Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Kubal (* 1976)

• narodil se 12. října 1976 v západočeském městečku Stod

• vystudoval plzeňské gymnázium

• absolvoval FSV UK V Praze

• v roce 1997 začal pracovat v České televizi jako editor krátkých zpráv

• v roce 1998 se přesunul do zahraniční redakce České televize

• jako válečný zpravodaj začal jezdit do krizových oblastí

• pokrýval konflikty v Bosně, Makedonii, Pakistánu, Afghánistánu, Iráku, Sýrii

• v roce 2003 se stal šéfem zahraniční redakce České televize

• v roce 2004 byl v Iráku unesen teroristy, po pěti dnech propuštěn

• 2008 až 2012 stálým zahraničním zpravodajem ve Washingtonu

• v roce 2013 se stal opět vedoucím zahraniční redakce České televize

• od roku 2016 moderoval Události České televize

• je nositelem Ceny Ferdinanda Peroutky a Novinářské křepelky

V dubnu v roce 2004 odjel Michal Kubal s kameramanem Petrem Klímou na další zahraniční cestu do Iráku, aby zachytili život v Bagdádu jeden rok po pádu režimu diktátora Saddáma Husajna. Hned od začátku neměli na místě dobrý pocit, v té době už zahraniční novináři nebyli chráněni. Naopak se často stávali terčem pro teroristy, zejména novináři z USA a Velké Británie. Po pár dnech se rozhodli, že se vrátí domů, a autem vyrazili na letiště do Ammánu. Tehdy se k nim připojil i redaktor Českého rozhlasu Vít Pohanka. Krátce nato je přepadli teroristé a s šátkem na očích je odvezli do nějaké opuštěné dílny v poušti. Tam zůstali drženi pět dní a pět nocí, pořád se na ně někdo chodil dívat a vyptávat se. Zřejmě díky tomu, že jako čeští novináři nebyli pro teroristy Tálibánu tolik lukrativní, nakonec je v pořádku odvezli do Bagdádu a propustili. Kdyby šlo o západní novináře, jsou dnes téměř jistě mrtví.

Spisovatel vs. novinář

Michal Kubal se narodil 12. října 1976 v malém západočeském městečku Stod jako nejmladší ze tří sourozenců. Otec pracoval jako technik v zemědělském družstvu, maminka učila v mateřské škole. Oba rodiče vstoupili do komunistické strany, ale politicky se nijak neangažovali. Dle vyprávění byli klasickou středostavovskou rodinou a Michal prožil bezproblémové dětství na malém městě. „V podstatě jsem měl tři maminky, které se o mě krásně staraly, a opravdu si na nic nemůžu stěžovat. Politika se doma vůbec neřešila a já mohl hrát s kamarády venku fotbal, toulat se v přírodě a tak. Prostě klasický dětství na vsi,“ vzpomíná na vyrůstání po boku dvou starších sester.

Sametovou revoluci v roce 1989 sledoval se zvědavostí, ale s rodiči to moc neprobíral. Velmi ho zasáhl novoroční projev Václava Havla v roce 1990. Tehdy si konečně začal naplno uvědomovat nebezpečí totalitního režimu. Michal měl nadání na mnoho věcí. Po základní škole přesně nevěděl, kam směřovat, tak nastoupil na humanitní gymnázium v Plzni. Velmi dobře mu šlo psaní a chvíli snil o tom, že by se z něj mohl stát spisovatel. „Bavilo mě psát o čemkoliv a na gymnáziu jsem začal taky hodně číst. Zásadní bylo, když jsem měl v druháku na gymplu brigádu u záchranné služby a ty zkušenosti jsem začal sepisovat do školního časopisu. Tam se to najednou propojilo. Vášeň pro psaní a praktické využití,“ vypráví.

Na vlastní oči jsem viděl, jak zavraždili člověka

Po maturitě na plzeňském gymnáziu v roce 1995 už věděl, že se chce věnovat novinařině. Jako vysokou školu si vybral Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a úspěšně složil přijímačky. V roce 1997 začal při studiu pracovat na zkrácený úvazek jako editor krátkých zpráv v České televizi. V roce 1998 dostal nabídku ze zahraniční redakce – a to mu změnilo život. „Hned po pár měsících jsem byl vyslán do Bosny a jel jsem tehdy s náčelníkem generálního štábu Jiřím Šedivým. No a asi třetí den hodili bosenští Srbové granát na stanoviště české armády. A já jsem jako naprostý elév dělal z této události otvírák do hlavních zpráv. Šílené nervy, ale taky skvělá škola,“ přibližuje.

Poprvé v životě se tak dostal do krizové oblasti a přímo z místa přinášel svědectví. V té době prý strach necítil a nebezpečí si moc nepřipouštěl, držel ho adrenalin a touha vidět tyto události na vlastní oči a bez příkras. V roce 1999 odjel do Kosova a s kameramanem vstupovali přes kosovské hranice s prvními jednotkami NATO. Ve stejném roce odjel do Makedonie a stal se svědkem události, která mu změnila pohled na život. „Jeli jsme v koloně aut na checkpoint a najednou z jednoho auta vyskočil chlap a během chvilky byl zastřelen armádou. Prý měl v ruce granát. My byli asi třicet metrů od toho místa a já jsem poprvé viděl umřít člověka násilnou smrtí. Říkal jsem si, jak je ten život pomíjivý, a současně jsem si uvědomil, jak důležitá je práce, kterou dělám, a že v tom musím pokračovat,“ vzpomíná Michal Kubal.

Ďábel, který vypadal jako obyčejný prodavač kebabu

11. září 2001 seděl s kolegou v pražské redakci České televize a připravovali příspěvky do večerních Událostí. Mluvili o tom, co tam dají, a že se ve světě neděje nic zásadního. Za chvíli bylo všechno úplně jinak a s hrůzou v očích sledovali v přímém přenosu, jak druhé letadlo narazilo do mrakodrapu v New Yorku. Bylo tedy hned jasné, že nešlo o nehodu, ale že se jedná o bezprecedentní teroristický útok v podstatě na celý západní svět. „Šéfem zahraniční redakce byl v té době Zdeněk Šámal a to bylo velký štěstí. Česká televize úplně ještě nebyla stavěná na mimořádné vysílání a právě díky schopnostem a profesionalitě Zdeňka jsme celkem rychle přešli na úplně jiný systém práce a tuhle šílenou událost jsme pokrývali v prvních týdnech v podstatě nonstop. Dali jsme tak základ dnešní ČT24,“ říká. 

Večer 11. září 2001 již celý svět věděl, že za útoky stojí Usáma bin Ládin a jeho organizace al-Káida. Útoky naplno ukázaly, že islámští teroristé pohrdají lidským životem i smrtí. Zároveň bylo jasné, že USA s prezidentem Bushem začnou okamžitě jednat. A Michal Kubal chtěl být samozřejmě u toho. Na konci září 2001 odjel s kameramanem směr Afghánistán. Přes hranice se ještě nedostali, tak zůstali v Pákistánu a tři týdny neúnavně reportovali o tamních událostech. V té době také začaly letecké údery amerických a britských jednotek na Kábul. Tálibán utrpěl velké ztráty a 13. listopadu bez většího odporu obsadila americká armáda hlavní město Afghánistánu. Michal Kubal vstupoval do Kábulu po boku amerických vojáků. 

Hlavním mozkem, který celý útok naplánoval, byl Chálid Šajch Muhammad. Dostal od Usámy bin Ládina v podstatě neomezený rozpočet, aby uskutečnil největší teroristický útok v dějinách lidstva. Chálid Šajch Muhammad byl také člověk, který 1. února 2002 osobně podřezal krk americkému novináři The Wall Street Journal Danielu Pearlovi. V roce 2004 byl dopaden a převezen do věznice Guantánamo. „V roce 2009 po zvolení Baracka Obamy bylo umožněno zahraničním novinářům navštívit Guantánamo. A tak jsem na vlastní oči mohl vidět tohohle ďábla. A nejhorší na tom bylo, že tenhle brutální vrah a v podstatě opravdové ztělesnění zla vypadal jako takovej vousatej strejda, který by vám někde v Péšávaru prodával kebab,“ popisuje Michal Kubal.

Bushova fatální chyba a život na vlásku

V roce 2003 americký prezident George Bush prohlásil, že irácký diktátor Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení a že se nějakým způsobem zapojil do teroristických útoků z 11. září 2001. Ani jedna z těchto informací se později údajně neprokázala. 

Cílem tedy bylo svrhnout režim Saddáma Husajna a nastolit nové pořádky podle amerických not. 20. března 2003 Bush rozpoutal konflikt, který měl trvat nanejvýš pár měsíců, ale nakonec se protáhl na dlouhých osm let. V americké společnosti dostala tato válka přívlastek druhý Vietnam. 

Michal Kubal v Iráku nemohl chybět a na vlastní oči sledoval, když americký konvoj 9. dubna 2003 strhl obří sochu Saddáma Husajna v Bagdádu a jeho režim tak padl. Chvíli se zdálo, že akce skončila úspěchem. Jenomže když nastalo bezvládí, tak z šedých zón začaly vznikat nové skupiny teroristů bez jakýchkoliv pravidel, které se nechtěly vzdát ozbrojeného teroru. Tady vznikl základ později nechvalně proslulého Islámského státu. Bezvládí v Iráku mělo za následek rozpoutání občanské války mezi šíity a sunnity. Saddám Husajn byl dopaden 13. prosince 2003 a popraven 30. prosince 2006. Válka v Iráku označovaná jako druhá válka v Zálivu oficiálně skončila 15. prosince 2011.

Ještě v době balkánské krize v devadesátých letech platilo nepsané pravidlo, že se ve válečných konfliktech neútočí na novináře, humanitární pracovníky atd. To v islámských zemích platit přestalo a důkazem je třeba již zmíněná brutální vražda novináře Daniela Pearla. Zavražděných novinářů bylo ale mnohem víc. 

V dubnu roku 2004 odjel Michal Kubal s kameramanem Petrem Klímou zpět do Iráku, aby reportovali o stavu země rok po pádu režimu Saddáma Husajna. Od začátku měli špatný pocit a nebezpečí bylo všude ve vzduchu. Rozhodli se tedy, že odjedou předčasně, a ještě s redaktorem Českého rozhlasu Vítem Pohankou vyrazili 11. dubna autem na letiště do Ammánu. Po několika minutách je v ulici zastavili teroristé s kalašnikovy a všechny české novináře odvezli s šátkem na očích do opuštěné dílny někde v poušti. „Samozřejmě jsme měli šílenej strach a věděli jsme, že to může skončit naprosto fatálně. Takže každé nové ráno byl dar z nebes. Ale nemlátili nás, a dokonce i nějaké jídlo jsme dostávali. Nejhorší ale byla ta nejistota, že nás můžou v podstatě kdykoliv postřílet nebo podřezat. Říkal jsem si, že by nám snad mohlo pomoci, že jsme z Čech, a proto bychom je vůbec nemuseli zajímat. To nám nakonec opravdu zachránilo život. Kdybychom byli z Ameriky nebo Anglie, tak jsme byli stoprocentně mrtví,“ vypráví Michal Kubal. 16. dubna 2004 je tedy skutečně naložili do auta a v Bagdádu vyhodili na ulici. Přiletěli vládním speciálem do Čech. „Byl to ten nejkrásnější návrat do Prahy, který jsem kdy zažil,“ dodává.

Rodina je přece jenom víc než práce

Ne že by Michal Kubal po této události zcela přestal jezdit do krizových oblastí, ale cesty od té doby již výrazně omezil. V letech 2008–2012 byl stálým zpravodajem České televize ve Washingtonu. V roce 2013 se stal šéfem zpravodajství a v roce 2016 začal moderovat Události na ČT1. V březnu 2022, tedy měsíc po začátku ruské invaze, vedl rozhovor s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenskym. Michal Kubal je nositelem Novinářské křepelky (2002) a Ceny Ferdinanda Peroutky (2003). S manželkou Anettou vychoval čtyři děti.