Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Krycnerová (* 1933)

• narodila se 25. června 1933 v Praze

• zažila nálety na Prahu v únoru 1945

• na počátku vysokoškolských studií ji vyloučili, protože nevstoupila do Československého svazu mládeže

• žila v Karlových Varech

• dálkově vystudovala Pedagogickou fakultu v Plzni

• v srpnu 1968 zažila incident se sovětským vojákem

• 17. listopadu 1989 se náhodou zúčastnila demonstrace na Národní třídě

• stala se pobočnicí Medy Mládkové

Marie Krycnerová, rozená Ondráková, se narodila 25. června 1933 v Praze. Její otec byl právník a s rodinou bydlel v bytě pro státní zaměstnance na Žižkově. Její rodiče byli na tu dobu spíše starší a Marie vyrůstala jako jedináček, přesto měla krásné dětství. Chodila třeba do Dismanova rozhlasového dětského souboru, kde se, jak vzpomíná, vždycky vyřádila.

Viděli jsme, jak padají bomby

Říká, že válka se jich nijak nedotkla, kromě toho, že jako děti měly zakázáno chodit na kopec Vítkov. Nicméně velmi ji poznamenaly nálety na konci války. „Když jsme chodili do Lupáčovky, tak jsme zažili nálet. To byl únor čtyřicet pět, kdy skutečně padaly bomby. A protože v naší škole byl přísun plynu a elektřiny, tak jsme nesměli mít kryt, tak nás vypouštěli o něco dřív, my jsme zůstali na kopci Svatého Kříže mezi Žižkovem a Vinohrady a viděli jsme, jak padaj bomby. Tak to byl šok.“

Marie pak běžela domů a maminka jí pak vyprávěla, že když přiběhla, klekla si v předsíni k andělíčkovi, kterého tam měli, a strašně prosila, aby už nálety přestaly. Následky si pak nesla až do dospělosti. „Potom, když třeba měly děti trápení, nebo se něco nedařilo, tak se mi pořád zdálo o tom bombardování.“

Z jedenáctiletky přeložena do družiny

Marie odmala toužila stát se učitelkou a už jako dítě učila další děti kolem domu. „Po válce se otevřely pedagogické školy a já jsem šla na vysokou školu, udělala jsem zkoušky. A pak tam přišel otec pana Rumla a pan Losický, toho ale neznáte, on umřel brzo po revoluci. No a začali říkat o svazu mládeže a kdo tam půjde. No tak se hlásili. A pak kdo tam nepůjde, tak jsem se přihlásila, že tam nepůjdu, protože jsem byla skautka, tak jsem nemohla jít do svazu mládeže. Tak mě okamžitě z tý školy vyrazili, aniž bych šla na první přednášku.“

Dnes říká, že ji poslali pryč, protože byla svobodné děvče, které dráždilo. Marie se pak odstěhovala do Karlových Varů, učila ve Vysoké Peci a zároveň pět let dálkově studovala Pedagogickou fakultu v Plzni. V té době také chodila se svým budoucím mužem, který se bez jejího vědomí i svolení rozhodl, že se vezmou. Marii jen tak řekl, ať mu dá svoji občanku, a za dva dny přišel s tím, že budou mít svatbu.

„Řekla jsem mu, že se bude ženit sám, že já mám vysokou školu.“ Svatba ale nakonec opravdu byla, jen malá v Karlových Varech, a potom velká v Praze pro všechny příbuzné. A přes to, jak jejich manželství začalo, tak jim vydrželo padesát dva let až do manželovy smrti.

Ze své školní praxe také vzpomíná na jednoho zástupce, když už učila na jedenáctiletce. „Přišel za mnou zástupce. Kdo mu podlehl, měl od něj pokoj. Ale já jsem jeho svodům nepodlehla. Byl u mě na hospitaci, přišel na Egypt, to byl gympl, tak to byla septima, a jeho jedinej protest byl, proč tam je náboženství. Řekla jsem mu, že Egypt je náboženství, a dala jsem mu přečíst učebnici. Nevím, jestli se zastyděl, že je tak hloupej. On neměl ani maturitu, ale byl to můj nadřízenej.“

Druhý den jí pak přinesl dokument na vypsání z církve, který Marie odmítla podepsat, tak ji přeložili do družiny mládeže v národní škole. Když pak znovu učila, tak jejím žákem byl třeba malý Waldemar Matuška.

Jeho tatínek mě osvobodil a on mě chce zabít

V srpnu 1968 byla s manželem zrovna na dovolené v Jugoslávii. 20. srpna se dozvěděli, že jsou Sověti na hranicích, tak se hned vydali zpátky do Československa. „My jsme odletěli a oni druhej den přišli. Už nás odbavovali na letišti podezřele, že se něco děje. Já bych se ale stejně chtěla vrátit, protože jsem měla doma dvě děti.“

Šok pak také zažili, když se vraceli z chalupy do Karlových Varů. „Zastavili nás regulovčíci a ten mladej šel po mojí dceři malý, dvouletý, která ležela a pod ní byl tranzistor. Protože tehdy byly tranzistory jediný, který vám mohly pomáhat, abyste věděli, co se děje. No ale ten tranzistor naštěstí byl vypnutej, ale on po něm šel, tak jsem šla po něm já. On vzal zbraň. Tehdy jsem uměla rusky jako česky, protože jsem musela dělat státnice a učila jsem na jazykovce. A já jsem řekla, že jeho tatínek mě osvobodil a on mě chce zabít. Tak ten staršina teda přistoupil, sebral mu tu zbraň. Manžel řekl, že už mě viděl zastřelenou.“

Brežněv smrděl

Marie vzpomíná také na to, jak se potkala s tehdejším nejvyšším sovětským představitelem Leonidem  Brežněvem. Manžel měl po Varech hodně známých a byl mezi nimi i ředitel skláren. Když tak byli jednou na tzv. Dnu obřích číší, tak ji ředitel Brežněvovi, který tam také byl, představil. „Hroznej chlap. A smrděl, asi tabákem, ale mně se zdálo, že smrdí vším.“

Dne 17. listopadu roku se pak připletla do studentského průvodu, byla na vyšehradském hřbitově, kam občas chodívala. „Tak jsem se dostala do průvodu, aniž bych chtěla protestovat, dostala jsem se na Národní třídu. Ale uhnula jsem do tý Ostrovní, protože jsem si to chtěla zkrátit, a přišla jsem tak o nějaké kopance.“

Po roce 1989 si splnila svůj sen a začala cestovat. Prostřednictvím působení na městském soudu, na kterém Marie pracovala jako přísedící, se také seznámila se známou mecenáškou Medou Mládkovou. Pomohla jí získat Sovovy mlýny a pak i u ní kolem roku 2000 nějaký čas v Americe bydlela a pomáhala jí v domácnosti. „Byla jsem ve velkém baráku se třema psama a šesti kočkama. Každý večer jsem chodila s tím procesím ulicí, kde žili jenom ty nejbohatší.“

Po smrti svého manžela v roce 2004 se Marie odstěhovala na chalupu, kterou ale zanedlouho prodala. Dnes jí největší radost dělají vnoučata a má dokonce už i šest pravnoučat.