v roce 1981 z Valašska přestěhoval a přiženil se do Hodonína. Zde s manželkou žijí dodnes. V letech 1982 až 1986 se jim narodily tři děti. Jiří Krůžela nejdříve pracoval u Lesního závodu Strážnice a v roce 1998 přešel k soukromé dřevařské firmě, kde působí i v současnosti.

[1] Vojáci plnící povinnou vojenskou službu po absolvování vysoké školy.