Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Krystyníková (* 1940)

• narozena 12. prosince 1940 na samotě Stodoliska pod Velkým Javorníkem

• otec Josef Bartošek působil jako partyzánská spojka, převáděl přes hranice

• sestra Marie se přidala k partyzánům, pomáhala otci převádět lidi přes hranice na Slovensko

• po roce 1945 se rodina postupně přestěhovala do pohraničí, žili v Třemešku u Oskavy

• v padesátých letech přišli Bartoškovi o hospodářství v rámci kolektivizace

• otec se bránil vstupu do JZD, dostal se do vězení

• Ludmila směla vystudovat pouze dvouletou zemědělskou školu v Libině

• roku 1960 sňatek se Stanislavem Krystyníkem, vychovali čtyři děti

• po svatbě se přestěhovali do Mladoňova, kde manžel koupil dům po odsunutých Němcích

• Ludmila pracovala pro JZD v Třemešku, později jako správcová v rekreačním středisku Třemešek, patřícím pod podnik Svit Otrokovice

• roku 2024 žila v Mladoňově

Ludmila Krystyníková do svých sedmi let vyrůstala na samotě v pasekářské osadě Stodoliska pod Velkým Javorníkem. Těžké živobytí v oblasti, kde v zimě zapadala chalupa sněhem, bylo od roku 1939 komplikováno i faktem, že chalupa Bartoškových se nacházela na hranicích Protektorátu Čechy a Morava se Slovenskem. Za války se do této oblasti stahovali partyzáni, od roku 1944 zde působila brigáda Jana Žižky. Josef Bartošek, otec Ludmily, partyzánům aktivně pomáhal, převáděl také lidi přes hranice, zejména v době vypuknutí Slovenského národního povstání, kdy se na pomoc vydávalo mnoho Čechů. Nejednou ho zachránila propustka, kterou rodina měla díky poloze bydliště. Oblast byla pod kontrolou pohraniční stráže, která často chodila i k Bartoškům. Otci v průběhu války hrozilo vězení po přistižení dcery Marie při pašování cigaret. V roce 1945 prožila rodina dramatické osvobozování Karlovic a boje, které zuřily kolem jejich chalupy. Po roce 1945 se rodina přemístila do Třemešku, kde jim veškerý majetek vzala v padesátých letech kolektivizace. Rodina byla perzekvována, otec šel do vězení. Vstupu do družstva se delší dobu bránil. Ludmila nesměla studovat, v patnácti letech začala pracovat v jednotném zemědělském družstvu (JZD).

Na hranici Slovenského státu

Ludmila Krystyníková, roz. Bartošková, se narodila 12. prosince 1940 jako nejmladší z šesti dcer rodičů Josefa a Anny Bartoškových. V Evropě už rok zuřila druhá světová válka, která provázela její rané dětství. Rodiče měli hospodářství na samotě Stodoliska pod Velkým Javorníkem. Otec přes léto pásl dobytek pro pastevní družstvo, který přiváděli sedláci z okolních vesnic na paseky, maminka se starala o děti a pracovala v hospodářství. Oba pocházeli z této oblasti, na Stodoliska se přestěhovali ve třicátých letech z Orsákovic. Postupně se narodily dcery Marie, Anna, Anděla, Rozálie (Růženka), Josefa (Jožinka) a Ludmila.

Oblast s odlehlými horskými, řídce osídlenými pasekami, byla za války ideální pro partyzánskou činnost. Do odboje se zapojil i otec, po celou válku převáděl lidi přes hranice se Slovenským státem. Pro blízkost hranice byla rodině udělena propustka, která ho později zachránila před dopadením.

V oblasti se pohybovali také pašeráci. Slovensko nemělo přídělový systém a byl zde dostatek zboží. Protože se množily případy ilegálních přechodů hranic i pašování, byla našim úřadům kvůli nedůvěře brzy zakázána kontrola osob, kterou pak prováděli říšskoněmečtí celníci. Ludmila Krystyníková si nevybavuje, že by se k nim někdy chovali zle, přišli vždy na kontrolu, někdy dali dětem nějakou sladkost. (Dle dostupných zdrojů byly kontroly do roku 1944 nedůsledné a novým velitelem pohraniční stráže a celníků se stal Paul Weiss, oddaný německým zájmům. Celkové poměry se poté zpřísnily).

Na pašování má živé vzpomínky i Ludmila Krystyníková. „Tatínek nakoupil cigarety, maminka je sestrám vázala do šátku pod zástěru, pod šaty. Šly důle do obchodu - to už měly domluvené - za to se kupoval cukr a takové věci, co se navrchu nevypěstovaly, tam jsme měli jenom krávu, prase a ovce,“ vzpomíná. Nejstarší Marii jednou přistihli Němci, když nesla cigarety do Velkých Karlovic. Otec pak dostal předvolání k soudu v Ostravě, kam se měli oba dostavit. Nestihli vlak, v Ostravě došlo k náletu a budova soudu byla zničena. Pro tentokrát byli zachráněni.

V zimě chalupa zapadla sněhem, do školy jezdily na lyžích

Ludmila si z dětství uchovala vzpomínky hlavně na nádhernou přírodu, který byla odmalička součástí jejího světa. Čekávala na starší sestry, než přijdou ze školy, zpívala si, z hlíny u studánky nedaleko domu si vytvářela různé panáčky. Válka se Stodolisek více dotkla až později. Nejbližší sousedy, Pastuchovy, měli Bartoškovi půl hodiny chůze. Starší sestry docházely do obecné školy v Tísňavách, vzdálených hodinu chůze, do měšťanky ve Velkých Karlovicích trvala cesta tři hodiny. „Když to bylo v zimě, domeček měl takovou střechu a vedle se tomu říkalo podsínek. Tatínek to zarovnal se střechou a vznikl takový průchod, zavátý sněhem. Tatínek šel, vyhrabal ve sněhu díru, holky si vzaly lyže, tatínek taky, sestru Jožinku do ruksaku na záda, vystrčil je tou dírou a pak odjeli důle k Pastuchom a ještě důle, tam už je nechal,“ vzpomíná. Často byly promočené, a než u kamen ve škole uschly, končilo vyučování. Přebývaly pak proto i u stařenky, otcovy matky v Karlovicích, aby namáhavou cestu nemusely absolvovat. Jako malé jezdívaly se sestrami po zasněžené střeše domu na stoličce či lavoru, za maminčina bědování, že jednou spadnou a zabijí se. Z druhé strany domu byl sráz.

Lidé se vydali na pomoc Slovenskému národnímu povstání

29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání. Přes hranice přecházelo mnoho Čechů, kteří se vydali partyzánům na pomoc. Převáděl je Josef Bartošek i jeho šestnáctiletá dcera Marie. Ta měla na nádraží v Karlovicích dotyčné vyzvednout a přivést nahoru na Stodoliska, kde je předala otci. Ten je pak dovedl až do slovenského Štiavniku, asi čtyři kilometry od moravských hranic, kde se usadili v Nemčákově hájence. Odtud podnikali průzkumné akce.

Dne 15.září vyšlo nařízení K. H. Franka, týkající se ilegálního překročení moravsko-slovenské hranice: „Smrtí bude potrestán každý, kdo neoprávněně překročí, nebo překročit se pokusí německo-slovenské hranice podél Protektorátu Čechy a Morava.“ Začalo docházet k veřejným popravám pro výstrahu. O den dříve, 14. září, byli v prostoru Tísňavy zadrženi tři čeští občané při přechodu hranic. Mezi nimi i občan Nového Hrozenkova, Václav Koňařík. 16. září je gestapo veřejně pověsilo před obyvateli Nového Hrozenkova.

Přechod hranic partyzánům ulehčil výbuch ve škole

V polovině září 1944 se na Slovensku začal chystat k přechodu na Moravu partyzánský oddíl Jána Ušiaka, velitelem štábu byl kpt. Dajan Murzin. 22. září 1944 převáděl Josef Bartošek asi třicetičlennou skupinu partyzánů do oblasti Podťatého, údolí Tísňavy, kde přepadli finanční stanici, obsazenou Němci. Hlídky se psy začaly střílet, partyzáni však střelbu opětovali, celníci se dali na ústup a volali posily. Výsledkem byli ranění na obou stranách. Josef Bartošek přišel domů chvíli před příchodem Němců, kteří prohledávali okolí. Vyslýchali jej, nic mu ale neprokázali.

V noci z 24. září 1944 došlo k prvnímu pokusu Ušiakova oddílu o překročení hranice ze Slovenska na Moravu, 25. září dopoledne se odehrála v prostoru Světlé dramatická přestřelka. Předcházelo jí rabování partyzánů v hájence německého revírníka Franze Pietsche, které neuniklo pozornosti německých hlídek. Ty přivolaly posily. Němci použili i těžkou techniku, přesto partyzáni téměř dvě hodiny úspěšně odráželi jejich útoky. Díky početní a palebné převaze Němců se nakonec museli vrátit zpět do slovenského Štiavniku, směrem přes Pindulské sedlo, kde došlo k největším přestřelkám.

O přechod se pokusili znovu v noci z 28. září 1944. Tentokrát šlo o zhruba šedesátičlennou skupinu, vedenou mjr. Dajanem Murzinem. Pomohl jim šestnáctiletý kominický učeň, zapojený do odboje, František Tomek, který v Karlovicích prošel přes německé hlídky a umístil do komínu školy časovanou nálož. Odvedl tím pozornost pohraniční stráže i gestapa ke Karlovicím a partyzáni překročili úspěšně hranici. Po této události přijel do Karlovic sám ministr Protektorátu Čechy a Morava Karl Hermann Frank. Záhy vyhlásil operaci Tetřev, která měla za cíl partyzány dopadnout. Tisíce vojáků pročesávaly lesy a samoty v horských oblastech, za pomoc partyzánům byli místní lidé zavíráni a popravováni. Frank měl údajně zvažovat, že Karlovice vyhladí stejně jako Ležáky nebo Lidice, jejichž obyvatelé zaplatili za pomoc partyzánům životem. K tomu naštěstí nedošlo. V souvislosti s výbuchem byli vyšetřováni i místní, Josef Bartošek byl asi týden držen na gestapu v Ostravě, poté jej propustili. K Bartoškům docházel často Kantor Vilém, který spolupracoval s brigádou Jana Žižky. Zamilovali se do sebe s nejstarší dcerou Bartoškových, Marií, později se vzali.  Kantorová Marie se o své vzpomínky s Pamětí národa podělila v letech 2010 - 2017.

Střely hvízdaly kolem chalupy

Počátkem května 1945 se u Bartoškových ubytovali ustupující němečtí vojáci se zbědovanými zajatci, které využívali k hloubení zákopů. Byli hladoví, rodina jim nemohla dát najíst, když se o to pokusila stařenka, která s rodinou žila, vyrazil jí německý důstojník jídlo z ruky.

Ve čtvrtek 3. května bylo Rudou armádou a 1. čs. armádním sborem zahájeno osvobození Karlovic. Poslední dny války trávili Bartoškovi ve sklepě. Otec musel i přes neustávající střelbu obstarat krávy v pastevním družstvu. Ludmila, které bylo v té době asi pět let, si dosud vybavuje hukot a hvízdání střel kolem chalupy, které do sklepa zaznívalo. Hory halila hustá mlha, přišla plískanice. „V čtyřicátém pátém, když už šla fronta přes nás, byla strašná mlha, střílelo se, říkali jsme, že nás Pánbůh zachránil, protože přes mlhu neviděli, kam střílí,“ vybavuje si.

Vzpomíná si, že ve spěchu prchající Němci měli na pasekách polní telefon, který jim otec pomáhal balit. Jeden z nich si zřejmě myslel, že jej chce ukrást, a málem po něm začal střílet, k čemuž naštěstí nedošlo. Otec poté vyrazil se psem směrem na Ztracenec a vrátil se s vojáky. Obyvatelé Karlovic se dočkali osvobození 4. května 1945. Navzdory různým varováním ustupujících vojáků před Sověty nebyly u Bartoškových s osvoboditeli žádné problémy, chovali se slušně. Vojáci přinesli čaj, kávu a maminka jim je uvařila do konví. Lidé se po dlouhých šesti letech mohli radovat z nabyté svobody.

Na statku v Třemešku ještě žili původní majitelé

V průběhu let 1945-1946 docházelo k odsunům německého obyvatelstva. Lidé byli vyzýváni k obsazování pohraničí. Na příslib snadnějšího živobytí slyšel i Ludmilin otec Josef Bartošek. Začal se aktivně zajímat o místa, kam by se dalo přestěhovat. O opuštění pasek však maminka nechtěla ani slyšet. Otec, který vyjížděl hledat vhodné místo k dalšímu životu, se přesto rozhodl obsadit statek v Třemešku, kam odešel už v roce 1945. Nejprve s ním zde bydlely sestry Jožinka a Marie. Nejstarší sestra Marie absolvovala rodinnou školu v Holešově u sester Sv. Kříže a kurz pro laické učitele náboženství, které začala vyučovat v Třemešku a okolí. Mladší Jožinka začala v Třemešku chodit do třetí třídy, aby nemusela docházet ze Stodolisek do Karlovic.

V domě, patřícím rodině Haselbachových, ještě nějakou dobu do odsunu žily dvě ženy s mladým chlapcem. K otci a dcerám se chovali hezky, vše jim ukázaly a předaly. Panovala zde smutná atmosféra, nikdo z Němců, kteří zde žili celý život, odcházet nechtěl. Odsun se dle otcových vzpomínek obešel bez dramat, kromě všudypřítomného pláče.

Do žádného spolku sa nedávaj!

Maminka s babičkou a mladšími dcerami zůstala na Stodoliskách až do roku 1947. Hospodařily samy, otec sice občas přijížděl, ale hospodářství v Třemešku mu časté návštěvy nedovolovalo. Roku 1947 se rodina opět spojila a maminka se i s dcerami přistěhovala. Pro sedmiletou Ludmilu byl příchod ze samoty do vesnice obrovským šokem. Bála se vycházet ze dvora domu, přesvědčena, že se musí zákonitě ztratit. Nebyla zvyklá na sousedy v těsné blízkosti. Začala docházet do obecné školy. Běhávala bosky, boty ji tlačily, do školy proto chodila zadem, aby ji nikdo neviděl, a obouvala se až před školní budovou.

Z Karlovic a okolí se do Třemešku stěhovalo více lidí, včetně příbuzných Bartoškových. Ludmila Krystyníková uvádí, že mnoho z nich se časem přestěhovalo zpět. Jeden z nových obyvatel, pan Dočkal, zde takto zanechal velký statek s hospodou, včetně hospodářských zvířat. Otec, který miloval vše živé, neměl svědomí nechat zvířata napospas osudu a rodina se tak po další tři roky starala kromě svého hospodářství i o Dočkalův statek. Starší sestry se naučily veškeré mužské zemědělské práce, aby se množství práce dalo zvládnout. Jako na jiná místa v pohraničí také do Třemešku přicházeli lidé, kteří se chtěli pouze obohatit, a s plnými kufry se pak vraceli zpět do svých domovů.

Roku 1948 se k moci dostala Komunistická strana Československa. Rodiče z toho žádnou radost neměli, nečekali od nich nic dobrého. Stařenka vždycky říkávala: „Do žádného spolku sa nedávaj, ani do hrobařského, všecko smrdí krchovem,“ vzpomíná Ludmila Krystyníková. Roku 1953 bylo v obci založeno JZD. V rámci kolektivizace byli sedláci nuceni ke vstupu do družstva, těm, kteří se vzpírali, byly zvyšovány povinné dodávky, byli zavíráni do vězení.

Josef Bartošek se vstupu do JZD bránil. Nejprve jim zabavili všechno obilí, rodina se ocitla zcela bez zásob, neměli ani co zasít. Poté, co otce někdo udal za to, že nenahlásil chov jednoho selete, a strávil několik měsíců v olomoucké věznici, rozhodl se, že do JZD vstoupí. Matka to sice odsouhlasila, ale řekla, že sama do družstva nepůjde. Pomáhala pak pouze s některými pracemi, ale nebyla zde zaměstnaná. Otec pro družstvo pracovat musel.

Nemohla studovat, provdala se a odešla z JZD

Ludmila, která v té době vycházela základní školu, měla zájem studovat. Když se spolužáci rozhodovali nad dalším studiem, řekl jí učitel rovnou, že jako dítě z hospodářství se nemusí hlásit nikam, půjde stejně pracovat do družstva. Ludmila se rozhodla, že se tedy přestane učit. Jedna z učitelek jí domlouvala, že tímto přístupem ublíží spíše sama sobě, učila se pak pouze do jejího předmětu. V patnácti letech nastoupila do JZD, kde se starala o telata a dojila krávy. Byla placena za jednotky a výdělky byly katastrofální, vzpomíná, že dostávala třeba 50 Kčs měsíčně.

Časem za ní přišli s nabídkou, že by mohla docházet do dvouleté zemědělské školy v Libině, souhlasila. Pro družstvo svou práci stejně odvést musela, před odchodem do školy dojila čtyřicet krav a poté utíkala pěšky do Libiny, cestou se učila. Měla dobrý prospěch, ale když se začala zajímat o pokračovací studium v Brně, předseda JZD ji odmítl uvolnit. V té době už se znala se svým budoucím mužem Stanislavem Krystyníkem, jehož rodina byla podobně postižena. Ludmila se rozhodla, že se vezmou a odstěhují se. Brali se roku 1960, Stanislav pak za peníze, utržené z prodeje motorky, koupil dům po Němcích v Mladoňově, kam se spolu přestěhovali. Vychovali spolu čtyři děti, kterým Ludmila i v sedmdesátých letech vydobyla výuku náboženství ve škole, sama do kostela nikdy chodit nepřestala, zpívávala i na pohřbech.

Poté, co děti povyrostly, nastoupila jako kuchařka v nově vznikajícím rekreačním středisku Třemešek, kde prožila i dny invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vařila zde pro dělníky, 21. srpna pro ně ale Svit poslal a odvezl je pryč v obavě, že by mohlo dojít k nějakému incidentu. Ludmila měla areál hlídat. Naštěstí nikdo nepřijel. Později zde začala dělat správcovou, časem se k ní připojil i její manžel, který předtím jako pracovník meliorací jezdil neustále po světě. Po narození čtvrtého dítěte už byla nutná jeho přítomnost u rodiny, a tak začal své ženě se správcovstvím areálu pomáhat. Vydrželi zde až do odchodu do důchodu.

Manželův bratr odešel do emigrace

Roku 1967 emigroval manželův bratr Josef do Německa během zájezdu na hokejové mistrovství světa do Rakouska. V emigraci strávil čtyři roky, tragicky zahynul při nehodě ve firmě, kde pracoval. Rodina už ho tedy po odjezdu neviděla, jeho tělo bylo pak posláno do Československa, mohli tedy vypravit pohřeb.

Do roku 1989 žili s manželem spíše rodinnými a pracovními starostmi, i když sledovali veškeré politické dění. Události sametové revoluce vítali s nadšením, ale demonstrací nebo setkání na náměstích se neúčastnili, stále byli pracovně vázáni k areálu rekreačního střediska, kde museli zajišťovat provoz.

Ludmila Krystyníková dosud žije v domě v Mladoňově, do něhož se po revoluci přijela podívat i rodina původních majitelů. Bydlela zde i v roce 2024, v době natáčení pro Paměť národa. Těší se z vnoučat a pravnoučat, obavy jí způsobuje současný válečný konflikt na Ukrajině. Po prožitých zkušenostech nerozumí tomu, jak mohou lidé tak brzy zapomínat. Mladým lidem by vzkázala: „Snažte se žít tak, abyste se nemuseli na stáří stydět za svůj život, protože život je velice krátký. A když ho žijete aspoň v pokoji, lásce, míru, tak ať jste jakéhokoliv vyznání, je to krásné a je to dobré.“

 

Zdroje:

https://is.muni.cz/th/uwb5y/Kopie__2__-_PROTIPARTYZANSKE_OPERACE_NACISTICKEHO_BEZPECNOSTNIHO_.pdf

https://www.velkekarlovice.cz/obec/historie-obce/ii-svetova-valka/nacisticka-okupace-ve-velkych-karlovicich/

https://is.vsci.cz/th/hd53j/Tereza_Weczerkova_pdf_2018.pdf