Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edita Krystýnková (* 1942)

• narozena 17. ledna 1942 ve Varšavě

• matka Emílie Pfeifer byla zatčena za pomoc Židům ve varšavském ghettu a poslána posledním transportem do Osvětimi, přežila jen šťastnou náhodou

• Editu Krystýnková se stala ukrývaným dítětěm, přišla o všechny doklady

• ještě za války se jí ujala babička, se kterou žila poblíž koncentračního tábora Goleszów

• po válce se vrátila do péče matky a žily ve Slezsku

• rodina jim odmítla pomoci, domov jim v Třinci poskytla židovská žena, která během války přišla o rodinu

• vážná nemoc maminky znemožnila Editě Krystýnkové po základní škole jakákoli studia

• od čtrnácti let pracovala jako nekvalifikovaná pracovní síla v Třineckých železárnách

• v roce 2021 žila v Brně

Editě Krystýnkové, rozené Pfeifer, byly tři roky, když její maminku Emílii zatklo gestapo za pomoc židovským dětem z varšavského ghetta, kterým nosila jídlo. Díky chůvě, která Editu pohotově ukryla, unikla malá holčička pozornosti tajné policie. Matka byla ale zařazena do posledního transportu do koncentračního tábora do Osvětimi. S velkým štěstím se jí podařilo uniknout a po zbytek války se skrývala ve Slezsku. O malou Editu se nakonec postarala babička Julie Steblová, která se ji vydala hledat do rozbombardované Varšavy. Zůstaly spolu až do konce války. Vzpomínky Edity Krystýnkové z té doby jsou útržkovité, nebylo jí tehdy ani pět roků. Na některé otázky, které z těchto vzpomínek plynou, nenašla za celý život jednoznačné odpovědi. Všechny životní těžkosti ale vždy nakonec překonala vírou. Po roce 2005 se stala aktivní členkou hnutí mesiánského judaismu.

Jednou z nejranějších vzpomínek bylo bombardování

Edita Krystýnková se narodila 17. ledna 1942 ve Varšavě. Maminka Emílie vedla místní evangelickou školku. Tatínek Ján byl židovského původu a působil jako advokát. Jméno Edita dal dceři po narození, mamince se však nelíbilo a přejmenovala si ji pro sebe na Barbaru. Sestra Edity, její dvojče, bohužel nedlouho po porodu zemřela. Maminka tuto ztrátu těžce nesla a její bolest a smutek se obrátily proti jejímu muži. Manželství se rozpadlo a maličká Edita zůstala s maminkou sama. Pozdější snahy pamětnice o dohledání osudu jejího otce a nalezení kontaktu s jeho rodinou zůstaly bohužel neúspěšné.

Ačkoli jsou vzpomínky pamětnice z raného dětství mezi lety 1942 a 1944 velmi útržkovité, jasně si vybavuje  opakované bombardování. „To jsou věci, které si pamatuju – bomby, skrýš, postávání mezi dveřmi s kufříkem. V kufříku byly nejdůležitější věci každé z nás, například doklady, kdyby zůstala naživu třeba jenom maminka, nebo jenom já,“ vypráví. Zkušenost z bombardování poznamenala pamětnici natolik, že i v dospělosti pociťovala  strach z bouřky, která jí připomínala výbuchy leteckých pum. A nepříjemné pocity  se jí vracely i během pravidelných zkoušek sirén v období míru.

Malá Edita s maminkou žily blízko varšavského židovského ghetta a maminka se aktivně zapojila do pomoci tamním dětem. Prostřednictvím systému jakýchsi nor podél odpadních trubek se dařilo do ghetta pašovat jídlo. Tyto přístupové cesty byly velmi úzké a umožňovaly pouze skutečně malým dětem vlézt do sklepa k Pfeiferovým a protáhnout se zpět.

Edita Krystýnková mívala několik fotografií z raného období svého dětství z varšavského parku Łazienki.S okolnostmi jejich pořízení se ale pojí řada otázek. Během války byly totiž park i přilehlé letní sídlo pro Poláky uzavřeny a budovy převzala německá armáda. Edita Krystýnková se s odstupem času domnívá, že možnost její přítomnosti v tomto parku byla daná maminčiným vztahem s jedním z německých vojáků. Maminka se s tímto mužem pravděpodobně seznámila v době svého pobytu v nemocnici ve Varšavě, kde se zřejmě setkali coby pacienti. Později nabyla pamětnice přesvědčení, že hlavní motivací pro vztah s maminkou se pro tohoto muže stala možnost  adoptovat a tedy i arizovat malou, tehdy blonďatou a modrookou Editu. Osvojení a převýchova dětí, které splňovaly požadavky na přiřazení k árijské rase, přinášely německým vojákům ocenění a výhody. Maminčinými konkrétními citovými a zřejmě i praktickými pohnutkami si ale pamětnice úplně jistá není. Nemá na tohoto muže žádnou konkrétní vzpomínku, ale když později jako starší viděla fotografii, na které si s ní hraje, roztrhala ji. Raději by na ní tehdy viděla svého tatínka.

Další válečné události vztah maminky a německého vojáka rozdělily. Maminka se až po skončení světového konfliktu z dopisu dověděla, že tento muž válku přežil a oženil se v Německu. Byla to pro ni zřejmě velmi bolestivá zkušenost. Brala ji jako Boží trest za to, jak se zachovala k otci své dcery. Zda tento německý voják sehrál nějakou roli v prozrazení její pomoci Židům v ghettu, není zřejmé. Po zatčení ale nastoupila do posledního transportu vypraveného do Osvětimi.

Tento transport sice směrem na Osvětim vyjel, nikdy tam ale nedorazil. Nacisté prohrávali válku a začínali za sebou zametat stopy. Vězni z tohoto transportu tak nakonec byli popraveni již během cesty. Vlak zastavil, byli vyvedeni ven a někde poblíž trati postříleni. Pouze maminka společně s jednou další ženou se ukryly na latríně, a tím se zachránily. Matce bylo jasné, že zpátky do Varšavy nesmí. „Zašla hned za svojí maminkou, ta popadla klobouk a letěla mě hledat. Jakým způsobem mě našla, nevím. Je to pro mě první Boží zázrak, že mě v té rozbité Varšavě našla,“ diví se i dnes Edita Krystýnková. „Když se podívám na fotky, jak to tam vypadalo, vůbec si to neumím představit,“ dodává.

Bomby ve Varšavě vystřídal život v blízkosti koncentráku

Kde byla Edita Krystýnková celou dobu schovaná, neví Na její záchraně má však jednoznačně lví podíl chůva, která okamžitě po zprávě o zatčení maminky správně vyhodnotila, že další na řadě bude dcerka, a malou Editu poslala do bezpečí v doprovodu své dcery. „Na některé věci si ale vzpomínám, například že jsem sedávala na chodníku a žebrala o chleba. A někdo se o nás staral, protože když jsme ten chleba dostali, tak nám ho vzal pro všechny ostatní děti, které jsem tam jinak moc nevnímala, aby dostaly taky něco do pusy,“ vybavuje si pamětnice. Jedna z jasných vzpomínek patří i setkání s babičkou Julií Steblovou, která ji pak odvezla do Katovic. Tam původně babička žila se svým manželem. Během války se ale jejich manželství rozpadlo. Dědeček pracoval na hlavním nádraží v Katovicích, odkud odjížděly transporty do Osvětimi. Babička byla silně věřící, a tak nedokázala tuto hrůznou skutečnost se svým mužem sdílet, a žili potom odděleně.

Babička Julie s malou Editou zůstaly v Katovicích jen přechodně a brzy nato se přestěhovaly do Děhylova (Dzięgielów), kde stával evangelický klášter a sirotčinec. Jelikož byla babička evangelického vyznání, chtěla zůstat ve styku se svou komunitou a společenstvím věřících. Nedaleko se ale také nacházela pobočka osvětimského koncentračního tábora – tábor Goleszów. Do lesů v jeho okolí chodily babička s malou Editou na maliny a další lesní plody. Vždy když bylo slyšet, že se v táboře něco děje, říkávala babička: „To nic, tam jsou jen vojáci.“ Tábor byl ostře střežený. Pamětnice tvrdí, že jen málo lidí vědělo, co se tam opravdu děje. „Mezi hlídači v táboře byli lidé, kteří tam šli jen proto, že chtěli pomoct. Válka zkrátka není jednoznačná. Nejsou jen lidé, kteří jdou zabíjet, ale najdou se i tací, co chtějí pomáhat – i v takovém pekle, jako byl Goleszów,“ dodává.

V Děhylově bydlela babička Julie se svou vnučkou v malém domku a, jak říká pamětnice, žily tehdy takzvaně „z ruky do huby“. Evangelické sestry zde vedly sirotčinec, kam v nouzi babička vodila malou Editu na den, někdy i na noc. Pamětnice na toto období ale vůbec nevzpomíná ve zlém. Nejenže byla v kolektivu, který měla vždy ráda, ale toto období se také stalo zásadním pro její osobní přijetí víry. „Tam jsem poznala Ježíše,“ říká Edita Krystýnková. „Sestřičky uměly s námi všechen ten bol a stres, který jsme cítili, prožít. Opravdu jsme Boha měli v sobě a doufali jsme a věřili jsme, že se rodiče nebo náhradní rodiče najdou, a taky se to stávalo,“ zdůrazňuje a dodává, že ostatní děti nepociťovaly závist, ale děkovaly i za ty, které měly štěstí a rodiče našly.

Maminku máš tam za tím stromem

Maminka pamětnice po svém útěku z transportu žila ve Slezsku a trvala na tom, aby se k ní dcera zase vrátila. Po válce v roce 1945 se proto domluvila se svou matkou a malou Editu si předaly na hranicích. Přišly každá z jedné strany. „Děcko samo strašně smutní a já si nesu následky takového smutku dodnes. Z touhy po mamince jsem si ji představovala úplně jako královnu. Babička řekla, že musím přeletět tady ta zaoraná místa a tam za tím stromem je maminka. Pamatuju si, jako by to byl sen, jak jsem za maminkou letěla a jak jsem ji uviděla – celou ze zlata,“ vzpomíná s dojetím.

Po šťastném shledání následovaly ale těžké začátky. Maminka s malou Editou se protloukaly téměř jako bezdomovkyně. Ačkoli už bylo po válce, matčina rodina žijící ve Slezsku je nechtěla přijmout. Vadilo jim, že dítě je poloviční Židovka. Edita Krystýnková pro tento přístup nikdy nenašla pochopení stejně jako nepřijala nenávistnou podstatu celého antisemitismu. „Je spousta lidí, kteří čtou Bibli, ale žijí jinak,“ podivuje se. Z příbuzných znala jen babičku a maminčinu sestru, která žila v Bílsku-Bělé. Později ji často navštěvovala a trávila u ní i prázdniny. Maminka si nepřála, aby Edita jezdila na pionýrské tábory a také aby někde o jejich rodinné historii příliš mluvila.

Ze začátku se protloukaly, jak se dalo. Maminka pomáhala u lidí, kteří se vrátili z koncentračních táborů, dávat dohromady jejich poničené domovy. Nakonec získala práci v hospodě v Třinci, v domě, kterému se říkalo Kovalikovka. „To bylo pro nás východisko z nouze. Už jsme se nemusely toulat od domu k domu a mohly jsme tam i přenocovat,“ vzpomíná Edita Krystýnková. Cítila tehdy vděčnost, že může být konečně se svou maminkou, a ke štěstí jí stačilo i to, že viděla jen její nohy, když si vsedě hrála pod pultem, kde maminka točila pivo.  

Pomohou ti, co sami něco prožili

Brzy se pak přihodila věc, kterou Edita Krystýnková považuje za jeden ze zázraků svého života. V době, kdy ji ani maminku u sebe ve Slezsku nikdo z příbuzných nechtěl, přišla pomoc z naprosto neočekávaných míst – od ženy, která bydlela nahoře nad hospodou. „Žila tam paní, které zabili manžela. Dvě dcery jí zemřely na nemoc a syna odvezli do gulagu. Byla to taky Židovka. Když mě viděla v tom šenku, řekla: ̔‚Ne, já vás vezmu k sobě.‘ Pro mě je ten okamžik zkrátka úžasný. Že vám nepomohou lidé, kteří mají peníze, ale ti, co sami něco podobného prožili.“

Tato žena se tak stala druhou babičkou malé Edity. Stále se modlila za svého syna v gulagu a nakonec se skutečně vrátil, i když ve velmi žalostné stavu. Jako lékař ale věděl, jak si pomoci. Podílel se na výchově malé Edity  a později se oženil  a založil svou vlastní rodinu. Tito lidé, kteří tolik pomohli pamětnici a její matce, se jmenovali Bieleszovi.

Maminka sice toužila po návratu do Polska, moc chtěla znovu pracovat jako učitelka, ale malá Edita neměla žádné doklady a bez nich se nebylo možné vrátit. V Třinci pak chodila do polské školy a maminka začala pracovat ve Třineckých železárnách. Teprve když dosáhla Edita čtrnácti let, podařilo se mamince vyřídit jí v Polsku nové doklady. Doufala, že její dcera bude moci studovat. Všechno však překazila maminčina nemoc,  rozvynula se u ní rakovina.  Namísto studií tak Edita nastoupila do zaměstnání, aby se o maminku mohla postarat. „Nikoho jiného jsem neměla. Nevěděla jsem, co bude, když se o ni nepostarám, a neměly jsme co do pusy. Maminka neměla žádný důchod ani nic jiného. Chvilku dostávala nemocenskou, ale protože kvůli válce neměla evidované odpracované roky, zůstaly jsme na mizině,“ popisuje.

Ve čtrnácti letech tedy nastoupila na nekvalifikovanou práci do Třineckých železáren. „I tady jsem našla lidi, kteří něco těžkého prožili, třeba se vrátili z války a vyprávěli mi například o francouzské frontě. Vždycky kolem mě nějací takoví lidé byli,“ říká. Jejich vyprávění ji vždycky velmi zajímalo a chtěla válku pochopit v souvislostech. Nakonec se jí podařilo absolvovat při zaměstnání alespoň večerní průmyslovku. Přestože mamince pomohla při prvním náporu rakoviny operace, do Polska se už nikdy natrvalo nevrátily.

Tehdy se také pamětnice rozhodla pro odchod z evangelické církve. „Po konfirmaci jsem mamince řekla, že už v tom kostele být nemůžu. Že to je politika a ta mě nezajímá,“ vzpomíná a dodává, že si pak dlouho žila po svém. Kvůli nedostatečnému vzdělání musela po patnácti letech opustit práci účetní ve Třineckých železárnách. Pomáhala potom jako zásobovačka budovat nový areál Tesly Rožnov v Třinci, kde zůstala a dělala cenařku dalších patnáct let až do privatizace podniku po sametové revoluci.

Ztráty šly jedna za druhou

Když jela Edita Krystýnková z Třince doprovodit kamarádku z večerní školy za jejím milým na oslavy Silvestra do Brna, seznámila se se svým budoucím manželem. Po svatbě v roce 1965 společně žili v Třinci, kde svépomocí postavili byt. Narodily se jim celkem tři děti.

Události roku 1968, ať už šlo o vrcholící pražské jaro nebo okupaci vojsky Varšavské smlouvy, přijímala Edita Krystýnková i její maminka s odstupem a spíše se uzavřely do sebe. Maminka byla po svých válečných i poválečných zkušenostech politikou poměrně znechucená, považovala ji za špinavou a možnostem jakýchkoli změn příliš nevěřila. Podobný přístup měla celoživotně i sama Edita Krystýnková.

Velmi těžké byly pro celou rodinu roky 1976 a 1977. Postupně v rozmezí jednoho roku pamětnici zemřel syn, babička Julie i maminka, které se po dvaceti letech znovu vrátila rakovina. Syn zahynul ve věku deseti let po tragickém střetu s autem a Edita Krystýnková i její maminka to nesly velmi těžce. U maminky tato událost navíc přispěla ke zhoršení její nemoci.

Babička Julie se ke konci života dostala do péče řádových sester v polském Děhylově a maminka pamětnici opakovaně prosila, aby se za svou babičkou ještě vypravila, že ji moc chce vidět. Edita Krystýnková se však dlouho zdráhala, nechtěla se za babičkou vypravit v tak špatném psychickém rozpoložení a vystavovat ji své vlastní bolesti. Maminka ji však nakonec k odjezdu donutila. U babiččiny postele pamětnice svou bolest nad ztrátou syna potlačit nedovedla. Babička ji ale hned okřikla: „Prosím tě, co mi tu děláš za hysterickou scénu? Znáš Pána Boha? Tvůj syn už je u něj a já jdu za ním. Tak buď potichu!“ Slova babičky měla až nečekaný účinek. Edita Krystýnková věděla, že její syn byl hluboce věřící, stejně jako babička, a toto uvědomění jí přineslo velkou úlevu a stalo se základem jejího dalšího životního směřování. Vrátila se s pocitem zadostiučinění. Hned druhý den se s maminkou dověděly, že babička záhy po návštěvě své vnučky zemřela. Brzy na to prohrála svůj boj s rakovinou i maminka. Narození druhé dcery Edity Krystýnkové vneslo do tohoto smutného období šťastnější okamžiky.

Cesta zpět k víře

Poslední rozhovor s babičkou vrátil Editě Krystýnkové do života vědomí Boží přítomnosti. „Život byl pro mě hrozně těžký, ale nemůžu říct, že to bylo strašné. Vždycky se kolem našlo nějaké světlo, nějací andělé. Třeba jako ta moje druhá babička,“ hodnotí zpětně.

Sametová revoluce jí přinesla spíš zklamání a pocit, že Češi nevyužili naplno šanci, kterou dostali. Sama se nikdy nepřestala považovat za Polku. I nadále zůstala vůči politice skeptická. V roce 2005 se ve Varšavě dostala do kontaktu s Židy, kteří jí pomáhali dohledat dokumenty o činnosti její maminky za války i k jejímu vlastnímu osudu v dětství. Přístup k těmto materiálům byl ale zpoplatněn nemalou částkou a pro Editu Krystýnkovou i její rodinu se jednalo o velký výdaj. Zbytek rodiny situaci vyhodnotil tak, že se bez těchto informací lze obejít. Složka se proto vrátila zpět do archivu, který se podle vnitřních regulí po nějaké době definitivně uzavřel. Pro samotnou Editu Krystýnkovou to byla zdrcující zkušenost a také pocit prohry. Doufala, že najde aspoň tatínkův rodný list. Tato poslední šance zjistit více o jeho straně rodiny zůstala však navždy zmařená.

Ve Varšavě už v té době působilo hnutí mesiánského judaismu . „Řekli mi, že když jsem tady měla mámu, která za války dělala to, co dělala, tak jsem povinna převzít štafetu pomoci a nést ji. Tím jsem se dostala mezi mesiánské Židy,“ přibližuje svou zkušenost. Od té doby působí v rámci společenství WDO (Wspólnota „Drzewo Oliwne“ – Společenství „Olivový strom“), které se mimo jiné věnuje šíření povědomí o židovském náboženském a kulturním dědictví a dějinách židovského národa v době rozptýlení v křesťanských zemích a důslednému vystupování proti všem projevům antisemitismu.

Edita Krystýnková by ráda předala Židům odkaz o vždy přítomné naději plynoucí z pomoci člověka člověku. Symbolem takové pomoci byl pro ni tábor v Brněnci, kde Oskar Schindler pomohl přežít asi tisícovce Židů. „Stará židovská moudrost říká, že kdo zachoval jeden život, zachoval svět, a tam bylo zachováno mnoho životů,“ uzavírá pamětnice své vyprávění.