Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálmajor Rudolf Krzák (* 1914  †︎ 2004)

• narozen 6. dubna 1914 v Bernarticích u Milevska

• absolvent školy pro důstojníky v záloze

• v červnu 1939 organizoval útěk do Polska

• ve Francii sloužil u 1. pluku cizinecké legie

• v Anglii stál u zrodu elitních paradesantních jednotek

• v září 1944 se účastnil výsadkové operace Silica-Jih v Itálii

• vyslán na Slovensko ke Svobodově armádě

• v roce 1945 se vrátil do Československa jako důstojník 1. čs. armádního sboru

• celou jeho původní rodinu v době Heydrichiády vyvraždilo gestapo

• u armády sloužil do roku 1949 v hodnosti podplukovníka

• zakladatel československého výsadkového vojska

• roku 1950 odsouzen za vlastizradu

• po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen do hodnosti generála

• v 90. letech shromažďoval materiály o legionářích z 1. světové války

• zemřel 22. dubna 2004 v Poděbradech

„Nemohl jsem šlapat jednu půdu s těmi německými botami, které zaplavily náš stát.“

Dětství a školy

Pan Krzák se narodil 6. dubna 1914 v jihočeském městečku Bernartice v okrese Písek v rodině rolníka. „V bramborovym kraji se vždycky používal hovězí potah a otec nikdy neměl koně, protože koně by neuživil. Na vojně za první světové války byl vozatajem u dragounů.“ Pan Krzák se narodil „ještě za Františka Josefa jako druhorozený syn“, pochází celkem z pěti sourozenců, šesté dítě zemřelo v raném věku: Bohumil, Rudolf, Severin, Jiřina a Zdenka. Po základní škole nastoupil v 11 letech 1926 na českobudějovické gymnázium do „katolického útulku. Tam jsem byl až do kvarty, a byl to nádhernej zážitek.“ V kvartě odešel na normální byt, „na privátku v Riegrově ulici“, protože strohá kázeň v katolickém internátě již pro něj přestala být snesitelná. Čeští i němečtí studenti v Budějovicích se zapojovali do bohatého studentského života.

Láskou Rudolfa Krzáka byly knihy, jazyky a společenské vědy. Spřátelil se s Františkem Klaschkou, třídním primusem a synem německého hajného na cisterciáckém panství ze druhého, německo-českého manželství. Na studiích Františka vydržoval jeho bratr z prvního, čistě německého manželství, kněz a správce lesního bohatství z Vyššího Brodu. „Byl to muž se zvláštním nadáním, jehož život se později za druhé světové války zapletl s mým.“ Klaschka Krzáka seznámil s trampstvím, společně každou sobotu vyráželi do kraje kolem Budějovic, např. na Kleť, leckdy i v zimě.

Vojákem z povolání

Rudolf Krzák maturoval  v roce 1934, poté nastoupil na vojnu a u armády zůstal jako voják z povolání. Klaschka se stal profesorem řečtiny a latiny, jiný Krzákův přítel, Dobiáš, vystudoval lékařství a vypracoval se na univerzitního profesora medicíny. V roce 1937 nastoupil Rudolf Krzák na vojenskou akademii v Hranicích, krátce žil též v Mostě, pluk byl poté přesunut na Slovensko. „Byl jsem určen jako ubytovatel prvního praporu v Topoľčanech, poté u 59. pluku jako pobočník. Na Slovensku jsme prodělali mobilizaci, až do prosince 1938 jsme byli venku v terénu a ustupovali před postupujícími Maďary. Prvního ledna 1939 jsem byl přeloženej do Budějovic a tam mě zastihla německá okupace.“

Odchod za hranice

Hned 15. března pan Krzák přemýšlel o tom, jak přispět k budoucí obnově vlasti. Nezajímal se o rekvalifikaci ani další kariéru a využil nabídky svého přítele ze studií Františka Čejky, v roce 1939 úředníka u české policie, který mu opatřil pas. Čejka později skončil v rukou gestapa. Odchod se zdržoval, „nechtěl jsem jít sám, nýbrž ve skupině, v níž byl můj spolužák od mládí Rudolf Hrubec, Jan Doubek a další spolužák Rosenberg, takže jsem se trošku opozdil“. Dne 6. června odešli za pomoci Františka Klaschky a jeho přátel z Hlávkovy koleje přes hranice do Krakova. Vše bylo perfektně zorganizováno Klaschkou, dopředu utečenci ani neznali plán.

Z Polska, kde byl zájem jen o letce, odjel Rudolf Krzák s 600 dalšími vojáky lodí Chrobry do Francie. „Tam jsme byli rozděleni na důstojníky z povolání, obyčejný vojáky a záložní důstojníky. V dělostřeleckých kasárnách v Paříži jsme pak čekali, až francouzským parlamentem projde zákon, že v koloniální armádě mohou sloužit důstojníci Nefrancouzi. Pak jsme šli do koloniální armády.“ Živobytí v Polsku i ve Francii bylo skromné, ale pokud člověk neutrácel za alkohol, cigarety nebo hazard, mohl prý s penězi celkem vyjít.

Válka ve Francii

Ocitli se v severoafrických jednotkách spolu se Senegalci a dalšími vojáky z kolonií. „Fungovali jsme jako seržanti koloniální armády, ale po vypuknutí války posbírali po Africe těch šest set lidí, naložili nás na loď, odvezli do Marseille a do Agde. Byli jsme u 1. pluku a později 3. pluku naší armády ve Francii. V Agde byl nepříliš honosný tábor ještě z první světové války, kde jsme měli utvořit divizi.“ Koncem dubna, když se již fronta rozkládala, pověřili Rudolfa velením pomocné rotě: „To byly různý služby od pluku: kuchaři, hospodářská správa, dílny, zásobování atd. A ti měli mít koňský potah, ale v posledním okamžiku těsně před odchodem na frontu to změnili a najednou nás přemobilizovali na motorizovanej týl, to znamená, že ty potahy byly odstraněný a dali nám padesát aut. Nebyl jsem z toho šťastný, protože já jsem chtěl na frontu, chtěl jsem se vyznamenat…“ Funkce však postavila Rudolfa Krzáka před netušené úkoly organizačního rázu. Krzák jako koordinující velitel neměl auto ani motorku, jeho kůň po třech dnech navíc zdechl. Narychlo sestavená různorodá jednotka nebyla pořádně vycvičená, mnozí vojáci měli tendenci dělat si tak trochu, co chtěli. „Organizace tohoto útvaru byl největší výkon mého života. Černoši a my jsme pořád dělali ústupový boje a Francouzi, úplně rozložený, prchali po silnicích v nepředstavitelných proudech.“ Francouzským řidičům musel vyhrožovat smrtí, aby neotočili auta a neodjeli před válkou pryč.

V den příměří zbývalo Rudolfovi z 50 vozů 25 aut, která dokázal uchránit. Nastal čas přemýšlet, jak se dostat z Francie pryč. Na egyptské nákladní lodi se nakonec evakuoval přes Středozemní moře a Gibraltar do Anglie. Stejně jako na jiné vojáky, kteří přijeli z Francie, udělal na pana Krzáka velký dojem pořádek a organizace v ostrovním království.

Velká Británie

„Důstojníků bylo hodně – ti, kdo byli na frontě, dostávali roty a čety, takže já jsem dostal prestižní praporčickou funkci,“ jednou týdně měl svěřen „celý prapor se všema důstojníkama na povel a dělali jsme pořadová cvičení“. Dobrovolně však odešel mezi nezařazené důstojníky, aby nezabíral místo jiným. „Dodatečně jsme v Cholmondeley prodělali kocovinou a demoralizaci přicházející po každé porážce.“ Přechodně u jednoho přítele získal post motocyklové spojky. Nakonec stál u zrodu výsadkových komand, jedno z nich pak v protektorátu v červnu 1942 uskutečnilo atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha (Anthropoid). „V roce 1941 si na mě vzpomněl štábní kapitán pan (?) a u vznikající vlády mi obstaral místo šifranta u 2. zpravodajskýho odboru, kde byl velitelem František Moravec. To byla kancelářská práce, která se mi nelíbila, ani jsem na ni neměl nadání. Zrovna tam vybírali důstojníky ke Svobodovi na Východě, tak jsem tam chtěl bejt zařazenej. Ale šéf mi nevyhověl a přesunul mě k vytvářející se skupině D, což byla skupina parašutistů určených pro ilegální a spojovací činnosti v protektorátě.“ Tam narazil na svého přítele z mládí Rudolfa Hrubce a štábního kapitána Šustra, jejž brzy vystřídal major, později podplukovník Paleček. „Já jsem mu dělal takového pobočníka a zástupce, všechno, co bylo třeba – každej jsme měli tolik funkcí, kolik kdo unes.“ Odjel k výcviku do Skotska, kde se školil v sabotážních a dalších ilegálních aktivitách. „Tam jsem dělal tlumočníka a velitele skupiny. Po čtyřech týdnech nás zavedli do Manchesteru, najednou jsme byli na letišti a dělali jsme seskoky, padákovej výcvik. To byla pro nás novinka, poněvadž o tom jsem nic nevěděl.“ Jako důstojník se přiměl jít ostatním příkladem a skočit první, do čehož se nikomu nechtělo.

U vládního vojska a partyzánů v Itálii

S Rudolfem Hrubcem, spolužákem ze školy v Bernarticích, byli určeni k navázání kontaktů s vládním vojskem, jež bylo tehdy vysláno k pomocným pracím do Itálie. Z vládního vojska však již řada vojáků odešla k italským partyzánům a z lidí, kteří zbyli, již mnoho zájemců o přechod k nepříteli nenašli. Vládní vojsko navíc nepatřilo k britským prioritám. „To, co jsem tam dělal já, mohl dělat kdokoliv jinej, takže jsem žádal, abych se mohl vrátit.“ Čekání na partyzánském letišti v horách se protahovalo a Němci se snažili partyzány vytlačit dále do hor. „Poslední den se v devět hodin ráno nahoře objevily americký stíhačky, který chránily přílet pozorovacího letounu, který na tom letišťátku přistál.“ Přiletěl pro Krzáka a jeho velitele. Mezi partyzány se však nacházel i sestřelený americký letec se zlomenou nohou, jejž bylo třeba vzít – do malého letadla se sotva vešli, ale letadlo se zvedlo a letěli do Florencie – ta již byla v rukou Spojenců. Odtud se vrátil do Anglie – v Itálii tak strávil dobu od srpna do prosince 1944. „Byl jsem první parašutista, kterej byl shozenej a vrátil se zpátky.“

Z Británie na Slovensko

V Británii se tvořila vládní delegace do Košic – v jejím doprovodu přes Středozemní moře a pak vlakem se po své italské misi ocitl i Rudolf Krzák, opět pod vedením plukovníka Karla Palečka. „Posadili mě do vlaku na Vrútky, a tam jsem prožil hrůznou ouverturu do bojů tam. Měl jsem bejt velitel roty,“ ale nového velitele v polobotkách na místě odmítli s tím, že vůbec nemůže vědět, o co jde. „Udělali ze mě zástupce velitele praporu: ,Podívej se, až proděláš první útok, tak se to naučíš.‘ Ale prapor, kterej měl mít 900 až 1000 lidí, měl 70 bojovejch štychů, lidí se zbraní! A četa měla dvacet mužů!“ Velitel praporu Ladislav Perútka vyslal svých pár lidí do útoku – lezouce po čtyřech vyrazili na marnou zteč proti německým kulometům. Konec války zastihl pana Krzáka na severní Moravě. „To už nikdo nechtěl zemřít – konec války byl na dosah, a tak raději, když se objevil tank, každý utíkal.“

Po návratu se dozvěděl krutou pravdu

Teprve v té době se Rudolf Krzák dozvěděl, že během heydrichiády gestapo vyvraždilo celou jeho rodinu. Dne 2. července 1942 byli v Lubech u Klatov zastřeleni oba rodiče i sestry Jiřina a Zdeňka. Mladší bratr Severin byl popraven v roce 1943. Celkem popravilo gestapo 23 bernartických občanů. Mezi nimi byla i rodina kamaráda Hrubce a další Krzákovi příbuzní a kamarádi.

Z armády do kriminálu a k dělnické práci

Dostal ubytování v Praze s podmínkou, že se musí oženit, nebo si najít nové bydlení v Bubenči. „Vyhledal jsem si honem rychle přítelkyni a oženil jsem se.“ Hned od roku 1945 nastoupil na vojenskou školu, po třech letech dostal od Palečka pozvánku ke generálnímu štábu. „Ve dvou jsme stavěli výsadkářský vojsko.“ U výsadkového vojska zůstal do roku 1950, kdy padl za oběť poúnorovým likvidacím prvorepublikových a západních, ba i části východních důstojníků. Nejprve nechali Krzáka s Palečkem dokončit výcvik parašutistů, ale „pak nás jednoho dne zatkli. Já jsem si už předtím řek: ,Dobře, v armádě sovětskýho typu nebudu. Abych se třás před osvětovým důstojníkem, tak tohleto ne!.‘“ Podle pana Krzáka měl být Paleček „západní“ protiváha Píky. Rudolf Krzák měl pak usvědčit Palečka tak, aby dostal provaz. To neudělal, vždyť Palečka vnímal bezmála jako svého otce! Rudolf Krzák i Karel Paleček dostali 9 let. Situace se však změnila při procesu se Slánským a spol., kterým bylo přičteno k tíži, že měli sabotovat Palečkovu výstavbu výsadkového vojska, a na třetí odvolání byli oba vojáci propuštěni

Manželka se mezitím v očekávání manželova dlouhého věznění odstěhovala do Poděbrad, kam se za ní z Borů vrátil i Rudolf. Manželka, s právnickým vzděláním, tam pracovala jako myčka nádobí... Rudolf Krzák nastoupil k výrobě klíčů, v důsledku silného třasu rukou však nebyl schopen kvalitně pracovat, „já jsem měl po půl roce spotřebovanej materiál na celý rok“. Na vlastní žádost odešel, byl přeřazen do chemického provozu, později k zemním vrtům, kde pracoval do 70 let. Podle svých slov pravidelně dostával horší a méně placenou práci.

V devadesátých letech se Rudolf Krzák významně zasloužil o oživení památky čs. legionářů. Shromáždil velké množství dokumentů, z nichž vzniklo přes sedmdesát textových a fotografických materiálů. Za své činy dostal různá vyznamenání. Například Čs. válečný kříž, Medaili Za chrabrost, naposledy Řád bílého lva In memoriam v roce 2004. Rudolf Krzák zemřel 22. 4. 2004 v Poděbradech.

Pozn. ed.: V rozhovoru pořízeném v roce 2002 Alexandrou Dekanovou pamětník vzpomíná především na předválečné a válečné období svého života, některé životopisné údaje týkající se osudů Krzákových příbuzných či poúnorové perzekuce i období po roce 1989 byly doplněny na základě dalších publikovaných zdrojů (viz. medializace a dodatečné materiály).