Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilona Krylová (* 1936)

• narozená 17. června 1936 v Mostu

• pochází ze smíšeného česko-německého manželství

• otec Antonín Doležal narukoval do Wehrmachtu, nezvěstný

• válečné dětství prožila v Mostě

• zažila nálety i setkání s válečnými zajatci

• na konci války zažila rabování a násilí vůči Němcům +po válce se vyučila cukrářkou +žila v Chomutově

Otec Ilony Krylové Antonín Doležal bránil jako československý občan v září roku 1938 hranice své země proti Německu. Navzdory českému jménu měl německou národnost a po obsazení československého pohraničí nacistickou Třetí říší zůstal i s rodinou v Mostě. Nechtěl opustit svůj domov a práci v továrně, kde pracovala i jeho česká žena.

Od 1. října 1938 se stal Antonín Doležal občanem Velkoněmecké říše, začal podléhat německé branné moci a v roce 1941 musel odjet na frontu bojovat za Hitlera. Snažil se tomu zabránit, ale marně. Před jeho odjezdem si rodina pořídila poslední společnou fotografii. Ilona si svého tatínka nepamatuje, domů se z války nevrátil. Padl za nacistickou Třetí říši, přestože v jeho žilách zřejmě kolovalo jen velmi málo německé krve.

Jeho dcera Ilona Doležalová, provdaná Krylová, se narodila 17. června 1936 v Mostě, kde prožila i dětství a dospívání jako jediné dítě svých rodičů. Otec byl sirotek, vyrůstal v dětském domově a je pravděpodobné, že i on původně pocházel ze smíšeného manželství. Odlišná národnost obou manželů ale nepředstavovala v předválečném československém pohraničí nic neobvyklého. 

Jen povinnosti jsme měli stejné jako Němci

Ilonina maminka se po obsazení československého pohraničí Třetí Říší odmítla přihlásit k německé národnosti. „Maminka říkávala: ‚Jednou jsem Češka, tak Češkou zůstanu, ‘“ vzpomíná Ilona. Božena Doležalová Češkou zůstala, i když jí to po celou dobu války přinášelo jen samé starosti a trápení. Jako druhořadá občanka Říše neměla nárok na sociální dávky, přestože její muž za Německo bojoval.

Existenční starosti ale nebyly nakonec tím nejhorším. Brzy pochopila, že její život nemá stejnou cenu jako životy jejích německých sousedů. Uvědomovala si to například, když plná obav musela s malou dcerou trávit celé noci venku, protože jako Češka neměla nárok na náhradní ubytování během bombardování průmyslového Mostu spojeneckým letectvem. Čtvrť, ve které bydlely, bývala občas uzavřená kvůli náletůn a domů nesměly. „Měly jsme stejné povinnosti jako Němci, ale výhody jako oni, jsme neměly. Maminka kvůli tomu často plakala. Protože my jsme byli Bémáci,“ říká Ilona Krylová. Za Bémáky označovali „praví“ Češi i Němci lidi ze smíšených česko-německých manželství. Buď poněmčené Čechy nebo počeštěné Němce. Ani jedny nepovažovali za sobě rovné.

Bitva o benzín vypukla v květnu 1944

Předválečný Most měl v rámci Československé republiky zvláštní postavení. Většina obyvatel byla německé národnosti a po vzniku Československa v roce 1918 odmítali stát se jeho občany. Jejich urputný odpor potlačila až armáda, kterou do města tehdejší československá vláda poslala. Most, kde řada obyvatel pracovala v dolech nebo v továrnách a jejich životní úroveň závisela na poptávce po uhlí, byl za první republiky plný sociálního pnutí.

Existovalo proto mnoho důvodů, proč místní Němci připojení československého pohraničí k Velkoněmecké říši v říjnu 1938 vítali. Němci začali záhy po vytvoření Říšské župy Sudety v přilehlém Záluží s výstavbou chemického závodu Sudetenländische Treibstoffwerke AG. Tam pak pracovala velká část lidí a v Mostě úplně vymizela nezaměstnanost. Spolu s továrnou se stavěla i sídliště pro zaměstnance.

Následně pak začala chemička vyrábět syntetický benzín pro německou armádu a stala se tak pro německý válečný průmysl strategicky velmi důležitou. Počet zaměstnanců dál rostl, po vypuknutí války končili v Mostu nuceně totálně nasazení, ale také zajatci z Němci okupovaných zemí. Jejich počet postupně narůstal – v posledním roce války jich bylo kolem padesáti tisíc. Rovněž Ilonina maminka každé ráno odcházela pracovat do továrny a malá Ilona zůstávala sama doma. „Maminka mě zamkla a šla do práce. Nechávala mi třeba nějaké kalendáře, co kde sehnala, a já jsem si to prohlížela,“ vzpomíná. Vždy trpělivě čekala, až se večer maminka vrátí. 

12. května 1944 se nad městem poprvé objevila letadla, která vzápětí začala s bombardováním. Ten den odstartovala ofenziva spojeneckého letectva pod názvem Battle of Fuel – Bitva o benzin.   

Při prvním náletu zahynulo šest set lidí

Cílem náletu se stala chemička v Záluží a americké bombardéry během něj shodily na továrnu, ale i na přilehlé pracovní tábory, 1500 bomb. Zahynulo téměř šest set lidí. Během necelého roku následovaly nálety další, celkem jich bylo sedmnáct a staly se tak nedílnou součástí života v Mostě a jeho okolí. Nejhorší musely být nálety pro zajatce, kteří neměli žádnou možnost se před bombami ukrýt.

„Ten den krásně svítilo sluníčko a na nebi se objevily takové stříbrné šipky. Nevěděli jsme, co to je, co se to děje. Začaly se nám třást židle a maminka se rozplakala. A to ještě nebyly žádné kryty, nebyli připravení na válku. Nebylo kam se schovat. A tak Němci honem dělali pod nádražím provizorní kryt. A to byl fofr. A od té doby to začalo…“ vzpomíná na 12. květen 1944 Ilona Krylová.

S maminkou bydlely naproti nádraží, v přízemí činžovního domu. Všechno, co se dělo venku, sledovala Ilona z okna jejich malého bytu. I budování prvního provizorního protileteckého krytu. Sirény ohlašující nálet se od té doby spouštěly pravidelně a každé ráno, když Božena Doležalová odcházela do práce, nevěděla, jestli večer najde svou dcerou doma v pořádku. Denně jí musela opouštět a snášela to špatně, ale prostředků k obživě měly málo, a na jejím výdělku dělnice v továrně byly závislé. 

Zvuk sirén ji tížil ve snech i po válce

I pro tehdy osmiletou Ilonu byly měsíce neustále se opakujících leteckých poplachů a bombardování těžké. „V noci jsme kolikrát nespaly. Když začaly houkat sirény, tak to znamenalo, že už jsou na místě. A ta siréna úplně plakala. A pak bylo slyšet, jak to duní, jak stříleli, a nebo jak se najednou všechno rozsvítilo, když dopadla bomba. Brečela jsem, protože to na mě strašně působilo, a kolikrát jsme ani nestačili doběhnout do krytu a zůstali jsme venku. A oni křičeli: ‚Lehnout, lehnout!‘ A tak jsme si museli, i když bylo třeba bláto, lehnout na zem,“ vzpomíná.

Zvuk sirén ji z tíživých snů probouzel ještě několik po válce. Vzpomínky na nálety má navíc spojené i s ponižujícím chováním vůči matce ze strany Němců a také s jejími následnými výbuchy zoufalství. „Někdy nás nikam nepustili. Vyhnali nás ven, protože jsme byli Bémáci. Ale zároveň jsme byli i Němci. Takže co jsme vlastně byli? Nic. A maminka vždycky plakala,“ vypráví dál.

Devět ze sedmnácti náletů na Most zasáhlo i samotné město. Pumy zcela zničily nebo výrazně poškodily  desítky domů a zemřely stovky lidí. Až v lednu 1945 se podařilo britským bombardérům chemičku v Záluží zcela zničit.

Byla jediné české dítě v německé třídě

Část vzpomínek Ilony Krylové se týká i jejího nástupu do školy. „Kvůli tomu, že byl táta Němec, tak jsem musela do německé školy a to byla taky katastrofa. Doma jsme mluvili jenom česky a najednou jsem měla mluvit německy,“ vypráví.  

Německy neuměla vůbec. Říká, že byla jediné české dítě ve třídě. Matka se snad měla pokusit zařídit, aby do německé školy nemusela, ale nepodařilo se jí to. A tak se Ilona učila v pozoru a se zvednutou pravicí německou nacistickou hymnu. Přesto zůstávala „Bémákem“ a děti i učitelé jí to nikdy neopomněli připomenout. Ale i ona sama si všimla jednoho rozdílu mezi ní a ostatními dětmi.

„Německé děti byly označkované a já jsem nevěděla, co to je. Ptala jsem se na to maminky, že já nemám nic a oni mají takový různý znamínka. A maminka mi vysvětlila, že je to proto, že kdyby to dítě umřelo nebo někde samo zůstalo, tak aby ho poznali. A říkala mi: ‚Ty to nepotřebuješ.‘ Z vyprávění Ilony Krylové ale není příliš jasné o jaké „označování“ německých dětí se jednalo.   

Kdyby viděli, že jim něco dávám, tak je hned zastřelí

Během války vyrostlo v okolí Mostu několik desítek pracovních táborů. Vznikaly postupně a levné pracovní síly tam nacisté přiváželi z mnoha zemí Evropy. Nejprve Němci vybudovali tábor pro Poláky, pak pro Francouze, Holanďany, Belgičany… Podle toho, kterou zemi právě obsadili. Po napadení Sovětského svazu  vznikl tábor pro sovětské válečné zajatce a po invazi do Normandie přibyli i Britové a Američani.

Po kapitulaci Itálie postavili tábor pro Italy a pro Slováky po potlačení Slovenského povstání. Oba tyto národy považovali Němci za zrádce a se zajatci proto zacházeli velmi krutě. Podobně jako se Sověty. Nelidské jednání a nenávist vůči sovětským zajatcům se ještě vystupňovala po prohrané bitvě u Stalingradu. Ale stejně bezohledně zacházeli i s „vlastními“ – s dezertéry a kriminálními vězni.  

„Zajatci nám chodili pod okny. Neměli co jíst, byli hladoví. A tam dál byly takové haldy, vozily se tam odpady a tam to museli uklízet. Jenomže oni to tam chudáci vybírali, jedli, protože měli hlad. Když šli kolem nás, po tom chodníku, někteří byli úplně bosí, někteří napůl nazí a ukazovali, že mají hlad. Ale běda, kdyby ti, co je hlídali, viděli, že jim něco dáváme, tak by je hned zastřelili. A maminka pak vždycky plakala,“ vypráví Ilona.

Jednou na zajatce narazila s kamarádkou i venku. Viděly, jak se přehrabují v odpadcích a hledají zbytky jídla. Když prý dívky zahlédli, rozhlédli se, jestli je nevidí dozorci a pak jim posunky naznačovali, že mají hlad. „A tak jsme jim tam donesly asi dva brambory a opatrně jsme jim je předaly,“ vzpomíná Ilona.

Němci bojovali po dobytí Mostu o přežití

Osmého května 1945 dorazila do Mostu Rudá armáda a ve všech oknech se objevily bílé vlajky. Ilona byla sama doma, tak jí s vyvěšením bílého ubrusu pomohla sousedka. Oproti českému vnitrozemí, kde Sověty vítali jako osvoboditele, byla situace v severočeském pohraničí zcela odlišná. Němci se báli msty vojáků Rudé armády – pro ně konec války osvobozením nebyl. Ve městě nastal zmatek. Ještě před Rudou armádou začali přicházet uprchlíci před frontou, dezertéři, ale i vězni z osvobozených koncentračních táborů. Bez dozorců zůstaly i tisíce zajatců z pracovních táborů. A nastolit pořádek přijeli do pohraničí Češi.

Květen 1945 neznamenal pro obyvatele Mostu úlevu a radost z konce války, pro většinu z nich se stal bojem o přežití. Ilona s maminkou se celou dobu ukrývaly ve sklepě na uhlí. Odtud malým okénkem sledovaly, co se děje venku. Nebyl nikdo, kdo by samotnou ženu s dítětem ochránil nebo nabídl pomoc. Venku se zabíjelo, znásilňovalo, rabovalo a nebezpečí mohlo přijít od kohokoli. Malá Ilona nedokázala od sebe odlišit změť různých uniforem, ani nerozuměla označení RG (Revoluční gardy) na červených páskách na rukávech. Všechno co se dělo, se jí ve vzpomínkách spojilo v jediné. A tím byl strach.

Bitý německý soused strašně plakal 

Zpočátku rabovali pravděpodobně vězni a zajatci. Z prostého důvodu, byli hladoví. Češi ale měli k rabování jiné důvody. Do Mostu dorazili z vnitrozemí bývalí partyzáni a pod označením všemocných Revolučních gard se pro Němce stali noční můrou. Přinesli většinu násilí a zabíjení na konci války v Mostu. Německý majetek si ale nakonec odvážel kdekdo. Hned, jakmile válka skončila, začal odsun a Ilona vzpomíná, jak pak viděla Čechy na vozech odvážet peřiny i nábytek z opuštěných domů.

„I ty ohromné a krásné vily si zabrali,“ dodává. A dál vypráví, jak Češi chodili i do kláštera, kde z pobořených sklepů vytékalo víno. Stačilo mít vhodnou nádobu. „Rabovali po jednotlivých domech. U sousedů našli maso, které si sousedi schovali do komína, ale brali všechno a ty lidi pak zmlátili. Maminka se bála o život, jí na nějakém majetku nezáleželo,“ vypráví dál. V té době se k nim nastěhovala babička, bydlela dřív sama v sousední vesnici a bála se. I jí odvezli šicí stroj, jedinou cennější věc, kterou měla a která pro ni byla i zdrojem obživy. Německá sousedka před odsunem darovala Ilonině mamince rádio, sepsala darovací smlouvu, aby měla doklad o nabytí – přesto jí ho zabavili.

Maminka se tehdy devítiletou Ilonu snažila před vším uchránit, přesto se jí nepodařilo zabránit, aby se stala svědkyní násilí na jednom z německých sousedů. Ilona viděla jen zlomek toho, co se v těch dnech dělo, přesto nikdy nezapomněla. Vyšla tehdy před dům, když se zdálo, že venku je klid, a uslyšela sténání a pláč. Vycházel z jednoho z domků v sousedství.  „Zastavila jsem se a viděla jsem, jak ho tam tlučou. Měli uniformy, ale kdo to byl, nevím. Jeden z nich vzal plaňku z plotu a tak ho mlátil. A on strašně plakal. Utekla jsem, bylo mi ho hrozně líto…“

Odnesli to ti, kteří nic špatného neudělali

U nádraží se rozkládalo velké prostranství, původně určené pro konání poutí. Ilona viděla na místo s houpačkami a kolotoči z okna. Během války se ale velké prostranství proměnilo v provizorní protiletecké kryty a na konci války ve shromaždiště pro tisíce mosteckých Němců určených k odsunu. „Všechny Němce nahnali na ten plac u nádraží. A jeden po druhým museli odevzdat všechno, co měli. Mohli si nechat jen padesát kilo. To se tam vážilo a mohli si to vzít sebou. Nic víc. A pak je všechny shromáždili a odvedli pryč. Někteří plakali, byli tam zvyklí, narodili se tam a nikdo nikomu neubližoval. A pak přišel takový skok – odvedli je, mstili se jim,“ dodává.

Do odsunu odešli i sousedi, rodina s malým chlapečkem, kterého Ilona hlídávala. Měla ho ráda, stejně jako jeho hodné rodiče. „Někteří Němci byli hrozní, třeba ti dozorci v táborech. Ale někteří byli dobří. Ale ti nejhorší, ti všechno věděli předem, že bude konec války a všechno bude v háji. A  byli první, co utekli. Takže na ně nikdy nedošlo. A odnesli to ti, kteří nic špatného neudělali. Chudáci, stejně jako my,“ říká Ilona Krylová.

Odsun hrozil i matce a malé Iloně. „Protože jsme měli tátu Němce. To jsme byli nejhorší, když byl jeden Němec a druhej Čech. To jsme snad ani nebyli lidi. Maminka tak plakala…,“ podotýká. Smiloval se nad nimi pravděpodobně jeden z příslušníků Revolučních gard. Boženě Doležalové slíbil, že je ochrání, a svůj slib splnil. Celé dny hlídkoval před bytem a nikoho, kdo by jim mohl ublížit, dovnitř nevpustil.

Hlavně, že už není válka

Ilonin tatínek se po válce domů nevrátil. Nikdy od něj nedostali žádný dopis, přišlo jen úřední oznámení, že je nezvěstný. Pravděpodobně ale zahynul jako další statisíce německých mužů na východní frontě.

Ilonina maminka na něj dlouho čekala, stále doufala, že se najednou objeví. Až po letech se vdala podruhé, ale šťastná nebyla. Její druhý muž se opíjel a ona se s ním trápila. „Taky jsem to v životě neměla moc dobrý. Holt někdo má štěstí a někdo smůlu. Ale tak už to bývá. Hlavně, že už není válka…“ říká v závěru svého vyprávění Ilona Krylová.